Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Špinavá hra - 6. kapitola

repete 4


Špinavá hra - 6. kapitolaTato situace by se dala vložit jako vsuvka do příběhu. Ale ti dva si se mnou hrají tak nějak nedobrovolně. Takže to, co budete číst, je opravdu moje fantazie, kterou musím narvat do každého jejich rozhovoru.

Špinavá hra

6. kapitola

 

 

Dal mi dvě hodiny vytrvalého pláče.

Bylo mi smutno stejně jako na táboře v první třídě. Strašně jsem maminku chtěla vidět. A když jsem věděla, že opět nastaly problémy a já se opět budu muset nějak vyrovnat s tím, že se moje situace a především ta její znovu zhorší, bylo mi až k smrti úzko. Stále se mi do hlavy vracely varovné myšlenky – jsi v práci! Jsi tu s Cullenem! Moje myšlenkové pochody týkající se práce jsem posílala do patřičných míst bez rozmyslu.

Jak jsem se postupně začala uklidňovat, myšlenky na práci zmizely úplně. A spolu s poslední myšlenkou na něj jsem odhodila i odpor k světlé šedi. Zabalila jsem se do hebkého šedého hedvábí široké manželské postele. Ležela jsem v šatech, bez starostí nad mravy a slušností.

Vím, že jsem se pokoušela neusnout, chtěla jsem si jenom odpočinout, nešlo to.

Probudilo mě nepříjemné zavrzání u mé hlavy. Neustávalo, slabě se ozývalo z dáli. Otevřela jsem oči. Hlavu jsem měla zabořenou v polštáři. Spatřila jsem květinový vzor hedvábného povlečení.

Kolik je hodin?

Můj pohled směřoval k jižní stěně. Za sklem již tma obklopila celé Kuala Lumpur. Ten pohled byl úžasný. Dráhy jedoucích automobilů v dáli, osvětlené vrcholy mrakodrapů, solárními lampami dekorovaný pozemek Blond lady. Mohla bych tu umřít. Ale nesměla bych tu být na jeho přání…

„Zjišťování informací o mých oblíbených zaměstnancích je sice nelegální...  Ale o to víc tu prácičku zbožňuju,“ zašeptal zhrublým hlasem Cullen z druhé strany pokoje.

Zbrkle jsem se přetočila na posteli a uviděla jej sedět příliš blízko mé postele v proutěném křesle. Bosou levou nohu teatrálně opřel o okraj postele. To je drzost! Převlékl se. Kostičkovanou šedou košili měl volně přehozenou přes bílé tílko. Na nohou volné bílé kraťasy. Na klíně mu ležel stoh jasně žlutých desek. Jednu měl otevřenou a pečlivě z ní četl.

„Co to… Co tu děláte?“ Napříč veškeré snaze znít strašlivě se moje nerozcvičené hlasivky sotva dokázaly rozpohybovat. Bylo to spíše jako pípnutí ptáčete.

„Nevěděl jsem, že jste tančila tolik let Zumbu. Už jste s tím skončila?“ Co to tu sakra hraje? Mluvil ke mně, ale ani nevzhlédl. Vlasy měl rozcuchané do všech stran a rohová lampa naproti postele vrhala slabé máslové světlo na jeho nepřirozeně bledou kůži. Stále soustředěně četl.

„Prosím? Jak… Proč tohle?“ Zmateně jsem se posadila a urovnala na ramenou šaty. A rázem, jakmile jsem se uvedla do pohybu, padla na má ramena nová rána. Maminka, teta Clothilda a rakovina. K tomu Cullen a jeho pokus o získání informací… „Proč jste tu?“

„Takže už netancujete?“ ignoroval mou otázku a poprvé ke mně zvedl pohled. V přítmí pokoje byly jeho oči úplně černé.

„Ne! Co to má znamenat?“ vyjekla jsem už o poznání hlasitěji.

„Škoda,“ zapředl hlubokým hlasem. „Rád bych se na vás podíval.“

Soustředěně jsem počítala nádechy. Přikrývku jsem si přitiskla pevněji k hrudníku. Co si to dovoluje?

„Pane Cullene, můžete mi vysvětlit, co se to děje?“ Rozklepala jsem se, po těle mi přeběhl mráz a vyvolal husí kůži.

Na křesle působil hrozivě. Jakoby měl v rukou něco, co mohlo celý můj život převrátit vzhůru nohama. Nikdy jsem neudělala nic, za co bych se musela stydět, co by můj šéf neměl vědět. Ale jestli se mi nějakým způsobem skutečně dostal do soukromí… Ta představa mě děsila.

„Proč jste se o tom nikdy nezmínila, slečno Swanová? Tohle je vážná věc. Rakovina v takovém stádiu…“

„Cože?“ vyhrkla jsem a skopala ze sebe přikrývku. Rozcuchaná a rozespalá a unavená – ale v tu chvíli naštvaná a nabitá chutí jej zaškrtit - jsem vyskočila z postele. Nenechal se zaskočit. Naopak, když se přede mnou zvedl z křesla, které nesouhlasně zavrzalo, působil opravdu hrozivě. Krčil se nade mnou a byl o tolik vyšší a o tolik silnější, že má nabitá energie rychle ztrácela náboj a já zase propadala jeho hrozivému kouzlu.

„Tak proč jste mi o tom nic neřekla?“ Pak ta energie odplula do jiné dimenze a zůstala jsem tam jenom já. Vyděšená a malá. A on. Velký a nad věcí, jako vždy.

„Pane Cullene, co to tu, proboha, plivete za bludy? Jak vám mám věřit? A jak si vůbec můžete dovolit něco takového udělat? Dělá vám dobře šťárat se v životech druhých?!“ prskla jsem po něm a rukou schválně uhodila do žluté složky v jeho rukou. Nesnažil se ji nijak zachytit, když se tvrdé desky otevřely a lehké bílé papíry volným letem dopadly na zem v širokém nepravidelném kruhu kolem nás.

A při pohledu do jeho rozběsněných očí jsem si byla vědoma, že stačí jediné jeho slovo a ta hromada pokáceného deštného lesa pod námi vzplane.

„Dnes jste byla tím telefonátem tak zdrcena a odmítala jste mi cokoli říci. Dokonce jste přestala pracovat! A já vím, že tohle ustrašená a poslušná slečna Swanová nikdy nedělá. A teď jste dokonce plakala… Proč? Pro koho?“ Zdůraznil a jízlivě se pousmál. Nervózně jsem poklepala nohou. Hlavně mu neublížit!

„A tak jste si prostě dovolil sáhnout do mé osobní složky, to vše vysvětluje, pane řediteli,“ zašeptala jsem k němu a vložila do svých slov veškerý Swanovic sarkasmus.

„To si tak ceníte svého soukromí? To je to pro vás tak důležité? Uzavřít se před celým světem a nenechat nikoho, aby vám pomohl?“ Zatímco se jeho hlas houpal na vlně dráždivého nebezpečí a ponurého tenoru, odvážil se přiblížit sotva o jeden krok. Moje tělo nezklamalo, srdce vynechalo dva údery a já před ním instinktivně o jeden krok ustoupila.

„Držím si při těle jenom dobré lidi.“ I já jsem použila důraz na patřičné slovo. „A ano, svého soukromí si velice ale velice vážím, právě proto, že mám lidi, kteří mi podají pomocnou ruku.“

„To myslíte toho dělníka? Vlastně… On už to ani dělník není, že?“ Ten parchant! Naklonil hlavu k rameni a sebejistě se usmál. Tak arogantní, tak bezcitný… Jaký asi musel vést život, že se dokázal starat o ten můj. A hlavně… Ty náhodné zmínky o Jacobovi jsem už prostě nemohla ignorovat, bylo mi jasné, že pan Cullen má problém, velký problém. A bohužel se mnou.

„Jen tak dál, pane řediteli. Víte, co jsem vám řekla u toho stolu venku… Já svého přítele nevyměním jenom proto, abyste měl lepší pocit. To vám tak strašně vadím, že mě považujete za špínu a neustále mi předhazujete, kde žiju, kdo je můj přítel?“ Byla jsem na sebe pyšná. Nikdy jsem po probuzení nepodala takový výkon jako v tu noc. Možná za to mohla malajská nemoc, možná jsem starou Bellu pohřbila hluboko pod kupou starostí. Ale už jsem mu nemohla dát další šanci a hlavně další sílu na to, aby mě trápil. A on si to tak užíval…

„A co mi uděláte, slečno Swanová? Poštvete proti mně snad pana Blacka?“ zasmál se hluboce a zaklonil hlavu. „Úžasná představa,“ zasnil se a já potila krev.

„Ale zapomínáte na jedno, drahá zaměstnankyně,“ oslovil mě povýšenecky a já už nedokázala skrýt zlost. Tvářila jsem se přesně tak, jak jsem se cítila – šíleně. „V téhle situaci se stavem vaší matky by se vám asi nehodilo přijít o práci, že? A hádám, že už vůbec ne v případě, že jste jediná finanční vzpruha vašeho bytu. A pokud uvážím, jak moc mě vaše chování zklamalo, mohlo by se jednoduše stát, že by se pro vás práce ve Washingtonu už nenašla…“ Odmlčel se a s hraným zadumáním nakrčil čelo a semknul rty. A já byla v pasti.

Byla jsem v takové situaci jako nikdy předtím. Zase jsem mu vzdorovala, tentokrát ale hůř a on měl v rukou něco, co jsem nemohla jen tak smést ze stolu.

„Chápu, dělá vám to dobře. Chcete mě trápit, vy vyloženě chcete, abych se z té práce zcvokla a vy jste mě mohl bez odstupného vyrazit.“ S hořkostí na jazyku jsem zakývala hlavou a darovala mu opovržlivý pohled.

Byla jsem na sebe hrdá, vydržela jsem, nebyla jsem vulgární, neurazila jsem ho a ani jsem mu neutrhla hlavu. To já vyhrála, ne on.

A pak se zamyšlení v jeho tváři objevilo skutečně, bylo opravdové a jeho zuřivost šla na chvíli stranou. Čas na útěk, radilo mi moje podvědomí, ale já stále stála před tím dokonale zlým mužem a vyčkávala jeho odpovědi.

„Myslíte si, že vás chci trápit, slečno Swanová?“ Ne, nebylo to peklo, to teprve potom, co řekl hlubokým, ale přitom zastřeným hlasem tu větu a znovu se o krok přiblížil s jednou rukou v zoufalém gestu zabořenou ve vlasech… To byl teprve problém.

„Ano. A nevím proč,“ pípla jsem jako skutečná Bella, která se ráda schovávala za svou nevinnou tvářičku.

Pak Cullen přidal ještě druhou ruku, pak přede mnou stál na jednu stranu bezradný, na druhou stále nad věcí.

Teatrálně se otočil na patě a pohled na malou chvíli utopil v noční tmě za prosklenou stěnou. Pak ruce vtěsnal do kapes u kraťasů. Vydechl.

„Cítíte se lépe?“ zeptal se do tísnivého ticha. A já byla ochotná udělat vše proto, aby mi navalil tunu práce a já abych se nemusela cítit špatně nebo přemýšlet nad maminkou a narůstajícím nebezpečím.

„Ano,“ svérázně jsem přitakala.

„Dobře.“ Přikývl a pak se znovu obrátil ke mně a já už ztrácela nervy.

„Tak proč tohle všechno?“ Rozhodila jsem rukama kolem sebe a poukázala na hromadu papírů.

„Nechápete vůbec nic, slečno Swanová. A pokud považuji za důležité prověřit zaměstnance z mnou určených stránek, pak to taky udělám. A pokud se vám to nelíbí…“ Pak to byl on, kdo rozhodil rukama kolem sebe. „Pak se s tím budete muset smířit.“ Jak jednoduché to vlastně všechno bylo. Jak on mě považoval za jednoduchou… Moje osobní zhoubnost se nakonec dostala i přes tu odpornou zlost k němu. Rezignovala jsem. S ním stejně nikdy nic nenadělám, on bude pořád stejný, lepší se mu vyhýbat.

„Takže jste spokojený? Prošla jsem vaším průzkumem?“ neodpustila jsem si poslední dodatek.

„Jsem s vámi velmi spokojený, jenom mě trochu zaráží ta vaše nezkrotná povaha. Zřejmě jsem vás ve firmě nepoznal dost.“ Pak mi ale jeho samolibý úsměv nepřišel dost samolibý. Jakoby ztuhl a sám se nedokázal vlastnímu živu zasmát a poddat. Tahle zmínka stála pana Cullena dost.

„Ale vy se přeci nebavíte se zaměstnanci a mě skutečně děsí tento rozhovor… I ten před několika hodinami. Skutečně nevím, jak moc vám musím být protivná, že si dokážete dovolit i tohle podlé šťourání nejen v mé osobní složce, ale i v mém osobním životě.“ Nevěřícně jsem zakroutila hlavou. Původní husí kůže se během ohnivého souboje mezi námi stala hroší kůží. Teplá noc se mi pomalu a jistě vpíjela do kůže a mě přepadla neuvěřitelná žízeň.

„Jak jsem řekl, slečno Swanová, do Malajsie si beru jenom zaměstnance, které si dokážu pustit k tělu… A pokud jde o vašeho přítele…“ Přerušil jej můj prudký útočný výdech, založila jsem si ruce na hrudi a on nervózně přešlápl. Nervózně! Pan Cullen nikdy nervózně nepřešlapuje. „Něco z vás cítím. A chci, abyste si uvědomila, kde je vaše místo. Buďto vás vaše práce pohltí, nebo se potopíte a zůstanete obyčejná a chudá celý život. A byla by to škoda.“

Takovéhle věci se neposlouchají dobře. A už vůbec ne ve chvílích, jako byla tato. Jistým způsobem to bylo úžasné, protože jsem konečně věděla, že s ním můžu komunikovat. Možná proto, že jsem si na všechny jeho hrubé a nemístné narážky zvykla. Možná to nebyla hroší kůže, ale krunýř. Byla jsem opancéřovaná.

„I když stále nechápu váš zájem, jsem ráda, že se konečně naše konverzace dostala do takového bodu, že mi určitě a bez ostychů odpovíte, proč a za jakým účelem zjišťuje zdravotní stav mé matky.“

„Vždycky jsem to na vás viděl.“ A v tu chvíli byl vážný úplně. Jak to myslel? Jak to proboha myslel? Že vypadám stejně, jako bych absolvovala kalendářní sumu chemoterapií?

Právě když jsem se chystala moudře otevřít rty, zastavil mě naprosto nečekaný výpad. Vyndal ruce z kapes a jedním dlouhým krokem se postavil čelem ke mně. A na mojí hroší kůži byly znenadání zase patrné každé buňky jeho vůně.

„A teď se, prosím, oblékněte. Celý den jsem nechal svého zaměstnance odpočívat. A to nedělám, jak jistě víte. Takže se připravte a za pět minut v hale. Žádný notebook ani telefon, slečno Swanová.“ Pak se dokonce usmál. A to bylo na celé věci nejdivnější.

Vyběhl z mého pokoje a vypadal přitom jako sedmnáctiletý kluk. Jakmile zmizel, zbyla po něm jenom tísnivá šeď mého pokoje.

O pár minut později jsem stála váhavě před stolem, - na kterém ležel osamoceně můj mobil - v bílých letních šatech a balerínách. Nebyla jsem si jistá, jestli žertoval, nebo mluvil vážně. Byla jsem jistým způsobem i dokonale psychicky nepoužitelná. Ten marný pokus s bílými šaty s hlubokým výstřihem byl jenom malou částí, která jej měla přimět přestat se mnou zametat jako s obyčejnou asistentkou. Angelou. Měla bych jí zavolat. Měla bych zavolat Jacobovi.

Nebo by Jacob měl zavolat mně. Pravděpodobně byl strašně naštvaný. A tak jsem nakonec svůj pokoj opustila jenom za účelem získání odpovědí a zapomenutí na trápení. Jenom do té doby, než se Cullen předvede s další salvou svého hněvu.

V hale nečekal on. Překvapivě. Moje hrdost dostala jasně na frak. Chudák snědá služebná si určitě za svou poslušnost – ne vůči mně, ale Cullenovi – zasloužila alespoň oslovení příjmením. No… Bohužel. Tak jsem se na ni co nejmileji usmála a nechala se vyvést prosklenou verandou s letní zahradou před ten luxusní dům. Ani tentokrát jsem Blond Lady nepotkala. To bylo vážně podezřelé.

Čekal před stříbrným Volvem. Ale žádný terorista v závěsu se nekonal. Jenom on, a jak jsem později zjistila – po rychlém a tichém zmizení služebné – jenom já. On byl stále oblečen tak jako žádný velký šéf. Nepoznala bych jej a možná bych se na chvíli pozastavila i nad tou jeho nezměrnou krásou. Ale ne… Podle jeho očí, co si mne dvakrát za sebou od hlavy až po paty prohlédly, podle rukou arogantně zastrčených do kapes a podle jeho pokřiveného sebejistého úsměvu jsem stále věděla, s kým mám tu čest.

Otevřel mi dveře spolujezdce a já se před nimi zastavila. Bylo možné, že jsem teprve v tu chvíli věděla, že konám špatně?

„Jak poznám, že vám mám věřit?“ Jeho oči na okamžik rozzářilo světlo. Usmál se.

„Budete muset, slečno.“ Zachvěla jsem se, a aby nepoznal, jak jsem absolutně nepochopitelně zareagovala na zkrácenou verzi slečny a ne slečny Swanové, urychleně jsem nastoupila. Teprve když oběhl dlouhými kroky auto a nasedl za volant, bylo mi jasné, že už neuteču.

Vyjeli jsme z pozemku, který podezřivě neobývala celý den jeho majitelka. Edward tiše přeřadil a odbočili jsme do samotného centra.

„Paní Lingová obvykle nechává celý dům návštěvám pro jejich potřebu?“ Nadhodila jsem a v sekundě přes sebe přetahovala pás. Nepásala jsem se. V mé rachotině jsem ani nemusela. Ale pan Cullen evidentně podplatil komisi autoškoly. Řídil jako závodník. A tak jsem se v jedné ostřejší zatáčce musela držet sedačky i silou vůle.

„Nejsem jenom návštěva,“ odpověděl úplně vážně. „Paní Lingová je moje dlouholetá přítelkyně.“

„Jistě,“ odfrkla jsem okamžitě a odvrátila pohled k oknu a snažila se sledovat rychle ubíhající tropickou krajinu plnou upravených keřů, vystrojených záhonků a čistých odpočívadel. Zkrátka popisů, kterých se ve Washingtonu nedočkáte.

Jasně, spal s ní. O tom není pochyb.

„Mám takový pocit, slečno Swanová, že z vašeho hlasu cítím jistou ironii. Čím to?“ To od něj bylo nefér… Ani jsem se neodvážila stočit k němu pohled.

„Jakápak ironie. Co jsem vám k tomu měla říct?“

„Vadí mi, co si myslíte,“ zahučel vedle mě a ještě zrychlil tempo.

„Nevíte, co si myslím.“

„Ale ano,“ odvětil drze. Proč se to zase začíná stáčet tímhle směrem?

„Pane Cullene, samozřejmě máte i v tomto autě vůdčí postavení. Ale já nejsem člověk, který si nechá chcát na obličej od člověka, který se to ani nepokusí vydávat za déšť. Chápete co tím chci říct?“ S ironickým výrazem ve tváři a malým špatně skrývaným úsměvem jsem se otočila k němu. Pobaveně sledoval silnici před sebou a chvíli to dokonce vypadalo, že mu ten úsměv i zůstane a on bude mlčet.

Zdání klame.

Úsměv se mu ještě rozšířil a on začal hrát svoji hru. „Nechápu. Povídejte, slečno, rád vás poslouchám.“ Zašel daleko. A i když to mohl myslet ironicky – ne, to prostě nemohlo být ironické! – mně z toho po zádech přejel mráz a důsledkem byl třas celého těla.

„Nikdo nemůže nikomu přečíst myšlenky. Pokud mě ovšem nepřipojíte na nějaký z vašich chytrých přístrojů,“ utrousila jsem a on se znovu zasmál. K čertu s jeho uvolněností! Mě znervózňovala.

„Přestože nevidím do vaší hlavy, můžu cítit, co si myslíte.“ Cítit… Jak může cítit něco ze mě, když jsem mu odporná?

„Cítit? Ale já jsem se umyla, skutečně.“ Nemusela jsem se ani snažit o to, aby to vyznělo vtipně. Rozesmála jsem svého šéfa a to doslova. Zaklonil hlavu a jeho oči na malou chvíli byly jenom úzké štěrbinky a kolem nich se objevil ten známý vějíř lehkých vrásek. Dokonce ke mně v ten okamžik došla i jeho vůně. Zatímco levou rukou řídil, pravou si prohrábnul vlasy. Potom ruku položil na řadící páku. Tak zatraceně blízko mého kolene.

„Cítím to z vašeho těla,“ odpověděl už klidným, ale stále veselým hlasem.

„Z mého těla?“ Ježíši… Myslí se mi prohnaly všechny jeho zvláštní pohledy. Výstřihová aféra v jeho kanceláři. Pozorování mého oblečení. Mých nohou, mého bříška. I dnes v těch bílých šatech jsem pro něj byla jako chodící reklama…

„Ano. Z vaší nejisté chůze ve firmě. Z toho, jak zblednete, když mě zahlédnete na schodech, jak se marně podupáváním nohy snažíte popohnat automat na kávu, když stojím za vašimi zády, jak si objímáte hrudník, když si přijdete moc odhalená, jak sledujete špičky svých bot, když máte přednést návrh. To, jak se na Angelu uvolněně smějete a předvádíte moje grimasy a potom celá ztuhnete, protože vyslovím vaše jméno. To jak jste vytočená, když vám ujede výtah. To, jakou radost vám dokáže udělat oříšková čokoláda. Jaký strach cítíte, když utíkáte po tmě Čínskou čtvrtí, to, jak ráno vyděšená parkujete v garážích, jak rozklepaná nasedáte do auta se mnou. Jak si teď dřete prsty o sebe, jak k sobě pevně tisknete kolena a snažíte se skrýt ten rudý odstín červené ve vašich tvářích. Jak se snažíte být neviditelná a přitom na sebe strhnete pozornost celé zasedačky, jen co vstoupíte. Vy ani nevíte, co všechno za vás hovoří, slečno Swanová.“ Paralyzovaně jsem zůstala sedět, pohled skutečně zabořený v dlaních a tep veškerý žádný. Moje srdce bylo mrtvé. Můj dech rozfoukal teplý noční malajský vítr. V tom autě bylo najednou tolik nebezpečného náboje. V hlavě jsem si vybavovala každý moment, který zmínil. On mě skutečně sleduje. Možná mu nejsem odporná. Mluví se takhle o lidech, kterým člověk nedokáže přijít na jméno?

A najednou mi bylo ještě hůř z faktu, že bych mu nebyla odporná. Byla jsem naivní – tak jsem si to pro tu chvíli vysvětlila – ale z jeho slov na mě padl strach z toho, co si o mně myslí. A kam mě veze…

Odkašlala jsem si… Nevěděla jsem, co na to říct. Ale on mě zachránil.

„Proto jsem z vašeho pohledu jasně dokázal vyčíst, co si o mně a paní Lingové myslíte. A ne, vážně jsem ji nepřetáhl, slečno Swanová.“ Vykulila jsem oči. Byl tak upřímný a jeho hlas tak klidný a beze stopy humoru, až to nebylo snesitelné. „Krom toho… Není to můj typ.“ Každé slovo z jeho rtů, co se jenom povrchem významu otíralo o sex, bylo sprosté a… nadržené. Jako bych slyšela porno herce.

A co je váš typ? Chtěla jsem se ho na to zeptat, ale moje obranná mozková bariéra zadržela můj dotaz.

„A teď vím, že se mě chcete zeptat na můj typ,“ zakřenil se a myšičkou předjel chudáčka Astona před námi. A mně se lehce zvedl žaludek. Což byl první důvod, proč jsem hned při jeho vražedné poznámce nezčervenala ještě víc a nepřipadala si hloupě.

Ten druhý důvod se týkal sobecky jenom mě. Co je mi do toho, koho by přetáhl? Prsatá, tak céčka, blondýna, IQ nehraje roli, hlavně že to má ráda za jakýchkoli okolností a všude. Fuj!

„Tak takový dotaz bych svému zaměstnavateli nikdy nepoložila,“ zchladila jsem jej, ale on prohru nedal znát. „Zaručeně bych se jej ale zeptala, kam mě to teď veze. Nezapomeňte, že jsem stále uražená, naštvaná a hlavně hrdá.“ Zdůraznila jsem poctivě každé slovo a pan Cullen při nájezdu do kopce zařadil tak šikovně, že se jeho horká dlaň skutečně dotkla mého kolene. Velmi krátce a velmi intenzivně. Já se tentokrát neotočila, zůstala jsem zírat na palubní desku. Periferně jsem ale zahlédla jeho pohled. Zase mě sledoval. Chtěl vidět, co na to říkám? Jak se na to tvářím?

„Vlastně už jsme skoro tady,“ zašeptal najednou příliš blízko mého ucha a já se s husí kůží a naprosto omráčeným mozkem otočila k okénku, za nímž se nacházel výhled na obydlenou pobřežní část u moře. Samé lampióny, parket, zábava. Spousta lidí a hlavně moře. Úžasné panorama.

A s panem Cullenem a jeho nemístnými poznámkami možná jedno velké pornodrama.


 

Vážené a milé čtenářky,

úvodem vám všem chci moc a moc poděkovat za projevenou podporu pod minulým článkem. Potvrdil se mi fakt, že ty nic neříkající prokliky jsou přeci jenom lidé. Strašně děkuju, jsem ráda, že čtete.

Teď ta horší část. Patřím mezi skalní fanoušky RobSten a vám jistě neunikla aféra okupující internet. Dost mě to vzalo. Kapitolu jsem měla naštěstí dopsanou, když jsem to zjistila, ale i k samotnému opravování jsem se musela vyloženě nutit. Nemám náladu na nic. Jsem znechucená médii a tím, co jim provedli. A nestydím se hlásat názor, že nevěra je v každém vztahu a musí se holt zatloukat, zatloukat a zatloukat. Myslím si o tom svoje. Co když je to jenom nafouklý?

Je ale dost možné, že se teď budu chvíli zlobit, pak chladnout a pak začnu znovu. Tohle mě vážně dostalo.

Děkuju za vaši podporu a doufám, že moji dočasnou stávku pochopíte. Třeba to nebude tak hrozné.

Gabbe


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Špinavá hra - 6. kapitola:

 1 2 3   Další »
29. LuLuu
16.08.2012 [15:18]

LuLuupresne.. presdne to si myslim aj ja.. a musim priznat ze tie fami ma rozladili a nechcelo sa mi citat nic na eu.. ale nakoniec som sa cez to prevzniesla. .ale uplne ta chapem.. presne to som citila aj ja
Emoticon Emoticon a ani neviem comu mam verit.. lebo zase mi pride hrozne divne ze sa Kristen priznala mediam lebo ona take nerobi.. Emoticon fakt neviem co si mam mysliet ale stale dufam ze to nie je pravda.... a snazim sa nato nemysliet, oni boli proste dokonaly par.. a ja neviem.. Emoticon Emoticon takze je to dost smutne.. co uz
a teraz by som mohla dostat aj k poviedke.. Emoticon Gabbe, velmi dobre vies ze pises uzasne a este lepsie sa to cita Emoticon Emoticon a ja som cely cas napata.. velmi sa mi paci tato poviedk Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

28. Alli
14.08.2012 [11:51]

už se nemůžu dočkat na další kapitoluuuuuuuu........kdypak bude? Emoticon

27. Gemm
06.08.2012 [3:50]

Gemmfuuuu, co k tomuhle dodat? hrdá Bella s otevřenou pusou se mi zamlouvá a Cullen v šortkách jakbysmet. Doufám, že to s RobSten už tě přešlo, protože kdyby ne, byla by to škoda.
Emoticon

26. Secretrobes
29.07.2012 [19:20]

Ahoj,
tahle šestá kapitola se mi líbila nejvíce, strašně se mi však na tvém psaní zalíbilo to, že když se jednou do 'tebe' začtu, už se nedokážu odtrhnout. Nikdy se mi nestalo, že bych přečetla všechny povídky jedné autorky, protože vždy se mi mezi nimi nějaká nelíbí... ale u tebe to neplatí. Taky jsem odjakživa milovala a stále miluju tu disneovskou pohádku Kráska a zvíře! Emoticon Škoda, že jsem tě objevila tak pozdě.
Ohledně tvého dopisu čtenářkám; jsem si jistá, že Kristen není nevinná, protože díky tobě jsem po netu pátrala a viděla jsem její omluvu rodině a fanouškům, stejně jako toho režiséra své manželce s dětmi. Díky tomu jsem si jistá, že ať se stalo cokoliv, vážně se to stalo. Kristen u mě strašně klesla - není to pomluva, to, že to přiznala, musí být pravda. Naopak nesouhlasím s tvým 'zatloukat a zatloukat', protože mě, kdyby to udělal přítel, neodpustila bych mu... Člověk se pak naučí ubližovat, to je známá věc a kdybych byla Robert Pattinson, rozešla bych se s ní, přesto si stále přeju, aby jí odpustil a aby zase byli spolu, a tak mě mohli nechat dále snít sen o tom, že pravá láska doopravdy existuje...
Víš, myslím, že kdyby by tam hrál Edwardovo a Bellino místo jakýkoliv herec, herečka, zamilovali by se do sebe, protože ten příběh, ty věty, které by museli pronášet v tom filmu... spojilo by je to.
Jenže moje myšlenky, domněnky, pocity... a všechno k tomu náležící je úplné nic, to si musí ujasnit oni dva, proto si tím nekaž nějak náladu - lidé se rozcházejí a pak zase scházejí, prožijí spolu krásného, a to pak prostě skončí, ne že by měli na výběr. Za tu větu bys mě asi chtěla praštit stejně ráda a s radostí jako tvá Bella Edwarda, že?
Emoticon
Už se pakuju, ale ještě si neodpustím říct, že jsi skvělá autorka, protože všechno, co si přeju, abys v další kapitolce udělala, se tam opravdu objeví! Znám málo slov, abych dokázala vyjádřit to, jak se mi tvůj styl psaní stal nepřemožitelný v porovnání s ostatními, které za tvým klopýtají ještě s opěrnou hulí. Emoticon

25. Huny
29.07.2012 [13:12]

HunyZlatí, jsem tu a v plné síle. Emoticon
Tuhle kapitolu jsem zhltla a pořád se nemůžu nabažit hrdé Belly. Edward mě dostává do kolen, ale stejně bych mu někdy dala nejradši přes držku. Emoticon
Jsi úžasná!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
P.S. Ozvu se ti na FB, teď je to u mě trochu složitější Emoticon

24. misacek
28.07.2012 [19:53]

Krása,těším sen a pokračování a já jsem taky fanoušek RobSten! Takže si myslím, že to jen nějaký pisálci nemajíá co dělat a tak pomlouvaj! Emoticon
Emoticon doufám, že tvoje stávkas nebude moc dlouhá

23. nick
27.07.2012 [18:51]

kašli na kauzy:) kdovi vi co je na tom pravdy, tadle povídka je super a vždycky mě příjemní den tak se prosim nenech odradit nakyma hvezdnyma manyramaEmoticon Emoticon jinak dik za super kapitolku Emoticon

22. Pegi
27.07.2012 [16:18]

Tahle povídka je fakt skvělá, na další díl si klidně počkám, Emoticon Emoticon Emoticonchápu tě..Emoticon
Do teď sem nevěděla že se vůbec něco stalo... ale jak sem koukala, tak tomu moc nevěřim, spíš si myslim, že je někdo chce pošpinit, ale s určitostí nic říct nemůžu... takže budu věřit, že je to nějákej fake, doufám, že se to vyjasní brzo...

21. DAlice
27.07.2012 [16:17]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

27.07.2012 [1:00]

AfroditaAliceCullenTaky se mi chce z té... "kauzy" brečet, a proto jsem doufala, že nás v těchto těžkých časech podpoříš. Já osobně neuvěřím, dokuď Kristen neuvěřejní zfilmované prohlášení, ve kterém řekne: "Ano!" Jinak nevěřím!
Ale kapitola to byla úžasná a kdybych si nakonci díky tobě pak nevzpomněla na Robsten, tak i bezchybná. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!