Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Smrtí to nekončí 8

07.07.2016 (10:30) • Kecka • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1867×

Edward:

Uběhl další týden, už třetí týden bez Bell a jejích krásných zlatavých očí. S povzdechem jsem se otočil ke středu společenské místnosti a mé rodině. Všichni byli zkroušení, Alice stále neviděla Bellinu budoucnost a v naší budoucnosti taky nebyla.

Carlisle stále vymýšlel, jak se na ni Ara zeptat, Esme se snažila myslet pozitivně, ale s každým dalším dnem jí to šlo méně a méně. Rose chodila po pokojích a třískala dveřmi. Byla nervózní a bála se o rodinu, Emmett na mě jen zamyšleně koukal, stále nemohl pochopit, proč mi tak záleží na Belle. Jasper z nás byl chudák zralý pro psychiatra, škoda že pro upíry neexistují léky.

„Ahoj,“ vlítla do pokoje Serpenta a rychlým pohledem zkontrolovala náladu v místnosti. „Co to s vámi je? Jste jak mrtvoly?“

„Ale my jsme mrtví,“ usmál jsem se na ni shovívavým úsměvem.

„To neznamená, že nemůžete žít!“ vykřikla s takovým nadšením, až jsem se musel uchechtnout.  „Navíc Aro plánuje velkou oslavu.“

„Jakou?“ podivila se s pozdviženým obočím Rose.

„Neměla bych vám to říkat,“ zaculila se Serpenta. „Ale tak… Že jste to vy! Budeme mít zásnuby!“ vykřikla ještě víc nahlas a přihnala se ke mně.

Chvíli jsem zíral před sebe neschopen jediného slova. Nedocházelo mi, co to tady právě řekla, ani proč by tohle měla říct? Naštěstí můj upíří mozek si umí dát dvě a dvě dohromady. Čas, který jsem s ní trávil, nezůstal nepovšimnut a vládcové. Tedy Aro se rozhodl, že je načase postoupit v našem vztahu vpřed a tím mě navždy získat do svého stáda.

„Serpento, omlouvám se, ale nemůžeme mít zásnuby.“ Ukončil jsem její myšlenky o brzkých zásnubách a blížící se svatbě.

„Proč?“

„Jsi moc milá, ale nemiluji tě a nemůžu být s někým jen z donucení. To nejde,“ sklopil jsem zrak a čekal. Bylo jasné, že tímhle jsem ztratil poslední naději.  Budeme muset odjet, a kdo ví, kdy se zase objevíme ve Volteře, abych mohl spatřit Isabell.

 Serpenta chvíli vypadala, že snad vybouchne vzteky, nakonec mi jen vrazila pořádnou facku a vyběhla z pokoje. Dle jejích myšlenek přímo k Arovi.

†††

„Co bude teď?“ zeptala se po chvíli Rosalie.

„Vypadá to tak, že nás Aro pošle domů,“ odpověděl jsem. „Sice je Carlisle jeho přítel, ale v poslední době nás tady trpí spíš kvůli Serpentě a mě.“

„Takže už není šance najít Bell?“ Alicin zkroušený pohled v tu chvíli napodobili všichni členové mé rodiny.

„Musíme se na ni zkusit zeptat,“ padlo rozhodnutí z Carlislových úst. „Aro ji tady nemůže držet!“

„Neslyšel jsi ho?“ zeptala se Esme. „Oni mohou cokoliv.“

„Bella musí dostat šanci svobodně se rozhodnout a v tom jí ani oni bránit nemohou!“ Carlislovo rozčilení rostlo. S Arovým chováním nesouhlasil a byl ochoten postavit se za svůj názor.

†††

Bella:

Odešla jsem z jejich společenské místnosti, a co nejrychleji jsem zamířila do svého malého pokojíku. Rozhlédla jsem se po ztemnělé místnosti, když se zavřely dveře, nastala úplná tma, protože v pokojíku nebylo okno. Posadila jsem se k protější stěně, zaklonila hlavu a přemýšlela nad tím, jak pitomá jsem byla.

Vůbec jsem si s nimi neměla povídat, neměla jsem dovolit, aby mě tam Aro načapal. Měla jsem jen vyřídit vzkaz o lovu a co nejrychleji vypadnout. No to jsem neudělala a to byl ten problém. Čekala jsem, kdy se otevřou dveře mého kumbálku a v nich bude rozzuřený Aro.

„Isabello!“ uslyšela jsem rozčilený hlas a dveře se rozletěly na třísky. Aro v nich stál jako bůh pomsty. „Neříkal jsem ti, že se nemáš vybavovat s Culleny? Za to tě čeká trest! Neopustíš brány hradu, tedy žádný lov zvířat. Máš dvě možnosti, konečně se k nám přidat a být pořádný upír. Nebo. Vyhladovět k zbláznění!“ vyřkl ta slova a mě bylo jasné, že mě čeká několik týdnů, ne-li měsíců bez krve. Jen jsem kývla a Aro odešel.

Následující dny jsem trávila ve svém kumbálu, a pokud to jen trochu šlo, nevycházela jsem. Asi po týdnu jsem začala pociťovat žízeň, ale nebylo to tak hrozné, abych to ještě nevydržela. Vykoukla jsem na recepci a nenápadně se zeptala, jestli tam stále jsou.

Gianna řekla, že ano. Mrtvé srdce v hrudi mi poskočilo radostí, tedy jen do chvíle, kdy mi došlo, že tady jsou jen proto, že je Aro nechce jen tak nechat odejít, když už Edwardovi našel Serpentu.

I přesto jsem byla ráda, že jsou stále tam, byla to pro mě jakási morální opora. Necítila jsem se tak sama, i když jsem s nimi nemohla být.

Po dalších dvou týdnech bez krve jsem byla tak vyprahlá, že jsem se bála k Gianně jen přiblížit. Bylo to strašné, vždy jsem zadržela dech, když jsem musela někam jít. Vnímala jsem jen příkazy vládců a snažila se je plnit.

†††

Edward:

Carlisle byl odhodlán promluvit si s Arem. Jeho velkou zbraní byla samotná přetvářka královské rodiny. Oni sami přece pořád prohlašovali, že v jejich gardě jsou všichni dobrovolně a každý může kdykoliv odejít. Jak by si jen mohli dovolit kohokoliv omezovat na svobodě projevu a vůle.

„Gianno, prosím mohli bychom mluvit s Arem?“ otázal se nanejvýš slušně Carlisle. Bylo vidět, že i Gianna, která byla stále člověkem nedokázala pochopit, proč se živíme pouze zvířecí krví.

„Nevím,“ zamumlala si spíš pro sebe, „zda s vámi bude chtít náš vládce hovořit.“

„Přesto budeme předpokládat, že nám věnuje pár minut své věčnosti,“ usmíval se na ni dál Carlisle a mě bylo jasné, že není příliš nadšená z toho, že má zrovna s námi otravovat svého vládce.

†††

„Aro vás příjme,“ zadrnčel mužský hlas u slavnostní brány před trůnním sálem. Nikdo z nás nečekal tak strohé zacházení, ale Serpenta už určitě stihla Ara o všem informovat.

Se sklopenou hlavou jsem se vydal za svou rodinou a jen tiše doufal, že nebudou trpět jen kvůli mé nechuti žít po zbytek věčnosti se Serpentou. Něco takového by po mě ale stejně nikdy nechtěli. Tedy, alespoň v to můžu doufat, protože pravdu už se nejspíš nikdy nedozvím.

„Aro, drahý příteli,“ ozval se Carlisle, když jsme vstoupili do velkého trůnního sálu. „Rádi bychom s tebou mluvili o jisté upírce, kterou jsme zde potkali.“

„Ano?“ zahučel Aro a čekal na pokračování.

„Jmenuje se Isabell a vypadá to, že by se chtěli živit stejně jako my zvířecí krví. Proto jsem došel k závěru, že by bylo dobré, kdyby se mohla sama rozhodnout, zda chce zůstat zde.“ Dokončil svůj proslov Carlisle a čekal na verdikt Ara. Ten však nehnul ani brbou a jen na nás dál zhlížel.

Autor: Kecka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Smrtí to nekončí 8: