Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Soumrak noci - 17. kapitola - Nevítané a ničící

05.04.2010 (09:15) • Lorenia • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3418×

Díky tomu, že jsem se cítila opravdu dobře, jsem rozhodla, že je na čase si jít zalovit. Edward moje nadšení nesdílel, nicméně nakonec k tomu svolil a vydal se do lesa se mnou. Hřejivý pocit z dosaženého úspěchu mi dodal sebevědomí. Ocitli jsme se na širokém palouku, kde rostlo luční kvítí. Moje smysly rozpoznávaly tisíce vůní, ale jen ta jedna jediná mi ulpěla na rtech. Vůně krve...

„Medvědi,“ řekl s jistotou Edward.

„Hm, konečně něco pořádného. Jdeme na ně,“ zažertovala jsem, ale Edward se neusmál, naopak. Vrhl na mě nevraživý pohled.

„Bello, není nejlepší nápad lovit medvědy. Dnes je to příliš nebezpečné,“ odpověděl a moje nálada poklesla na bod mrazu. Cítila jsem se tak slabě.

„Proč?“ dožadovala jsem se vysvětlení.

„Nebudu riskovat, že se ti něco stane. Až budeš v plné síle, vyrazíme na medvědy, ale dnes zůstaneme u něčeho menšího. Žádné hazardování,“ dořekl nekompromisně.

Uraženě jsem sklopila zrak a rty se mi nesouhlasně pootevřely, ale jeho prsty se jich dotkly rychleji, než jsem stačila zaprotestovat.

„Pššt, lásko. Žádné kompromisy,“ oznámil.

„No dobře,“ zavrčela jsem. Něžně mi zvedl bradu a přitáhl si můj obličej ke svému.

„Jsem rád, že jsi mě poslechla. Jdeme,“ špitl a chytil mě za ruku.

Palouk se začal postupně vzdalovat…

Po pár hodinách jsme se vrátili do rezidence.

Nakonec jsem byla nucena ulovit jen srny a Edward pro mě skolil pumu. Nicméně jsem byla nasycená a nechtěla jsem se k tématu lovu vracet. Pořád jsem byla trochu uražená. Náladu mi zlepšila až Renesmé. Když jsem přišla do pokoje, Alice si s malou zrovna hrála. Byla tak plná energie, pořád nás něčím překvapovala. Učila se tak rychle.

„Áá, Bello,“ zaradovala se Alice, když mě spatřila ve dveřích.

„Ahoj Alice,“ pozdravila jsem ji.

„Renesmé je kouzelné dítě, Bello. A ta její schopnost je vskutku poutavá.“

„Ukázala ti něco?“ zeptala jsem se udiveně.

„Ano, ukázala mi tebe s Edwardem. Nesmíš mu to zazlívat, Bello. Má o tebe jen strach,“ řekla omluvně a já si uvědomila, že má pravdu. Nemohla jsem se na Edwarda zlobit. Už tolikrát o mě skoro přišel, bylo logické, že mě chtěl chránit.

„Máš pravdu, Alice.“

Celé odpoledne jsem strávila s Renesmé. Když jsem jí uložila a začala jí broukat do ouška ukolébavku, ztěžkla jí víčka a usnula.

„Bello?“ promluvil hlas za mnou. Byl to Edward.

Otočila jsem se na něj a on mi věnoval pronikavý pohled. Bylo v něm ale něco víc. Obavy. Trochu mě to rozrušilo, takhle se Edward nikdy nechoval.

„Co se děje?“ vyhrkla jsem nervózně.

„Volturiovi,“ špitl. Ihned mi to došlo. Začalo se dít to, čeho jsem se nejvíc obávala.

„Alice měla vizi. Rozhodli se před chvílí. Přichází s úmyslem nás zničit,“ dopověděl.

„Nemůžeme se jim postavit sami! Potřebujeme pomoc!“ vykřikla jsem a Renesmé se zavrtěla v postýlce.

„Carlisle na tom pracuje. Dnes večer s Esmé odjíždí. Pojede za spřátelenými klany, doufá, že by nám mohly pomoct. Ale nic není jisté,“ odpověděl.

„Ví Alice, kdy je máme očekávat?“

„Je to otázka několika dní,“ řekl rozrušeně.

„Dní?“ zhrozila jsem se.

„Ano, Bello. Musíme vymyslet plán, jak se jim postavit. Jsou velmi silní,“ reagoval.

„Ale já vás můžu díky svému štítu chránit před jejich schopnostmi a moje nová moc je taky zničující,“ snažila jsem se uklidnit vlastními slovy.

„To ano, ale tvoje nová moc je zatím neovladatelná, sama nevíš, jak s ní pracovat. Jsi velmi silná upírka, Bello, ale pořád je nás málo. Nemůžeš nás všechny chránit sama.“

To, čeho jsem se nejvíce obávala se teď blížilo. Naprosto jsme spoléhali na Aliciny vidiny, ale i ona se mohla zmýlit. Do pokoje vstoupila Alice.

„Carlisle s Esmé už odjíždí. Tlačí nás čas,“ řekla sklíčeně.

„Dobře, půjdeme se rozloučit,“ odpověděl Edward a podal mi ruku. Starostlivě jsem se otočila směrem k postýlce.

„Renesmé spí, neboj se,“ reagoval Edward, když mě zahlédl.

„A ještě nějakou chvíli spát bude,“ špitla Alice a mrkla na mě.

Když jsme stáli u auta, přistoupil ke mně Carlisle.

„Bello, neboj se. Pevně věřím, že nám naši přátelé pomohou,“ pověděl uklidňujícím tónem.

„Ale co když?“ Edward mě zarazil.

„Bello, musíme teď doufat a připravit se na boj.“

Při tom pomyšlení, že budeme muset bojovat a někomu se něco stane, jsem se prudce otřásla.

Pevně jsem objala Esmé.

„Buďte na sebe opatrní, pokusíme se najít pomoc co nejdříve,“ řekla a společně s Carlislem nasedla do auta. Když se rozjelo a mizelo v dáli, přepadl mě silný pocit úzkosti.

„Edwarde, mám strach,“ špitla jsem a jeho ruce mě pevně sevřely v objetí.

„To zvládneme, miláčku,“ odpověděl klidně, ale v jeho hlase byla cítit nejistota.

Vešli jsme do haly, kde seděli ostatní.

Rose nervózně přecházela u krbu. Očekávala jsem, že se na mě sesype smršť výčitek a zloby, ale nestalo se tak. Jen si mě změřila pohledem a neřekla ani slovo.

„Musíme vymyslet plán,“ promluvil do ticha Emmett.

„Alice, koho všechno jsi viděla?“ otázal se Edward.

„Ara, Marcuse, Caia a k nim Felixe, Demetriho, Aleca, Chelsey, Jane a samozřejmě Renatu. V mých vizích se objevují s gardou upírů. Ti ale nepřichází bojovat, jsou to svědci.

„Svědci?“ zeptala jsem se udiveně.

„Ano,“ odpověděl Edward, „Volturiovi se chtějí chránit tím, že budou mít svědky, kteří jim dosvědčí, že jejich jednání a rozhodnutí bylo spravedlivé. Ve skutečnosti však nemají žádný velký význam. Je to jen záminka, jak očistit zlé svědomí,“ dořekl znechuceně.

„Nebude to snadné,“ promluvil Emmett, „pokud se Belle nepodaří nás ochránit od všech schopností jejím štítem, tak je po nás.“

„Já to zvládnu!“ skoro jsem vykřikla.

Všichni se na mě upřeně podívali a já cítila, že teď nesmím dát najevo sebemenší pochybnost o tom, co jsem právě řekla.

„Nezbývá nám než doufat, že Carlisle s Esmé seženou další upíry, kteří se postaví na naši stranu,“ dopověděl sklíčeně Edward.

Připravovali jsme se na boj. Každý den nás trénoval Jasper v bojových schopnostech. Edward, který protestoval, abych se zapojila do boje byl rozzlobený. Nechtěl dopustit, aby se mě nebo Renesmé něco stalo. Měl jediný cíl a tím byl Demetri. Věděl moc dobře, že je to nejlepší stopař, jakého kdy poznal. V jeho plánu byl zařazen můj útěk a byl si jistý tím, že kdyby Demetri nezemřel, vystopoval by mě. Proto se soustředil hlavně na něj.

Každý den jsme nervózně vyčkávali, jestli se objeví Carlisle s Esmé. Neměli jsme o nich žádné zprávy a už uplynulo několik dní. Když jsme se večer usadili u krbu, všechny nás zaplavil úzkostný pocit. Bylo to jako vyčkávat na smrt, která má přijít. Čekání na konec…

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Soumrak noci - 17. kapitola - Nevítané a ničící: