Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Soumrak noci - 2. kapitola - Trpká příchuť návratu

22.01.2010 (18:30) • Lorenia • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5824×

Chtěla jsem se zvednout, ale než jsem na to pomyslela, dávno už jsem stála nohama pevně na zemi. Když jsem do plic nasála čerstvý vzduch, ucítila jsem miliony drobných vůní, pachů a můj sluch zaznamenal i ten nejjemnější vánek. Smrt by pro mě byla vysvobozením, to Victoria věděla moc dobře. Oči mě pálily a měla jsem hlad. Cloumalo se mnou zoufalství. Stála jsem jako přikovaná a přemlouvala jsem sama sebe, abych stála na místě a nevydala se za takovou spoustou vůní, netoužila pít.

Moje smysly ale byly silnější...

Vyrazila jsem vstříc lesu a zaposlouchala se. Ucítila jsem tlukoucí srdce, lidské srdce. Zarazila jsem a nasála závan lidské krve. Moje ústa se zkřivila v bolestném úšklebku, tělem mi projel elektrický náboj a já se rozběhla kupředu.

Po chvíli jsem zahlédla objekt té slastné vůně.

Byl to mladý muž, stál ode mne asi 20 metrů. Oči mi toužebně hořely a já se rozběhla k vražednému skoku…

Ve vzduchu mě ale něco srazilo. Prudce jsem narazila na tvrdou zem a v mžiku se zvedla. Stál proti mně. Byl to opravdu on… Edward. Jeho zlato-hnědé oči propalovaly mou tvář. Nemohla jsem tomu uvěřit. Zděšeně mě sledoval a zdálo se, že nemůže uvěřit, stejně jako já tomu, co vidí.

„Bello?“ Jeho hlas mě zamrazil a já na okamžik přestala dýchat.

„Edwarde, já, já…“ těžce jsem polkla.

„Přišel jsem pozdě,“ zoufale vzdychl a přistoupil ke mně blíž. Prohlížel si mou tvář a já jsem toužila po tom, abych dokázala přečíst byť jen jedinou jeho myšlenku.

„Chtěl jsem to zarazit, ale tvoje proměna je už dokončena, Bello.“

V tu chvíli mnou projela vlna zlosti.

„Proč jsi sem přišel? Už jednou jsi mi zlomil srdce a chceš mi znova ublížit?“

Bolestně se na mě díval a pak promluvil.

„Bello, doufal jsem, že svým odchodem ti dopřeji prožít normální lidský život a uchráním tě od všeho nebezpečí našeho světa. Netušil jsem, co svým rozhodnutím způsobím a že tě nechám napospas Viktorii!“ zlomil se mu hlas.

„Co mě teď čeká?“ vykřikla jsem na něj. Edward sklopil oči k zemi.

„Nějakou dobu budeš neuvěřitelně silná, tvoje oči budou rudé do té doby, než dokonale ovládneš svoje instinkty a budeš velmi žíznivá… dlouhou dobu nebudeš mít dost.“

Podívala jsem se na něj a přestože jsem byla velmi silná, pocítila jsem takovou slabost, jako ještě nikdy v životě.

„Můžeš mi nějak pomoct?“ zeptala jsem se hlasem plným beznaděje.

„Ano, ale musíš sama chtít,“ odpověděl.

„Vrátil ses sám?“ Přistoupil o krok blíž.

„Ne, přijeli jsme všichni. Alice měla vidění, že Tě Victoria přemění a chtěli jsme tomu zabránit.“

„Na to už je pozdě, Edwarde. Toužila jsem po smrti a nakonec mám nesmrtelnost. Opravdu nevím, co mám dělat.“

„Postaráme se o tebe, Bello, ale musíš jít se mnou.“ Podal mi ruku a já se chytla.

Za pár minut jsme stáli u sídla Cullenových. Vypadalo to tu pořád stejně. Zhluboka jsem se nadechla.

Ze dveří vyběhla Alice. Její výraz vyzařoval šílenství.

„Bello!“ vykřikla. Za ní vyšli ostatní. Jako první Carlisle s Esmé, pak je následoval Emmett s Rosalií a jako poslední šel Jasper. Všichni se na mě dívali s naprostým zděšením, nemohli uvěřit. Edward promluvil.

„Přišli jsme pozdě, zarazil jsem Bellu při lovu.“ Přistoupila jsem blíž ostatním.

„To po čem jsem dřív tak toužila přišlo v nepravou chvíli a já potřebuji pomoc vás všech.“ Alice byla hned u mě a vší silou mě objala. „Ach Bello…“ vzlykla.

Když uvolnila své kamenné sevření, promluvil Carlisle. „Bello, co se stalo, už se nedá vrátit a je samozřejmostí, že ti pomůžeme, jak jen budeme moct, stále jsi součástí naší rodiny.“

O několik měsíců později…

Uměla jsem svou žízeň dobře ovládat. Edward mě každý den cvičil a dokázal potlačit moji touhu po krvi natolik, že jsem se dokázala omezit na lovení zvířat. Teď už mou mysl konečně neovládala spalující žízeň a já mohla normálně myslet a uvažovat. Věděla jsem, co přijde. Teď když byly mé myšlenky čisté, probouzel se ve mně cit, kterého jsem se bála. Láska k Edwardovi.

Jako novorozená upírka jsem nedokázala příliš vnímat svoje city, které po tu dobu byly zakořeněny hluboko v mém srdci. Ale teď se draly na povrch a já byla vděčná za to, že Edward nedokáže moje myšlenky číst.

Odpoledne přišel čas lovu a já, Alice a Emmett jsme se vydali do lesa. Po pár hodinách jsme se vrátili nasycení a spokojení z úspěšného lovu. „Bella vypadala neuvěřitelně, když se vrhla na tu pumu,“ zvolala Alice, když jsme přišli dovnitř.

U hořícího krbu seděl Carlisle s Esmé, Rosalie a Jasper. Přemýšlela jsem, kde je Edward, myšlenku mi však vytrhl Emmett.

„Ta holka má fakt páru, ale medvěda by ještě nezvládla,“ zakřenil se, udělal pár kroků a políbil Rosalii, která mě sledovala s nebývalým zájmem.

No dobře, budu upřímná. Od té doby, co jsem se stala upírem, u ní nejsem moc oblíbená, vlastně jako bych někdy byla. Její nedůvěřivost a žárlivost způsobovala moje krása. Když jsem byla člověkem, nikdy jsem se nepovažovala za hezkou, natož krásnou. Ale s upířím životem přišla změna. Moje mramorová tvář byla dokonale pravidelná, oči už mi nežhnuly rudou barvou, nýbrž akvamarínově zelenou. Moje temné vlasy se mi lehce vlnily kolem pasu a moje křivky byly… no prostě dokonalé.

Byla jsem výjimečně krásná a to vzbuzovalo v Rosalii nedůvěru. Lehce jsem se usmála a v hlavě pořád přemítala, kde je Edward. „No nic, děkuji za báječný lov, ale teď už jsem opravdu unavená, půjdu do svého pokoje.“ Alice mě chytla za ruku a vláčela nahoru.

„Bello, opovaž se nepoužívat všechno to oblečení, co jsem ti dala! Dobrou noc.“ Ušklíbla se na mě a zmizela za rohem.

No fajn, neřešila jsem moc oblečení v lidském životě a v tom upířím tomu nebylo o moc jinak. Ale rozhodla jsem se udělat Alice radost a začít věci od ní používat. Přece jenom to byla moje nejlepší kamarádka.

Vešla jsem do svého pokoje a zase přemýšlela o Edwardovi. Moje city sršely na povrchu jako blyštivé jiskřičky ohně. Vešla jsem do koupelny a svlékla ze sebe džíny a špinavé tričko od krve. Pak jsem se osprchovala a z koupelny zamířila přímo ke skříni, kterou mi Alice pečlivě zásobila.

„Že mě to nenapadlo,“ pomyslela jsem si nahlas.

Nenašla jsem tam nic obyčejného a praktického. Samá krajka, satén a hedvábí. Zavřela jsem oči a poslepu vytáhla první kousek prádla, co mi přišel pod ruku. Byla to temně rudá noční košilka s černou krajkou. Oblékla jsem si ji a pečlivě si pročesala vlasy. Zarazila mě hudba, která byla slyšet z pracovny. Moje oblíbená – Debussy – Claire de Luna. Udělala jsem pár kroků ke dveřím a odhodlala jsem se jít podívat, kdo v pracovně poslouchá hudbu.

Vyšla jsem na chodbu a vydala se tam. Dveře byly pootevřené a já se malou škvírkou podívala do pracovny. Na pohovce ležel Edward a odpočíval. Byl to nádherný pohled. Byl polonahý, košili měl pověšenou na kraji sofa a lehce oddychoval. Nechtěla jsem od něj odtrhnout pohled, ale když jsem posunula o kousek blíž nohu, zavrzal práh a Edward byl ve vteřině u dveří. Stál přede mnou, tak krásný a opravdový. Když mě uviděl, zalapal po dechu.

„Bello.“ Nadechla jsem se.

„Nechtěla jsem Tě vyrušit, jen jsem poslouchala Debussyho.“ Usmál se.

„Pojď dál, nemusíš přece stát u dveří.“ Vstoupila jsem do pracovny a trochu se zastyděla, když jsem si uvědomila, že si mě Edward prohlíží. „Relaxuješ?“ vyhrkla jsem.

„Pokouším se uvolnit mysl od všech nevhodných myšlenek,“ odpověděl s vážnou tváří. Přistoupil blíž a jeho svůdný pohled mi projel tělem jako ohnivá vlna.

„Jen nevím, jestli ty myšlenky teď vůbec vypudit půjdou.“ Ztuhla jsem.

„No, tak já už tě opravdu nebudu rušit, já, já totiž…“ rychle jsem se otočila, ale chytil mě za ruku a přitáhl k sobě.

„Jsi tak nádherná, Bello. Tvoje vůně. Tolik jsem se musel ovládat a potlačovat touhu po tobě, ale už nemám sílu. Nedokážu ti vzdorovat.“ Nebyla jsem schopná slova. Chytil mě kolem pasu a přitiskl přímo k jeho hrudi.

Jeho chladné mramorové rty se do mě vpily a já jsem ani nechtěla protestovat. Slastná vůně jeho dechu mi mámila smysly a jeho rty se dravě sápaly po těch mých. Přirazil mě ke knihovně a rty mu sklouzly na můj krk. Vzdychla jsem. Jeho ruce se s vášnivou prudkostí dotýkaly mé košilky a sjížděly stále níž.

V ten moment jsem si uvědomila, že ho musím zarazit. Milovala jsem ho víc než svůj život, ale teď jsem prostě neměla sílu udělat v našem vztahu krok kupředu. Bolest, která se ve mně opět probudila, ovládla moji mysl natolik, že jsem Edwarda ostře odstrčila a zlomil se mi hlas. „Já, Edwarde, já nemůžu. Ne teď, ne tady. Prostě ne. Nejde to.“ Díval se na mě, plný vášně. Hořel touhou a já ho zarazila. Chvíli mu trvalo, než se uklidnil a promluvil na mě.

„Omlouvám se, Bello, víckrát tě nebudu obtěžovat. Omluv mě prosím.“ A než jsem stačila cokoli říct, zmizel z pracovny. Oči se mi zaplnily slzami a já se rozplakala. Tolik jsem se musela přemoct, abych ho odmítla… ublížila jsem nám oběma. Setřela jsem slzy z tváře a vyšla z pracovny do svého pokoje.

Několik minut jsem seděla na posteli a stále přemítala, co jsem to udělala. Nestávalo se to moc často, ale dnes večer zvítězil rozum nad mým srdcem…

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Soumrak noci - 2. kapitola - Trpká příchuť návratu: