Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Splněná přání - Kapitola 23.

stmivanibylujgi


Splněná přání - Kapitola 23.Začátek týdne a je tu 23. kapitolka. Je z pohledu Belly ale snad se Vám i tak bude líbit. Těším se na komentáře. Potřebovala bych zase nakopnout. :-) Dnešní díl bych chtěla věnovat NikkiReed protože ji bolí naražená ručka. Doufám, že se to brzo zlepší. A ještě poděkování pro NatynQu, která mi moc pomáhá. Přeji hezké čtení :-)

 

To, že bych se probudila sama od sebe, se mi dlouho nestalo.

Otevřela jsem oči a hned jsem se převalila na druhou stranu postele. Myslela jsem, že narazím do jeho mramorového těla, ale nestalo se tak. Zase byl pryč. To se mi vůbec nelíbilo. Nevím, co si to navykl, nechávat mě tady samotnou… Budu mu to muset vytmavit.

 

Nezvykle rychle jsem vyskočila z postele a pospíchala jsem do koupelny. Pohledem jsem uhnula před sprchou a vyčistila jsem si zuby. Trochu učesala vlasy, které jsem měla úplně všude. Oblékla jsem si kraťasy, jež jsem našla v šuplíku. Dalo by se říci spíš šortky. Byly krátké, ale zima mi nebyla tak co.

 

Vložila jsem si ruce v bok a podívala jsem se do zrcadla. Nevypadala jsem zase tak hrozně. Pocítila jsem štiplavou bolest v pase. Usykla jsem, vyhrnula jsem si tričko a podívala se do zrcadla.

 

Hrozně jsem se lekla. Měla jsem tam velikou krvavou podlitinu. Opatrně jsem po ní přejela prsty a znovu usykla bolestí. Pozorně jsem si ji prohlédla. Celá podlitina byla ve tvaru velké mužské dlaně.

Vylekaně jsem zadržela dech. To snad není možný, jak jsem si toho nemohla nevšimnout? Hlavně se to nesmí dozvědět Edward, řekla jsem si.

 

Radši jsem si tričko stáhla. Nemohla jsem se na to ani podívat. Zhluboka jsem se nadechla, ale podlitina se ozvala. Dobře takže dýchání bych měla omezit. Pomyslela jsem si sarkasticky.

 

Vešla jsem do obýváku. Všechno bylo uklizeno. Okvětní plátky, které všude rozházela Alice, byli pryč, svíčky vyhaslé. Na stolečku čerstvé květiny a Edward stál v kuchyni a zápasil s pánví.

 

„Dobré ráno,“ usmál se na mě s takovou láskou, že bych ho nejradši sežrala. Úsměv jsem mu oplatila.

„Co tu tak krásně voní?“ zeptala jsem se.

A vůbec jsem nelhala. Pokojem se linula krásná sladká vůně.

 

„Pokouším se udělat ti snídani,“ zasmál se rozpačitě.

Prošla jsem kolem odpadkového koše a nahlídla jsem do něho, protože přesně tam mířil Edwardův pohled. Bylo tam několik černých cucků.

 

„Co to mělo být?“ zeptala jsem se s úsměvem.

„Pokouším se o palačinky, ale už jsem na to asi přišel,“ řekl se zářivým úsměvem a vyhodil jednu palačinku do vzduchu, aniž by se na ni podíval.

Sledovala jsem let palačinky. Spořádaně se ve vzduchu obrátila a dopadla zpátky na pánev.

 

Při jejím dopadu na mě Edward mrkl a obdařil mě svým neodolatelným pokřiveným úsměvem. Malinko jsem zalapala po dechu. Stále mě překvapovala jeho krása. Nedalo se na ni zvyknout.

 

Vzdálila jsem se z kuchyňky a šla jsem si sednout ke stolu. Posadila jsem se opatrně na židli. Očekávala jsem, že se ozve moje podlitina, ale neozvala se jen ta. Jen co jsem dosedla, musela jsem obličej zkřivit bolestí. Jak to tak vypadalo, měla jsem i další modřiny.

Edward se na mě otočil a já jsem hned na tváři vykouzlila úsměv, který nevypadal zrovna přesvědčivě. Edward malinko zaváhal, ale znovu se začal věnovat snídani.

 

„Asi se zajdu převléct, je mi trochu zima,“ zalhala jsem a vyskočila jsem ze židle. Proplížila jsem se do ložnice a zavřela jsem za sebou dveře. Otočila jsem se k zrcadlu a prozkoumávala jsem si hýždě.

Jak jsem tušila, měla jsem tam další podlitinu. Vypadala ještě hůř jak ta v pase. Skrývat ji bude těžší, protože se bude ozývat vždy, když si sednu.

 

Vysvlékla jsem si šortky a prohrabávala jsem se šatníkem a hledala jsem nějaké tepláky.

 

„Bells, chceš s něčím pomoct?“ zaslechla jsem Edwarda, jak se mě ptá za dveřmi. Bohužel jsem nedokázala dostatečně rychle zareagovat. Otevřel dveře a jeho oči se zabodli přesně na místo, které jsem chtěla zakrýt. Rychle jsem se otočila a napřímila jsem se, jako kdyby mě načapal při něčem hodně nevhodném. Bohužel modřina se ozvala a já automaticky přitiskla dlaň na její místo.

 

Edward ke mně přistoupil a vzal mě za ruku. Odsunul ji z bolavého místa a vyhrnul mi tričko. Sledovala jsem jeho reakci v obličeji.

Když spatřil svoji dlaň otisknutou do mého těla, tvář se mu zkřivila bolestí. Podíval se mi do očí, já v nich viděla omluvu, vinu a vztek. Znovu si prohlédl krvavou modřinu a přijel po ni prsty.

 

Jeho chladivý dotek mi dělal dobře. Příjemně lechtal a uklidňoval prokrvené místo.

 

Jeho prsty ale ucukly. Podíval se do země. A odešel. Zavřel za sebou dveře a já zůstala sama.

Věděla jsem, že se bude obviňovat.

Vykašlala jsem se na hledání kalhot a vyběhla jsem za ním. Stál opřený v kuchyni.

Obě ruce na lince a hlavu sklopenou k zemi.

 

„Edwarde, nic se nestalo. Já vím, vypadá to ošklivě, ale skoro vůbec to nebolí,“ zalhala jsem, ale doufala jsem, že jeho výčitky zmírním.

Jeho odpovědi jsem se nedočkala, jen si pohrdavě odfrkl.

„Opravdu to není tak hrozné. Vždyť víš, že jsem nešika. Pořád jsem samá modřina,“ zkusila jsem znovu.

Napřímil se a pohlédl na mě s horoucím vztekem.

Věděla jsem, že jeho reakce nepatří mě ale i tak šel z něho strach.

 

„To jsem ti udělal já. To já jsem ti ublížil. Ani nevím o tom, že bych tě držel tak pevně. Jsi tak křehká,“ chrlil na mě svoje obvinění a svůj proslov ukončil láskyplným pohledem.

Přistoupil ke mně blíž. Klekl si přede mne. Opatrně mě objal v pase a hlavu si opřel o moje tělo.

 

„Odpust mi prosím, nechtěl jsem ti ublížit,“ šeptal do ticha a mě přišlo, jako kdyby plakal. Ale nemohl.

„Já to přece vím. Byla to nehoda. To se stává,“ pohladila jsem ho ve vlasech.

„Nemáš se za co omlouvat. Všechno je v pořádku. Hlavně se za to neviň, ano? Slib mi, že se nebudeš týrat výčitkami,“ požádala jsem ho.

 

Zvedl svoje krásný utrápený oči.

„To ti slíbit nemohu. Ublížil jsem ti. Toho jsem se vždy tak bál a vyplnilo se to. To všechno co se včera stalo. Všechno jsem zničil. Kdyby nebylo těch záblesků, nic z toho by se nestalo,“ znovu položil hlavu a já ho stále konejšivě hladila.

 

„Proč se tím tak trápíš? Nic se nestalo. Malá modřinka, no! A co do toho pleteš ty záblesky?“ Zajímala jsem se.

Zvedl se a šel se posadit na sedačku. V těchto chvílích vypadal tak lidsky.

Šla jsem se posadit vedle něho. Opatrně jsem dosedala a pokusila se nedat znát bolest. Čekala jsem, jestli mi to vysvětlí. Vypadal, jako kdyby se k tomu chystal, ale nevěděl jak začít.

 

„Když jsi za mnou včera přišla, snažil jsem se ovládat. Ne, že by se mi to nějak moc dařilo, ale určitě by se nestalo to, co se stalo. Pak jsem uviděl ty záblesky. Cítil jsem, jak se mě dotýkají tvoje rty. Bylo to jako kdyby se to stalo. Cítil jsem, že to všechno, co sis představovala, se dělo. Procházelo mnou nepopsatelné vzrušení. Šílel jsem z toho, když ty záblesky zmizely, nedokázal jsem se uklidnit ani ovládnout. Tělo mě ovládlo a mysl ho nedokázala zastavit. Bylo to tak zvláštní,“ vysvětlil mi se zápalem v očích.

Přišlo mi, že se všechny jeho pocity odrážely v jeho pohledu, který lehce potemněl.

 

Nevěděla jsem co mu na to říct. Byla jsem potěšená ale i polekaná. Těšilo mě vědomí, že se mu líbilo to, co viděl, ale děsila mě zvláštnost. To, že viděl do mých představ a dokonce je i cítil.

Musíme zjistit, co to znamená. Konečně jsem věděla, že je nezbytné, aby se o tom dozvěděl Carlisle. Chtěla jsem, aby Edward zapomněl na všechno, co ho trápilo.

 

Vzala jsem ho za ruku, počkala jsem, až se mi podívá do očí a pak jsem se na něho usmála.

 

„Pojď mi dodělat tu snídani, mám hrozný hlad,“ pokusila jsem se být přesvědčivá a nejspíš se mi to i povedlo.

Edward vstal a vedl mě s sebou. Posadila jsem se u jídelního stolku. Edward ještě chvilku zápasil s něčím v kuchyni. Potom přede mě položil obrovský talíř plný palačinek. Takové jsem ještě nikdy neměla. Když jsem se konečně pořádně najedla, šla jsem uklidit ten šílený nepořádek, který po sobě Edward zanechal. Naštěstí byl tak hodný, že mi pomohl.

 

Tvářil se stále naštvaně a trochu se mi vyhýbal, aspoň mě to tak přišlo. Když bylo uklizeno, převlékla jsem se a malinko jsem se upravila. Oblíkla jsem si džíny, obyčejné tričko a hnědou mikinu. Nepotřebuju dělat žádnou parádu. Edward byl už taky převlečený. Vůbec se mi nechtělo odcházet, ale věděla jsem, že je to nutné. Potřebujeme se dozvědět, co se to stalo.

 

Edward za námi zamkl dveře a šel do auta. Byla jsem hrozně smutná, měla jsem takové tušení, že dnes žádný romantický večer nebude. Brzy přijede Charlie. Nevěděla jsem, kdy budu mít zase možnost tu být. Naposledy jsem se ohlídla na tu nádheru a šla jsem za Edwardem do auta.


Tak a teďka komentář prosím :-)

« Kapitola 22. ♥ Kapitola 24.»

Shrnutí

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Splněná přání - Kapitola 23.:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!