Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Soumrak - 8. kapitola

19.10.2009 (10:00) • Lioness • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2415×

Kapitola osmá – Další várka stále nekončících překvapení

Překvapení jsem neměla ráda snad už od svého narození, a tak jsem doufala, že jsem si svoji várku vybrala na dost dlouhou dobu dopředu. Marně. Další den přinesl nové nečekanosti a já se musela spolehnout alespoň na tu hezkou jistotu, že je pátek a mě tak čeká víkend.

Učila jsem jako obvykle a o přestávce před hodinou s prváky jsem zavolala Jakovi. Rozhodl se dnes vyzvednout děti. Měla jsem z toho radost, protože to znamenalo, že bude dnes doma. Také jsem se ho zeptala na Leah, protože myšlenky na ni mě sžíraly celý den. Řekl, že přeměna se stále přibližuje, a že Seth si s ní měl promluvit, ale ještě nevěděl, jak to dopadlo. Náš rozhovor přerušilo až zazvonění na hodinu.

Tak jsem zavěsila, popadla ze svého stolu připravené věci a vydala se chodbou do učebny. I tahle hodina se ukázala jako rutina, takže jsem už začínala doufat, že takhle klidně by ten pátek mohl proběhnout celý. Což se ukázalo být chybou.

Mé nové překvapení znovu souviselo s Edwardem Cullenem a jeho včerejší zjevení pro mě mělo najednou mnohem menší stupeň překvapení. Po hodině ke mě přišel. Dobrovolně, sám, v klidné náladě. Do té doby jsem myslela, že se mě spíše štítí, takže jsem tím byla vyvedená z míry.

“Paní profesorko, mohl bych vás chvíli zdržet?” mluvil mile a plynule, ale jaksi prkeně, jako by mu nebylo úplně dobře. Upíří nemůžou být nemocní, připomínala jsem si.

“Ano, co potřebujete?” snažila jsem se mluvit normálně, ale vyznělo to spíše zaraženě. Možná to bylo jeho vůní… nebo vzhledem… a nebo jeho zlatýma očima, které se mi vpíjely do těch mých a jako silný vítr rozháněly všechny mé myšlenky do všech světových stran.

“Zadávala jste mým spolužákům esej, která se má odevzdat zítra.” Takhle by mohl klidně mluvit Shakespear. Ta intonace, výslovnost, plynulost! Jak starý asi je?

“Jestli ji nestíháte, dám vám odklad do konce týdne, byl jste přece nemocný,” přerušila jsem ho a na poslední slovo jsem dala slabý nechtěný důraz.

Byla jsem neklidná, sama s ním v místností, protože se mí líbil více, než by bylo zdrávo. A nějak mi ani nevadilo, že je upír, nezněklidňovalo mě to, ale neměla jsem chuť utéct, jak prorokoval Jacob. V duchu jsem se napomenula. Upír, upír, upír!

“Ne, to nebude nutné. Sestra mi jen neřekla, o kom přesně máme psát,” řekl, jako bych ho urazila tím, že o něm pochybuji.

“Máte psát o svém oblíbeném spisovateli,” řekla jsem s očima sklopenýma na papíry v mých rukou, protože jsem zjistila, že takhle se myšlenky udržují mnohem lépe pohromadě. Alice mu to neřekla? O tom jsem vážně pochybovala, jistě na to nezapomněla a jaký by mohla mít důvod schválně mu to neříct?

“Děkuji, to je vše, co jsem potřeboval vědět,” pronesl a už byl na odchodu, já jsem ale pocítila náhlé nutkání, uslyšet opět jeho hlas.

“Pane Cullene?” pronesla jsem na jeho záda.

“Ano?” otočil se mírně neochotně.

“Já… doufám, že už jste úplně zdráv. Budete tedy chodit do školy?” I na mé hodiny? Dodala jsem v duchu.

“Již je mi dobře, děkuji. A ano, budu chodit i na vaše hodiny. Nashledanou,” s těmi slovy se otočil a rychle vyšel z místnosti tím svým ladným způsobem.

Byla jsem zmatená, znělo to, jako by odpověděl spíše na mou myšlenku. Budu se muset na to zeptat Jaka. Ale když jsem dojela domů, ta otázka padla mnohem později, než jsem myslela a stejně jsem nedostala uspokojivou odpověď. Po celou cesty domů se mé myšlenky, opět, motaly kolem Cullenových a to především okolo jedné osoby… Edwarda. Vznikla jistá tajemná atmosféra spojená s jeho sobou, která mě dráždila. Byl v mé hlavě až příliš často.

Ulevilo se mi, když se silnice stočila do poslední zatáčky a stromy mi otevřely výhled na můj domov, dřevěný prosluněný dům orientovaný na východ. Pod návěsem, který si vymínil Jake, již stálo jeho auto, takže jsem měla jistotu, že tu je.

V ústrety mi vyšel okamžitě po tom, co jsem najela na naši příjezdovou cestu, což byla podstatná změna oproti včerejšku. Byla jsem za ni vděčná.

“Ahoj,” řekl hned poté, co mi otevřel dveře od auta. “Děti jsou u Rachel.”

“Proč? Teda, ahoj.” Jake poslední dobou pořád měnil plány.

“Napadlo mě, jestli by sis nepromluvila s Leah. Víš, je to tvoje kamarádka a mohla bys jí pomoct…” jeho hlas vyzněl do ticha.

“Jistě, že bych mohla. Jedeme hned?” došlo mi. Seth očividně zklamamal.

Jen přikývl a naznačil mi, abych si sedla na místo spolujezdce. Poslechla jsem a s jistou… snad i radostí, nasedla. Milovala jsem jeho plynnulou, rychlou a přesto naprosto bezpečnou jízdu, která byla tolik odlišná od té mé, kodrcavé.

Zvuk motoru mě  částečně uklidňoval a dovoloval mým myšlenkám plynout klidně a smysluplně. Ale i přes ten zvuk a Jakovu blízkost se mé útroby svíraly nervozitou. Zjistila jsem, že mé duševní rozpoložení je i vidět, když jsem ucítila dotyk Jakovy teplé ruky. Otočila jsem se k němu, jeho oči byly něžné a upřené přímo na mě.

Stočila jsem oči rychle na silnici. Stále sem si úplně nezvykla na to, že se na ni Jake nemusí nutně dívat. U ní jsem ale moc dlouho nevydržela a znovu jsem opětovala jeho pohled. Vlídně se usmíval, a dělal mi na ruce uklidňující kolečka. Jemně jsem se usmála na oplátku a s tichým povzdechem se znovu podívala na okolní lesy.

Nechtěla jsem cítit, ostatně jako vždy, ten veliký kontrast mezi mým životním štěstím a utrpením Leah, který se jistě ještě více prohloubilp. Na ni dopadlo již tolik ran v tolika různých podobách! Smrt otce, Seth, a nyní přeměna. Nejenže byla první ochránkyní, ale k tomu byl jejím alphou Sam. Ten Sam, který jí tolik ublížil, a jehož ránu stále ještě úplně nepřekonala. A teď měla slyšet jeho myšlenky a být k němu blíž, než kdy před tím. Potřebovala na to všechno jistě veškerou svou sílu, která jí zbývala.

A já? Měla jsem ideální manželství, dvě nádherné děti, fungující rodinu, skvělé přátele, práci, která mi přinášela zadostiučinění. Mohla jsem jí zrovna já pomoci?

Mé úvahy přetrhlo až ticho. Motor u auta pohasl, byli jsme u Clearwaterových. Znovu jsem se obrátila na Jaka.

“Díky, že to zkusíš,” řekl tiše a procítěně.

“Je to moc zlé?” stejnou otázku jsem mu položila i včera ohledně něčeho jiného, což nebylo zrovna milé zjistění.

“Já nevím, nekomunikuje ani se Sethem a přeměna je až moc blízko. Musíme zkusit všechno, jinak se z toho vlčího těla nedostane ani za rok.”

Jen jsem přikývla, a stála jsem se na něj bez hnutí dívala. Z náhlého popudu jsem se k němu naklonila a něžně ho políbila, po čemž jsem se chtěla znovu vzdálit. To mi ale nedovolil. Naklonil se ke mě a smazal malou, mnou vytvořenou, mezeru mezi námi. Náš druhý polibek byl dravější. Když jsem znovu mohla dýchat, cítila jsem se konečně připravená. Co může Leah pomoci více než klid a přátelství?

S tou myšlenkou jsem se jala vystupovat. Zavřela jsem dveře trochu hlasitěji, než bych měla, a věděla jsem, že Leah to slyšela. Udělala jsem pár kroků k domu, než jsem se znovu obrátila k autu. Jake v něm stále seděl a nevypadal, že chce vystoupit. On nejde, došlo mi. Otočila jsem se tedy opět čelem ke dveřím a s hlubokým nádechem vykročila.

předchozí kapitola x další kapitola

Autor: Lioness (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Soumrak - 8. kapitola: