Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Splněná přání - kapitola 3.

18.12.2009 (14:00) • BadLovelyLucy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3872×

„Můžu se na něco zeptat?“ řekla jsem rozpačitě.

„Poslouchám.“ Odpověděl stroze a čekal, jak budu pokračovat. Ještě štěstí že mi neviděl do obličeje. Ale kdyby náhodou, posadila jsem se a dívala se na stěnu proti posteli. Nejistě jsem si prohrábla vlasy.

„No zajímalo by mě jestli…“ Zarazila jsem se a nevěděla jak pokračovat. „Jestli máš v plánu někdy zopakovat to, co se stalo dneska ráno.“ Uf, dostala jsem to ze sebe. Ale bylo mi strašně stydno. Jako by mě zajímalo jenom tohle. Pořád jsem čekala na odpověd. Ale nic. Cítila jsem jen jeho pohled na svých zádech. Pořád jsem koukala před sebe a rozhodla jsem se, že dokud se mi nedostane odpovědi tak se nepohnu.

Edward hlasitě vydechl a ucítila jsem kolem pasu jeho ledové paže.

„Lásko,“ Zašeptal a políbil mě na rameno. „Přemýšlel jsem o tom. A nebráním se tomu, ale musím na to být připravenej. Vim, že to pak ztrácí tu romantiku, ale nerad bych nějak riskoval. A další věc je, že to nepůjde u vás doma. Kdyby se třeba něco stalo s nábytkem nebo tak. Nevím, jak bysme to pak vysvětlovali.“

„Nábytek?“ přerušila jsem ho.

„No nám se tentokrát nic zničit nepovedlo ale ze zkušeností Emmeta a Rose vím, že se pár věcí poničit může, oni například zničili celý dům.“ Zasmál se nad vzpomínkou.

Mě ta představa moc vtipná nepřišla. Jak bych asi vysvětlila Charliemu, že jeho dům je zbořený do základů? Ale byla jsem ráda, že to vím dřív než později, kdyby se mi povedlo Edwarda náhodou u nás svést. Můj vyděšený výraz si asi vysvětlil po svém.

„Neboj, já na něco přijdu, ano? Každopádně i mě se to líbilo a rád bych si to zopakoval.“ Zašeptal mi do ouška a políbil na záda. Přejel mi mráz po zádech z jeho ledového dechu. Konečně jsem se odvážila otočit a podívat se mu do očí. Byl očividně vzrušený. Z očí mu šlehali malé plamínky a jeho duhovka pomalu tmavla.

Lehla jsem si a počkala, až mě Edward znovu přikryje. Pořád jen seděl a sledoval mě. Nebylo to zrovna příjemné, tak jsem se zeptala.

„Proč na mě tak koukáš?“  Rozpačitě jsem se usmála. Chviličku na mě hleděl a pak pověděl. „Zajímalo by mě, na co myslíš. Nemůžu si pořád zvyknout, že tě neslyším. Pořád si říkám, že jednou, až se stane něco převratného, se to změní a pořád nic. Můžu jen doufat, že mi pomůžeš do tvé mysli jen občas nakouknout.“ Usmál se a pohladil mě po spáncích. „Přemýšlela jsem, jak je divné se o tom s tebou bavit, prožívat a nemít o tom komu říct.“ Položil se vedle mě. Vzal mě do náruče.

„Lásko, ale nemusíš se bát nebo stydět o tom semnou mluvit. Taky to není pro mě jednoduchý, taky je to pro mě nový. Na to nezapomínej.“ Políbil mě do vlasů. „Ale teď už opravdu spi. Mysli na něco hezkého a já ti budu zpívat, ano?“ Usmála jsem se blaženě, naposledy ho políbila na dobrou noc a upadala pomocí jeho zpěvu do říše snů.          

„Pip, pip, pip…“ Nechte mě ještě spát. „Píp, píp, píp….“ Co to otravuje? Co, budík? Rychle jsem se podívala, kde tak silně otravuje. Stál na mém nočním stolku. Zamáčkla jsem tlačítko, vyhrabala se z postele a ještě chvilku jsem seděla, abych neupadla. Nebylo zvykem, že by mě budil budík.

Většinou mě budili Edwardovi něžné rty, anebo ledové prsty. Asi musel jít dřív. Otočila jsem se k oknu a šla ho zavřít. Zaběhla jsem do koupelny na ranní očistu. Při doteku horké sprchy jsem si vzpomněla, na včerejší ranní koupel u Edwarda doma. Radši jsem z ní utekla, jinak by se mi nechtělo do školy vůbec. Ale já, se tam těšila. Ne do školy, ale na něho. A taky na svojí budoucí sestřičku, které dám co proto. Nejen, že mě neupozornila na to, co mě čeká, ale ještě to vykecala celé rodině.

 V pokoji jsem si oblékla černé džíny s lehce vydřenými stehny a tmavě modrý top s výstřihem do véčka. Od té doby co Edward řekl, že mi sluší tmavě modrá, mi Alice nechce dovolit skoro žádnou jinou barvu. Né, že by mi to až tak vadilo. Ráda se mu líbím. Vzala jsem si černé bolerko s dlouhým rukávem a seběhla s batohem do kuchyně. Snědla jednu musli tyčinku a zapila jí mlékem, no jo snídaně od Esme to není, ale aspoň něco. Vzala jsem si bundu z věšáku a pelášila ven.

Jako každé ráno, tam na mě čekalo stříbrné nablýskané Volvo, majitel nedočkavě čekal u dveří spolujezdce. Šla jsem k němu blíž.

„Dobré ráno.“ Pozdravil mě a vzal do náruče. Hladově mě políbil. Když jsem se od něho odtrhla, překvapeně jsem na něj koukala.

„No co, chyběla jsi mi.“ Usmál se a otevřel mi dveře. Pak, už jsme cestou neřekli ani slovo. Jen jsme se drželi za ruce a koukali jsme si zamilovaně do očí. Nikdy mě neomrzí jeho tvář. Jeho úsměvy ani polibky, natož hladové doteky. Když jsem si znova vybavila včerejší dopoledne, přijížděli jsme ke škole. Na parkovišti, už skoro nikdo nebyl, tak jsme šli hned do třídy. Zrovna dneska jsme spolu měli většinu hodin, ale i tak to bylo k nevydržení.

Edward se na mě sice celý den usmíval, anebo mě potají hladil a něžně se mě dotýkal pod lavicí, ale to není ono. Radši bych s ním byla někde sama. Sám, cítil asi stejné zoufalství, protože když byl čas oběda a velká většina studentů se hrnula do jídelny, Edward mě zatáhl do prázdné učebny fyziky.

„Co tady děláme?“ Zeptala jsem se. Ale odpovědi jsem se nedočkala. Nebo možná ano. Edward mě vyzvedl do náruče, posadil na lavici a přitiskl svoje pevné tělo na mé. Toužebně mě líbal a nechtěl mě pustit ze svého sevření. Když se přemístil na můj krk, konečně jsem se mohla nadechnout.

„Zbláznil jsi se?“ Zasmála jsem se. Rukama hladil moje tělo a jeho pravá ruka zabloudila pod moje tričko.

„Edwarde, ty jsi, se opravdu zbláznil.“ Zasmála jsem se víc nahlas.

„Pššt, někdo nás uslyší“ zašeptal. To snad nemyslel vážně. Takhle jsem ho opravdu neznala. On by snad byl schopný milovat se ve škole, kde je plno studentů v době oběda? Znova jsem se musela zasmát. V tom ztuhnul. Vyndal ruce z pod trika, narovnal se, postavil se vedle lavice, na které jsem seděla, a hleděl ke dveřím.

„Tak a to máš za to.“ Pomstychtivě se usmál. Otevřeli se dveře a v nich stál Emmet. Změřil si nás pohledem, chvíli si prohlížel mě a pak zase Edwarda. Byla jsem rudá jako rajče a čekala, co bude dál. Emmet vypukl v Hurónský smích a ukazoval na nás prsty, jako malé dítě. Za ním vykukovala Rosalie. Hodila po nás pohoršený pohled, vzala Emmeta za ruku a táhla ho pryč.

„No to je bezva“ seskočila jsem z lavice a podívala se na Edwarda, který se na mě koukal s pokřiveným úsměvem. Zavřela jsem dveře a otočila jsem se na něj.

„Můžeš mi vysvětlit, co to do tebe vjelo? Tohle přece nemůžeme. Tady, teď. Sice jsi říkal, že něco vymyslíš, ale tohle mi nepřijde zrovna jako dobrý nápad.“ Chrlila jsem na něho. Znovu se usmál a obtočil mi paže kolem pasu.

„Belo, neblázni, chtěl jsem být jenom chvilku s tebou. Zase tak daleko, bych to zajít nenechal. Ono by to totiž, asi ani nešlo. Za prvé, ta lavice, by to asi nepřežila a za druhé, myslím, že kdybychom došli, až tak daleko, nebylo by to k přeslechnutí. Teda pokud mi paměť slouží. Včera jsme nebyli ani jeden zrovna potichu.“ Pošeptal mi do ouška, které pak následně políbil. Nejradši bych ho praštila. Tak moc jsem ho chtěla a on ještě provokoval. Bylo mi šíleně trapně.

„No tak to dneska budu asi bez oběda.“

„Proč?“ udiveně se na mě podíval.

„To si jako myslíš, že tam teď půjdu?“ Z chodby, k nám stále doléhal Emmetův smích. Ukázala jsem směrem ke dveřím.

„Bells, ono mu to dělá dobře, protože mi to může konečně oplatit. Já jsem s ním v každé myšlence na Rose. V každé.“ Posnažil se o důraz. Věděla jsem, co se mi snažil říct.

„Já vím. Ale přestane ho to někdy bavit? Chci taky trochu soukromí. Nemuset se pořád stydět za to, co k tobě cítim.“ Pohladil mě po tváři.

„Já vím miláčku. Když ty jsi tak roztomilá, když se červenáš. Vlastně mu to nemám moc za zlé, že tě takhle zlobí.“

„To je výborný, ještě se ho budeš zastávat. Jako by nestačilo, že se červenám pořád, když jsem s tebou.“ Trochu jsem od něho odstoupila a otočila se zády, předstírajíc, že lavice, na které jsem před chvílí seděla, je zajímavější než on. Objal mě kolem pasu a políbil mě do vlasů.

„Dobře. Tak já ho budu krotit jo?“ Otočila jsem se k němu.

„Tak pojď, už jsem hladová.“ Vzala jsem ho za ruku, vylezla ze třídy a táhla ho s sebou do jídelny.

Fronta, už skoro žádná nebyla. Většina lidí seděla na svých místech a cpala se sendviči a jinými dobrotami. Edward nám vzal některé z nich a šel ke stolu za svojí rodinou. Emmet se pořád uchechtával, Rosalie pitvala vidličkou salát, Alice se usmívala jako sluníčko a Jasper koukal z okna.

„Ahoj, jak se máte?“ Pozdravila Alice. Podívala jsem se na ni a pak na Emmeta a radši si sedla a pustila se do svojí pizzy.

„Asi dobrý, teda pokud si nás nebudete všímat.“ Odpověděl s úsměvem Edward na Alicinu otázku.

„Proč? Co jsem udělala?“ Podivila se Alice. Radši jsem se nenechala vyrušovat a jedla, abych mohla zase rychle utéct.

„Alice, prostě si ji nevšímej jo? Nemá dneska na vaše pošklebky náladu a pak to odnesu já.“ Udiveně jsem se na Edwarda podívala. A něco dodala.

„Prostě nejsem zvyklá, a zvykat si ani nechci, aby se mi někdo pletl do mého soukromí a aby si z něho někdo utahoval. Že jo Emmete.“ Usmála jsem se na něj a pokračovala v ukusování svého oběda. Edward se na ně omluvně usmál a pak už nikdo nic neřekl.

Když jsme odnášeli tácy, přitančila ke mně Alice a odvedla mě kousek stranou.

„Bello, nezlob se na mě, prosím. Když on viděl, že mám vizi a pak to ze mě tahal. Zničil mi moje oblíbené boty. Dvoje. Ale když se chystal na ten třetí pár. Takové ty vysoké fialové s řemínky, ty z Itálie.“ Všimla si mého výrazu, ze kterého bylo poznat, že mi jsou nějaké boty ukradené.

„Vim, že ti je to jedno. Ale takové bych už nekoupila. Prostě jsem se chtěla omluvit. A doufám, že se na mě nebudeš dlouho zlobit.“ Viděla, že měknu. Copak se dá na ni zlobit dlouho?

„A líbilo se ti moje překvapení?“ Usmála se.

„To víš, že se mi líbilo Alice. Bylo to nádherný překvápko.“ Skočila jsem jí kolem krku a smála se jako blázen.

„Chystáš v nejbližší době podobné překvapení?“ Zašeptala jsem jí do ouška. Alice se zasmála. „Doufám, že tentokrát to zvládnete i beze mě. Co ty na to?“ A objala mě. „Už se na mě nezlobíš?“

„Copak to jde? Když máš někoho ráda, tak se na něj zlobit moc dlouho nemůžeš.“ Skočila mi znovu kolem krku.

„Já tě mám taky ráda Bells. Už aby se Edward vyslovil. Jinak to udělám sama.“

Vyprostila jsem se z jejího objetí a koukala na ni jako opařená. Co to říkala o vyslovení? Podívala jsem se směrem, kde stál Edward s Jasperem, a o něčem se bavili. Znova jsem se podívala směrem, kde měla být Alice, ale už u mě nestála. A já se z ničeho nic ocitla několik centimetrů nad zemí.

Shrnutí

Autor: BadLovelyLucy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Splněná přání - kapitola 3.: