Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Smrtí to nekončí 1

09.07.2012 (18:00) • Kecka • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2605×

Edward:

Je to týden, co Carlisle dostal z Volterry dopis. No dopis, byla to spíš pozvánka na jejich každoroční ples. Celá rodina byla zabraná do příprav a Alice stále plánovala další a další nákupy. Podle ní jsme nikdy neměli dostatek oblečení a zvláště pak, když šlo o plesy. Pokaždé, když vtrhla do mého pokoje, nesla velkou náruč oblečení, jakoby v Itálii nevedli obchody!

„Alice, dost!“ zakřičel jsem na ni, když se asi po páté snažila narvat do mého kufru hromadu věcí, které se tam prostě nemohly vejít.

„Tohle všechno potřebuješ!“ obořila se na mě se zamračeným výrazem.

„Alice,“ povzdechl jsem si. „Tolik věcí se prostě do jednoho malého kufru nevejde, i kdybys byla nejsilnější upír na planetě.“

„Hmmm,“ zamyslela se. „Tak fain, budeš těch kufrů potřebovat víc!“ Rozhodila rukama a už pelášila pryč. Podle jejích myšlenek rovnou do obchodu s kufry a ostatními zavazadly. Protočily se mi panenky a než bych poslouchal Jasperovo nadávání na mou osobu, vydal jsem se do lesa.

Lov mi pomůže odreagovat se od Aliciných příprav, Carlislova dumání, Jasperových myšlenek na mou vraždu... No vážně, když jsem Alice řekl, že se to do jednoho kufru nevejde, uvažoval nad mými kousky v ohni pekelném. Vlastně, být na jeho místě reagoval bych stejně. To on byl ten, který s ní musel absolvovat devadesátdevět procent všech nákupů.

Jen jsem pokrčil rameny a uháněl za pumou, která doufala, že se mi schová v hustém křoví. Rychle jsem po ní skočil a vysál ji do poslední kapky. Takhle jsem ještě chvíli pokračoval s pár nechutnými býložravci, když ke mně dolehly Emmettovy myšlenky: ‚Alice zuří, okamžitě se vrať!‘

Znovu se mi protočily panenky, bylo to pomalu jako nějaký hloupý reflex. Rozběhl jsem se rychle k našemu domu a už z dálky viděl Alice podupávající nožkou na terase. Ovládl jsem svůj nově získaný reflex a pomalu přišel až k ní.

„Děje se něco?“ ptal jsem se nevinně a s pohledem ublíženého štěňátka.

„Děje!“ rozkřičela se na mě. „Musíš si zabalit! A ty si tady místo toho jen tak lítáš po lesích!“ běsnila, až z ní šel chvílemi strach.

„Uklidni se,“ napřáhl jsem ruce v gestu: Vzdávám se, jen mě prosím nezabíjej. „Potřeboval jsem na lov, kdo ví, kdy bude další příležitost a pokud vím,“ dramaticky jsem se odmlčel, „kufr už mám sbalený tak pětkrát!“

„Pch!!!“ Byla natolik vytočená, že nebyla schopna vydat ze sebe smysluplnou větu. V mysli mě však nazývala různými ne příliš lichotivými názvy.

„Alice?“ zavolal jsem za ní a čekal, až se otočí. „A víš, že v Itálii je taky spousta obchodů?“ Nad tou větou jsem se zasmál a v poslední chvíli si tak všiml obrovské Esmeiny vázy, která letěla přímo na mou hlavu.

Alice na mě naposledy rozzuřeně zavrčela, ale díky tomu jsem byl ušetřen dalších balících maratonů. V klidu jsem se vrátil do svého pokoje, kde jsem vybalil nepotřebné krámy ze svého kufru a přibalil pár knih, které mi krátí mou nudnou věčnost.

***

Konečně Alice usoudila, že všichni mají sbaleno a mohlo se vyrazit. Na letišti jsme s našimi silnými auty byli opravdu rychle a tak jsme ještě museli čekat, než nám dovolí sednout si do letadla. Měl jsem v plánu snažit se celou cestu nevnímat. Hlavně proto, že všechny myšlenky svobodný a vlastně i těch vdaných žen, se upíraly ke mně.

„Je to k vzteku,“ zamručel jsem si pod nosem, když ke mně začaly doléhat myšlenky nějakého muže. Nejspíš žárlil, protože jeho žena mě téměř svlékala pohledem. Hlasitě jsem si povzdechl.

„Jo bratříčku, to je úděl borců,“ culil se od ucha k uchu Emmett, který si tak vysloužil jednu pořádnou ránu od Rosalie.

„Když to vidíš takhle,“ utrousila a šla si sednout na své místo.

„Ale, Rozinko moje,“ začal se doprošovat a já si opět nemohl pomoct. Mé panenky se protočily a s tím ke mně dolehly další myšlenky. Rozhodl jsem se je radši ignorovat.

***

Letadlo pomalu přistávalo a nás čekal přestup do mnohem menšího, které pendlovalo mezi Římem a Volterrou. Tam už na nás čekalo speciální auto vyslané vládci. Proč zrovna můj otec musí mít s vládci dobré vztahy? Kéž by s nimi nikdy nežil, nebyl bych pak nucen jezdit na ty jejich plesy, výročí a všelijaké oslavy.

„Úsměv bratříčku,“ zašveholila Alice, když se kolem mě protáhla do luxusního auta.

„Nech ho Alice,“ pokáral ji Carlisle. Nastoupili jsme do auta a nikdo už nic dalšího neříkal. Byl jsem jim vděčný, tohle jsem nesnášel, už jen proto, že se mi pokaždé pokusili někoho dohodit. Copak bylo tak špatné být sám? Mně to vyhovovalo, samo sebou jsem byl připraven být s láskou svého života, ale když jsem ji ještě nepotkal? Proč se přemáhat s někým, komu bych nedal tu pravou a nefalšovanou lásku?

„Jsme tady,“ promluvil k nám řidič a pokynul k velkému a honosnému sídlu. Má rodina vystoupila a já zůstal zatvrzele sedět. Vůbec se mi nechtělo přemáhat se v hradu plném nadržených upírek.

„Edwarde?“ promluvil na mě Carlisle s pozvednutým obočím.

„Už jdu,“ kývl jsem hlavou a pomalým tempem vystoupil z auta. Hned u brány se k nám přidal vysoký upír s krvavě rudýma očima. Podle jeho myšlenek měl dnes velmi důležitý úkol. Všechny příchozí odvést do velkého sálu k vládcům. ‚No když myslíš, že je to důležitý úkol,‘ pomyslel jsem si.

To už jsme však vstoupili do velké síně, jíž dominovaly tři honosné trůny. Každý z nich byl obsazen jedním z vládců. Hrdě se tyčili nad zbytkem své gardy. Podle všeho pozvali jen přátele, ale i tak si kolem sebe drželi dostatečné množství bodyguardů.

„Carlisle, příteli!“ vykřikl Aro sedící na prostředním trůnu. Rychlým pohybem se zvedl a zamířil si to přímo k nám. Několika gardistům se to nelíbilo, ale Aro je odbyl ledabylým mávnutím ruky.

„Aro,“ pozdravil ho Carlisle pokývnutím hlavy. „Tak rád tě opět vidím. Tebe i tvé bratry.“ Pokynul hlavou ke zbylým dvěma trůnům.

„Také tě rádi vidíme,“ kývl nepřítomně hlavou Marcus. Ten chlap vypadal tak nudně, proč jemu nikdo nedohodí žádnou ženskou? Ujely mi myšlenky a ani jsem si nevšiml, že mou ruku svírá, Aro.

„Hahaha, drahý příteli…“ začal se smát a jeho bratři pozvedli obočí v otázce. „To nic, jen tady náš mladý přítel má velmi zajímavé myšlenky.“ Znovu se zasmál a pak zakroutil hlavou. V myšlenkách mu proběhlo: ‚Proč jen nás to nenapadlo dřív.‘ Nad tím jsem se musel pousmát.

„Tak Carlisle, nechce jít tvá rodina na lov?“ zeptal se zdvořile Aro. „Vím, že se živíte jinak a my budeme mít brzy večeři.“ S těmi slovy se olízl.

„Ano, asi si půjdeme zalovit,“ pokývl hlavou Carlisle, „na mluvení pak bude času dost.“

Všichni jsme vyšli ze sálu a vydali se do recepce. Cestou jsme potkali Heidy i s úlovky k dnešní večeři. Hrdlo se mi sevřelo, když jsem viděl, kolik malých dětí dnešní večer nepřežije. I Esmé vypadala zaskočeně, nečekala, že Heidy loví i malé bezbranné děti. Carlisle ji objal kolem ramen a rychlým tempem ji vyváděl z hradu.

„Lesy jsou tím směrem,“ ukázal Carlisle směrem k dlouhé ulici plné obchodů. Pro Alice ráj a to doma ve Forks tolik panikařila. Všichni jsme se rozeběhli směrem, který Carlisle ukázal. Netrvalo dlouho a všichni jsme se ocitli na okraji lesa. Odtud jsme se rozeběhli za svou příští kořistí s tím, že sraz si dáme asi za hodinu.

Zrovna jsem ucítil malou lišku, která si právě hrabala v trávě kus ode mě. Mlsně jsem se olízl, protože liška je jedním z dalších chutných živočichů na mém jídelníčku. Přikrčil jsem se a pak se vydal za kořistí. Bohužel poslední, co bych čekal, je náraz do velké hromady šutrů…

Autor: Kecka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Smrtí to nekončí 1: