Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Spletenec citů - 3. Kapitola

15.03.2010 (13:30) • Heidi • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1539×

Domů jsem se dostala jako ve snách. Nezatěžovala jsem svou mysl další účastí ve škole a utekla jsem, jak zbabělé… Vyhýbám se problémům, neboť jim nedokážu čelit (co kdybych totiž potkala Edwarda na chodbě). Všechno je tak složité a zamotané.  Chtěla bych vlastnit nějaký návod, který by mi poradil, co a jak… Jenže já ho nevlastním a jediný způsob, jak se vyhnout problémům je právě utíkat a tímhle heslem jsem se řídila i následující den při hodině biologie.

Všichni mí spolužáci kolem mě proběhli, aby obsadily nejlepší místa v jídelně. Ovšem já na jídlo neměla ani pomyšlení. Navíc jsem neměla sílu vidět tu nádhernou a taky mými činy zničenou a zoufalou tvář. A i kdybych tam šla a přetrpěla ten pohled na něj, tak pak by následovala biologie. V její třídě pro mě není jediného volného místa, než vedle člověka… teda upíra… dokonalého upíra a muže mého srdce… Ach, tyhle myšlenky mě přiváděli do stavu sebelítosti. Jenže to nebylo správné. Měla bych litovat jiné a ne sebe. Ano, jiné. Edward nebyl jediný, kdo se trápil, bylo jich víc. Víc zmařených srdcí jen kvůli nepodstatné existenci mě samotné.

Myšlenky mě pohltily a já v jejich opojení došla k odbočce na parkoviště. Prošla jsem jí a v té chvíli jsem litovala mé zbabělosti. Kdybych čelila hodině biologie s tím, že ho potkám, mýlila bych se, neboť i on mě nechtěl vidět… Beztak jsem se mu hnusila a…

Zmateně se na mě přes parkoviště podíval. Právě se chystal otevřít dveře, ale při pohledu na mě zmrzl na místě. Já se též zastavila a nehýbala se. Jen srdce mi zmateně poskakovalo a víčka se přivírala ve zmateném tempu.

Uvědomila jsem si, že kdybych nebyla takový srab a na biologii šla, bylo vše jednodušší. Zase jsem to komplikovala. Sklíčeně jsem sklonila hlavu, ale přišlo mi to prostoduché a pitomé. Nadechla jsem se, abych nabrala sílu a rozhodla se podstoupit, co mě osud nařídí.

Měli jsme dvě možnosti. Dělat, že se nevidíme, a nebo jít a bavit se. Bavit se to je tak nesmyslné… Tedy, alespoň pro mě. Je to tak vzdálená věc! Ještě tak před měsícem jsme si tuto chvilku plánovali. To jak půjdeme za školu a strávíme spolu i zbytek dne. Za takových okolností, bych letěla přes celé parkoviště a vrhla se mu do náruče, potom bych překračovala hranice dlouhým procítěným polibkem.

Edward si z těch dvou možností vybral tu druhou… V mžiku se přede mnou objevil, jako můj osobní ochránce. Jako anděl, na kterého jsem čekala celou věčnost.

Viděla jsem mu v očích naději, že přeci jen… Ovšem můj zdrcený pohled na něj všechny šance rozprášil jako silný vítr jemný písek. Nechtěla jsem odejít a nechat ho tady stát a dívat se za mnou až zmizím za prvním rohem. Ani jsem nechtěla… nebo spíš nemohla a nesměla jsem se nechat unést pocity, které by mi jindy nedali spát. A tak jsem ho prostě jen objala a vychutnávala si to bezpečí, jejž jsem v jeho náručí cítila. Zase jsem pocítila první slzy. On mě stiskl blíž k sobě a nic neříkal. Nemusel nic říkat… Oba jsme věděli…

Vychutnávala jsem si jeho nasládlou vůni. Byla jsem si vědoma toho, že by mě jeho vůně měla dráždit a v jistém směru dráždila, ale ne v tom pravém vlčím směru. Při něm bych měla chtít zaútočit a zničit toho krvežíznivce… Já bych sice zaútočila, ale ledajak na jeho rty.

Na rameni měl mokrou skvrnu od mých slz, ale pochybuji, že by mu to vadilo…

Má mysl, jež pracovala na plné obrátky, mi poskytla další možnou cestu… S Jacobem jsem si ještě nic nezačala a tak tomu i bude! Když bude on proměněný do své vlčí podoby vyhnu se tomu a nepřeměním se, aby mě nepřekvapili náhlé city. Jaka neopustím, protože se mezi námi nic nestalo a to že mělo je věc naprosto odlišná… Bello jsi sobec!

Mé slzy utichly na tváři se mi objevil letmý úsměv. Snad mě v tuhle chvíli i těšilo být sobecká a já své rty přitiskla na Edwardovu tvář. Nečekal to… měl zavřené oči a při tom letmém dotyku je rychle otevřel. Pátravě se na mě podíval.

,,Bello?“ zeptal se tázavě.

,,Hm?“ vydala jsem ze sebe, než jsem mu vtiskla další polibek na tvář.

,,Co to-?“

,,Já se rozhodla!“ objasnila jsem mu to.

Edward uhnul před mým polibkem a zkoumal mou tvář.

Snažila jsem se ho očima přesvědčit, že své slova myslím naprosto vážně. Ale já jsem si někde uvnitř naprosto jistá nebyla. A to se taky dostalo na povrch. Normální člověk by to možná ani nepostřehl, ovšem Edward... Před ním nemám šanci něco maskovat.

,,Bello...," promluvil, ,,to, že ti nemůžu číst myšlenky, neznamená, že přede mnou vše skryješ. Před chvíli sis myslela, že ses pevně rozhodla. Ovšem za okamžik to zase vše zrušíš a obrátíš se na jinou stranu... Já vím, že je to těžké, ale uvědom si, co právě děláš. Porušuješ pravidla, které sis sama vymyslela."

Chtěl mluvit dál, ale jen vydechl, zvedl hlavou vzhůru a zakroutil s ní. Jakoby to bylo marné, proč se kvůli mně zbytečně namáhat. Jenže já věděla, že to tak není. I přes vše, co mi dnes řekne nebo udělá, já budu dál tápat v mlze, do které budu zatahovat všechny ostatní okolo mě.

Toto bylo důvodem jeho mlčení. Jeho slova si sice vezmu k srdci, ale řídit se jimi nebudu.

,,Máš pravdu, nemá to cenu," sklopila jsem zrak a v duchu se mlátila do hlavy, jak nemožná a bezohledná jsem.

Edward se na mě podíval, až skoro vyděšeně. Pak jeho výraz trochu povolil, jako by mě chápal a dával mi svolení, i když byl jiného názoru. Docvaklo mi, co si asi myslí pod mými slovy...

,,Ne, to ne... To jsem nemyslela! Myslím, že nemá cenu mě k něčemu vést nebo přemlouvat. Vždy mám svoji hlavu a dělám to, co si myslím, že je správně. Pochopitelně je to pokaždé to nehorší..."

Chvíli vstřebával mé doznání a určitě rád zavrhl své mylné pochopení. Na tváři se mu objevil úsměv.

,,To máš pravdu, nikdy neposlechneš." V tom najednou zvážněl. ,,Ale zrovna teď bys mohla," vyložil mi, i napříč tomu, že jeho rady na mé uposlechnutí byli všechny proti němu.

,,Já... já už musím jít," zalhala jsem.

Nechtěla jsem už dál rozebírat tyto záležitosti. Nebránil mi v tom. Nechala jsem ho stát na parkovišti s ještě zadumanějším výrazem, než kdy dřív. Rozběhla jsem se rychle vpřed. V poslední době mi běh nedělal žádné problémy. Nebolely mě svaly a ani jsem nepadala. Má vlčí podstata mě vedla. Nechala jsem své auto stát na parkovišti a rozběhla jsem se do lesa. Tak moc jsem toužila po tom se přeměnit a vnímat jen kulisu zeleného porostu. Kdybych ovšem věděla, co se stane, raději bych jela domů třeba s Edwardem.

Předchozí kapitola: (2) Další kapitola: (4)  

Shrnutí povídek od Heidi

Shrnutí povídek od twilightchild 

Autor: Heidi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Spletenec citů - 3. Kapitola: