Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slza pro upíra - Prolog + 1. kapitola

31.08.2012 (17:00) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 36× • zobrazeno 7610×

Prolog

Psal se rok 1912. Rok, který začal pondělím. Rok, ve kterém se toho událo mnoho. Stržení císařské dynastie a vyhlášení Čínské republiky. R. F. Scott dosáhl se svou expedicí Jižního pólu. Na své první plavbě přes Atlantik se potopila nepotopitelná loď. Arizona a Nové Mexiko se staly součástí Spojených států. Byl vynalezen první vitamín. Začala balkánská válka. Francouzi dobyli Maroko. Objevila se další erupce sopky Vesuv. A Italové dobyli Libyi. To je jen výčet skutečností, které tento rok obsahoval.

Ale jeho skutečný význam zůstává lidem utajený…

**

Pohled Aro

Květen 1912, Volterra

Utíkal jsem hradem a nemohl se přestat usmívat. Doběhl jsem do nejvzdálenější komnaty a zastavil. Ohledl jsem se po upírech, kteří zde stáli pro případ nouze. Kývnul jsem na ně a opatrně vstoupil dovnitř. Caius i Chelsea stáli při posteli. Nemohl jsem se dočkat, až ji uvidím. Netrpělivě jsem přistoupil blíž.

„Už?“ zeptal jsem se s nadějí v hlase.

„Poslouchej její srdce, bratře,“ odvětil mi chladně Caius, nespouštějíc z ní oči. Zavřel jsem oči a nechal se unášet jejím utichajícím srdcem.

Po několika okamžicích její srdce utichlo úplně. Zadíval jsem se na ni a zvědavě si měřil to překrásné tělo přede mnou.

Otevřela oči a já cítil, jak mě naplňuje pocit nevýslovného štěstí. Pocit jistoty, pocit ochrany. Ale především, především pocit bezpečí pro naši budoucí vládu. Cítil jsem, že tahle bytost dá našemu světu nový rozměr. Rozměr, který jí já poručím.

Hned jak jsem ji spatřil, věděl jsem, že tohle je poslední článek naší rodiny. Ten nejsilnější článek.

Seděla na posteli a rozhlížela se kolem dokola. Sepjal jsem ruce před tělem a v duchu děkoval peklu, že mi ji seslalo. Ona byla zárukou, že Volturiovi nikdy nepadnou. Ona byla zárukou naší absolutní nadvlády.

„Vítej, má princezno,“ zapěl jsem a chytil její ruku, abych ji políbil. Snažil jsem se vidět její myšlenky, ale odpovědí mi byla nicota. Neskrývaně jsem se zaradoval. Je to tak. Nejsilnější štít upířího světa se právě dotvořil. Podíval jsem se do jejích rudých očí a viděl přesně to, co jsem vidět chtěl. Touhu, chtíč, lačnost a nepřístupnost.

„Můj pane,“ vyšlo z jejích dokonalých rudých rtů a já z ní nemohl spustit zrak. Uvědomil jsem si, že její dar není to jediné, co jí bylo dáno do vínku. Její oči se upíraly do mých a já z ní doslova cítil tu odhodlanost. Odhodlanost, která byla snad ještě větší, než když byla člověk.

Vzhlédnul jsem k mému bratrovi. Odtrhl od ní svůj pohled a podíval se na mě. Usmál se a já v jeho očích viděl jen jedno. Vítězství.

1. kapitola

 Rok 1950

Nervózně jsem chodil po trůnním sále a vyčkával, kdy se konečně otevřou jeho dveře. Upřel jsem na ně svůj zrak a pln očekávání jsem se ani nepohnul. Dveře se rozlétly na obě strany. Caius vstoupil jako první, za ním šel Felix. Usměv na bratrově tváři mi naznačil to, v co jsem doufal. Přesto moje zvědavost vzrostla ještě víc.

„Tak?“ vznesl jsem svou otázku. Blížil se ke mně. Jeho krok byl ladný a odhodlaný. Určitě to dopadlo dobře.

„Vyřízeno,“ uculil se a zastavil se před schody k trůnu.

„Výborně,“ vyšlo z mých úst a radostí jsem zatleskal.

Když se v roce 1100 proti nám upíři poprvé vzbouřili, byly to pro nás těžké časy. Přestože jsme upírům dávali veškerou volnost, která byla pouze podmíněna neprozrazením naší existence, tak se našlo pár jedinců, kteří zatoužili po naší moci. Ti tehdy zapříčinili jednotlivé seskupení upírů do klanů. Důvod byl jasný, v klanech proti nám mohli spíše obstát.

Tehdy jsem si uvědomil, že ne vždy jde v existenci všechno po dobrém. Proto jsme nakonec v roce 1102 šli do boje proti Rumunskému klanu, vydobýt si tak zpět naše postavení. Ač jsem celkem mírumilovný upír, tak tehdy jsem dobře věděl, že buď zvítězíme, nebo padneme. Veškerou iniciativu tehdy převzal Caius. Vedl nás do boje, který jsme vyhráli.

Bylo nezbytné vyzdvihnout opovážlivost Rumunského klanu jako výstrahu pro další, kteří by se chtěli pokusit o něco podobného. Tehdy jsem si uvědomil, jak rychle může jít naše vláda ke dnu. A tak jsme spolu s Caiem začali s verbováním lidí, o kterých jsme věděli, že by dali cokoliv za to, aby se mohli stát jedním z nás.

Postupně jsme vytvořili armádu nesmrtelných, která sčítala okolo třiceti členů. Členové mé armády nebyli uvázáni u hradu ani u Volterry. Byli to pěšáci, kteří si žili svoji existenci, ale přesto byli bezmezně věrni své koruně. Tedy mně a mým bratrům. Když někde zaslechli o chystání případného útoku nebo jiné nevole, tak nám dali ihned vědět. Tím jsme získali čas k přípravě a i jistou výhodu. A kdyby kdykoliv došlo na nejhorší, tak by se všichni tihle pěšáci s námi spojili a šli by do boje po našem boku.

Garda, to je skupina pár vyvolených, kteří jsou s námi v nejužším poutu. Obsahuje upíry s výjimečnými schopnostmi, které jsou pro nás přínosem. I když v ní existuje jistá hierarchie, tak ji chápeme jako svoji rodinu.

Po vítězství nad Rumuny se vztahy zase velmi rychle uvedly do starých kolejí. Ale Volturiovi jen tak nezapomínají. Naše vláda a nároky na upíry se zvedly, protože jsme na vlastní kůži poznali, co se stane, když poddaným povolíte uzdu. Pokusí se o převrat a napadnou vás. A to už jsem nehodlal riskovat.

„Kde je Isabella?“ zeptal jsem se bratra stále s úsměvem na rtech.

On i Felix se otočili směrem k otevřeným dveřím, ze kterých se linula ta nejdokonalejší hudba na světě. Její smích.

Podíval jsem se stejným směrem jako oni a za chviličku jsem se dočkal. Procházela dlouhou chodbou směrem ke dveřím. S hlasitým smíchem a upřeným pohledem na Demetriho. Ten jí úsměv opětoval.

Vešla do sálu a upřela svůj pohled na mě. Rty semkla pevně k sobě. Když uviděla můj výraz, zkroutila rty do lehkého úsměvu. Neviděl jsem ji celý měsíc, co sjednávali pořádek v Africe.  A až teď, když jsem ji uviděl, jsem si uvědomil, jak strašně mi chyběla.

„I Egyptský klan ti ulehl k nohám,“ zašeptal jsem směrem k ní. Lehce sklonila hlavu, aniž by odtrhla pohled od mých očí a pousmála se.

„Pane,“ zašeptala s úctou, kterou jsem slýchával od každého upíra. Ale od ní, od ní to byla melodie, která ve vás vyvolá vlnu pocitů, které nedokážete identifikovat.

Svůj zrak jsem přesunul na Demetriho, který stál pochybovačně vedle ní. Obratně sundal svou ruku z jejího kříže. Dobře udělal. Měřil jsem si ho pohledem, který by rozhodně nebyl nikomu příjemný. Dokonce mi hlavou proběhlo, že ho nechám zabít. Vždyť upírů s jeho schopnostmi je mnoho. Ale nakonec jsem mu to odpustil.

Polehčující okolností byla Isabella. Je totiž opravdu velmi těžké jí odolat. Její krásou ve vás vyvolává divokou vášeň. Její odhodlání ve vás vzbuzuje chtíč zkrotit ji a ovládnout ji. Z očí jí šlehá oheň, který by vás spálil na prach. Její rty vám našeptávají hříšné myšlenky. A její smyslnost vás přivádí k šílenství.

Tyhle pocity vzbuzuje ne v jednom upírovi. Každého donutí, aby ji miloval nebo jí podlehnul. Takže jste stejně předem odsouzení. Caius a Marcus jí podlehli. Mě donutila ji milovat. Říká se, že upíří láska je silná a věčná. Láska k mé manželce je silná a věčná. Ale láska k Isabelle, to je ještě něco mnohem víc.

Ale jak jsem si poslední dobou všiml, tak jsem zdaleka nebyl jediný. Demetri je můj oblíbenec. Hned po Renatě, Jane a Alecovi. Ale ani jemu bych ji nedal. Všichni si byli dobře vědomi, že ji nikdy nikomu nedám.

Spousta upírů stále žila v ubohé domněnce, že je Isabella sice významnou, ale jen členkou mé gardy. Jak pošetilí jsou tito upíři. Je sice významná, ale rozhodně není členka naší gardy. Ona je totiž kapitola sama pro sebe.

Nikdy jsem jí nic nepřikazoval. Jednak jsem nemusel a jednak bych to ani neudělal. Nikdy jsem jí nic neupíral, stejně jako jsem jí nikdy nic nezakázal. Měla všechno, co chtěla, protože to ona mi dávala všechno, co jsem chtěl já. Nebyla členkou naší gardy, ale zároveň nebyla ani členem naší rodiny. Ale byla Volturiová.

Nemohla být členem naší rodiny, protože místo po mém boku zabírala Sulpície, i když při něm vždycky stála právě ona. Marcus, i když byl Isabellou podmaněn, pro ženy neměl od smrti mé sestry pochopení. A Caius, ten v počátcích velmi toužil, aby se stala jeho ženou. Dokonale se k němu hodila. Měli podobné cítění a stejné zapálení. Ale jeho pocity byly rozpolcené. Miluje ji a nenávidí zároveň. Ona je totiž v hodně ohledech lepší než on. Což je pro Caia velká rána.

A tak jsem nedovolil, aby se stala jeho ženou. Dokud si neutříbí svou rozpolcenou osobnost. Jenže časem jsem pochopil, že to co k ní cítím, není láska stvořitele, dokonce ani otcovská láska. Žárlivost, která mnou zmítala, kdykoliv jsem viděl, že se můj bratr snaží překonat sám sebe a přijmout ji, byla nesnesitelná. Přestože náš vztah byl čistě platonický, byla mým miláčkem. Tím jediným miláčkem.

Tak, představuji Vám svou novou povídku. Hledám vhodná slova, jak bych ji popsala, ale žádná nenacházím. Takže začnu tím, že to pro mě nebude jednoduché téma. Sama jsem zvědavá, jak se s tím případně poperu. :-) A skončím s tím, že to nebude tak úplně sranda a Bella nebude vůbec taková, jak ji známe. Přesto doufám, že si Bella Volturi najde nějaké ty své příznivce a že budete spolu se mnou sledovat její osud. Snad vydržíte i do dalších kapitol, kde se její příběh trochu rozjede... :-)

V neposlední řadě patří velké díky TorencCullen, která ji se mnou téměř denně rozebírá. Pečlivě čte každou slátaninu, kterou napíšu. Za její nervy, postřehy a pomoc!!! :-***

P.S. V povídce bude pár věcí jinak. Takže se potom klidně ptejte, kdybyste něčemu nerozuměli.

P.P.S. Cullenovi se v povídce objeví, ale... Ale až později. :-) Nechám Vám čas na to, abyste Bellu poznali a abyste ji třeba i pochopili. :-D

Tohle je teprve rozjezd, já vím, ale stejně, libilo se Vám to alespoň trošku? Mám pokračovat?

Mmoník

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slza pro upíra - Prolog + 1. kapitola: