Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slza pro upíra - 9. kapitola

17.12.2012 (22:00) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2793×

Slovy bych nedokázala popsat, co ve mně momentálně probíhalo. Za to tu sílu, kterou jsem v sobě cítila, bych vyjádřit dokázala. Jenže to by mělo své následky. Začínalo svítat a já konečně za sebou zavřela dveře do hradu. Nastoupila jsem do výtahu a čekala, až pípne.

Hned, jak jsem z něho vystoupila, rozhlédla jsem se okolo sebe a snažila se zmapovat pohyb na hradě. Čelist jsem měla pevně semknutou k sobě. Ten hněv, který ve mně kumuloval, způsoboval na mé tváři téměř vražedný pohled. Rozeběhla jsem se a jako tajfun vlítla do knihovny.

V setině vteřiny jsem se podívala na Caia, který seděl u dlouhého stolu a něco si předčítal. A v druhé setině vteřiny jsem přelítla místnost k němu a vrhla se po něm. Židle z mahagonového dřeva se pod mou tíhou, kterou jsem se na něj natlačila, okamžitě rozlomila.

Pevně jsem stiskla ruce okolo jeho krku. Sledoval mě očima a já bez váhávání vyhledala jeho rty. Zakousla jsem se do něj a dychtivě ho líbala. Držel mě jednou rukou za bok, tou druhou se opíral o zem, na kterou díky svým instinktům nespadl, tak jak jsem původně doufala.

Tu vzdálenost, kterou mezi námi vytvořil svým předloktím, jsem silou překonala. Nalepila jsem se na jeho nepřístupné tělo. To bylo teď přesně to, co jsem potřebovala. Žádné emoce, žádné city. Jen chlad a chtíč.

Po chvilce našeho ústního souboje se i se mnou postavil a chytil mě za krk. Oddálil mou tvář od té své a krátce se mi zadíval do očí. Vím přesně, co v nich našel. Rozpálené a lačné rubínové oči. Oči, které neříkaly nic, krom toho, že to chci. Že to potřebuji. Nebyla tam jediná pochybnost, ani jedna jediná emoce, cit. Lidskost se opět vrátila do hlubin mé duše, kterou jsem zaprodala ďáblu. A tentokrát jsem doufala, že v nenávratnu.

Usmál se na mě a já cítila, jak síla kterou mě od sebe odtáhl, opadá. Spustil ruku z mého krku a začal ze mě strhávat oblečení. Pěkně postupně. Hořela jsem, ale to nebylo vidět. Jen jeho ledové rty na mém těle mi připomínaly, co se se mnou děje.

Poddala jsem se své touze, kterou jsem chtěla přebít události posledních týdnů. Bral si mě a já mu to dovolila. Co víc, nabídla jsem se mu. Prosila jsem ho, aby to udělal. Miloval se se mnou a miloval. Pojem o čase jsem ztratila už hodně dávno. Naše slastné vrčení muselo být slyšet na míle daleko. Nezajímalo mě to. Caius byl v euforii, ve které nedokázal uvažovat. A já mu to neměla v plánu připomínat.

Tvrdě mě přirazil na další stěnu s knížkami. Celá stěna se rozlomila jako papír. Co pro nás bylo dřevo? Nic. Rána, když se knihy sesunuly na zem, mě rozesmála. Caius se ohnal a tím rozlomil tu další, která navazovala na tu první. Nohama jsem ho objímala kolem pasu a rukama se rozmáchla dozadu, když jsem se slastí zaklonila. Čapla jsem rozlomené kusy knižní stěny a rozdrtila je ve svých dlaních. Nemohla jsem si pomoct. Tělem se mi rozprostíral ten pocit totálního uspokojení.

Ležela jsem v troskách tří řad knižních bloků a hrála si s Caiovými vlasy. Ničím jsem se nezatěžovala. Jen jsem si užívala tu prázdnotu, která se ve mně rozprostírala. Zase jsem se cítila jako já. Nadzvedla jsem hlavu a rozhlédla se kolem. Všude okolo nás byla totální spoušť. Na rtech se mi samovolně vytvořil úsměv. Vzpomněla jsem si na naše bláznivé milování v Rusku. Tam jsme jím tehdy způsobili lavinu.

Našla jsem objekt mého hledání. Jenže mé oblečení nebylo znovu použitelné. Vjela jsem si rukou do vlasů a lehce je nadzvedla. Holt si budu muset pro jiné. Podívala jsem se na Caia a zadívala se mu do očí. Pohled mi opětoval a levou rukou mě začal hladit po vlasech. Otevřel ústa a chtěl něco říct. Jenže já nechtěla nic slyšet. Naklonila jsem se k němu a políbila ho něžně na rty. Než se stačil vzpamatovat, stála jsem u dveří knihovny a naposledy se na něj otočila. V mžiku mě následoval, ale to už jsem utíkala chodbou do mého pokoje. Nezajímalo mě, jestli někoho potkám. Nevadilo mi to. Byla jsem šťastná, že se všechno vrátilo tam, kam mělo.

Prolítla jsem poslední chodbou, když jsem minula Aleca. Vyjeveně zůstal stát a brada mu samovolně spadla až na zem. Stál tam jako opařený. Můj smích se lámal o zdi té dlouhé chodby. Otočila jsem pohled od Aleca a podívala se opět před sebe. Doběhla jsem k mému pokoji a se smíchem zapadla dovnitř.

První kroky mířily do vany. Hned potom jsem se rozhodla, že dojdu zařídit opravu toho, co jsme s Caiem zničili. Oblékla jsem se a lidským krokem se vydala ke knihovně. Otevřela jsem dveře a vstoupila dovnitř. Přejela jsem pohledem po všem, co bylo potřeba opravit. Pak jsem doběhla do garáže a nasedla do jednoho z aut. Pak už jen zaskřípaly gumy a já se vydala do centra.

Po třech hodinách vybírání, malování a domlouvání jsem zjistila, že jsem vlastně přeprojektovala celou knihovnu. Ovšem ten pocit z dobře odvedené práce mě přímo vynesl do oblak. Takže to byla vlastně polehčující okolnost.

Procházela jsem starou, úzkou uličkou směrem k autu. Kryla jsem se pod náporem sluníčka velkým kloboukem a černými brýlemi, když mě upoutal jeden malý, zcela zapadlý krámek. Došla jsem k jeho výloze a zadívala se na její předměty. Byly to zcela zbytečné šunty. Přesto mě tam jedna věc uchvátila.

S lehkým zazvoněním jsem vstoupila dovnitř. Nesundala jsem si brýle ani nic podobného. Jen jsem přešla k pultu a bez podívání na prodavače či prodavačku jsem ukázala na venkovní vitrínu.

„Tamten přívěšek,“ začala jsem a došla zpět k té vitríně. Starší paní za mnou došla a otevřela ji.

„Tenhle?“ zeptala se a poklepala na onen přívěsek, který mě uchvátil. Přikývla jsem a ona ho opatrně vyndala.

„To jsou dvě části spojené v jedno. Dobrý výběr, slečno,“ konstatovala, ale já ji neposlouchala. Jen jsem prostě chtěla mít ten přívěšek.

„Ano, ano, vím. Keltský uzel ve spojení s Jin a Jang,“ odsekla jsem jí.

„Kolik stojí?“ Docházela mi trpělivost. Chvilkami mě i napadlo, že bych ji vysála. Ale byla stará a moc by mi nechutnala.

Zabalila ho a já jí za něj patřičně zaplatila. Sebrala jsem ho z prodejního pultu a musela se hodně ovládat, abych z toho krámu nevylítla nadlidskou rychlostí. Vzala jsem za kliku, když se místností opět ozval ten její protivný hlas.

„Tenhle přívěšek vám pomůže najít vaše místo ve vesmíru,“ dolehlo ke mně a já cítila, jak ve mně proudí jed. S tichým zavrčením jsem vycenila zuby a hned se to snažila zahnat. Vyšla jsem z obchodu a zalitovala, že jsem tam vůbec lezla.

Došla jsem k autu a nasedla do něj. Nerozjela jsem se. Seděla jsem, koukala před sebe a svírala v ruchách volant. Hlavou se mi honila věta té staré báby. Přesvědčovala jsem samu sebe, že ty řeči vedla jen proto, aby prodala své zboží. Detail, že to řekla, když jsem ho už dávno koupila, jsem zahnala pryč.

Opět jsem se vrátila zpět do reality a vzala ten přívěsek do rukou. Připnula jsem si ho na krk. Podívala jsem se na sebe do zrcátka a pochopila jedno. Že už ho nikdy nesundám.

Chtěla jsem se rozjet domů, když jsem si všimla, že mám tak trochu zdemolovaný volant. Nahlas jsem zavrčela a vztekle do něj bouchla. Když mi chvilku na to v klíně přistál zbytek volantu i s řídící jednotkou, lezly ze mě slova, které bych normálně nepoužila. Výborně, můžeš jít pro nové auto, Bello!

Zaparkovala jsem své nové Porsche z roku devadesát pět vedle ostatních aut a kráčela si to do hradu. Těšila jsem se na to, až budu ve svém pokoji. Chtěla jsem si udělat chvilku sama pro sebe.

Vstoupila jsem do pokoje a odložila kabelku na stolek hned vedle dveří. Podívala jsem se do obývací místnosti a uviděla Ara sedět v mém křesle. Narovnala jsem se a opatrně přešla k němu.

„Jsi zpět?“ pronesl s upřeným pohledem na mě. Beze slova jsem přikývla.

„Užila sis dnešní den?“ optal se mě a já svěsila ruce podél těla.

„Ano. Zařídila jsem novou knihovnu,“ objasnila jsem mu svůj odpolední program. Přešla jsem k šatníku a vyzula si boty. Sundala jsem si pásek, který zdobil můj vosí pas. Nebylo potřeba mu objasňovat, co se s knihovnou stalo. Věděl to až moc dobře.

„Určitě bude dokonalá,“ pochválil mě a já se pousmála. Otočila jsem se k němu, ale to už se na mě tlačilo jeho tělo. Normálně bych se zapřela a před nikým neustoupila. Ale tohle nebyl nikdo. Tohle byl Aro. Nedotknul se mě, ani nemusel, couvala jsem sama od sebe a tím se natlačila na zeď hned vedle šatníku.

„Proč mi neřekneš, co se tady děje, Isabell?“ udeřil na mě a já byla v té chvíli tak malinká.

„Nic se neděje, Aro,“ vychrlila jsem ze sebe. Ruce mi automaticky vystřelily k jeho hrudi.

Jediné, co jsem nikdy nechtěla ztratit, byla právě Arova náklonnost. Nechtěla jsem zradit jeho lásku ke mně. Vlastně, mou lásku k němu.

Byl mi vším, co tenhle svět představoval. Byl to on, kdo mě vytrhl z obyčejnosti, lidskosti a dal mi moc a sílu. Dal mi výjimečnost. Zahrnoval mě vším, co jsem chtěla, nebo potřebovala. On byl ten jediný střed mé existence. A bylo to ze mě. Žádný dar to neovlivnil a ani nemohl.

„Ty ne, Isabell,“ vyšlo z jeho úst s naléhavostí. Snad prosba? Nepotřebovala jsem vědět víc, všechno jsem pochopila.

„Nikdy tě nezradím, Aro. Já ne,“ šeptala jsem mu to přímo do tváře, jako by to byla ukolébavka. Můj dech se zastavoval na jeho semknutých rtech. Pootevřel je, aby moje slova mohla dovnitř. Jeho oči nabíraly temný odstín rudé a ve mně se uvolnil pocit výhry. Chtěl mě. Pořád mě miloval.

„Jaké místo má Demetri v tvé existenci?!“ zeptal se mě a snažil se ovládat tón jeho hlasu, který sklouzával do žárlivosti. Jeho ruce svíraly má ramena. Snažila jsem se přemýšlet. Nechtěla jsem, aby se Demetrimu něco stalo.

„Žádné. Je to obyčejný upír, co umí dobře stopovat,“ pronesla jsem se vší vážností a doufala, že tahle věta zachrání Demetrimu existenci. Arovy oči opět začaly nabírat odstín sytě rudé. Ale mě to neoklamalo. Stále to s ním chtěl skoncovat. Dokonce bych řekla, že byl rozhodnutý. Ten dotěrný svíravý pocit se opět dostavil. Jasně jsem ho cítila.

„To jsi prostě celá ty,“ řekl a otočil se ode mě. Poodstoupil a znovu na mě pohlédl.

„I tak starého upíra, jako je Demetri, přiměješ k něčemu, co mu zlomí vaz,“ polemizoval. Zarytě jsem ho sledovala a snažila se přijít na to, kam tím mířil.

„Stvořil jsem tě. Věděl jsem, jak obrovský je tvůj potenciál. Viděl jsem tě jednat a zdokonalovat se. A přesto všechno mě dokážeš překvapit,“ dokončil polemiku a zamyšleně se posadil opět do mého křesla. Tak, jako on znal mě, jsem ale i já znala jeho. A tak jsem toho využila a zkusila jeho rozhodnutí na poslední chvíli změnit.

„Vím, proč Demetri chce to, co chce,“ vyslovila jsem jasně. Aro byl v mžiku na nohách a já k němu udělala jeden rychlý pohyb. Zájem v jeho očích mi naznačil jediné. Demetri přece jen šanci na přežití ještě má.

Moc se omlouvám za to čekání. Pokusím se s povídkou trochu hnout, abych mohla přidávat častěji. Doufám, že má stále nějaké ty čtenáře. :-)

V příští kapitole bude pokračovat rozhovor mezi Bells a Arem. Dozvíte se, jak se Aro nakonec rozhodl a jestli Bella opravdu dokázala zvrátit jeho rozhodnutí zabít Dema. Také Vám poodhalím zvláštní vztah, který mezi nimi je. Láska? Oddanost? Přátelství? Otcovství? Možná všechno, možná nic. :-) Předem avizuji, že na Bellu neplatí žádný z darů. U Volturiů je z vlastní vůle. :-) Zatím si můžete tipnout, jak celá tahle situace dopadne. ;-)

Vytvořil se nám tady zatím milostný trojúhleník a tak Vám ho tady přidávám. :-)

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slza pro upíra - 9. kapitola: