Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Špinavá hra - 13. kapitola

3.Handaa-LaPushBeach


Špinavá hra - 13. kapitolaDnes nás čeká Edwardův svět, pohled, který nám objasní, jak moc špinavé úmysly pan šéf má a mimo jiné se dozvíme, jak dopadla ona promlčená noc v Malajsii. Enjoy! :-)

13. kapitola

Posedlý? Neposedlý?


Kapitolku bych ráda věnovala všem studujícím a pracujícím. Pokud i Vám tyto předvánoční dny přijdou šílené a bláznivé, vězte, že v tom nejste samotní.

 

V konečném výsledku se to vše rýsovalo jasněji, než jsem si jenom troufala tvrdit, že někdy bude. Přesně jsem věděla, co jsem ztratila, a také jsem přesně věděla, že jsem nezískala ani píď z toho, co jsem si slibovala.

Je skutečně možné, že jsme tu my, ženy, jenom proto, aby se muži měli dobře? Nebo je tu ta jedna jedovatá pravda, která hlásá, že já jsem ta, která jej měla pobavit?

A nakonec… To vše dává mnohem větší smysl než cokoliv předtím.

Jak jsem jenom moha být tak pitomá, tak slepá a vzdát se pro něj Jacoba? Co jsem si myslela, že získám?

Proč jsem se v tom daném okamžiku dokázala sžít s myšlenkou, že o mě skutečně stojí? Ty jeho hloupé návrhy a lži o tom, že o mě přeci jenom stojí… Přitom jsem věděla, že je to poslední bod, co se v jeho dlouhém seznamu na tvrdém drahém papíru psaném lesklým kuličkovým perem nachází. Možná jsem ani nebyla bodem, protože věděl, že hloupoučkou Swanovou dokáže obalamutit tak lehce, že mu nestojí ani za seznam.

Co bylo tak špatného na tom starém gauči, kde jsem s Jacobem sedávala? Co bylo tak špatného na naší společné minulosti? Neměli jsme peníze, měli jsme jeden druhého, neměla jsem co na sebe, ale Jacobova náruč mi to vždy dokázala vynahradit. Máma jej měla ráda, já taky. Bylo to vlastně tak bezproblémové, až do chvíle, než jsem si všimla, že se po mě dívá...  Jinak. Úplně jinak než předtím a úplně jinak, než se dívá na Angelu.

Co mě dokázalo přimět myslet si, že on je ten pravý. Proč jsem dokázala vše hodit za hlavu jenom kvůli těm arogantním očím?

Protože jsi psychicky nemocná, Swanová. Žádné jiné vysvětlení na to nebylo.

Zamilovala jsem se. Strašně. A hlavně špatně, do špatné osoby, která mou lásku nejen že nemohla opětovat, ale dokonce ji i zneužila ve svůj osobní prospěch.

Jak jsem si jenom mohla myslet, že by mě ty oči mohly vidět tak, jak jsem si myslela já, že mě vidí. Ne jako tělo, jako propojený celek duše a osoby, za jehož branou se tajně krčí ten neotřesitelně silný cit, co vzplanul v tu nejméně vhodnou chvíli.

Milovala jsem ho, ale nepřiznala jsem si to.

A pak, když už bylo příliš pozdě a já opouštěla Malajsii s tím nejhorším tušením, vše mi to došlo.

Je to snad čistě ženská záležitost nebo mají muži stejné srdeční problémy? Proč se v tomto ohledu nemohou ženy rovnat mužům? Dokážeme je porazit ve sportech, vědomostech… Ale proč jsou naše city vždy tak trochu silnější než ty jejich? A proč i ta drobná odchylka dokáže ranit milionkrát víc?

 

 

 

 

Edwardův svět.

 

Zavřený v hlubině svého světa. Krev a víno. Dokonalá kombinace mého života. Dokonalá metafora a přitom víc než krutá realita. Nesnáším víno. Nesnáším krev. Miluji krev s vínem. Miluju vůni rzi, první trpkou chuť nezralých hroznů, miluju tu její vůni, která obsahuje to vše…

Nesnesu odpor a přitom jej miluji. Kdo neodporuje, není ničím. Ona odporuje… A je mi vším. Stojím před její fotkou přišpendlenou na zdi jedním z těch podělaně barevných kancelářských špendlíků. Kdy jsem jenom dostal ten zkurvenej nápad a odhodlání se každý den mučit… Odporuju sám sobě. Nemůžu ji mít, protože ji chci mít.

Nemůžu…

Jakmile mi v hlavě vyvstane to slovo, automaticky vidím rudé vlasy a pár neposedných pih, které má na špičce nosu. Victorie to slovo milovala. Nesmíš mě opustit, Edwarde. Teď jsi můj.

A když mám konečně volné nohy a ruce, připoutám se k naprosto jiné ženě. K naprosto odlišné ženě.

Nezmohla by proti mně nic, jak by se mi jenom mohla bránit? Jak by se mi jenom mohla pomstít? Nemohla, nikdy. A přesto ta malá holka vyhrává… Přesto pro mě jednou provždy bude Má Bella.

Cítí bolest? Může ji jenom člověk s tak čistým srdcem a svědomím cítit?

Čisté srdce… Moc dobře jsem to věděl. Byla jako nepopsaný kus papíru, když to pondělní ráno přišla poprvé do firmy. Jako malá holka. Nezkušená na první pohled. Připadala mi nezkušená v tolika věcech. A bylo to tolik hmatatelné a tolik vzrušující, že jsem byl ochotný vraždit pro to, abych mohl být prvním učitelem.

Stačily mi dva dny a byl jsem jí posedlý v tom pravém slova smyslu. Pochopil jsem to ve chvíli, kdy jsem se zájmem pozoroval papírový kapesník, kterým si po příchodu do práce otírala rozmazanou řasenku u pravého koutku. Záviděl jsem mu, chtěl jsem být na jeho místě a smět se jí nezávazně dotknout. Jenom pro mé potěšení. A to byla ta nejzvrhlejší myšlenka vůbec.

Jak dny přibývaly, začal jsem chápat, že se mi moje závislost na ní jednou stane osudnou.

Ale pak se objevil ten podělaný, malý, smradlavý Black. Totální troska, nula. A ona se dala jemu.

Jedině ona mě z toho mohla vytáhnout, Victorie. Byl jsem jí vděčný o něco víc než v minulých letech. Znovu jsem ji začal vídat a ona mě znovu poslouchala, donekonečna. Byla jako můj vlastní osobní psycholog. Jediný člověk, kterému jsem se mohl svěřit. A nakonec to přineslo mnohem víc, než jsem čekal. Kromě pravidelného sexu… I ten slib.

A tak jsem sám sobě odporoval v tom, abych rozrazil ty podělaný dveře jejího špinavého bytu a vzal si ji. Nebezpečí, sladkost, cit. Ona sama je cit. Cit, který ačkoliv krásně hřeje, se stejnou intenzitou i pálí. A mě pálí po celém těle, protože vím, že ji nikdy nebudu mít.

Naivně jsem doufal, že pokud ukojím ten první hladový příliv a bude mi dovoleno ochutnat její hebkou bílou kůži, voňavé měkké tělo, pochopím, jak silná touha dokáže být v případě, že je nenaplněná. Pak to ale vše mělo skončit…

Victorii jsem mezitím vídal každý den a každou chvíli s ní, kdy jsem s ní ležel v posteli, hladil její vlasy, hladil ji po paži, jsem nehladil ji, ale Bellu. Pokaždé, když jsem zavřel oči, byla tam ona a byl tam i ten pocit, co se naprosto nepochopitelně usadil jenom kousek nad srdcem a pálil, bil, svíral a mučil celé dny a noci. Nemohl jsem pít, jíst ani myslet, pořád jsem viděl jenom ji.

Kolikrát jsem s ní ve firmě mluvil a nikdy se jí nedokázal ukázat jinak než tak, jak mě mohla přijmout. Tak, aby se nevyděsila.

Byl jsem takový vždy, sobecký, odporný světu pro tu zkurvenou ješitnost a netoleranci. Sral jsem na to. A najednou jsem pochopil. Ona mě takového přijme, protože mě tak přijmou všichni ostatní a protože musí. Když jsem se jí zadíval do očí a jenom na malou chvíli hrál jinou hru, než na kterou byla zvyklá a jejíž pravidla znala, její bílé tváře rudly a ona se vždy rozklepala jako osika.

A přitom ta trocha dobra umístěná ve mně řvala a toužila po její přítomnosti. Tak moc, až to bylo nelidské.

Za několik dní jsem o ní shromáždil veškeré informace a věděl i ten nejmenší detail. Nedokázal jsem nejít dál, dokud jsem nevyřešil tu podstatnou hádanku. Co v ní vidím, co mě na ní tolik přitahuje. Nebyla to láska, nebyla to touha, nebyl to žádný čistý cit, který bych mohl snadno identifikovat.

Protože ani jedna složka nebyla čistá, byl to hurikán, hotová extáze.

Od té doby, co jsem ji znal, mě všichni nenáviděli o trochu víc, včetně jí samotné.

Můj sluha, na kterého jsem řval až nechutně často, moje adoptivní matka, kterou jsem posílal do háje každou svobodnou minutu a dokonce i Victorie. Nemyslel jsem si, že by mě mohla někdy milovat a ani jsem si nemyslel, že bych já někdy dokázal milovat ji. Byla to dokonalá žena, možná až příliš. Ale i když se snažila, nevzbudila ve mně jedinou špetku lásky. Ta druhá složka zůstala neporušena, vždycky to byla jenom náhrada za Bellu, nikdy to nebyla žena, ke které bych vzhlížel.

Ale za několik měsíců se něco zlomilo ve Viktorii. Doufal jsem, že ji zaslepilo jenom to pouhé pomatení, které vznikne, pokud se objekt její vášně a závislosti dostane do rukou někomu jinému. Ale bylo silnější, než jsem myslel. Viktorie uměla bojovat a uměla hrát snad ještě špinavější hru než já. A ta se mi nakonec stala osudnou.

Poznal jsem, že ji něco sžírá, takže se naše volné chvilky zvrhly na rychlý sex a poděkování, nebylo v tom nic víc, nic míň. Místo ní jsem se plně věnoval Isabelle. Pitomá stařešina John naplánoval trať do posledního detailu tak, jak to bylo jeho zvykem, nikdy by mi neodevzdal něco, čím by si nebyl na sto procent jistý. A já toho využil. Nikdy se nedozvěděl, že jsem jeho plán předělal tak, aby slečna Swanová měla problém. Tak se mi poprvé podařilo pořádně vynutit její pozornost. Žasl jsem nad tím, jak moc to bylo lehké. Stačilo jenom podvést a měl jsem ji na talíři.

Namísto brzkých rán, kdy jsem ji zavřený v autě přes zpětné zrcátko sledoval, jak vchází do Starbucks pro střední Latté a k večeru do Valleyho pekařství, aby tomu tupcovi, co na ni čekal doma, mohla připravit něco k jídlu, jsem už čekal připravený v kanceláři a těšil se, až přijde.

Jednou večer jsem poslouchal svého sluhu Johna, jak domlouvá jednu z těch schůzek, na kterou se lidi rozhodně nedomlouvají jenom proto, aby si povídali. Doufal jsem, že by to s drahou Isabellou mohlo být podobné, snad jsem i doufal, že by to mohlo být delší, tak trochu… vážnější. Znal jsem se až moc dobře na to, abych věděl, že mi s ní rozhodně nebude stačit jenom jeden večer.

Jenomže se to nikdy nestalo, nikdy jsem nenašel dost odvahy a to mě děsilo. Když jsem jí nedokázal ani zavolat… Měl jsem pocit, jako bych byl v tomhle ohledu jenom podělaný panic, totální prvnička.

A pak, když už jsem si myslel, že to se mnou ani nemůže být horší, přišla chvíle, kdy se o mé závislosti dozvěděla i Victoria. Středy a pátky byly smluvené v mém bytě, měla náhradní klíč. Neměl jsem zapotřebí, aby ji někdo viděl postávat před mým bytem, mohla se ukrýt dovnitř. Nepočítat jsem ale s tím, že by mi ta mrcha vlezla do pokoje. Když jsem ji našel, zrovna držela v rukou její zarámovanou fotku ze zaměstnaneckého profilu, tu fotku jsem miloval a strávil s ní mnohem příjemnější noci než s Victorií.

Stála nad otevřenými krabicemi s Bellinou zdravotní kartou, vysvědčeními ze střední, nad kousky jejího oblečení. Nač jí vracet šálu, kterou zapomněla v zasedačce, když ji smím cítit alespoň tímto způsobem?

Nesla to hůř, než jsem čekal. Nebrečela a to bylo jediné plus. Ale od toho okamžiku jsem pro ni byl zamindrákovaný kretén. A fakt, že jsem se do slečny Swanové zbláznil, jí nemohl neujít. Měl jsem pocit, jakoby ji ze mě snad i cítila, každou noc, co jsme spolu byli. Pak se zdála ještě chladnější, než ve skutečnosti byla.

Zkoušela mě přesvědčit, nejdříve němě, jenom činy. Bůhvíproč si myslela, že naše společné večery někdy byly skutečně naše. Moje a její. Vždy v nich byla i Bella, jenom o ní nikdy nevěděla. Když jsem nereagoval ani na její tiché prosby, odvážila se promluvit.

Nepochyboval jsem o tom, že to měla do puntíku nacvičené, namluvené. Mluvila tak rychle a přirozeně… Z té záplavy jedovatých slov mi v mysli ustaly jenom útržky, ale takové, které už nikdy nedokážu smazat z mysli.

Vezmi si ji, ať pochopíš, že vše, co se tě na ní tak vábí a přitahuje, je jenom dočasné. Ani nevíš, jak mi tímhle ubližuješ, Edwarde. Pro jednu slabost zničíš tohle všechno? Vezmi si ji, jednou jedinkrát s ní vlez do postele a poznáš, jak rychle pomíjí tahle pálivá touha. Ale to, co je mezi námi, zůstane.

O to se sama postarám.

Nikdy jsem si nemyslel, že bych ji mohl poslechnout. Ale čím dál jsem si o Belle nad lahví whisky nechával zdát, tím lepší mi ten nápad připadal. A pak přišla Malajsie a bylo nad slunce jasné, že všechny pracovní úkony zůstaly ve Washingtonu.

Opil jsem ji jenom proto, aby si z té noci nepamatovala vůbec nic a já jí tak nemohl ublížit, a přitom si vzít vše, co potřebuji. Mezi všemi těmi dívkami, co s námi dole v pajzlu byly, zářila jako bílý květ, tu noc, snad jako by to věděla, byla omračující. Každý chlap do posledního mi ji okukoval a každý se vyptával, ale nikdo nepochopil. Představil jsem ji jako svoji přítelkyni, nikdo z nich přece do Washingtonu nepřijede rozprávět slečně Swanové žhavé detaily.

A když seděla na břehu a nechala se omývat pomalými vlnami teplého večera, nezmohl jsem se sebou vůbec nic, jakoby mi svázala ruce a já musel začít úplně od začátku. Nemohl jsem se jí ani dotknout, tak čistá mi připadala. Bylo to jako zabít anděla, tím svým podělaným hříchem, tou svou podělanou sobeckostí, která nás zahnala až za Státy.

Nakonec to ale přišlo samo… Ona ke mně přišla sama. A bylo to neuvěřitelné.

V životě jsem nezažil nic podobné tomu, co jsem pocítil tu noc, kdy jsem ji držel v náručí.

Připravil jsem si vše do posledního detailu, ten večer nás čekala rezervace v hotelu na pobřeží, kam jsme ale nikdy nedojeli. Nemohl jsem ji znovu pustit z náručí ze strachu, že už by mě podruhé nepřijala. Jednou jsem se k ní dostal tak blízko a netroufal jsem si riskovat její ztrátu.

Byla svolná a neuvěřitelně poddaná, jakoby to všechno ona sama skutečně chtěla. Oba dva jsme tu noc něco potřebovali a také jsme něco dostali. Na zadní sedačce auta, jakoby nám oběma bylo sedmnáct. Vplétala mi prsty do vlasů, hladila mě, zatímco z ní já stahoval ty šaty. Nebyl v tom kousek z toho, co jsem čekal. Bylo tam totiž všechno a mnohem víc.

Každý pohyb, každé gesto, každá rozkoš… nepatřila mně, ale jí. Poprvé jsem dával ale i bral.

Přestože jsem miloval její chvíle toužení, rozkoš mi způsobovala i její bolest. Ty krátké nářky, které z měkkých přiotevřených  úst vypustila vždy, když jsem si bral už přespříliš. Vzrušovalo mě na ní úplně všechno. To, jak si cudně snažila ňadra překrýt dlaní, když jsem ji poprvé viděl nahou, jak mě opatrně přijala mezi svá stehna, jak se svíjela při každém smyslnějším pohybu, jak vzdychala, jak dýchala, jak se milovala… Protože ona se skutečně milovala. A já taky. Poprvé v životě.

Ačkoliv to byl původní plán, přimět ji zapomenout, ještě ten večer jsem jej litoval. Když jsem ji v náručí nesl do jejího pokoje a pak ji pomalu a opatrně oblékal. Byla už v těžkém nevědomí, byla připravená zapomenout. A já nechtěl. Stále dokola jsem viděl její oči, jak se na mě dívala, jak mě hladila, jak mě milovala. Neodkázal jsem si myslet, že to vše způsobil jenom alkohol, vše to tak být nemohlo.

Rána s sebou přineslo mnohem více bolesti než veškeré předešlé dny.

Když utekla z Malajsie, pochopil jsem.

Se slečnou Swanovou jsem se miloval poprvé v životě. A dost možná taky naposled.

 

„Kávu, pane?“ Angela a její formální nedokonalost. Snažila se působit hrdě, vzdělaně a hlavně na místě, ale ta její nepodvedená svrchní struktura a příliš měkká povaha na to, aby někoho dokázala přesvědčit, způsobili, že jsem se jí měl chuť vysmát pokaždé, když se v tom drahém kostýmku kolem mě producírovala.

„Požádal jsem snad o ni?“ Ztuhla a lehce jí zrůžověly tváře.

„Ne, pane, ale porada vám začíná za deset minut a myslela jsem, že byste…“

„Že bych si mohl dát latté? Připravuje se snad latté v konvici na tureckou kávu? Opravdu porada začíná za deset minut? Pokud ano, zjevně bych tu už neseděl. Pokud byste si dnes ráno vytiskla rozvrh změněný už minulý týden ve středu, tahle drobná nejasnost by vás nepřekvapila a možná byste si i dokázala vzpomenout, že ve dvě kávu nikdy nepiji.“ Němě otevřela pusu a zase ji zavřela. Pokud by rty neměla natřené tou šílenou rudou věcí, možná bych si toho ani nevšiml.

„Jistě, promiňte.“ A stála u mého stolu dál.

„Hm, takže káva není hlavní důvod vaší nesmyslné návštěvy v kanceláři. Vysypte to, Angelo.“ Musela mě mít plné zuby, musela mě mít dost. Ale cosi mě přimělo pokrčovat. Je to přeci jenom Bellina kamarádka…

„Vím, že mi do toho nic není, ale… Nevíte, proč dnes Bella nepřišla do práce… No vlastně, já vím, proč… Jen nevím proč…“ Ta její nezhoubná odvaha mě odrovnala. A ryze pestré souvětí taky. Nebylo pěkné se jí smát do obličeje, ale…

„To vy jste slečně Swanové oznámila výpověď, pokud se nemýlím.“ Na to zapomeň, Angelo, povinnosti s Bellou mám já, ty ne.

„Já vím… Ale nemohla jsem uvést ani jeden pádný důvod. Je výbornou zaměstnankyní, spolehlivá a bezproblémová…“

„A hlavně to není v žádném případě vaše starost, Angelo. Mít názor je demokratické… Ne v mé firmě.“ Donutil jsem ji znovu naprázdno polknout. Byla zahnaná dokonale do kouta, ani nehlesla, jenom tiše čekala, čím dalším by se směla nechat znemožnit. Kéž by takovým způsobem někdy byla krotká slečna Swanová…

„Chápu. Ona je teď vaše starost, že je to tak?“ A přece se v tom prázdném soudku našlo dost odvahy k tomu, aby v ní vzplála poslední bojovná jiskra.

„Přesně tak, Angelo. Slečná Swanová je výhradně moje starost. Moje a této firmy, takže pokud by vám to nevadilo, dal bych si pomerančový džus.“ Dál jsem se věnoval tabletu a poctivě předstíral, že mezi těmi všemi fotkami vidím veledůležitá čísla. Ale až na pár hnědých velkých očí tam nic nebylo…

„Víte… Mohl byste být někdy milý,“ ušklíbla se a popostrčila si prostředníčkem ty velké černé brýle na nose.

„Jo, ten znám. Být hodný, starostlivý a ochotný. K čemu? Budu parchant a vy mi to vrátíte. Tomu se říká vzájemná destrukce, plácneme si?“ Spokojeně jsem se usmál na lesklou obrazovku a odpočítával v duchu vteřiny, za které vzdá svůj marný pokus vymámit ze mě informace. Možná to po ní chtěla Bella, možná Bella chtěla, aby posel Němá Angela zjistila, co si o tom myslím… A ta myšlenka byla příjemná, kurevsky příjemná. Myslí na mě? Tak jako já na ni?

Do prdele. Jasně že ne. Takhle určitě ne… Pochybuju, že si mě představuje v posteli.

Seděl jsem na zadku v prázdném kanclu. Jak veselejší to byly časy, když jsem její hlas slyšel na chodbě. To jak neobvykle nepravidelně klapaly její podpatky na chodbě, to jak v těch botách zoufale neuměla chodit, to jak v nich rozkošně krotila zadečkem… A najedou nic. Ticho, mrtvo.

Nic bez ní nedávalo smysl. Vůbec nic.

Chvíli jsem poslouchal rozhovory Johna a Paula na chodbě, nic nového, nic starého. Nikdo neměl ani polovinu starostí jako já

Nervózně jsem ťukal prsty do stolu, Josh měl volat před deseti minutami a já kurevsky nesnáším nedochvilnost. Hypnotizoval jsem hodiny na stole, když rafička pomalu přešla půl pátou, konečně zazvonil mobil.

„Tady Josh,“ ozvalo se na druhé straně.

„Ne, jsem Cullen, tím jsem si poměrně jistý.“ Josh se uchechtl do telefonu a popotáhl.

„Zařízeno. V čas a přesně, jak jsem slíbil.“ Prohlásil hrdě.

„Fajn.“

„Co všechno seš ještě ochotnej udělat, abys tu malou holku dostal?“

„Až na to přijdu, budeš první, kdo to bude vědět.“

„Co je na ní tak úžasného, že seš ochotnej jít i přes mrtvoly. Když si naposledy šílel jak House, byls dva dny po operaci čéšky, to se dalo pochopit.“

„Kdybych ti řekl, co je na ní tak úžasného, strkal bys svoje věci tam, kam bys neměl. To by mě rozčílilo, byl bych podrážděný, nepříčetný a v celku bych měl velmi špatný den. A věř mi, to bys nechtěl.“

„Ok. Ty jsi pěkně nabroušenej, kámo.“

„Nejsem nabroušenej, jsem zadumanej.“

„Fajn, co je důležitý – Slečna Swanová ve Státech práci nesežene, jak sis přál. Ale je to naposledy, co jsem pro tebe udělal takhle špinavou práci, už nikdy víc! Rozumíš, kámo?“

„Na jedno ucho neslyším.“ Típl jsem hovor a spokojeně se opřel d křesla. Je jenom otázkou dní, kdy ke mně přileze zpátky, musí to tak být. Pomalu ale jistě se jí začíná utahovat smyčka kolem krku.

Sladké sny, slečno Swanová. A jsem si kurevsky jistý, že je za chvíli budete snít v mé posteli.

 

 

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Špinavá hra - 13. kapitola:

 1 2 3   Další »
22. mmonik
14.01.2013 [8:01]

mmonik Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

21. E.C.M.
03.01.2013 [20:08]

Už to nemůžu vydržet,prosím vydej další dílek,šíleně se totiž těším, co dalšího za špínu Edward Belle provede než jí získá do svépostele. Edward je sice hnusný šmejd,ale mě se líbí Emoticon Prosím,vydej další díl a neboalespoň napiš, kdy přibyde, ať se mám na co těšit. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

20. viki
30.12.2012 [16:48]

Skvělá kapitola, opravdu skvělá ! Těším se na pokračování !

19. BellaEdward
27.12.2012 [13:03]

DobrY hajzl Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

18. em
27.12.2012 [12:52]

kdy bude další kapitolka?

23.12.2012 [19:37]

AfroditaAliceCullensvině! Emoticon Emoticon Emoticon

16. 0ajka03
22.12.2012 [19:19]

Chce ju ale aj tak je k nej totálne hnusný.., to asi nepochopím. Ale ináč skvelá kapitola. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

15. Huny
22.12.2012 [14:47]

HunyJoke? Děláš si ze mě legraci, že jo? Edward je takovej... parchant a mě se to strašně líbí. Emoticon Emoticon Emoticon
Jsem z toho nadšená. Hlavně z toho konce. Jen aby se pak nedivil, chlapeček. Emoticon
No, jsem zvědavá, jestli bude mít pravdu a Bella přileze.

A s tou Malajsií... Já to věděla! Emoticon

Bomba!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

14. Carliee
22.12.2012 [12:09]

Žeru to, žeru to a žeru to!!!! Emoticon Emoticon Hónem další díleček. Tohle se mi líbí! Emoticon Emoticon Emoticon

13. marcela
22.12.2012 [9:10]

Prosííím,prosííím,prosííím,ať to Bella nějak zvládne,ať je Edward tím,který přileze k ní.Prosííím. Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!