Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Soumrak noci - 22. kapitola - Únos


Soumrak noci - 22. kapitola - ÚnosBella je unesena. Aro ji zajme a odváží do Volterry. Edward se díky Alicině vidině vydává za ní. Co má ale Aro s Bellou v plánu? A podaří se Edwardovi Bellu najít a zachránit ji? Začíná boj o holý život... co se bude dít dál? Pospíšila jsem si a vkládám Vám sem další kapitolu Soumraku noci. Pomalu se blížíme ke konci a drama a vzrušení roste... Doufám, že se Vám bude kapitola líbit a necháte mi tu nějaké komentáře. Díky! Vaše Lorenia:)

Bella

„Au,“ vzlykla jsem, když jsem se začala probírat k sobě. Těžce jsem otevřela oči a snažila se rozkoukat. Zděsila jsem se, když jsem poznala místo, kde jsem se nacházela. Byla jsem v Arově sídle ve Volteře!

 

„Proboha ne,“ vzdychla jsem zoufale a pokusila se vstát z postele. Zaúpěla jsem, když se mi podařilo zvednout. Pohlédla jsem na svoje tělo. Rány už byly zhojeny a zbyly jen modřiny. Přesto bolest ještě úplně neodezněla. Musela jsem tu být už několik dní…

 

Do pokoje vstoupila Heidi.

 

„Ty mrcho!“ vykřikla jsem, když jsem ji spatřila.

„Měla by ses uklidnit, Isabello,“ řekla vyrovnaným hlasem.

„Málem jsi zabila Rose!“ štěkla jsem a pokusila se jí uhodit. Marně. Surově mě chytila za ruku a srazila k zemi. Bolest mi projela tělem jako ostrý nůž. Zavrčela jsem.

„O nic se nepokoušej! Jsi tak slabá,“ dodala a na tváři se ji zračil úsměv. Měla pravdu, byla jsem neuvěřitelně oslabená. Moji sílu i schopnosti pohlcoval ten prokletý náhrdelník. Nezmohla jsem vůbec nic. Byla jsem tak daleko od Edwarda a mojí dcery. Při vzpomínce na ně mi vytryskly slzy…

 

Uslyšela jsem pobavený smích.

 

„Je mi tě tak líto,“ promluvila Heidi ironicky. Měla jsem sto chutí jí rozsápat hrdlo, utrhnout hlavu… ale nemohla jsem. I jako člověk jsem byla silnější. Ustoupila jsem o něco dál.

„Tak se mi líbíš, drahá.“

„Jdi pryč,“ zašeptala jsem zlomeně a slzy mi stékaly po tváři. Heidi si mě zkoumavě prohlédla a pak jsem v jejich očích zahlédla něco, čemu jsem nemohla uvěřit. Byla to lítost. Jakmile si všimla své chvilkové slabosti, vrhla na mě zlý pohled a s vrčením zmizela ve dveřích. Musela jsem neustále myslet na Edwarda a svou dceru. Chtělo se mi zemřít. Byla jsem úplně bezmocná a můj smysl života byl ode mě tak moc vzdálený…

 

 

Edward

Věděl jsem, kam se mám vydat.

 

„Edwarde! Nemůžeš jet sám!“ zoufale mě přemlouvala Alice.

„Bella je v nebezpečí! Musím do Volterry!“ vysvětlil jsem podrážděně.

„Ale já, nevím, co se může stát! Viděla jsem jenom ji!“

„Je mi to jedno, Alice. Odjíždím,“ dodal jsem nekompromisně.

„Prosím, nech mě jet s tebou!“ zaprosila úzkostně.

„Ne, Alice! Musíš se postarat o Renesmé.“

 

Vzal jsem svou dceru do náručí a zadíval se na ni. Byla tak krásná. Celá Bella. Tělem mi projela bolestná energie. Musel jsem ji najít a zachránit ji. Naposled jsem pohlédl na Renesmé a políbil ji do vlásků. Pak jsem ji položil zpátky do postýlky.

„Postarej se mi o ni, Alice. Prosím,“ požádal jsem. Do očí ji vyhrkly slzy a pak mě objala.

„Postarám, slibuju! Buď opatrný,“ řekla mi zničeně. Zavřela oči. Když je otevřela, byl jsem pryč. Jen vítr si pohrával se záclonami v okně.

 

 

Cesta byla nekonečná.

 

Když jsem se dostal k hradbám Volterry, z nebe se začaly snášet ledové kapky deště. Chladná noc zahalila město do ponuré temnoty. Zhluboka jsem se nadechl a vykročil do té nicoty. Připlížil jsem se k vstupní bráně a vylákal upíra, který hlídal vchod. Ten šel za zvukem hozeného kamínku. Než stačil zmerčit přichystanou past, padl mrtvý k zemi.

Plížil jsem se neslyšně uličkami města. Všude panoval děsivý klid, jen déšť bubnoval o kamennou zem. Zlostně jsem zavrčel, když jsem zahlédl v nočním šeru starodávný kostel. Nevěděl jsem, kolika upírům budu muset čelit a zabít je, ale bylo mi to jedno. Nenávist a zloba, které mi jedovatě pulzovaly krví naprosto pohltily mou mysl a lidskost. Chtěl jsem je vyvraždit do jednoho. Dveře kostela zavrzaly a já vstoupil do temného sklepení…

 

 

Bella

V pokoji bylo naprosté ticho. Jen vítr občas zahučel v kamenných zdech. Seděla jsem na posteli, dívala se na svit měsíce a přemýšlela nad tím, jak se dostat pryč. Moje bezmoc mě ničila, krom svých schopností jsem přišla i o svou upíří sílu. To všechno kvůli tomu zpropadenému náhrdelníku!

Uslyšela jsem hluk. Zvedla jsem se z postele a hleděla na dveře, za kterými jsem slyšela blížící se kroky… Najednou se dveře otevřely a do šera pokoje někdo vstoupil. Ustoupila jsem o krok dál k oknu.

 

„Přicházím na rozkaz Ara,“ promluvil chladně mužský hlas, „chce Vás vidět,“ dodal a začal se ke mně blížit. Srdce mi splašeně bušilo do hrudi, byla jsem vystrašená. Nevěděla jsem, co Aro chce, ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že má být tato noc mou poslední…

„Já, já nikam nechci jít,“ hlesla jsem nervózně. Postava přistoupila přímo ke mně a já se natlačila na okenní parapet. Teprve teď jsem zahlédla tvář neznámého upíra. Při pohledu na něj jsem s sebou trhla. Přede mnou stál muž se zjizvenou tváří a jeho výraz vypadal v měsíčním svitu opravdu děsivě.

„Já se neptám,“ řekl výhružně a chytil mě bolestně za ruku.

„Dobře, dobře, půjdu,“ zašeptala jsem a jeho sevření povolilo. Pak se postavil ke dveřím.

„Následujte mě,“ promluvil a vyšel do chladné chodby. Plná smíšených pocitů a paniky jsem se vydala za ním.

 

Po malé chvíli chůze jsme vstoupili do rozlehlého sálu. Věděla jsem přesně, kde jsem. Byl to trůní sál Ara a jeho bratrů. Všude kolem plály svíce a jejich světlo ozařovalo trůn, na kterém seděl sám Aro. Dva zbylé trůny kolem něj byly prázdné. Tušila jsem, proč tomu tak je. Caius s Marcusem museli zahynout v boji…

 

„Předstup, Isabello,“ zazněl sálem Arův hlas. Vykročila jsem směrem k němu, ale cítila obrovské nebezpečí. Když jsem se ocitla před Arem, zvedl se z trůnu a přistoupil přímo ke mně.

„Poklekni,“ rozkázal panovačným tónem. Mé tělo se chvělo strachy, ale uposlechla jsem ho a poklekla na zem. Kolem mě se zjevilo několik stínů.

„Isabello Swanová,“ začal svou řeč, „dnes poklekáš před mým soudem. Obviňuji Tě ze zrady, porušení našeho řádu a smrti svých bližních. Budiž dnešní noc poslední, jakou na tomto světě prožiješ. Odsuzuji tě k smrti,“ dokončil.

„Nééééé!“ vykřikla jsem. Aro mě surově odhodil od svých nohou a já dopadla k těm temným stínům. Ty se  kolem mě semkly do kruhu.

„Prosím!“ žadonila jsem.

„Zabijte ji!“ zazněl Arův hřmoucí hlas sálem. Stíny přistoupily přímo ke mně a sejmuly kápě. Jedinou známou tváří pro mě byla Heidi, která se na mě dívala s trochu zděšeným výrazem. Pak ode mě ale odvrátila zrak.

 

„Ať zemře!“ vykřikl Aro.

Upíři se na mě vrhli. Zatnula jsem svaly, zavřela oči a čekala na konec. V myšlenkách jsem viděla Edwardovu tvář, moji dceru. To bylo to poslední, na co jsem pomyslela…

Sálem zaznělo strašlivé zavrčení a než jsem stačila otevřít oči, někdo mě prudce zvedl a nadlidskou rychlostí mě přenesl.

 

„Bello!“ vykřikl mé jméno hlas, který jsem nadevšechno milovala. Nechtěla jsem otevřít oči, myslela jsem, že se mi to všechno jenom zdá.

„Prober se!“ zazněl Edwardův hlas znova. Tentokrát jsem už oči otevřela.

„Edwarde!“ zašeptala jsem nevěřícně. Když jsem si uvědomila realitu, vyhrkla jsem.

„Ten náhrdelník! Sundej mi ho! Rychle!“

 

„Néééééé!“ zařval Aro zlostně.

Edward škubl se šperkem na mém hrdle. Ten se roztrhl a spadl na zem. Kameny, které v něm byly zasazené se roztříštily. Prudce jsem vyskočila ze země a pocítila novou krev, která se mi vlévala do žil. Sílu, která mi prostupovala až do konečků prstů. Moje tělo se prohnulo pod přívalem nové energie. Byla jsem zpátky…

 

Edward stál vedle mě. V bojové pozici. Vyšly jsme ruku v ruce proti našim nepřátelům. Upíři ustupovali…

 

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Soumrak noci - 22. kapitola - Únos:

 1
1. Kačka
21.08.2011 [19:14]

Hahahahah, to se mi líbí!!!!!!! Ať se jí bojí Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!