Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Špinavá hra - 10. kapitola

05.10.2012 (17:00) • Gabbe • FanFiction na pokračování • komentováno 29× • zobrazeno 4481×

Špinavá hra

10. kapitola

„Pane řediteli!“ zakřičela jsem tak nahlas, až jsem si tím příšerně vysokým tónem znovu způsobila šílenou migrénu. Pan ředitel se laxně převalil na bok. Tak trochu nešťastně se převalil. Peřiny se mu shrnuly ze zad… úplně. A tak jsem během okamžiku měla jeho půlky jako na výstavním tácu. A co bylo nejhorší… Tak nějak mě to úplně vyřadilo z provozuschopného stavu.

Zůstala jsem chvíli zírat na svého věčně soptícího pana šéfa. Tohle mě včera líbalo. Na malou chvíli jsem byla sama na sebe pyšná, že jsem mu to dovolila. Kdy se mi to poštěstí naposledy? Aby mě, Isabellu Swanovou, chodící katastrofu, která zakopává na rovném chodníku, neumí si kloudně ani učesat vlasy, prostě nic, líbal řecký bůh vtělený do ještě luxusnější mytické bytosti? Bylo mi jasné, že za to vše mohl alkohol. Jak v mém, tak především v jeho krevním oběhu. A právě proto jsem se rozhodla, stojíc nad jeho dokonalým pozadím, že o tom Jacobovi nikdy nepovím. I když většina tajemství pálí a ve vztazích vytváří jedině hlubokou propast, která se plní vším, co jeden druhému partneři neříkají…

Jeden psycholog vždy říkal: Nevěru zatloukat, zatloukat, zatloukat… Byla jsem nevěrná? Je polibek, který vlastně ani nebyl na ústa, podvodem?

Edward přestal chrápat, ale nepřestal podřimovat.

„Pane Cullene! Vaše pozadí odráží paprsky popoledního slunce!“ Hlava mě rozbolela ještě víc, tudíž jsem veškeré verbální techniky vzdala předem.

Edward se pohnul a nesouhlasně nahlas zabručel. Jak asi každé ráno vstává do práce, aby mě mohl včas pořádně sprdnout, že jsem zase přišla pozdě? Kdopak jej asi budí? Má na to lidi? Nebo je to všechno práce jeho vynikající budíkové techniky?

Z haly se ozvaly hlasité pravidelné kroky. Podpatky! Boty se rychle blížily k nám, ale pořád jsem doufala, že se jedná o pouhý průchod do jiné místnosti. Dokud se neozval hlas Blond Lady.

„Připravte, prosím, stůl v zahradě, pan Cullen, slečna Swanová už určitě umírají hlady. Dnes mají první pracovní den v terénu a určitě nepohrdnou pořádným obědem.“ Mluvila bezpochyby na jednu ze služebných a její jehličkové podpatky ji rychle nesly k cíli. No ježiši!

„Edwarde,“ zasyčela jsem vztekle a dvěma kroky přiskočila k jeho posteli. Pokud by Lady do pokoje vrazila zrovna v tu chvíli, pomyslela by si, že jsem jej snad znásilnila. „Edwarde! Sakra vstávej nebo…“

Edward se prudce ohnal rukou po rušícím hlasu a já schytala ránu přímo nad levé obočí. Štěstí, že možnou modřinu překryjí vlasy, pomyslela jsem ji. „Vstávej! Dělej!“ Hrubě jsem mu zacukala s rameny. Měla bych mu alespoň přikrýt zadek.

„Slečno Swanová,“ zašeptal s tak tichým hlasem, že jsem ani na vteřinu nezapochybovala o jeho těžké kocovině. Sklonila jsem se těsně k jeho tváři, aby mi dobře rozuměl. „Jde sem Blond Lady, musíš se obléct, já ji zdržím.“ Chvíli krčil čelo, jak vehementně přemýšlel nad pojmem Blond Lady. Pak mu chápavě blýsklo v očích, ale to už bylo pozdě a Blond Lady stála ve dveřích.

„Edwarde, to bys nevěřil…“ Edward s sebou trhl a stáhl mě prudce za zápěstí k sobě do postele. Ovšem ani ten nejméně inteligentní člověk by za tím nemohl nevidět pokus o ochranu osobního vlastnictví mezi nohama. Vsadím se, že tohle Blond Lady už někdy viděla. Přimáčkl si mě k sobě a vypůjčený chundelatý župan tak zakryl nejenom mě, ale i jej.

Lady Blond šokovaně vytřeštila oči a dvakrát naprázdno klapla pusou. „Budu…“ Zoufale se rozhlédla po místnosti. A já sledovala její pohled a hádala, copak si asi musí myslet. Kalhoty naruby ležely různě pomuchlané ve středu místnosti, ta výstavní ponožka na lampičce, která tam určitě neležela jenom jeden den… Vše to bylo kupené několikadenním neuklízením, pro samotnou majitelku to ale musel být šok. Pak se znovu vrátila pohledem k nám. Já jsem ležela ztuhlá šokem čelem k ní a Edward si mě tiskl k sobě jako záchranou vestu. Dokonalý pohled.

„Počkám v zahradě,“ dostala ze sebe nakonec a obrátila se na bílém podpatku zaručeně luxusních lodiček. Ten den byla celá v bílém elegantním kostýmku, takže její zrudlé tváře působily ještě ruději.

Když opouštěla pokoj, nezapomněla zavřít dveře.

„Tak tohle si žádá řádné prémie,“ zasyčela jsem zlostně na toho chlípníka za mými zády. A protože jsem věděla, že se jeho tělo tiskne těsně k mému… A protože se můj vztek nedal změřit jediným přístrojem, snad ani vyjádřit slovy, nešlo už vůbec potlačit reakci, která jako jediná slibovala úlevu.

Prudce jsem vyrazila loktem dozadu a podle pořádného žuchnutí jsem s úsměvem na rtech poznala, že jsem cíl rozhodně neminula. Edwardovo bolestné zaúpění bylo jako famfáry.

„Přijde vám normální, pane laxně naladěný pane řediteli s firmou někde v čudu, tohle udělat vaší zaměstnankyni? Tohle je podle vás normální?! Jak teď budu jenom vypadat? Pomyslel jste na to, co si o nás Lady Blond bude myslet?“ pěnila jsem a sápala se z jeho postele. Byla sice pěkně vyhřátá, ale byla jeho. Jen co jsem stála na svých nohách, už jsem měla sto chutí křičet znovu.

Edward si nahoumal peřinu k rozkroku a zakryl tu část těla, na kterou byl bezpochyby nejpyšnější.

„Co vás nemá, slečno Swanová. Uklidněte se, povolte si župan a napijte se. Zdáte se mi… přepracovaná,“ zívl, aniž by se obtěžoval zacpat si něčím pusu. Bože! Chlapy jsou taková hovada!

„Přepracovaná,“ zopakovala jsem poměrně v klidu. „Tak přepracovaná říkáte?“ To už můj hlas nabíral nebeských výšin. „Tak já vám něco povím…“

Edward si přiložil ke rtům ukazováček. „Pšššt. Pokud vím, zkoušky sirén probíhají první středu v měsíci, slečno. Prošvihla jste termín. Co to povolení županu?“

To už bylo moc. Aniž by to jeho rozespalé instinkty čekaly, hrábla jsem po polštáři na kraji postele a švihla mu jej do tváře. S překvapeným výrazem zůstal sedět na posteli. Pak povytáhl jeden koutek úst výš.

„Víte, že pokud neházíte minimálně z deseti metrů, nedá se to považovat za dobrou trefu?“ Naprázdno jsem polkla. On se mě doopravdy rozhodl smrtelně srát. A usmíval se. Zatímco já jsem mu měla v plánu vyčíst první poslední.

„Tak zaprvé, pane řediteli. V žádném, opakuji, v žádném případě se necítím přepracovaná! Jela jsem sem projektovat trať a to, že si vy usmyslíte nějakou pitomou párty, na které vám musím dělat doprovod a potom se ožrat jako hovado – to za práci nepovažuji. Chápu, že vaše mravy jsou lehce… nad čáru všeho.“

„Mohla jste mě dost drsně odmítnout a kdybych měl dobrou náladu, možná bych vás nepřinutil -"

„Nepřerušujte mě! Zadruhé – žádám podrobné vysvětlení se všemi detaily a okolnostmi, které by mi osvětlily, jakým způsobem a s kým jsem se dostala dnešní noc domů. Vaše alkoholové bezvědomí v žádném případě není výmluvou!“ To už mlčel, zatímco já soptila a být to jakékoli jiné téma, určitě by měl plnou pusu výmluv, v tu chvíli mlčel jako socha.

„Dále. Tímto končí jakékoli volné dny. Budu vyžadovat přesný rozvrh mých pracovních povinností, které by mě zaměstnaly pokud možno tak, abych za domluvenou dobu čtyř dnů byla schopna s čistým stolem odcestovat domů.“ Edward zase mlčel a já se cítila na výši. Migréna, nemigréna. Tohle si ten povýšenec zasloužil. Pak mi ale došlo, že takhle nějak se chová on. Úplně stejně…

„A nakonec… Tu postelovou scénu vysvětlíte Blond Lady sám.“ To už můj bojovný duch ztratil veškerou bojovnost a já se unaveně otočila na patě. Ať si je v té posteli třeba zase nahý, já potřebuji pořádnou snídani – oběd a kafe.

„Milerád to naší půvabné hostitelce vysvětlím. Po svém.“ Nestačila jsem se ani podivit. Jen co si vypočítal správný okamžik, kdy mne euforie opustila, nastoupil on. Se svojí euforií, které se nedá vzdorovat.

„Doufám, že vaše vysvětlení zahrnuje celou pravdu.“ Měla jsem v plánu mít poslední slovo. A s ním taky odejít. Ale nebyla jsem sama, kdo stál o poslední slovo.

„Bojíte se snad něčeho, slečno Swanová?“ Zůstala jsem k němu stát zády, těsně před dveřmi, kterými jsem mohla v každém okamžiku odejít. Po tom nepříjemném zjištění ve sprše se mi ale bolestně sevřelo hrdlo, když mi došel každý možný smysl, který chtěl svou poznámkou naznačit.

„Já nevím. Měla bych? Doufám, že mi to vše osvětlíte vy, já do toho baru pozvána nebyla.“

„Ale byla. Mnou.“ Slyšela jsem, jak zašustily peřiny. A strnula jsem podruhé. Nahý se producíroval po pokoji. Periferním viděním jsem zaznamenala, jak cosi stahuje z houpacího křesla napravo ode mě.

„Nevzpomínám si na žádné zdvořilé chtěla byste, smím vás pozvat, či chtělo by se vám?“ Kalhoty zašustily, jak do nich vklouzl nohama. Pak se nahnul ke křeslu podruhé.

„Mohla jste předpovídat, že na takové zdvořilostí věcičky já nejsem. A myslím si, že vám to jenom prospělo. Sedět doma na zadku a trápit se pro někoho, kdo za to nestojí, umí každý žabař.“ Kam se poděla vlídnosti z pláže, na kterou jsem si byla schopna vzpomenout? Místo ní znovu kladná realita. Vzpomíná si vůbec na to, že jsme si začali tykat? Ví vůbec, jak ke mně byl milý?

„Nesedím na zadku a netrápím se jen tak pro někoho. A na rozdíl od jistých…“ kurev, „žen… já si rozhodně potrpím na to, aby mě muž pozval. Ne málem zabil za to, že na jeho ukvapený stupidní plán nekývnu.“

„Stupidní?“ Podivil se za mými zády už úplně oblečený. „Takže pro vás je večer, kdy konečně nesedíte doma v tom zapařeném smradlavém bytě, nepijte víno z krabice a nekřoupete buráky, stupidní? No dobrá, slečno Swanová, měl jsem o vás rozhodě lepší mínění.“ Chtěl se kolem mě chladně protáhnout a nechat mě samozřejmě prohrát. To jsem ale nemohla dovolit. A už vůbec ne strpět.

Věděla jsem, že moje pozice se oproti té jeho válí někde v písku, možná kilometry pod zemí.

Věděla jsem, že stačí jediné jeho slovo s dobře mířeným zlým pohledem a moje snaha o drzost vyjde vniveč.

Věděla jsem, že mě ten chlap asi zabije ale…

Hrábla jsem po jeho nadloktí a pevně jej stiskla. Možná by stačilo stisknout o něco míň. Jakmile totiž zaznamenal můj pohyb, okamžitě se zastavil a jakoby snad i strnul. Rozhodně se nechtěl prát. V tu chvíli působil tak krotce…

„Stupidní nebyl fakt, že jste mě velkoryse pozval mezi lidi. Stupidní je, jak se chováte, pane řediteli. Já vím – jsem na tom stejně prachbídně jako vy. V životě bych si ale nechladila žáhu na člověku, o kterém si zjistím vše bez jeho vědomí z osobní složky a o kterém vím tolik, co můžu použít proti němu. A nikdy bych to neudělala při vědomí, že mu tím ublížím. Stupidní není nechat se pozvat na večírek, stupidní je opít dámu. Stupidní není vyjádřit se vší úctou názor k jejímu partnerovi, stupidní je sprostě jej za zády pomluvit. Stupidní není křičet na zaměstnankyni, pokud je tak neschopná, že pro vztek ani nevidíte, stupidní je ji i přes to líbat. A nejstupidnější na tom vše je, že i potom, co jste se na malou chvíli choval jako gentleman, druhé ráno děláte, že jste jím nikdy nebyl. Stupidní jsme zjevně oba dva. Ale opravdu stupidně se tu teď chová někdo z nás. A je navýsost stupidní, abych vám dál musela radit, co byste teď měl říci.“ Chvíli na mě hleděl, jakoby mě v životě neviděl. Jeho přiotevřené rty a doširoka otevřené oči značily, že zjevně nečekal ani přinejmenším takový výstup.

„Omlouvám se, slečno Swanová,“ vydechl a přivřel oči. Z nějakého nepopsatelného důvodu jsem se nemohla uvolnit. „Omlouvám se za to, že jsem se pro jednou a naposledy snažil, abyste konečně začala žít.“ A to už jsem jej neměla chuť zadržet.

Panu řediteli Edwardu Cullenovi se opět podařilo to, v čem navýsost vyniká. Zničil vše dobré, co jsem si o něm měla možnost za těch pár bližších dnů zjistit.

Nespěchala jsem na zahradu. Seděla jsem chvíli ve svém pokoji na posteli a rozdýchávala ten stupidní rozhovor. Má vůbec cenu snažit se mu nějak vysvětlit, že jeho chování je… Nemá to cenu. V té nejnevhodnější chvíli dumání nad jeho rty na mé šíji nenápadně přesto dostatečně hlasitě pípl můj telefon. A v tu chvíli to šlo vše ruku v ruce.

Brzo ráno, telefonát doktora Peety, máma…

Skočila jsem po tom malém stolku, na kterém nečinně ležel můj telefon. Zmeškaný hovor od tety Clothyldy. Do háje!

Snažila jsem se rychle rozcvičit svoje hlasivky, zatímco jsem hledala doktorovo číslo. Ještě dřív mě ale stihl překvapit nečekaný telefonát od Kima, dlouholetého přítele Clothydly, kterého jsem pojmenovala jako Objev roku. První muž, co to s ní skutečně vydržel, první muž, který ji uměl zvládnout.

„Isabello,“ zašeptal do telefonu místo vytočeného zasyčení, nadávek, nebo čehokoli jiného.

„Já vím, já vím, já vím. Zapomněla jsem doktorovi ráno zavolat, strašně se omlouvám, vím, že je to moje vlastní máma, ale měla jsem docela šílený večer, Kime.“ Na druhé straně bylo chvíli ticho. Pak se ozval Kim přiškrceným hlasem.

„Clothylda tam ráno volala…To ještě stihla udělat.“ Jeho hlas se na posledním slově zadrhl. A pak se Kim totálně rozsypal. „Dnes mi ji odvezli.“

Seděla jsem na posteli možná dobrou hodinu. Hlavou se mi honilo naráz milion věcí a jenom několik z nich bylo opravdu zbytečných. Tak nějak jsem tušila, že se nyní blíží ta část mého života, která se dá nazývat naprostým přežíváním.

Dokud jsem měla Jacoba, lásku, náruč a lednici plnou piva a studených nudlí z bistra, dalo se to považovat za luxus.

To, co ale muselo přijít v následujících dnech po té, co Clothyldu odvezli po těžké autonehodě do nemocnice, muselo být jedině mučení. Panika mě zachvátila okamžitě, jakmile jsem položila telefon. Paradoxně mě tetin zdravotní stav trápil nejméně. Byl to sice jeden z mála příbuzných, který o mě jevil zájem a který mi skutečně velice pomáhal… Pravá starost byla ale moje maminka. O kterou jsem se vůbec nezajímala. Vůbec, protože veškeré moje obavy naplnil on.

A pokud se za pozitivum dá považovat fakt, že jsem se už neutápěla v nočních můrách, ale v erotických snech s Edwardem Cullenem, pak mi možná skutečně bylo na chvíli líp. To mi přece sliboval Edward, než jsem si od něj dobrovolně vzala drogu.

Ani doktoru Peetovi jsem nezavolala, všechno musela udělat teta. Jsem k ničemu, tohle dítě si moje máma nikdy nezasloužila.

A ačkoli to bylo to nejhorší na celé věci, myslela jsem na to pořád. Jako vlna mi neustále moji mysl omýval fakt, že častěji myslím na to, jak dokážu platit mamince doktora, kliniku, ošetřovatelku, léky… Jak? Když všechny peníze bude potřebovat teta. Jak, když v umělém spánku ani nebude vědět, že sestru má? Jak mi může s těmi vysokými částkami pomoci Kim, když o mojí mámě nikdy nevěděl? Vždy mě považoval za tu chudší holku, který Clothyldě kazila reputaci. Tady není žádné ano, pomohu ti a zaplatím všechno.

Mám přeci na to, abych si odcestovala do Malajsie… Kdyby mě nepřinutil jet, možná by bylo vše jinak.

Vše se na mě sesypalo jako hromada kamení, pod kterou se nedá dýchat, pod kterou se nedá ležet, pod kterou nemůžu žít. Byla to moje chyba. Vždy jsem spoléhala na ostatní, nikdy jsem nemohla být někým, kdo by se sám dokázal postarat o svého rodiče, když je mu nejhůř.

Vždy tu byla Clothylda.

Když jsem vyšla na zahradu, věděla jsem, že mým dalším životním rozhodnutím bude… Podřídit se mu. I za tu cenu, že před ním ztratím svou hrdost – jedinou zbraň, kterou mám. Budu muset makat jako šroubek, abych mamince vynahradila vše. Přišla řada na mě. A já ji v tom nenechám.

Dosedla jsem za jídelní bíle prostřený stůl se zvláštním pichlavým pocitem v žaludku. A ještě horším pocitem vycházejícím z intimních míst.

Lady Blond se na mě shovívavě usmála. Toho individua nalevo ode mě jsem si odmítla všímat, do té doby, než se ve mně pořádně zakoření fakt, že jej budu poslouchat.

„Doufám, že vám salát nevadí, Isabello. Smím vám tak říkat? V tomhle vedru se snad ani nedá jíst jídlo tepelně upravené. Tolik vám závidím Washington, tam se člověk ani nenaděje a zchladí jej ledový déšť… To kdyby se stalo tady…“ Napříč veškerému vděku, který jsem k ní cítila, jsem se jí po postelové scéně nemohla podívat do očí…

Zato jednomu pasažérovi sedícímu naproti mně, jsem se do očí podívala ráda. Nijak jsem se nesnažila mu naznačit, co by měl udělat. Pouze jsem kontrolovala jeho emoce, protože z něj sálalo cosi nebezpečného, věděla jsem, že za chvíli pocítím jeho hrůzu na vlastní kůži.

„Chtěli bychom se omluvit,“ pronesl příkře a tiše Edward k Blond lady. A já nemohla dýchat. Na dokonale nalíčeném obličeji Blond lady se znovu objevil ruměnec a jenom pokývala hlavou.

„To je vše ta exotika tady kolem… Jiskry tu létají i za poledne,“ zažertovala a sama se vlastnímu ubohému vtipu zasmála. Mně do smíchu nebylo, znamenala to, že si přinejmenším myslela, že s Edwardem spím.

„Přesně tak. Když jsme vedle sebe… Zkrátka miluju Malajskou volnost a dlouhé noci. Každý si je užije po svém. Ať už jsou v reálném životě kýmkoli… A s kýmkoli.“

Než jsem stačila vyletět od vzteku do vzduchu, obdaroval mě Edward pronikavým pohledem. Neřekl mi jím vlastně vůbec nic, ale ta hříšnost v jasné zeleni zaplála tak silným žárem, že se o slova ani snažit nemusel.

Pochopila jsem to. A sama jsem věděla, že poznám všechna zákoutí mého těla dost dobře na to, abych věděla, že naše osudná noc rozhodně pokračovala i poté, co jsme opustili bar.

Vše se odehrálo bez mého vědomí, bez mého souhlasu. Ale odehrálo se to, nebylo pochyb.

Sebral mi to jediné, co jsem před ním kdy měla – hrdost.

Milé čtenářky,

pokud se vás po tak dlouhé době ještě pár najde, budu vážně ráda.

Vím, vím, vím. Byla to dlouhá doba a upřímně se vám vůbec nedivím, pokud mi to máte za zlé a pokud se už někomu ani nechce číst.

Jak jsem vám již pod minulými kapitolami sdělovala, všechno, co se kolem mě děje, má tak nějak špatný vliv na tohoto mého koníčka. Samozřejmě Robsten kauza, kterou už vůbec nijak neřeším ani neprožívám, ale upířmně vám povím, že měla ale pořádný zásah do celé této fan věci. A pak taky ranec povinností a večery prospané u televize.

Mám strach, že se příběh ani nedopracuje ke konci, strašně mě to mrzí a velice nerada bych jej nechala nedokončený.

Budu se teď snažit najet do režimu, nemyslím si, že bych přestala psát, ale tak nějak se mi po dlouhé době odcizily postavy.

Slibuji vám, že pokud by to už vážně nešlo dopsat, napíši alespoň konečnou kapitolu, kde to tak nějak uzavřu, zatím ale nepředbíhám, jenom říkám, co kdyby...

Takže tímto vám chci ještě poděkovat za krásné komentáře pod minulou kapitolou, všech si jich moc vážím a vás čitatelů také.

Prosím, mějte se mnou trpělivost.

Vaše Gabe

Autor: Gabbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Špinavá hra - 10. kapitola: