Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Soumrak noci - 5. kapitola - Nebezpečný lov

05.02.2010 (11:15) • Lorenia • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4663×

Ráno mě probudila palčivá bolest v hrdle.

Začala se ozývat moje žízeň a já ji musela co nejdříve ukojit. Po chvíli strávené v koupelně jsem si oblékla tmavé džíny, bílé tílko, které obepínalo moji hruď a zabalila jsem se do jemného modrého sáčka. Vlasy jsem nechala volně, jemné vlny mi obkreslily obličej.

Vyrazila jsem lovit.

Na palouku jsem narazila na mou oblíbenou vůni. Rozběhla jsem se do vysoké trávy a zahlédla svou kořist. Asi pět metrů ode mě se procházela puma. Její srdce bilo na poplach. Cítila nebezpečí. Neváhala jsem ani vteřinu a skočila po ní. Něco mě ale ve vzduchu srazilo a já dopadla na zem. Než jsem se vzpamatovala, stála přede mnou rozzuřená puma a dravě po mně skočila. Zakousla se mi hluboko do nohy a já vykřikla bolestí. Sápala se po mně a já se snažila vymanit z jejího sevření. Moje rána byla ale hluboká a bolest mě naprosto oslabovala.

Z lovce se stala kořist…

V tom okamžiku pumu někdo srazil k zemi. Tělem mi projížděla jedovatá bolest a začala jsem sebou prudce škubat. Uslyšela jsem smrtící řev. Puma padla do trávy a nehybně zůstala ležet. Přiskočil ke mně Edward.

„Bello,“ křikl na mě s výrazem hrůzy.

Zkrvavená jsem se svíjela na zemi a svaly se mi sevřely bolestí.

Než jsem se stačila nadechnout, držel mě v náručí a běžel se mnou lesem.

Poslední, co jsem zahlédla, než jsem omdlela, byla Carlisleova ordinace.

Unaveně jsem otevřela oči.

„Bello,“ vydechl Edward.

„Jak se cítíš?“ jeho hlas se zlomil.

Moje oči si pomalu přivykaly dennímu světlu. Chtěla jsem se zvednout, ale moje snaha byla marná. Byla jsem úplně zesláblá.

„Už mi bylo líp,“ pokusila jsem se o vtip.

Edward se na mě usmál, ale v mžiku jeho tvář zvážněla.

„Jak jsi mohla být tak nepozorná, Bello?“

„Něco mě srazilo. Moc si toho nepamatuju,“ zalkla jsem se.

Edward si mě zkoumavě měřil.

„Něco tě srazilo?“

„Jo,“ odpověděla jsem.

Znervózněl. „Za pár dní budeš v pořádku, Bello.“

„To doufám, protože moc dlouho nevydržím ležet.“

„Musíš být hladová, obstaral jsem ti čerstvou krev. Rychleji se zahojíš.“

Podal mi hrnek Napila jsem se a slastně zavrčela.

„Děkuji.“

„Teď spi.“ Políbil mě do vlasů a odešel.

Únava mě přepadla okamžitě.

Probudily mě hlasy.

Opatrně jsem se zvedla z postele a přistoupila ke dveřím

„Carlisle, Bellu někdo napadl. Říkala mi, že jí něco velmi silného srazilo k zemi a pak jí napadla ta puma,“  řekl Edward neklidně.

„Je to velice zvláštní. Pokud byla v plné síle, srazit by jí dokázal jenom stejně silný protivník.“

„Upír,“ vyhrkl Edward.

„Ano. O to víc mě celá situace znepokojuje. Je tu cizí upír a to vše komplikuje. Musí lovit a já pochybuji, že jeho stravou bude zvířecí krev,“ řekl Carlisle nervózně.

Pak už jsem jen slyšela vzdalující se kroky.

Ráno mě přišli všichni navštívit. Mezi ostatními byla i Elena s Michaelem.

„Bello, jak se cítíš?“ zeptala se mě starostlivě Esmé.

„Myslím, že jsem už naprosto v pořádku,“ odvětila jsem.

„Rána je zahojená, ale pořád jsi trochu zesláblá, Bello,“ reagoval Carlisle.

K posteli přistoupila Elena.

„Drahá, vypadáš hrozně. Ale hlavní je, že se cítíš lépe,“ řekla zvláštním tónem, ve kterém byla cítit ironie.

Evidentně jsem byla jediná, kdo si toho všiml.

Nevěřila jsem jí a těšila se na den, kdy se svým bratrem opustí sídlo.

Michael mě sledoval palčivým pohledem, ale nic neřekl.

„Tvoje dávka krve, Bello,“ špitl Edward a podal mi hrnek.

„Díky.“ Usmála jsem se na něj, ale tvářil se ustaraně.

Po chvilce jsem zůstala v pokoji sama.

Nebyla jsem ve své kůži. Neustále jsem ležela v posteli a mé tělo už toužilo po sebemenším pohybu. Zvedla jsem se a vyšla na balkón.

Chladný vzduch mi ovál tvář a pročechral vlasy. Byl to příjemný pocit být aspoň na moment mimo svůj pokoj. Pak jsem si ale vzpomněla na rozhovor Carlisle s Edwardem a pocítila neklid. Že by se mě opravdu někdo pokusil napadnout nebo se snažil, aby mě ta puma zabila? Přemítala jsem, co by se stalo, kdyby mě Edward nezachránil a vůbec, kde se tam tak najednou vzal? Snažila jsem se uklidnit, ale cloumalo mnou vzrušení.

Vrátila jsem se do postele a moje myšlenky mě unavily natolik, že jsem opět usnula.

„Bello. No tak Bello! Vzbuď se!“

Prudce jsem otevřela oči a nade mnou stála Alice.

„Díky Bohu! Nemohla jsem tě probrat,“ řekla vylekaně.

„Kolik je hodin?“ zeptala jsem se zmateně, když jsem se rozhlédla a uviděla, že už je večer.

„Za deset minut osm,“ odpověděla mi Alice.

„Spala jsi celý den, Bello. Tady je tvoje dávka krve,“ dopověděla a podala mi hrnek.

„Díky.“

S velkou chutí jsem začala usrkávat.

„Kde je Edward?“ zeptala jsem se váhavě.

„Odjel do města. Potřeboval si něco zařídit,“ odvětila mi Alice.

Edward je pryč. Pocítila jsem smutek.

Teď když jsem proležela a prospala tolik času, vídala jsem ho jen tehdy, když mi donesl čerstvou krev. Byla jsem nesvá, když jsem si uvědomila, že je tu stále Elena a nepochybně využívá každé chvíle, kdy může být s Edwardem sama. Projela mnou vlna žárlivosti.

„Bello, nepotřebuješ ještě něco?“ vyrušila mé myšlenky Alice.

„Ne, díky Alice.“ Usmála se na mě a zavřela za sebou dveře.

Když jsem dopila poslední doušek lahodné tekutiny, začaly se mi zavírat oči a během okamžiku jsem padla do jemně hedvábných polštářů.

Ráno mě přišel probudit Carlisle.

„Dobré ráno, Bello,“ pozdravil mě.

„Dobré ráno, Carlisle,“ odpověděla jsem.

„Přišel jsem ti jen říct, že už jsi naprosto v pořádku.“ Usmál se.

„Děkuji, že ses o mě postaral, Carlisle.“ Úsměv jsem mu oplatila a v duchu se zaradovala, že už můžu zas normálně fungovat.

„To je přece samozřejmé, Bello.“

Vstala jsem z postele. Cítila jsem se báječně. Okamžitě jsem přiběhla k zrcadlu a začala se prohlížet.

„Vypadáš výborně, Bello,“ řekl Carlisle, když zahlédl, jak se prohlížím.

Zastyděla jsem se.

„Díky, Carlisle.“

Celé dopoledne jsem strávila ve svém pokoji. Dala jsem si horkou vanu a relaxovala.

Pak jsem se převlékla do jasně žlutých šatů, vlasy sepnula jemnou perlovou sponou a po několika dnech jsem konečně opustila dveře svého pokoje.

Na chodbě jsem potkala Rosalie s Emmettem.

„Konečně vypadáš jako člověk…vlastně upír!“ uchichtl se Emmett.

„Jak se cítíš, Bello?“ zeptala se vážně Rosalie.

„Je mi skvěle, díky Rose.“

„To jsem moc ráda, Bello.“ A vytvořila na tváři něco, čemu bych snad mohla říkat úsměv.

„Nevíte, jestli už se Edward vrátil?“ vyhrkla jsem.

Než se stačila Rose nadechnout, Emmett jí přerušil.

„Měla by sis ho víc hlídat. Pořád teď pobíhá kolem Eleny jako zatoulaný štěně,“ ušklíbl se.

„Emmette!“ okřikla ho Rose.

Zarazila jsem se.

„Nevšímej si ho, Bello. Edward se ještě nevrátil,“ odpověděla.

„Elena jela s ním. Ta ženská má na něj fakt zálusk,“ řekl Emmett a Rosalie po něm šlehla pohledem.

„To už by stačilo, Emmette!“ křikla naštvaně a než se otočila ke mně, byla jsem pryč.

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Soumrak noci - 5. kapitola - Nebezpečný lov: