Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Špinavá hra - 8. kapitola

27.08.2012 (19:45) • Gabbe • FanFiction na pokračování • komentováno 32× • zobrazeno 5205×

Špinavá hra

8. kapitola

Evidentně mě ve škole učili špatně počítat. A vzhledem k tomu, jak drahou univerzitu absolvoval – neabsolvoval – pan Cullen, jsem usoudila, že jeho počty budou zaručeně přesnější než ty moje. Po chvíli zkoumání jeho myšlenkových pochodů a s přibývajícím počtem čárek na barovém účtu jsem usoudila, že tak moderní systém nikdy nepochopím.

I když to bylo vlastně úplně jednoduché a Cullen by se určitě smál, kdybych se jej na to optala.

Když s úsměvem objednával něco na rozjezd – při slově něco jsem zaznamenala jednotné číslo a střední rod –, přistály před námi čtyři baculaté sklenky pálenky. Kupodivu bez deštníčku a jiných blbostí. Objednal i pro toho vanilkového doutníkáře, kterému bezpochyby táhlo k sedmdesátce, a jeho přítelkyni zhruba v mém věku. Představil se jako Denny.

Denny byl třída. Když jsem mu podala ruku, nejdříve si tu svou poctivě otřel do košile a potom mi ji stejně ulepenou podal a pevně mě stiskl. Zabolelo to a já okamžitě na tváři vykouzlila okouzlující úsměv, který jej měl odehnat. Nepovedlo se.

„Tedy… Edwarde, o vašem vkusu jsem nikdy nepochyboval, ale že jej dokážete realizovat a potom do baru přivést tak okouzlující dámu, to bych nečekal ani za pivoňkový doutník.“ Blbec. Nadala jsem mu tiše a zoufale se natočila k Edwardovi. Přemýšlela jsem, zdali by nebylo jednoduší si prostě vytisknout jmenovku s provokativně velkým nápisem jenom zaměstnanec. Edward se mu ještě před prvním panákem snažil vysvětlit, že jde pouze o jeho zaměstnance. Denny kývl hlavou, zatímco si znovu potáhl z doutníku. Pak si ale stál znovu za svým a po několika hltech nazlátlé tekutiny už s ním nehnulo vůbec nic.

Zoufale jsem hleděla na okouzlující blondýnu. Kelly. Nevypadala příliš nadšeně a při každém Dennyho pokusu o intimnější dotyk nepatrně zvedla oči v sloup. A to bylo pro moje – v tomhle směru velice nezkušené – oči prostě příliš velké sousto. A tak jsem se znovu otočila ke Cullenovi, ale to už pokračovaly jeho počty dál.

Poté objednal něco na seznámení, prý když už mě tu představí svému nejlepšímu parťákovi, je to třeba zapít. Nebyla jsem si ale jistá, jestli hluboká sklenice rakije udělá dobře mému žaludku. Ostýchavě jsem usrkávala pálenku a přede mnou už stála další továrna na zabíjení mozkových buněk. Edward s Dennym do sebe pálenku kopli jedna radost. Žádné uslzené oči. V tom okamžiku se k nám od moře přiřítil nový shluk mužů zhruba v Edwardově věku. Každý úplně jiný, přitom stejný. A žádný nepřišel sám. A ačkoli u každého stála slečna, nijak jim to nebránilo v okázalém a podlézavém chválení mé maličkosti. A to si nechá každá dívka od vymakaných, opálených a šíleně prachatých chlápků líbit, i za tu nepříjemnou situaci, do které se tak dostaly jejich společnice.

A to bylo poprvé, co jsem se ten večer bez starostí, upřímně zasmála. Byla jsem mile polichocená. Ale to se zjevně moc nelíbilo Edwardovi, a tak jsem čelila dalším pokusům a dobytí mého bohu jeho dlaní. Na chvíli se společnost zabavila vážně strašně vtipným vyprávěním – pro ně je nakupování v samoobsluze nepředstavitelným šokem –, tak jsem chtěla rychle dopít zbytek pálivé vody ve sklenici.

V tu chvíli se těsně u mého ucha objevily jeho rty. „Musíte rychle, slečno Swanová. Pravý účinek pocítíte, až se vám tahle skromná notná dávka dostane do krve a vy konečně povolíte svoje silné bariéry.“ Bariéry? Na co bariéry? Mám bariéry?

Naklonila jsem sklenici a statečně polkla celý obsah a svět se nepříjemně zatočil. Měla jsem sto chutí otevřít pusu a silně vydýchnout, jak jsem to viděla ve filmech. Jenomže ta smetánka byla příliš všímavá na to, abych ze sebe udělal brutálního nealkoholika.

„Dýchejte,“ napomenul mě a v tom okamžiku nepozornosti a alkoholového opojení jeho dlaň zaujala své místo na mém boku. Statečně jsem vydýchala nejhorší a mohla se plně obořit proti němu.

„A to je snad nutné,“ poznamenala jsem ironicky a ušklíbla se na něj přes rameno. Stále stál tak blízko mě a přitom decentně vzdáleně. Jeho pravý bok se dotýkal mého levého…  Což bylo samozřejmě výškově nemožné, takže se jeho bok dotýkal mého hrudníku. A přišlo mi, že se ke mně neustále skláněl, že mě neustále kontroloval nebo pozoroval…

„Navrhuji příměří,“ stačil mi pošeptat, než se k nám zase začali hlásit jeho kamarádi a Edward se tak musel narovnat.

Příměří? Takže skutečně bojujeme…

Pak se z davu vynořil vysoký statný chlap, byl obrovský jako hora, sytě černé vlasy odrážely jasně žluté odlesky barového světla a ty nevinné kudrliny působily v porovnání s jeho mohutnou svalnatou postavou až směšně. On celý byl vlastně tak zvláštní… Přiřítil se rovnou k Edwardovi a počastoval ho opravdu velkou perdou do ramene a objal ho.

„Svět se po tobě slehl, bratříčku! Tak kde vyhrnuješ sukně tentokrát?“ Zasmál se, div se zem pod našima nohama neotřásla. Ztuhla jsem. Teď mu Edward určitě něco udělá… Bratříčku?

„Vůbec se mi nestýskalo, Emmette,“ odpověděl s úsměvem. S úsměvem! Edward Cullen se smál. Uvolněně. Chvíli si ti dva něco špitali, mezi davem vášnivě diskutujících jim nebylo rozumět jediného slova, a tak jsem znovu ochutnala rakiji. A protože se Edward nevracel a nevracel, upíjela jsem pomalu až ke dnu sklenice.

My bojujeme, přiznal to. A k tomu všemu to neustálé lísaní… Panebože, jak se to chovám? Uvědomila jsem si, že vlastně vůbec nemyslím na Jacoba, ale vzápětí mi došlo, že tyhle výčitky mívám až nepříjemně často. Možná jsem na něj přeci jenom myslela, ale proč v tak špatných chvílích? Proč jsem o něm smýšlela jako o tom klukovi daleko odsud, který je na mě smrtelně naštvaný… Proč jsem si při jeho jméně vybavila bídu a krizi, která v našem špinavém malém bytě vládla? Proč  jsem nevzpomínala na pěkné chvilky?

Podívala jsem se na Cullena. Emmett jej táhl k baru a už cestou do sebe můj řiditel házel jednoho panáka. To dlouho nemůže vydržet, myslela jsem si.

Pan Edward Cullen. No do prdele, i to jméno zní tak sexy, jak jeho nositel vypadá…

Nenene, špatné myšlenky. Moc špatné myšlenky. Bezmyšlenkovitě jsme do sebe obrátila další sklenici a vzápětí v mém hrdle zase plál otevřený oheň.

„Slečno Swanová?“ zavolal – spíš možná zahulákal – na mě Cullen od baru a držel Emmetta kolem ramen. Svalovec si mě měřil pronikavě černým pohledem, zatímco Edwardovi odpovídal na jeho otázky.

V ten samý okamžik, co jsem k nim udělal jeden jediný krok, se ve mně vše obrátilo. Doslova. Nejen že jsem věděla, za tím mladým mužem, který se tvářil nevinně a přitom měl v hlavě víc než promakaný systém nakloňování, je pěkně tvrdý ředitel, ale taky jsem tušila, že jeho systém už začíná fungovat. Byl nádherný, to byl ten první důvod. Jenomže stará, patetická a samotářská Bella se nechala strhnout hezkou tvářičkou. Nikdy jsem takovou Bellu neznala. Možná se změnila, možná se změnil jenom její vkus.

Ona ale nikdy neměla vkus. Když jednou Angele prozradila, že jí jde jenom o laskavé srdce a o to, aby ji ten muž miloval, Angela se jí vysmála do obličeje. Bella se na ni zlobila dva dny. Najednou jsem chápala obě dvě. Angela prošla těmihle závějemi dávno, zatímco já se stále krčila na startu. Ona věděla, že postupem času, v průběhu života v sobeckém uspokojování vlastních potřeb existuje něco, co má být utajeno i před vlastními rodiči.

Edward Cullen byla tajnost, která neměla být schována jenom před mou maminkou, ale i přede mnou. Zoufale jsem se snažila zapomenout na to, jak moc se mi ten chlap líbí. Jenom líbí.

On nemiluje, on není takový, abych jej někdy dokázala ocenit, nebo dokonce abych se do něj zamilovala. A v tu chvíli jsem se cítila tisíckrát líp. Nic se přeci neděje. Jacobe!

A druhou věcí byl můj žaludek. Bohužel jsem se zapomněla dostatečně najíst. Vlastně jsem nejedla téměř celý den. Vítej, alkoholové opojení! A v následujících hodinách skutečno dorazilo v plné síle.

„Bráchač, tohle je Isabella Swanová. Ta s tou… Malajsií.“ Edward měl vypito, evidentně to i on nepřehnal s jídlem, ale pořád mluvil srozumitelně. Jenom jej včas nenapadala ta pravá slova. Ale byl o dost uvolněnější. Bariéry. Chtěl snad něco takového i po mně?

„Emmett Cullen, kdyby brácha neuspěl, můžeš na mě projektovat cokoli.“ Škádlivě na mě mrknul levým okem a Edward jej s úsměvem bouchnul do břicha. Tiše jsem se mu představila na oplátku.

To, co podle Edwarda byla druhá várka, byla ve skutečnosti pátá sklenice v mých rukách. On už – co se týče počtu sklenic – jistě překročil desítku.

„Už bych neměla pít. Raději se tu půjdu porozhlédnout a trochu vystřízlivět.“ Usmála jsem se na něj co nejnevlídněji a snad i nejokouzlivěji, jak jsem jenom v tom stavu dovedla. Byla jsem připravená i přeprat barmana za obyčejný pytlík sušenek. Jídlo!

„Ale slečno Swanová…“ Trochu se zakymácel a vzápětí jsem měla jeho levou paži obmotanou kolem ramen a šokovaně jsem čelila jeho blízkosti. Měla bych cítit alkohol. V skutečnosti se kolem mě znovu vznášel jasný oblak jeho vůně. Usmíval se, ale ani za tu cenu, že se tvářil vlídně, pořád nebyl natolik opitý nebo zdemolovaný, aby na chvíli ztratil svoji pozici ředitele a maniaka posedlého nadvládou nad každou věcí. „Vždyť jste nic nevypila. Copak holky z předměstí neumí pít?“ škádlil mě a ta trocha alkoholu v mých žilách způsobila, že jsem jenom němě hleděla do těch zvláštních jasně zelených očí a nechala se oblbnout.

„Bodlo by mi to něco sníst.“ Snažila jsem se alespoň trochu odporovat, marně.

„Vím přesně, co potřebujete, slečno Swanová,“ prohlásil nadšeně a opět mě otáčel směrem k baru.

„Ne!“ Vyvlíkla jsem se mu. Možná až příliš drsně a zůstala jsem stát na místě, zatímco on na mě šokovaně hleděl. „Počkám na pláži, k baru se mi moc nechce.“ Pousmála jsem se na něj a problém byl evidentně zažehnán. Edward se spokojeným úsměvem odešel pro mé občerstvení a já byla rozhodnutá, že se zpět k té skupince lidí, kteří se nezorientují ani v obchodě, už prostě nevrátím.

Přilákalo mě moře. Nikdy jsem si nemohla dovolit jen tak jet na dovolenou. A už vůbec ne k moři. Znala jsem jej jenom z obrázků z katalogu a z mé tapety na pracovním počítači v kanceláři. Nemyslela jsem si, že bych dokázala v tak teplých krajích vydržet ani týden. Ale teď v noci, kdy tichý šum dokázal přebít i hlasitý smích a šramot od baru a slaná vůně dokázala pomást moje opilé smysly, se horko jako přítěž nedalo počítat.

Věděla jsem, že je nebezpečné chodit k vodě, když je člověk opilý. Ale já ještě nebyla opilá natolik, aby nedokázala zvládnout svoje nohy. A tak mě poslušně donesly až na pískovou pláž přesně do místa, kde se studené vlny vsakovaly do písku.

Máma mi říkala, že když se v písku chodí dost často, oloupe se stará kůže z nohou a nemusí se vůbec chodit na pedikúru. Ach jo, mami. Ta chvilková slabost, která mě přiměla k bolestným vzpomínkám na maminku připoutanou na lůžku, mě odzbrojila. Jako vždy se mi před tváří objevily velké kuchyňské hodiny a já věděla, že každá promarněná sekunda znamená, že se blíží její smrt.

Hlava se mi zatočila a při pohledu na vlny a nepopsatelnou vlhkost ve vzduchu se semnou zatočil celý svět. Zavrávorala jsem a spadla na zadek rovnou do mokrého písku. To, že mám na sobě bílé šaty, byl ten poslední problém, který mě trápil. Zůstala jsem sedět a jenom jsem natáhla nohy před sebe, aby vlny omyly co největší část z mého těla. Pořád to ale nestačilo, stále mě zužovalo šílené vedro.

To ten alkohol, pomyslela jsem si. Nebyla jsem zvyklá pít a už vůbec ne míchat jednotlivé drinky do kupy. Vždy jsem zůstala pouze u jednoho, i na maturiťáku. Pohlédla jsem k baru, nikdy jsem se v životě nebavila tak, jako oni. Nikdy jsem možná ani neznala zábavu… Sama jsem nevěděla a byla jsem z toho i zmatená. S Cullenem jakoby přišel naprosto jiný svět, on znal věci, o kterých jsem já neměla ani páru…

A zase smutné myšlenky o Jacobovi, co asi dělá? Pořád se zlobí? Budu mít od něj zmeškaný hovor, až se vrátím domů? Ozval by se vůbec?

„Je vám špatně?“ ozval se za mými zády starostlivý Cullenův hlas. S trhnutím jsem se k němu otočila a spatřila pestře červený tácek, který bezpochyby vzal z baru, a na něm celkem čtyři skleničky.

„To všechno do mě chcete nalít?“

„Rád bych,“ zazubil se na mě a opatrně se posadil do mokrého písku vedle mě a nechal si dobrovolně smáčet nohy.

„Takhle vám to ale kazí reputaci, pane Cullene. Připadá mi totiž, že mě chcete opít,“ zahihňala jsem se a rázem mi přestala žilami pumpovat krev. Odkdy se tak připitoměle hihňám?

„Právě proto.“ Položil tác za svá záda a otočil se ke mně se dvěma sklenkami. Tu v levé ruce mi neohrabaně podstrčil pod nos. „Chci mít zkaženou reputaci, ale jenom před vámi.“ Usmíval se a já na chvíli zapomněla na kuchyňské hodiny. „Takže si přiťuknem a já vám pak povím, kolikrát jsem si vezl zadek v policejním autě a kolik holek jsem zbouchnul, platí?“ Šokovaně jsem hleděla do té božské tváře a on ze mě měl druhé vánoce.

„Prosím?“ vykoktala jsem ze sebe a zhluboka se nadechla. Do nosu mě uhodila štiplavá vůně whisky. A bez ledu?

„Tím se vám snažím dost neohrabaně navrhnout, abychom si tykali. Tahle podělaná formálnost mi jednou vylomí jazyk a kromě toho máte tak nádherné jméno, že by byla škoda schovávat se za bílou labuť, slečno Swanová.“ Tykat… S Cullenem… Dělá si srandu.

„Jsem sice lehce opilá, ale to ještě neznamená, že si ze mě budete dělat srandu, pane řediteli.“ Ušklíbl se a lehce přimhouřil oči. Nadzvedl pravý koutek. Tak arogantní!

Cinkl svou skleničkou o mou a já polekaně ucukla. „Serte na ředitele, jsem Edward.“ Vzápětí jsem před sebou měla i jeho pravou ruku. Opatrně jsem mu do ní vložila svou a on mne okamžitě pevně sevřel, jakoby se bál, že mu ruku vyškubnu. Lehce si mě popotáhl k sobě. A mně se začala točit hlava…

„Bella,“ šeptla jsem a on se znovu usmál.

„Já vím, Bello, já vím.“ Na chvíli se zamyslel a pak zvedl svou sklenku. „Na tebe, Bello.“ Aniž jsem stačila zaznamenat, jak moje jméno zní z jeho úst, už polkl celý obsah sklenice a tentokrát se i zašklebil. Bello, Bello. Znělo to jako by šeptal, jako by mě znal úplně jinak, než většina mých přátel.

Znělo to nepokrytě sexy…

A abych zahnala ty špatné myšlenky a zároveň udusila požár živený sebeobviňováním, Jacobem, matkou… nahnula jsem sklenku ke rtům a po Edwardově vzoru do sebe kopla palčivý obsah. Nikdy už to neudělám, pomyslela jsem si, jakmile mi znovu zahořelo hrdlo.

A pak jsem před sebou měla ono úžasné jídlo. Ovoce napuštěné nejrůznějšími druhy alkoholu. Oloupaný pomeranč, kostky ananasu, meloun… Vše úžasně šťavnaté a dokonale osvěžující, ledové. A zaručeně účinné.

„Tak, a teď mi vyprávěj něco ze svého osobního života, Edwarde. Ať si nemusím pořád myslet, že jsi takovej mrzoun i v posteli.“ Vypadlo to ze mě naprosto nečekaně a naprosto nevhodně… I přes alkoholové opojení, které se v kombinaci s polohou sedící a stále novým přísunem buňkozabíječů dalo považovat za dost silné, si mě tu a tam našla bystrá chvilka, kdy jsem věděla, jaké nesmysly s bláboly ze mě padají.

Tváře mi začaly hořet, uši už byly v jednom plameni a Edward vedle mě…

„Mrzoun?“ zvedl nechápavě obočí a v jeho hlasu se odráželo hrané zoufalství. Ruce rozhodil kolem sebe a zakřičel: „Mrzoun?“ Jeho hlas se v hluku sice neztratil, ale nikdo si jej ani nevšiml…

„Bello, jak jsi nádherná, tak mě zlobíš. Já a mrzoun? Jak tě taková sprostá věc mohla jenom napadnout?“ Chytil se za spánky a nevěřícně zakroutil hlavou.

A pak to přišlo. Jeho velice podrobná historka o zničení hotelové postele a zlomeniny pravého zápěstí jeho spoluaktérky… Zeptala jsem se, jestli se na něj jeho přítelkyně zlobila. Edward se od srdce zasmál a obratně vysvětlil, že to nikdy jeho přítelkyně nebyla.

Počet zbouchnutých holek? Prý ještě nebyl dost opilý na to, aby se přiznal.

„Ty jsi opravdu jako schránka tajemství.“ Spokojeně jsem se rozhihňala, naprosto, ale úplně otupělá alkoholem a melounem napuštěným rumem. Překročila jsem svoje hranice. Bolel mě i kořen nosu, a to už bylo opravdu zlé znamení. K tomu všemu jsem zůstala sedět, nehybná a veškerý alkohol snad absorbovaly moje nohy, nemohla jsem vstát, nemohla jsem se téměř ani hýbat, i kdyby se vlny zvedly až k mé bradě, bylo by mi to putna.

„I ty jsi schránka tajemství, Bello. Vím o tobě všechno, ale vlastně nic.“ Jistě, žluté desky…

„To vám podrobné prozkoumání mého osobního života nestačilo?“ Nespokojeně pomlasknul a jeho levá ruka se váhavě zvedla k mé tváři. Pak tu vzdálenost rychle překonal a v sekundě mě hebká kůže jeho palce hladila po líci, zatímco ostatní prsty se ostýchavě dobývaly k mé šíji. Zavřela jsem oči, v naprostém ohromení a ochromení. Tělem mi proběhl elektrický proud, vše se ve mně sevřelo a moje svaly se scvrkly v křeči.

„Tykáme si, pamatuješ, Bello.“ Zaklonila jsem hlavu a zavřela oči, jeho prsty opustily moji tvář a začaly hebkými pomalými dotyky hladit mou šíji. Ukazováčkem mi kreslil do kůže kola a nehtem palce mě lehce škrábal těsně pod uchem. Byl to výbuch, který moje nitro nezažilo dlouhou dobu. Nalhávala jsem se svému opilému já, že je to pouze tím vším zármutkem, smutkem a alkoholem. Pravdou bylo, že jsem se nikdy necítila líp v přítomnosti muže. Skutečného muže. Nebezpečného, bohatého, nedostupného…

„Dost!“ vykřikla jsem unáhleně a stáhla ze sebe jeho ruku. Vidění se mi na malou chvíli rozostřilo a hvězd nade mnou najednou přibylo.

„Ale, ale,“ zašeptal těsně u mého ucha a v sekundě jsem měla jeho prsty zpět na těle. Tentokrát mě tvrdě držel za bok a druhou rukou obemknul mou šíji. „Dívej se na mě,“ přikázal mi příkře. A já to neodkázala. Jacobe!

„No tak!“ Jeho sevření zesílilo. „Dívej se mi do očí, Bello.“ Polekaně jsem splnila jeho požadavek. Kam zmizel bezstarostný poloopitý Edward? Co se to stalo?

„Tak je to lepší, ne?“ Když jsem se mu přestala zmítat, jeho příšerná nálada odplula s vlnou, která omyla společně naše nohy. Ležela jsem v písku, naprosto omámená vším, co se kolem mě nacházelo. A nejvíce alkoholem. A Edwardem.

Jeho dlaň přešla z boku na mé bříško, rozevřel ji do široka. A pak se sklonil k mé šíji.

„Tohle není správné. Přestaň!“

„Šttt,“ snažil se mě umlčet a rychle se přisál rty k mému hrdlu. Jeho teplé, hebké rty v sekundě okupovaly  to nejslabší místo na celém mém těle.

Jacob, Jacob, Jacob, opakovala jsem si v duchu jako mantru. Už jsem se chystala znovu přinutit moje bezvládné ruce k činnosti, když vtom mě uhodila jeho další věta přímo do srdce.

„Jsi tak sladká,“ zašeptal toužebně do kůže na mém krku a jeho dlaň se v tom okamžiku pomalu sunula níž, přes pupík, přes pánevní kost… Neomylně za svým cílem. „Jako zakázané ovoce. A to mě nutí to udělat, Bello.“ A pak jsem jej na kratičký okamžik ucítila. Zatímco on prudce dýchal, nelíbal mou šíji, jenom mě sledoval, se mě jeho prsty přes látku kalhotek intimně dotkly. Tak, jak by to Jake nikdy neudělal…

„Přestaň, dost,“ zakňučela jsem zoufale a pevně přitiskla stehna k sobě a neohrabaně jsem se posadila. Příliš rychlý pohyb. A tak jsem byla znovu obklopená nevítanou tmou, absolutně paralyzovaná, téměř jako loutka. Stačilo, aby Cullen zatahal za příslušné nitky a dobrovolně bych se i utopila. Už nebudu pít!
Z dálky ke mně doléhal jeho hlas…

„Vždyť jsi jako prkno, krásko. Nežiješ…“ Nežiju? „Co ti může ten idiot dát?“ Jake… Vše mi docházelo zoufale pomalu a vše mělo tolik významů…

„Řekni, směješ se s ním někdy?“ Zvedla jsem ruku a položila si ji na čelo. Žhnulo. Přesto jsem dokázala pokývat hlavou. Kdysi jsme se spolu smáli.

„Zkurvený bariéry,“ zaklel a já okamžitě pochopila, že ačkoli vypil víc než já, rozhodně na tom nebyl tak prachbídně jako já… „Kdy už je odkopeš, Bello? Kdy už se mi ukážeš? Tohle tě ničí! Žiješ jako stará podělaná panna, zatímco by pro tebe miliony chlapů zemřely, a ty se dáš takovýmu kryplovi! Kdyby ses mi dostala do rukou ještě předtím -“ Přerušil jej můj nečekaný výbuch smíchu. Edward Cullen takhle nemluví – smálo se moje podvědomí. Smála jsem se jako blázen. Mluví sprostě a ještě si ze mě dělá srandu.

 „Čemu se směješ?!“ Tón jeho hlasu by mi v kanceláři nahnal husí kůži, možná bych se dobrovolně schovala pod stůl, aby na mě dál tak šíleným způsobem nekřičel. V tu chvíli byl jeho tón to poslední, co mi dělalo starosti.

„Z-z-zemřeli? Chlapi?“ Znovu jsem vyprskla smíchy. „Edwarde.“ Zamávala jsem mu před rozzuřeným obličejem ukazováčkem. Edward rudce nabral vzduch do plic. „Tys požil! Jinak bys neplácal takový kraviny.“ Až po pas nás oba zchladila velká vlna a já s úžasem hleděla na černou slizkou věc obmotanou kolem mého kotníku. „Fíííha,“ pronesla jsem chytře a snažila se tu slizkou věc z nohy sklepat. Byla to řasa.

„Bello!“ To už zavrčel jako zvíře, jako šelma, co se chystá podrápat svou oběť. Nijak se mě nesnažil přesvědčit o jeho pravdě slovy, Edward Cullen takové věci nedělá. Tentokrát mě jeho levá ruka chytila za vlasy, neohrabaně do nich vpletl prsty a bylo to stejně násilnické, jako to bylo blízké… Zabolelo to, když si mě strhl k sobě, abych mohla znovu cítit jeho vůni, abych se mohla zblízka dívat na jeho rty, aby se mohla utopit v jeho potemnělých očích, které skrývaly tajemství, o kterých jsem se nikdy dozvědět neměla.

„Prosím tě,“ zašeptal a ty měkké, poddajné teplé rty se lehce přitiskly na mou tvář. „Žij trochu. Uvolni se.“ Moc dobře jsem věděla, že jsem v tu chvíli byla uvolněná tak, jako nikdy předtím. Jinak bych jej nenechala se mě jenom dotknout. I když za tím vším stála jeho fyzická síla, jeho prsty v mých vlasech a můj strach. Strach z toho, kam míří, strach z toho, co přijde dál.

„Já žiju, jen… se moc… neumím bavit.“ Rozesmál se a věnovat polibek na tvář, dlouhý polibek na tvář.

Jacob.

Strach.

Alkohol. Byla to přeci jenom nevinná pusa. „Holčičko,“ zašeptal. Levou rukou hrábl do zadní kapsy kraťasů, nepatrně si poposedl a vyndal stříbrný futrál na cigarety. Typicky snobská záležitost. Kdybych jej prodala, mohla bych možná zaplatit jeden celý nájem.

Edward Cullen kouří?

S klapnutím jej rozevřel. Místo cigaret se ve futrálku kutálely dvě jasně bílé kuličky. Teprve až si je sklepl do dlaně, kterou mi podstrčil před obličej, jsem poznala, že jsou to nějaké léky.

„Vezmi si a žij,“ zašeptal nadšeně. Zářily mu oči a celým svým tělem mě snad popoháněl k tomu, abych si tu bílou věc vzala.

„Co je to?“ Jeho úsměv opadl.

„Děláš si srandu? Ty sis někdy nepovyrazila?“ Zahanbeně jsem sklopila zrak. Můj ruměnec už musel dosahovat extrémního zbarvení. „Ale no tak, Bello. Tohle tě nezabije. Jenom na chvíli přestaneš cítit strach. Nebudeš přemýšlet o bolesti ani utrpění.“ Stále jsem pohledem propalovala písek pod námi, ale on zasáhl znovu a bolestně.

„Nebudeš se trápit kvůli mámě. Jenom chvíli… Uvidíš svět šťastnýma očima.“ Co jsem ochotná obětovat pro kousek štěstí?

„Jak dlouho… Jak dlouho to působí?“ Bello, jsi opilá! Nezkoušej víc!

Chceš být šťastná? Chceš na chvíli zapomenout?

„Pár hodin, nic převratného. Je to čistý, slibuju, nebral bych nic pod úroveň.“ Znovu mě pobídl k tomu, abych si tu bílou věc vzala.

Jsi v pytli, Swanová, hlásilo moje podvědomí, když jsem si ostýchavě jedu kuličku vzala do dlaně.

„Počkej,“ zastavil mě rázně a nemotorně se otočil za záda pro prázdné skleničky. Slil do nich trochu alkoholu z vydlabaného melounu a jednu mi podal. „Takhle to bude lepší.“ Svou kuličku rozdrtil v prstech a bílý prášek vysypal do sklenice. Jednu sklenici mi podal. „Takhle ti to, krásko, nebude připadat tolik strašné. Budeš jenom pít a ne fetovat,“ culil se. Vážně mě považoval za pannu úplně ve všem.

„Pohlídáš mě?“ Nevím, proč jsem chtěla ujištění zrovna od něj. Ten, kdyby mohl, potopil by moji záchranou loď jako první.

„Vezmu si tě pod svá křídla.“ Na ex do sebe kopl obsah sklenice. A já udělala to samé.

Svět nikdy neměl tolik barev. Edward měl pravdu, bylo to úžasné. Nechal mě sedět chvíli u moře, zatímco si jej k sobě zavolal Emmett. Sledovala jsem vlny, jak jedna rozbíjí druhou, stejně jako jedna krásnější představa zaplavovala druhou… Bylo mi příjemně teplo, písek pod mými prsty se chvíli měnil v prostou zlatou obilnici… Bylo tak svobodné, žádné hodiny, žádný strach.

Začalo to působit rychle, příliš rychle. A já si byla už úplně a naprosto jistá, že nemohu vstát. Už možná nikdy. Spokojeně jsem ležela v písku jako v teplé vyhřáté posteli. Sledovala jsme hvězdy. Tu a tam vytvářely zvláštní obrazce odrážející z mé vlastní představy. Viděla jsem Oriona tak jasně jako nikdy, viděla jsem dokonce dva vedle sebe…

„Ahoj, krásko,“ ozvalo se nade mnou a já spatřila usměvavou Edwardovu tvář. Tak krásný…

Položil si spokojeně dlaně na má ramena a jemně mě pohladil. Pokračuj, volala moje mysl. Nepřestávej, toužilo moje tělo. Z dálky jsem zaslechla i Emmettův hlas, byl už blízko nás.

V jednu chvíli mi přišlo, že celá hořím, že se z mého těla snad vyklubou jenom plameny. Sáhla jsem si na úplně rozžhavené tváře.

„Copak je?“ zeptal se znovu milý a starostlivý, i když dost opitý Edward.

„Hořím, potí se mi dlaně,“ odpověděla jsem šeptem. V skutečnosti jsem už cítila, jak se pode mnou písek začíná pomalu rozhrnovat, propadala jsem do temnoty, věděla jsem, že se stane něco velkého…

„Co je s ní?“ Emmett…

„Někdo v tom už totálně lítá.“ Edward se smál. „Sežeň odvoz. Dokud je ještě při smyslech.“

„Co chceš dělat, bráchač?“

„Mám s ní ještě prácičku.“ I když to bylo to poslední, na co jsem byla schopná myslet mezi návaly horka, chladna, řícení oblohy a pohybem písku… Věděla jsem, že jeho smích je stejně nebezpečný jako situace, od které jsem se dobrovolně nechala zatáhnout.

Já vím, to byla zase doba. Věřte, že to pořád zkouším, ale po tom zlomu se do toho člověk dostává ještě pořád těžko.

Jinak, pan Cullen už začíná vytahovat první esa, co mu říkáte? :-)

Autor: Gabbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Špinavá hra - 8. kapitola: