Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Smrtí mi život začíná 14.díl

20.09.2009 (19:15) • rebiseks • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2442×

Rennesmé

Byla jsem neš´tstná, dny ubíhali a stále se nic nedělo. Caius se nevracel a nikdo o něm nic nevěděl a má nejbližší osoba, máma, se stále nevracela z mise. Byla jsem smutná a sama, děda Aro stále něco s někým řešil, byl jako na trní, tedy musím se přiznat celá Voltera byla jako na trní,ale mě samozřejmě nikdo nic neřekne,jako vždycky.Jakmile jsem zjistila že je děda v knihovně chvilku sám, tak když mě spatřil rychle se vymluvil na to že už někde měl být. Prostě se mi vyhýbá a já tomu samozřejmě nerozumím. Myslela jsem si že se s tou věcí Caia už smířil, ale evidentně jsem se v tom zmýlila. Myslela jsem si že to napětí které ve Volteře přetrvává je kvůli ztrátě Caia a tak jsem se rozhodla,že nebudu šťouchat do včelího úlu, dám tomu prostor. Vě svých dedukcích jsem se ale šeredně zmílila. Jednono dne, byl to asi měsíc od odchodu mami a Caia, si mě konečně Aro zavolal.Přišel za mnou Demetri aby mi to oznámil,že chce se mnou mluvit.Myslela jsem si že na mě čeká ve své knihovně, protože tam jsme se vždy bavili o rodinných záležitostech,Demetri mě ale zavedl do hlavního sálu. Tušila jsem že tohle nevěstí nic dobrého.

Když jsem vstoupila Aro a Marcus seděli na svých trůnech a v sále byly shromážděni i nejbližší z Voltery.Když jsem se ale podívala do všech tvářích přítomných viděla jsem jak jim tam zračí hluboká bolest, která mě okamžitě paralizovala. Bála jsem se toho co bude, opravdu jsem se začala bát.

Když mě Aro spatřil, ihned mi šel naproti a pevně mě obejmul. I v jeho obličeji byla bolest,ale asi ze všech největší.

„ Rennesme, já ti musím něco důležitého říci.“ začal děda a mě napdala panika.

„ Co se stalo? Něco s Caiem? Je v pořádku?“ chrlila jsem otázky které mě hněd napadli. Když to slyšel ještě více se bolestně zatvářil a já myslela na nejhorší.

„ Rennesmé s Caiem nic není, tedy stále o něm nic nevíme ale doufáme že je v pořádku.“ Zase si mě přimáčkl na svou hruď. „ Rennesmé, já nevím jak ti to mám říci.“ stále mě mačkal ve svém náručí a já stále ničemu nerozuměla, pokud je Caius v pořádku co se děje. Jakoby můj mozek pracoval na nizké otáčky, nebo jakoby už to věděl,ale pud sebezáchovy mi zabraňoval porozumět tomu co se tu děje.

„ Já ničemu nerozumím.“ bylo jedinné na co jsem se zmohla a bylo vidět že i děda hledá slova, kterými by mi řekl co se stalo. „ Ness, ….víš Bella,....ona..“

„ NE!“ vykroutila jsem se z jeho objetí a začala pomalu couvat. „NE!“ opakovala jsem ti slova, spíše jsem se vykřikla, protože se všichni ke mně sběhli a chtěli mě utěšovat,ale tohle já jsem tedy rozhodně nechtěla. „NE“ to už jsem vydechla potichu,ale věděla jsem že to všichni uslyší.Moje máma, moje rodina, NE!

Stále jsem pomalu couvala a vnitřně jsem chtěla vědět co se stalo,ale mozek odmital poslouchat.

Děda ke mně znova přišel a vložil mi do rukou malý papírek na kterém bylo napsáno měco rumunsky, vzhledem k tomu že mě ale učili mnoha jazykům tak jsem bohužel těm pár slovům rozuměla až moc dobře.

minekünk van őt

Tak tohle už nezvládnu. Moje životní láska mi utekla bůhvíkam a moje máma... Podívala jsem se do dědových očích ve kterých byla asi stejná bolest jakou jsem právě prožívala já. Bylo to strašné a já věděla že do tohodle zrcadla bolesti se už nechci dívat. Upustila jsem ten proklatý papír na zem a rozeběhla jsem se co největší rychlostí jakou jsem byla schopna. Věděla jsem že by mě byly schopni chytit. Za sebou jsem ještě slyšla bolestí vykřík mého dědy Ara „ Nessie prosím neopouštěj mě ještě ty.“ Já jsem ale stále běžela, věděla jsem že by mi nikdy Aro nebránil v odchodu. Utíkala jsem a utíkala, bolelo mě že ho nyní v jeho težké chvíly nechávám samotného. Musí to být pro něj opravdu velmi těžké, když i přes velké společenství ve kterém byl nyní, projevyl tolik svoje city.Vždy si totiž snaží držet tvrdou tvář, teď ale ztrátou své dcery a vnučky se ta maska rozpadla.

Netrpí ale takovou bolestí jako trpím já.Jsem úplně sama, nejprve Caius a teď máma.Ke Cullenům taky nepůjdu protože bolest kterou bych viděla u nich byla stejná a to jsem nechtěla.

Nevěděla jsem pořád kam jít, když jsem si vzpoměla na to jak babička Esme často vzpomínala na to jak bydleli v Americe, jak se to město jmenovalo, ...Jo už vím Frosk. Najednou jsem věděla že se tam vydám, nikdy jsem mimo Evropu nebyla a tak to pro mě bude nové.

Jakmile jsem našla cíl, tak jsem ještě více zrychlila v očekávání že tam to tak bolet nebude.Ani jsem tomu nerozuměla,ale cítila jsem že tam mi něco pomůže. Uvidíme.

Utíkala jsem k letišti a svou zlatou kreditkou kterou jsem měla v kalhotech jsem si zaplatila letenku.

Cesta tam trvala na můj vkus až moc dlouho,ale nakonec jsem to město našla.Chvíli mi trvalo to než jsem našla, místo kde stále přetrvával pach upírů,ale nakonec jsem našla krásný dům. Poznala jsem v něm babičky Esme vkus a tak mi bylo jasné, že jsem našla místo, kde má rodina bydlela. Vešla jsem dovnitř a během pár minut by nikdo nepoznal že tu dlouho nikdo nebyl.Bylo to tu opravdu moc krásné,ale jedem pokoj byl pro mě přímo magický. Chtěla jsem být jenom tam, nerozuměla jsem tomu,ale když jsem se pořádně porozhlédla, zjistila jsem že pokoj nebyl nijak moc extra vyjímečný,ale byl nádherně cítím, tak vůne tu byla všude a byla pro mě rozhodně neznámá. Lehla jsem si na pohovku a vdechoval pomalu tu omamnou vůni. Pak mi ale zrak padl na fotografii. Byla na ní maminka, maminka a …. OOU to není možné byla tam maminka a On.

Už jsem ho jednou viděla, když jsem byla malá. Uspávala mě a zpívala mi mou ukolébavku, když si ale myslela že už spím nechtěně mi prolétla hlavou její vzpomínka na tohoto muže. Věděla jsem že kvůli němu často pláče,když si myslím že se to nikdo nedozví.

Já věděla kdo to je, bylo to bezpochybné. Byl to můj otec. Má podoba s ním byla až do očí byjící. Byl krásný, opravdu krásný. Byla bych šťastná kdyby mohl být mým otcem, opravdu šťastná.

Vzala jsem si tu fotografii a s ní v rukách jsem se ponořila do spánku.

Když jsem se probudila vzpoměla jsem si kde to jsem a co se stalo. Najednou mi myslí proběhla myšlenka na Alice, určitě vidí kde jsem a někoho pro mě pošle.

Stoupla jsem si tedy doprostřed pokoje a nahlas začala řvát „ Alice chci být sama, chci být sama, chci být sama, chci být sama.“ bylo to opravdu komické,ale doufala jsem že bude respektovat mé přání.

Podívla jsem se do šaten,abych našla něco na převlečení, přece jenom jsem byla stále v tom stejném oblečení.Všechny šatny byly plné oblečení, vždyť znám Alice, ta nikdy nezklame, nikdy nikomu nedovolí vztít sebou nějaké oblečení. Našla jsem Rosalininu šatnu a vzala si pár oblečení, protože jsme byly podobné postavy. Jakmile jsem byla oblečená šla jsem se podívat po městě a koupit něco k jídlu.

Mětěčko bylo malé ale nebylo problém sehnat něco k jídlu. Narvala jsem ledničku jídlem,že by mohla skoro prasknout. Když jsem najendou ucítila upíří vůni, tu vůni jsem už cítila,ale nyní byla velice silná a koncetrovaná.Vystřelila jsem z domu,abych se přesvědšila o pravdivosti mé hypotézy a tak ho uviděla v celé své kráse.

Vyděla jsem na něm že mi nevěří a nechápe co dělám zrovna v tomto domě. Ale já jsem zrovna nebyla schopna slov abych mu něco vysvětlovala. Jen jsem tam na něj koukala jako debil. A on pochopil že já jako první mluvit nebudu.

„ Co tu děláš.!“ řekl přísně až jsem se ho trochu bála a to mi jazyk ještě víc zkameněl.

Autor: rebiseks (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Smrtí mi život začíná 14.díl: