Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Smrtonoška - to je můj úděl - Prolog

natáčení


Smrtonoška - to je můj úděl - PrologTakže dle vašeho přání jsem sepsala prolog: Sellena odkrývá své vzpomínky a mimo to tu máme její boj s vlky. Navíc potká Jaspera, toho, kdo jí už brzy bude muset vysvětlit mnoho věcí. Jak se k její vzpurné náladě staví Aro a Marcus?

Smrtonoška - to je můj úděl

Hudba k prologu: Miss Independent - Kelly Clarkson (YouTube)

Bylo to přesně tři sta let. Nepamatovala jsem si už téměř nic ze svého lidského života. Vzpomínky časem blednou. Nepamatovala jsem si bolest z přeměny tak jako ostatní. Někdo tvrdil, že jsem nebyla jako oni. Má nejbolestivější vzpomínka se vztahovala na to odpoledne, kdy jsem se vrátila domů a našla ho skloněného nad svou malou sestřičkou. Byl to první vlkodlak, kterého jsem potkala. A ten, kvůli kterému jsem nenáviděla celou jejich rasu. Zabil je všechny - celou rodinu. Bylo to zvláštní, ale když se vrhl proti mně, necítila jsem strach. Byl to jen čirý hněv, zoufalství a bezmoc. Přesto jsem ten den nezemřela. Ten den začal můj nový život. Život upírky z řad Volturiů.

Byla jedna z obzvlášť temných nocí. Tady poblíž Sieny se prý měla soustředit současná malá skupinka Dětí úplňku, kteří se rozhodli se spojit a bránit společně. Bylo zvláštní, že i oni prošli evolucí. Tak jako my jsme se stali odolnějšími, oni se vyvinuli dál. Už se neměnili jen o úplňku. Ale neuměli přeměnu ovládat. Zatím. Byli by tak nebezpečnější. Dnes musí zemřít proto, že mohou provalit naše tajemství. Už jsme čekali jen na povel, já, Felix a Demetri jsme stáli na jedné straně lesa, jen půl kilometru od opuštěné stodoly, kde se údajně scházeli. Santiago a Derek hlídkovali na druhé straně, čekali jsme jen na zavolání. V tu chvíli zazvonil telefon ve Felixově kapse. Zvednul to nadlidskou rychlostí.

„Už?“ ptal se Demetri zvědavě. Zamrkala jsem a soustředila se na přítomnost. Ruka mi sjela ke zbrani - byla to účinná ač jednoduchá výbojná pistole ráže 6. Doopravdy dokonalá. Spolehlivá. Už jsem si na ni zvykla. Litovala jsem, že jsme druhou půjčila Derekovi. Mohla bych ji potřebovat. Prozatím si budu muset vystačit s tímhle vybavením. Snad to bude stačit. Felix přikývl s ďábelským úsměvem, ohlásil, že jsme připraveni, a zastříhal obočím. Demetri ho silou plácl do zad.

„Přestaňte se kočkovat, nejsme tu na dovolené,“ zavrčela jsem na ně. Znervózňovali mě, když podceňovali své nepřátele. Tohle nebyla hra. A já to tu měla mít pod palcem? Ne, tuhle výpravu vedli Santiago s Derekem. Podle toho tenhle částečný chaos taky vypadal.

„Když ty jsi pořád tak vážná, Sellen,“ povzdechl si Demetri. Protočila jsem oči vsloup. A nebyl k tomu důvod? Copak zabíjení je zábava? Ne. Je to špinavá a odporná práce. Ale někdo ji musí dělat. Kolikrát se mě Marcus i zbytek tria snažil přesvědčit, abych se už nevypravila na žádnou vraždící mánii, ale nevyšlo jim to. Možná už jsme my Smrtonoši byli příliš zastaralí a měla nás nahradit nová technika, technika darů jako měla Jane s Alecem, ale to by byla škoda. Já pro tohle žila.

„Je to škoda, protože jinak je Sellena asi největší kočka ve Volteře,“ přitakal Demetrimu pobaveně Felix a nevšímal si mého znechuceného otočení se pryč. Jistě, volturijská princeznička. Jenže já neměla čas na aférky s bláznivými a lehkomyslnými upíry. Oba se společně zasmáli a já v odpověď jen znovu zavrčela. Pak se ozvalo zapraskání větviček a všichni jsme zmlkli.

Přikrčila jsem se v koruně stromu a chytila se protější větve. Dole pod námi se prohnala nadlidskou rychlostí dívka, z níž jsme viděla jen záplavu hnědých vlasů a krásné čokoládové oči. Cítila jsem její poutavou, lákavou vůni smíšenou s tím odporným pachem vlkodlaka. Levá ruka se mi začala třást a tak jsem ji raději zatnula.

Byl čas. Všichni tři jsme šli po jejím pachu. Zavedla nás neomylně k zchátralé stodole vprostřed lesa. Kývli jsme na sebe. Cítila jsem, jak se mi do těla vlévá adrenalin. Nebylo to vzrušení, ale mám ten dojem, že když nezápasím o svůj život, nejsem to já. Neměla jsem ponětí, jaká jsem byla předtím, než jsem se stala upírkou, ale teď jsem prostě dělala co bylo třeba. To byl můj úkol. Já byla smrtonoška. Mstila jsme svou rodinu už několik století, ale teď jsem měla i vyšší cíl. Uchránit svůj druh a jiné před tím, aby se jim stalo to co mě.

Les najednou utichl. Bylo to ticho před bouří. Santiago seskočil ze stromu přímo přede mně. Málem jsem se na něj vrhla, ale naštěstí jsem se zarazila včas. Mému popuzenému výrazu se pousmál. A v tom si nás všimli. Přepadli nás ze zálohy, nečekali jsme je hned. Byla jsem trochu vyvedená z míry. Museli jsme je zabít dřív, než se stihnou přeměnit. Jinak bychom mohli utrpět újmy a to nikdo z nás nechtěl riskovat. Automaticky jsem namířila a stiskla spoušť několikrát po sobě.

První z nich se zřítil k zemi a jeho tělo s sebou pod nánosem stříbra cukalo. Jistě, náboje s tekutým stříbrem by byly účinnější, ale ty byly teprve ve vývinu, snažili jsme se odhadnout, kolik je smrtelná dávka. Teď se určitě někde testovaly. Uslyšela jsem řev a to pro mě bylo varovné znamení. Ten za mnou už se stihl přeměnit. Vrhla jsme se na dalšího v lidské podobě, zatímco Felix a Demetri spolupracovali na prvním přeměněném.

A pak jako na povel se přeměnili všichni. Jeden z nich se vrhl po mě a vyrazil mi zbraň z ruky. Pokusila jsem se ho praštit, ale rafl mě do ruky. Měla jsem štěstí, že jejich proměňovací jed na mě nikdy nepůsobil. To byla další má výhoda. Nemohla jsme si nalhávat, že nejsem jiná - poznal by to každý, kdo by se na mě jen podíval. Ano, byla jsem bledá, ale moje oči. Moje oči byly hnědé, teple hnědé. Navzdory tomu, že jsem pila lidskou krev.

Jednou rukou jsem se ho pokoušela udržet dost daleko, aby mi nemohl jít po krku a druhou jsem vytáhla dýku. Na jeden neomylný švih jsem mu ji zabodla ze strany do spánku. Sklátil se k zemi. Ale nepřipadala jsem si silnější ani mocnější. Měla jsem na rukou jen zase o něco víc vlkodlačí krve. Ohlédla jsem se za upířím řevem a v tu chvíli by se ve mně krve nedořezali.

Ta dívka ve vlkodlačí podobě nebyla, ale na jednu střelu skolila Dereka k zemi a on jako kdyby shořel vnitřním plamenem. Felix, Demetri a Santiago zaměstnávali zbylé vlky. Vrhla jsem se tedy za tou dívkou. Utekla do stodoly. Sebrala jsem svou zbraň, kterou jsem Derekovi půjčila. Vešla jsem opatrně za ní. Našplapovala jsem opatrně, tiše. Těkala jsem očima okolo a snažila se vyposlouchat všechny detaily.

Našla jsem ji v koutě. Stála před malou holčičkou, které nemohlo být víc než pět let a z očí jí tekly slzy. Měla blonďaté vlásky pocuchané a tváře celé zarudlé od pláče. Brunetka se přikrčila a upřela na mě svůj čokoládový zrak. Chtěla se začít měnit a já viděla, jak se začíná třást. Ale taky jsem slyšela, že přicházejí ostatní. A že zabijí nejen ji, ale i tu malou. Ne, nebyla jsem lítostivá, nebyl to soucit ani slitování. Možná mi ta malá holčička tolik připomínala mě samu to osudné odpoledne.

„Zmizte. Tak dělej!“ zavrčela jsem na tu starší. Překvapeně se na mě podívala, ale asi usoudila, že má zmizet, než si to rozmyslím. Zvedla malého andílka do náruče a vypařila se zadním vchodem. Odjistila jsem s povzdechem zbraň a přivřela oči.

„Hm, možná je v tobě víc dobrého než si přiznáš,“ ozval se za mnou upíří hlas, který jsem neznala. Otočila jsem se téměř zběsile a už měla pistol na krku toho troufalého upíra. Byl přivázaný. Uklidnila jsem se a zase ji schovala. Pak jsem se najednou zamračila. Byl mi povědomý. Rozcuchané, blonďaté vlasy, černé oči a bledá tvář. Povědomé rysy.

Jaro roku 1745, prosluněná tvář a já... Byla jsem to já? Ta malá, asi čtrnáctiletá holčička v bílých šatech s květovaným vzorem. Usmívala jsem se na celé kolo a pomrkávala na chlapce staršího, než jsem byla já. Na chlapce... Podrážděně jsem zafrkala.

„Jasper Whitlock. Jak jde život?“ zeptala jsem se a pobaveně si pohrávala s pouty. Ušklíbl se, když jsem ho odpoutala. Nakrčil nos a vyfoukl vzduch.

„Šel by i líp, ale co.“ Do stodoly vstoupil Felix a za sebou táhl Derekovo tělo. Odvrátila jsem tvář a pokrčila rameny. Jaktože si ho pamatuju?

„Chci vědět víc... jedeš do Volterry,“ zašeptala jsem.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Smrtonoška - to je můj úděl - Prolog:

 1
1. sellen
13.03.2012 [19:52]

nic moc mícháš stmívání s underwordem a ještě jedna věc vlckum se říká v underwordu lykani a ve stmívání vlci Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!