Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Špinavá hra - 3. kapitola

11.07.2012 (20:00) • Gabbe • FanFiction na pokračování • komentováno 30× • zobrazeno 4874×

Špinavá hra

3. kapitola

„To není možné, snad stokrát jsme to kontrolovali.“ Slova mi došla stejně rychle jako zásadní fakt – tady nikdy není jediná věc zkontrolovaná pořádně, protože on a ty jeho dokonalé zelené oči najdou každičkou chybičku, byť by byla zahrabaná v samotném středu země.

„Já si ale nevymýšlím.“ Nekompromisně zavrtěl hlavu a ten ďábelský úsměv chladl, až jeho rysy znovu zvážněly, a napjal čelist. „Musím vám to snad strkat až pod nos, nebo budete tak laskavá a podíváte se sama, Swanová?“ Vynechal slečnu. Nikdy v životě mi nepřišlo těžší překonat tu několika metrovou vzdálenost na jehlových podpatcích. K čertu s etiketou! Měla jsem sto chutí zout si ty odporně společenské boty.

Zůstala jsem stát na druhém konci jeho stolu. Bylo to stejné, jako kdyby mezi námi protékala jediná řeka v dalekém údolí, a každý z nás ji chtěl jenom pro sebe. Z vrchu jsem pohlédla na plán a očima rychle překontrolovala kóty jednotlivých úseků. Nic nechybělo…

A najednou se mi zastavilo srdce. Zděšením, šokem, absolutní panikou a vzbouřením hormonů, které degradovaly důležitost mého rozkazu, vyrůst a stát se odolnou vůči zeleným očím a příšerně drahé kolínské.

Doširoka rozevřené dlaně položil na stůl po okraji plánu a opřel se do rukou. Váhu přenesl dopředu a jeho čelo se tak najednou ocitlo na úrovni mého tak blízko, že se mi krev v žilách samovolně vypařovala a já sama prožívala pocit sublimace.

„Nic?“ Nakrčil čelo a já se pod jeho pohledem tříštila jako diamant po uhození do osmistěnu. Zdál se klidnější, to ten posměch, který mi dával jasně najevo, jej najednou činil klidnějším.

Rozhozená a naprosto netušící jsem zmateně zavrtěla hlavou. Nevěděla jsem, co se stalo. A připadalo mi, že si můj pohled užívá víc, než je zdrávo. Věděl, že se trápím, a moji tvář zkoumal a analyzoval do posledního detailu, jakoby mu to snad dělalo dobře.

A pak se jeho dlouhý ukazováček vztekle zabořil do plánu přesně v místě, které Johnymu dalo nejvíce zabrat.

Má tak upravené nehty… Kdopak mu je asi udržuje?

„Říkal jsem si, co by tak mladá holka mohla vědět o tomhle byznyse,“ nadhodil a pečlivě pozoroval moji reakci. A mně bylo více než jasné, že to byl z jeho strany velmi chytrý a chytlavý trik. Vybuchnu mu tu teď nebo si počkám na další štípanec?

„Ještě před pár vteřinami jste mne nazýval paní,“ odvětila jsem suše a dále sledovala plán. Tu zatáčku nám pořadatelé vytýkali. Nebezpečná, možná příliš úzká? Shodli jsme se na drsnosti povrchu i bariéře z pneumatik vzdálené sotva třicet metrů. Stále jsem ten problém neviděla.

„Hm,“ zabručel uznale a pozvedl jedno obočí. „Jste bystrá, slečno Swanová.“ Bůhví proč mě tenhle projev jeho uznání dostal nejenom do kolen, ale i do pravých rozpaků.

„Takže mě překvapuje, že jste ani vy – dosud můj vzorný zaměstnanec – neodhalila chybu šikany v druhém sektoru. Pojďte, posadíme se na to.“ Začalo to zavánět zvláštním napětím, jakoby nějaká součástka uvádějící celý tenhle proces do chodu začala stávkovat a já se tak nechytala na jeho vlnu a on na moji. Zatímco on se spokojeně uvelebil v jeho křesle a v prstech mnul hladký povrch propisky, já stála jako přimrznutá na jeho drahém koberci s hlavou plnou výčitek.

Nemohla jsi to ještě jednou celé překontrolovat?

„Slečno Swanová, nemám celý den určený pouze pro vás a vaši ostýchavost,“ poznamenal možná spíš sám pro sebe a zamyšleně se zahleděl na mé nohy. Minule břicho, teď nohy…

„Ano.“ Nenáviděla jsem sama sebe za stručnost a absolutní vypnutí celého těla v jeho přítomnosti. I když jsem necítila strach z jeho křiku, stále mi v celém těle vládl nepokoj. Pokaždé, když se pohnul, mi srdce pevně sevřela ledová ruka.

Z rohu místnosti přisunul obyčejnou židli, na které sedávala po čas jeho debaty s hlavní dodavatelem Angela se svým poznámkovým blokem. Jemným pokynutím mi vlastně nařídil, abych skončila s tímhle zoufáním a raději se posadila.

Další problém ale nastal během malé vteřinky. Jakmile jsem dosedla, uvědomila jsem si, jak malý prostor mezi mým a jeho kolenem dělí naše dolní končetiny od dotyku. Při každém jeho zbrklém pohybu se šance dotyku stávala vyšší a vyšší.

Propiskou obkroužil kolem dokola sektor B. Vydechl a ke mně se dostala neznámá vůně. Člověk by v jeho případě uhnaného šéfa čekal cokoli… kafe, cigarety, hamburger s cibulí… Ale on sám měl tak zvláštně sladkou. Nepopsatelnou.

„První stáčení pod úhlem třiceti stupňů, to je v pořádku, ale podle našeho měření v oblasti, kde se asfalt začíná zvedat, reliéf dosahuje výšky o čtyřicet dva a půl centimetru vyšší polohy než předešlé místo…“ Když přestal mluvit, s tváří nakloněnou na stranu na mě upřel svůj hladový pohled stejně, jako by byl drak a já se krčila v dešti pod skálou. Uvědomila jsem si, že jsem na něj po dobu jeho vysvětlování problému civěla jako na stvoření z jiného časoprostoru.

„Všechno v pořádku, slečno?“ Slečno…

„Ehm, ano.“ Výborně, chytrá odpověď!

„Jste si jistá? Nechci vás tím zatěžovat, je to přeci jenom… vaše práce. Může to za vás udělat kdokoli jiný, že?“ Proč jsem měla tak šílené problémy jenom s tímhle mužem? Každý jiný muž měl jasně danou gestikulaci a mimiku, tak jasně, že i naprostý buran by z jeho tváře, způsobu sedění a držení propisky dokázal vyvodit, jakou má náladu. Já to u tohohle divného exempláře nedokázala. Ba naopak… Jeho divné chování dovádělo mě k divnému chování. Na tyhle pracovní podmínky jsem nikdy nebyla stavěná.

„Omlouvám se, zamyslela jsem se. Stále totiž netuším, co jsme udělali špatně.“

„To jsem se vám snažil vysvětlit,“ syknul rozhořčeně. A když měl svůj pohled vrátit zpět k plánku, neudělal to, zaseknul se. Stále koukal na mě. A to bylo přeci špatně. Protože já a moje posttraumatické malé já jsme byli totálně v koncích s nápady o udržení klidné a vyvážené konverzace za účelem klidného vyřešení problému.

Řekni něco chytrýho, šmarjá!

„Je tam snad problém s převýšením?“ Nadechl se a jeho pohled se na malý moment zúžil… A sjel dolů.  Tam. Na místo, kam jsem to nikdy nečekala, ale přeci mě ta pravděpodobnost v číslech jednou napadla. A padala na padesát procent.

Edward Cullen mi nestydatě hleděl do výstřihu.

Aniž bych k tomu potřebovala jeho svolení, co se jakéhokoli pohybu týče, pomalu jsem dlaní zakryla vyzývavou škvírku mezi dvěma bílými knoflíčky blůzky. A měl po výhledu. Naštěstí jsem včas sklopila pohled, než se ten jeho hladový stihl zabořit i někam jinam.

„Ano, převýšení,“ vydechl.

„Celá trať je vystavěná na prostoru připomínajícím širokou mísu. Převýšení jsou snad na všech částech.“

„Ale vy jste jej u jedné oblasti špatně, ale opravdu špatně započítala.“ Více se zapřel do toho koženého luxusu a opět jako lenoch roztáhl nohy. Já se zkříženými kotníky a dlaní přitisknutou stále na tom nebezpečném místě hleděla na plán. „Pokud se totiž trať zvedne o vámi uvedených padesát dva stupňů na konci jedné z nejrychlejších šikan a pokud je trať v tomto sektoru rozšířená o pouhých sedmdesát centimetrů, jezdec průměrné výšky a váhy by musel brzdový pedál sešlápnout silou cirka 1300 newtonů, aby se vyhnul kolizi se svodidly, a je vám jasné, že takovýhle zátah na měkké pneumatiky bude katastrofou pro všechny monoposty.“

Šokovaně jsem zůstala zírat na plán a v hlavě sis stále dokola přeříkávala jeho slova. Já i Johny jsme věděli, že tohle bude makačka a také jsme počítali s tím, že Sepang nebude lehkým okruhem – ale v tomhle měl Cullen pravdu, tohle by neprošlo.

„Ještě dnes to přepočítám. Snad bychom neudělali takovou chybu.“ Cullen mlčel, jenom si ležérně opřel hlavu o kraj židle, div si ji nezvrátil a poslouchal. „Kdyby to totiž byl skutečně jediný problém, pak by ještě šla finální verze lehce poupravit a odeslat dřív, než bude výstavba zahájena.“

A stále nic. Jakoby usnul, protože moje snaha o zachránění situace jej nijak nepřesvědčila o mé pravdě.

„Není to jediný problém. Chci víc rovin, kde by se dal aplikovat systém DRS. Diváci chtějí show, co nejvíce míst k předjíždění, co nejvíce šikan, co nejvíce možných využití předností monopostů… A já jim to dám.“ Byl ve svém živlu a absolutně kašlal na to, co proti tomu kdo bude mít. Já teď byla jeho hlavní architekt, kdesi v normálním civilizovaném světě, kde má každý člověk právo na život, by se mnou takovou důležitou věc měl prodiskutovat. No ale tady ne. Tady jsem byla obeznámena s jeho plánem.

„Obávám se, že to už tak dobře nepůjde zařídit. Museli bychom nechat upravit reliéf, přepočítat vzdálenosti a haprovala by nám i čísla vzdáleností od boxů. Teď už to snad nebude možné…“

„Bude muset, slečno Swanová, a vy mi to znovu předěláte k mé vůli.“ Nepatrně se narovnal a sebejistě spokojeně mlasknul.

Parchante!

„Ale to by znamenalo…“

„Začít znovu, nebude to tak brutální jako na začátku. Jenom se musíme přesvědčit na vlastní oči, koneckonců i Johny strávil v Malajsii celých čtrnáct dní.“

V hlavě se mi to nebezpečně poskládalo. Pokud chtěl několika měsíční práci kvůli své marnosti a posedlosti zahodit a začít znovu, pro mě by to znamenalo jediné – odcestovat do Malajsie a urychleně trať přeplánovat.

„Ale jak to chcete…“

„Poletíte do Malajsie a za čtyři dny mi odevzdáte přepracovaný okruh.“ On se zbláznil! Je to idiot! Jak to mám, do prdele, zvládnout?!

Zatímco já prožívala křeče posledního stádia, on se evidentně královsky bavil. A ačkoli mu na tváři pohrával úsměv, ani za mák jsem z něj nemohla vyčíst, že by žertoval. Nemohla jsem to vyčíst, protože taková situace rozhodně nenastala.

„Můžu si vzít někoho z Peetovi kanceláře? Přeci jenom… kdybych jela s někým jiným… Prostě nechci do té protivné země sama.“ Najednou na mě dosedl splín doznívajícího šoku. Jako bych až do té chvíle nevěděla, že to, co se mi v tu chvíli a v tom protivném kancelářském místě snažil pan Bohatý naznačit, bylo vlastně opuštění Jacoba v té nejproradnější situaci.

„Samozřejmě, to je vyřešeno, nikdy bych tak křehkou ženu samotnou do Malajsie nepustil.“ Strnula jsem v nádechu a pohled zabodla do okraje plánku. Hlavně nevzhlédnout do těch nebezpečných očí!

On si snad myslel, že mě po tomhle přepadovém případu obměkčí nějakou pitomou lichotkou, která je nejen neupřímná, ale ještě špatně podaná.

„To se divím,“ upustila jsem nechtěně z úst a přikrčila se nad jeho reakcí. Na rozdíl od jeho předešlého gesta to bylo trochu…

„Ale, ale slečno Swanová. Vy mi tu prskáte síru a to jsem vám ještě nesdělil, že vzhledem k problému, který vyvstal ve vašem projektu, pod vašim vedení a po vaší konečné kontrole, bude pro vás snad nejlepším potrestáním odcestovat. A vzhledem k tomu, že jste tento měsíc již jednou státy opustila za finanční náklady společnosti… Nyní odcestujete do Malajsie na vlastní náklady.“

„Cože? Tedy… Prosím?“

„Rozuměla jste mi,“ oznámil mi a zbrkle vstal z křesla neschopný mi ty věty nedávající smysl zopakovat.

„Ale, já jsem…“

„Nadšená, rozumím vám, slečno Swanová, a váš zájem mě samozřejmě těší. Takže si, prosím, zabukujte letenku do Kuala Lampur, v šest patnáct. Z letiště se k hotelu dopravíte připraveným autem, řidič tam na vás počká. Zpáteční letenku prozatím neřešte, je možné, že se zdržíte. Pokud budou nějaké problémy ohledně zamluvení místa, nebojte se mě kontaktovat.“ Rozhodně si to napochodoval k prosklené stěně, s rukama v kapsách hleděl tam dolů na ty ubohé malé pracující lidi a nepochybovala jsem o tom, že se v tu chvíli cítil jako bůh.

Byly božsky krásný, božsky na zabití.

„Pane řediteli, já nevím, jestli můžu takhle narychlo odjet. Musím si o tom promluvit s přítelem.“

Teď to byl on, kdo strnul a viditelně si znechutil představu mě s někým, kdo by mi mohl rozumět. Pocit, že jsem pro něj strašná a že se mě evidentně tak štítí, že si mě nedovede ani s mužem představit, bolel. Nebo byl možná jenom nepříjemný, nevím…

„Přítel?“ V jeho hlase zazněla jasná hrubost. Co to sakra má znamenat?

„A-ano.“ Bože můj! Co to děláš, Swanová, proč se bojíš?

Nadzvedl jedno obočí a s trpkostí otočil svou tvář zpět k oknu. Chvíli jenom tak dýchal. A já se marně snažila zjistit, co jsem udělala špatně. Vypadal tak rozzlobeně.

„Brání vám snad v práci?“

„To ne! Jenom to bude tento měsíc podruhé, co odjedu. A teď se nám to zrovna nehodí.“ To stačilo, už mlč!

V jeho tváři se nepohnul ani sval, ani jediný doušek emoce.

„Takže vás ve vaší práci podporuje?“

„Ano.“

„Podniká v podobném oboru?“

„Ne.“

Nějak to stočit…

Nějak se tomu tématu vyhnout…

Nějak se vyhnout Malajsii!

„Pane, opravdu je nutné odcestovat? K tomu všemu… Nemůžu si dovolit utratit-„

„Ano, je to nutné, slečno Swanová. Pokud samozřejmě nechcete ukončit pracovní poměr, což by pro vás znamenalo sice volný víkend, ale přiznejme si… Dopad této společnosti je značně široký, naneštěstí pro všechny exulanty MF2.“

Věděla jsem to, přesto jsem snad třikrát naprázdno otevřela a zavřela pusu naprosto neschopná poslat ho do patřičných míst nebo tu informaci vstřebat s respektem k němu.

„Rozumím.“

„Výborně.“

V kavárně na mě čekala Angela. Kvůli Cullenově posedlosti - páchat zlo na všech možných místech - jsem o několik minut meškala. Udýchaná, rozklepaná a ještě stále rozzuřená do nepříčetnosti jsem se sesunula na červenou plastovou židli u kulatého stolu. Angela mi držela jedno z posledních volných míst. Všude kolem nás se mísily tiché ale i rozhořčené konverzace uštvaných obchoďáků, asistentek a jiných podlidí.

„Co si dáš?“ Z jejího lítostivého pohledu se mi chtělo až brečet. Litovala jsem všeho, proč tyhle problémy musely přijít zrovna teď?

„Mají tu něco, z čeho bych se mohla zrušit a zároveň zaplatit tolik, aby mi zůstalo na pitomou cestu do Malajsie?“

„Vím o tom,“ kápla božskou a já tu její nezměrnou lítost chápala mnohem líp.

„Co mám dělat, Ang? Když odjedu, nebudu si moci dovolit celých čtrnáct dní jíst. A co budu dělat teprve tam? Kdo mi zaplatí jídlo? Hotel? Jedu na vlastní náklady…“ Zoufale jsem si opřela čelo do dlaní. Nebýt na veřejném místě, už bych brečela. Možná ani ne lítostí, ale vztekem. „Mám sto chutí zvednout se a jít mu nakopat ten… jeho zadek!“

„A to ještě nevíš o svém doprovodu do Malajsie,“ poznamenala hořce.

„Prosila jsem ho o někoho z Peetovi kanceláře.“

„Hmmm,“ zabručela Angela a snažila se utopit svůj vševidoucí pohled v teplém latté. A já ucítila ve vzduchu nebezpečí.

„Tak ven s tím, Ang.“

„Do Malajsie pojedeš s ním.“

Moc děkuji všem, co se u minulé kapitolky vyjádřili nebo zanechali alespoň smajlíka. Jsem ráda, že se alespoň polovina z vás odvážila jít dál.

Díky!

Autor: Gabbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Špinavá hra - 3. kapitola: