Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sním či bdím? - 1. kapitola

23.02.2012 (14:30) • klarus07 • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1339×

„Takže srdce je u savců uloženo ve středohrudi, tedy mezi plícemi, hrudní kostí a bránicí…“ I když jsem si byla jistá, že tento výklad je velmi důležitý hlavně pro mě, pro budoucí doktorku, a že profesorovi dává hodně zabrat, aby výklad udělal co nejzajímavějším, nedokážu se na něj ani v nejmenším soustředit. V hlavě mi vířily pořád ty samé obrázky. Obličej toho muže z mého snu a toho, co jsem dneska ráno viděla.

Prostě jsem se musela splést. Proč by se mi zdálo zrovna o něm? Vždyť jsem ho dneska viděla poprvé. To není možné, musí to být jen nějaká blbá náhoda.

Ani jsem si nevšimla, že přednáška už skončila, ale když všichni studenti začali vstávat, došlo mi to.

„Co je s tebou?“ zeptala se mě Kate. „Jsi dneska úplně mimo.“ Zavrtěla jsem hlavou, že to nechci komentovat. Přece jí nebudu říkat, že jsem potkala chlapa z mojí noční můry. Myslela by si, že mi totálně přeskočilo.

Mlčky jsme šly k východu školy. Další přednáška nám začínala až za půl hodiny a já nechtěla zůstávat vevnitř, potřebovala jsem si provětrat hlavu a utřídit myšlenky. Což byla chyba.

Hned, co jsem vykročila ze dveří, zaregistrovala jsem mohutnou mužskou postavu a plavé vlnité vlasy, které nezaměnitelně patřily jen jednomu člověku. Stál ke mně zády.

Zarazila jsem se v půli kroku. Chtěla jsem se vrátit zpátky dovnitř, ale když jsem se zbrkle otočila, narazila jsem do nějakého kluka, noha mi sklouzla se schodu a já padala. Narazila jsem do něčeho tvrdého, ale zem to nebyla.

Zvedla jsem hlavu a spatřila ten obličej, stejný obličej, co mě v noci straší už pár týdnů, jen s malou změnou. Neměl rudé oči. Jeho oči měly karamelovou barvu. V životě jsem takové oči neviděla.

V tu samou chvíli mě zaplavila panická hrůza. Rychle jsem se mu snažila vysmeknout a on mi nebránil, takže jsem se svou šikovností stejné skončila na zemi.

Zmateně zvrásčil obočí.

„Není ti něco?“ Ten hlas, úplně stejný hlas, jen zněl trochu jinak. Nebyla v něm ta stejná krutost jako ve snu. Ale byl to on.

Zase mě zaplavil strach, bez odpovědi jsem se vyškrábala na nohy a běžela jsem pryč. Pryč od něj. Běžela jsem celou cestu domů. V kabelce jsem našla klíče, odemkla jsem a tryskem vešla do bytu, jako bych se bála, že mě venku něco sežere.

Odložila jsem kabelku i sako a pospíchala do koupelny. Pustila jsem studenou vodu a opláchla si obličej, čímž jsem si rozmazala make-up. Musela jsem se uklidnit.

Po té jsem si sedla do obýváku na pohovku a přemýšlela. Jak to, že jsem tak zpanikařila? Ani jsem mu nepoděkovala za to, že mě chytil a nenechal mě prásknout sebou o zem. Ale vždyť je to on. Nemohla jsem si pomoct, po tom, co mě už tolikrát „zabil“, jsem měla právo na to mít strach.

Do školy už jsem nešla, kdybych ho náhodou potkala, nemohla bych se mu podívat do očí. Udělala jsem si něco k jídlu a zapnula si televizi, na kterou jsem se samozřejmě nesoustředila.

Asi po dvou hodinách se vrátila Kate.

„Co to bylo?“ zeptala se vyčítavě.

„Co bylo co?“ Snažila jsem se dělat, že nevím, o čem mluví, a pohled jsem měla upřený na televizi.

„Ale nedělej blbou, myslím to před tou školou. No teda, holka, takový kus, zachránil tě před hnusně vypadajícím pádem a ty zdrhneš.“

Upřela jsem na ni utrápený pohled. Kate si povzdychla, sedla si vedle mě a objala mě kolem ramen. „Chápu, že ve věcech, které se týkají kluků, jsi úplně neschopná,“ vrhla sem po ní rozzuřený pohled, ona se jen zasmála a pokračovala, „ale zítra ho zase uvidíš, takže to můžeš napravit.“

No jo, já ho vlastně zítra uvidím. Sakra. Pravda, nebudu se mu moct vyhýbat věčně, jenže já měla pořád strach. I když jsem nevěděla proč, vždyť mi nic neudělal. Teda aspoň ve skutečnosti ne.

Povzdychla jsem si a Kate se mi zasmála. Kdyby jen věděla.

Leknutím jsem zase vystřelila do sedu. To ten den pěkně začíná. Jak se mám na to ho kluka dneska vůbec podívat, když se mě teprve před deseti sekundami zase pokusil zabít? Ale dal si dneska na čas. Podívám se na budík, který jsem si zapomněla nastavit. Bylo čtvrt na osm. V té chvíli jsem byla na nohou.

Se zubním kartáčkem v puse, jsem běžela do šatníku a vybrala si outfit pro dnešní den. Rychle jsem se nalíčila a učesala. Podívala jsem se na svůj odraz v zrcadle. No sice žádná bomba, ale na to, že jsem to stihla za dvacet minut, to ušlo.

Kate od včerejšího večera nebyla doma, kdo ví, s kým a kde zase byla, takže jsem si nemusela dělat starosti s tím, jestli stihne nebo nestihne školu.

Do školy jsem to brala poklusem a až pak jsem si všimla, že mám ještě deset minut čas. Rozhlížela jsem se, jestli už tu je Kate, ale místo toho, jsem si všimla jeho.

Díval se na mě a já se zase začala bát. Svůj strach jsem ale zahnala a rozhodným krokem vyrazila k němu.

Jeho rty se zkroutily do milého úsměv, když viděl, že se blížím.

Poslední nádech, výdech. „Ahoj, chtěla bych ti poděkovat za ten včerejšek,“ vyklopila jsem to ze sebe.

Pořád se mírně usmíval a díval se na mě. Pod jeho pohledem jsem si připadala jako pod rentgenovými paprsky. „Není zač, mimochodem jsem Jasper.“

„Já jsem Alice,“ představila jsem se. Chvíli jsem tam jen tak rozpačitě stála a pak jsem se otočila k odchodu. Když jsem se otočila, všimla jsem si Kate, která se na nás dívala pobaveným pohledem.

Tak to ne, musím jí dokázat, že ve věcech, které se týkají kluků, nejsem až tak neschopná.

Otočila jsem se zpátky a utíkala za odcházejícím Jasperem.

„Počkej!“ zavolala jsem na něho.

Otočil se a s tím svým úsměvem na rtech čekal, co ze mě vypadne.

„Víš já… já.“ Pane bože, teď budu vypadat, jak úplný pitomec, že se nedokážu vymáčknout.

„Ty?“ zeptal se trpělivě.

„Víš, chtěla jsem se jenom zeptat, jestli bys nechtěl někam vyrazit.“ Tak a bylo to venku.

Předchozí < > Další

Autor: klarus07 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sním či bdím? - 1. kapitola: