Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slza pro upíra - 30. kapitola

02.12.2013 (21:30) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2663×

„Alecu, prosím! Musíš to pro mě udělat!“ škemrala jsem a snažila se ho přesvědčit o nutnosti mé žádosti.

„Bello, já nevím. Felix je hlídá… a Jane –“

„Přece tě tvá sestra nevyvede z míry,“ protestovala jsem.

„Možná kdyby Demetri…“

„Demetri se momentálně vzteká někde v Egyptě. Nemůžu čekat, až se vrátí. Jsou to už tři dny, Alecu. Musí vědět, co se stalo. Nessie musí vědět, že jsem ji neopustila. Že není na světě sama… Že se k ní vrátím. Jednou... Alecu, prosím! Pro Nessie,“ zašeptala jsem. Jeho pohled se zjemnil.

„Musela jsi mu hodně ublížit, když se takhle zdejchl,“ ušklíbl se.

„Teď tu ale nejde o Demetriho, toho vyřešíme potom. Teď tu jde o Nessie a to, že o mně nic nevědí. A tohle si ta malá nezaslouží. Prosím tě, jdi tam a všechno mu řekni. Řekni mu, že jí musí vysvětlit, že je to pro jejich dobro. Pro její dobro. Že je miluju a že udělám všechno pro to, abychom byli zase spolu.“

„A jak to chceš jako udělat?“ vyhrkl. „Budeš si brát Caia, Bello! On tě nespustí z očí. To je tvůj konec!“ připomněl mi citlivě.

„To teď není důležité. Důležité je, abys jim to vyřídil. A potřebuju ještě něco,“ chvilku jsem se odmlčela. Pak jsem se na něj znovu obrátila. „Potřebuju, abys Edwardovi řekl, že to uděláme tak, jak chtěl on.“

„Co uděláte? Bello, já tomu vůbec nerozumím. Co spolu uděláte? A co chtěl on?“

„Alecu, věř mi, prosím. Ty tomu rozumět nemusíš, hlavně že tomu bude rozumět Edward,“ utnula jsem ho. Teď jsem víc než kdy jindy chtěla, abych byla u nich. Chtěla jsem naši budoucnost. Naši společnou budoucnost.

„Cos myslela tím, že Demetriho vyřešíme potom?“ zeptal se ještě. Protočila jsem oči a nervózně kmitla rameny.

„Bože, jde tu o život dvou lidí a ty řešíš Demetriho. Vrátí se, dobře? Věř mi, vrátí se,“ uklidnila jsem ho a povzdechla si. Musel se vrátit… Potřebovala jsem ho. Bez něj jsem to nebyla já…

„Jak si tím můžeš být tak jistá?“

„Cítím to. A navíc, nenechal by mě tu… On ne,“ povzdechla jsem si, když mi na rozum přišel náš poslední rozhovor.

„Já tě v tom přece taky nenechám, Bello. Nikdy,“ řekl vážně. Podívala jsem se mu do očí a pousmála se. Byl tak mladý a přesto z něho sálalo staletí rozumu a zkušeností. Byl jako moje soukromá Pandořina skříňka. Věčné dítě, do kterého vkládáte veškeré své ideály. Tak talentovaný, tak úžasně úžasný. Tak můj…

„Miluju tě, Alecu, víš to, viď?“

„Tak jako já tebe,“ usmál se.

„Běž už, prosím,“ řekla jsem a strčila do něj. Naposledy se na mě ode dveří podíval a pak zmizel v útrobách hradu, aby mohl doručit mou zprávu.

Otočila jsem se zády ke dveřím s tím, že se vrátím k sobě, když jsem uslyšela ten hlas…

„Nerozumím tvému pojetí slova miluju,“ řekl Demetri a mně se na tváři objevil úsměv. Otočila jsem se k němu a podívala se na něj. Jeho tvrdý výraz hovořil, že se stále hněval. Překonala jsem vzdálenost mezi námi a stála tak milimetr od něj. Jedním pohybem jsem ho objala a silně zmáčkla. Chvíli odolával, pak jsem ale ucítila jeho ruce na mých zádech a jeho stisk po chviličce značně zesílil.

„Jsem šťastná, že jsi tu,“ řekla jsem pravdu a stále ho objímala.

„Jak bych mohl odejít,“ zašeptal a vtiskl mi polibek na krk. Ještě víc jsem ho objala, než jsem ho pustila.

„Promiň mi to,“ zašeptala jsem s pohledem do jeho očí. „Promiň mi to, prosím,“ řekla jsem a pak se natáhla k jeho rtům.

„Miluju tě, Demetri. Opravdu ano,“ zašeptala jsem a pak ho něžně políbila.

„Ale nejsem láska tvé existence,“ vydechl, když jsem se odtáhla.

„Promiň,“ řekla jsem naposledy. Díval se mi do očí a myslím, že tehdy to pochopil. Pochopil, že láska může mít mnoho podob. Stejně tak jako může mít mnoho různých tváří.

„Věděl jsem to,“ přiznal. Nechápavě jsem se něj dívala.

„Prosím?“

„Věděl jsem to od té chvíle, co jsem viděl, jak se na něj díváš,“ dodal. O krok jsem od něj ustoupila.

„Jak jsi to mohl vědět, vždyť ani já pořádně nevím, jestli teď dělám dobře…“ blekotala jsem a negativně kroutila hlavou.

„Protože je stále člověk, Bello. V momentě, kdy by otevřel oči do nesmrtelnosti, ucítila bys to. Lásku tvé existence,“ vysvětlil. Až teď mi to všechno začínalo docházet. To, jak tlačil na pilu, to, jak se snažil se mnou manipulovat… To, jak…

„To tys to řekl Arovi,“ řekla jsem nahlas tu největší zradu v mém životě.

„Musel jsem, Bello. Bylo mi jasný, že dřív nebo později se on k tomu dopracuje a pak bych tě ztratil už navždy,“ vysvětloval své důvody, no, mě v ten okamžik nezajímaly.

„Ne, Demetri,“ řekla jsem chladně, „to teď jsi mě ztratil navždy,“ řekla jsem tak, aby mi rozuměl každé písmeno. Podívala jsem se do očí zrádci a se vztyčenou hlavou chtěla odejít. Chytil mě za rameno s tím, že mě zastaví, a to neměl dělat. Rukou jsem ho odmrštila na protější stranu sálu. Ve vzduchu se ohnul, aby dopadl na zem a ne aby se rozprskl na zdi.

„Bello, počkej,“ řekl, když jsem se otočila k odchodu. Zůstala jsem stát zády k němu.

„Vždycky bych byl třetí, viď?“ řekl s jedem v ústech. „Nejdřív Edward, tvá láska, pak Alec, tvůj nejvěrnější pes a těžký oblíbenec a pak teprve ten blbec Demetri, že?“ vyskakoval si.

„Pleteš se, Demetri,“ řekla jsem, aniž bych se na něj otočila. „Vždycky bys byl až čtvrtý. Protože i Caius je lepší než ty,“ pronesla jsem chladně a pak už opustila ten zpropadený sál.

Pohled Alec

Nebylo těžké dostat se do jejich bytu. Sestra nejspíš někde lezla do zadku Caiovi a Felix šel lehko oklamat. Byl prostě tolik hloupý. Už dlouho jsem říkal, že on byl omyl upíra. Ale jako bojovník nebyl k zahození, to jsem mu musel nechat. Byl jsem rád, že jsem ani nemusel použít svůj dar. Byl příliš zaměstnaný ženskýma v nedaleké hospodě. Kdyby Aro věděl, jak plní jeho příkaz… Asi by se divil.

Vyskočil jsem oknem do Nessiiny ložnice a s letmým pohledem do jejího obličeje osvětleného jen lehkým kuželem pouličního světla jsem přešel do obýváku. Bylo tu nezvykle čisto. Zdálo se, že se Edward držel. Měl jsem radost. Už kvůli Belle… Už kvůli Nessie.

Přešel jsem ke gauči, na kterém Edward spal. To, že nebyl v ložnici, ale tady v polorozsvíceném obýváku a krčil se na té jejich sedačce, jasně říkalo, že měla Bella pravdu. Čekal na ni. Stoupl jsem si nad něj a přemýšlel, jak ho vzbudit, aby neměl újmu na zdraví.

Než jsem to stačil vymyslet, otevřel oči a se zděšením chtěl vykřiknout. Obratně jsem mu zacpal pusu svou rukou.

„Ticho! Hlídá vás jeden z našich a fakt ho nechci vyrušit,“ mrkl jsem na něj a viděl, že se pomalu uklidňuje. Přikývl, a tak jsem mu uvolnil pusu.

„Kde je Bella? Co se stalo?“ začal se okamžitě vyptávat jako kolovrátek.

„Taky tě zdravím, Edwarde. My se ještě neznáme, naposledy, když jsme se viděli, jsi byl mimo,“ připomněl jsem mu.

„Pamatuju si tě,“ řekl a očima si mě přeměřil.

„Podívej se, něco se zvrtlo –“

„Je Bella v pořádku?“ přerušil mě. Tak takhle se daleko nedostaneme a já neměl času nazbyt.

„Ano, je v pořádku, aspoň zatím…“ zarazil jsem se, protože mi v hlavě naskočila myšlenka na nadcházející svatbu s naším milým a milovaným tyranem.

„A kde je? Proč tu jsi ty?“

„Tak, podívej se, milej zlatej,“ přerušil jsem ho. „Dochází nám čas a já ti musím vyřídit vzkaz. Takže navrhuji, aby ses posadil, zmlknul a poslouchal mě, než nás oba dostaneš do problémů,“ nařídil jsem mu a posadil se na kraj k němu.

„Jsem jedno ucho,“ přikývl a vyděšeně na mě koukal. Potom jsem mu polopaticky vysvětlil, v jakém průseru se nachází oni, v jaké situaci se nachází Bella, a že se to za žádných okolností nesmí dozvědět Nessie. Protože to by Bellu zabilo.

„A můžu pro ni něco udělat? Je vlastně vůbec něco, co pro ni můžu udělat?“ ptal se okamžitě, když pochopil, že jsme všichni v prdeli.

„Podívej se, Edwarde, nebudu ti lhát, Bella se za tři týdny provdá za jedno z vládců a není nic, co by tomu mohlo zabránit. Důležité ale je, abys věděl, že to dělá, aby vás ochránila. Jediné, co si Bella přála, bylo, abys vysvětlil Nessie, že ji nikdy neopustila a že ji velmi miluje.“

„Jo, to samozřejmě udělám, jen nevím, jak tohle zvládne… Jak tohle zvládneme,“ připustil a schoval tvář do dlaní.

„A myslíš, že je nějaká možnost, že se ještě někdy uvidíme?“ chtěl vědět. Stále nejspíš nechápal, jak velký průser tohle byl.

„Ne, Edwarde, pravděpodobně se už nikdy neuvidíte, co hůř, nikdy se už neuvidí s Nessie, protože jsou v sázce vaše životy. A přestože se Bella snaží něco vymyslet, neudělá nic, co by vás ohrozilo. Tohle je konec, Edwarde. Definitivní. Teď jen musíme spolu s Bellou vymyslet, jak vás jednou provždy ochránit,“ vysvětlil jsem mu, snad jednou provždy.

„Musím s ní mluvit,“ rozhodl.

„Ne, pokud nechceš, aby byla Nessie sirotek. Nebo hůř, aby si ji dali jako zákusek,“ řekl jsem hlasem, který nepřipouštěl diskuzi.

„Nemůžu uvěřit tomu, že je tohle konec,“ vydechl a opřel se.

„No, teď je hlavně důležité, abyste to přežili,“ řekl jsem ten závažnější problém… Podle Edwardova výrazu jen nepatrně důležitější…

„Jaký konec, tati? A kde je Bella, Alecu?“ ozval se rozespalý hlásek ode dveří.

„Ahoj, prcku, jak to, že nespíš?“ podíval jsem se na ni a pokusil se o úsměv.

„Kde je Bella, Alecu?“ zopakovala a dívala se na mě.

„Bella je v pořádku, broučku,“ řekl Edward, došel k ní a vzal ji do náruče.

„A proč tu není?“ ptala se dál. Vyměnil jsem si s Edwardem jeden nevyslovitelný pohled.

„Poslouchej mě, prcku,“ vyzval jsem ji. „Ať se stane cokoliv, ať se dozvíš cokoliv, Bella tě miluje nade všechno na světě. A to se nikdy nezmění, ano?“ Přikývla a promnula si očka.

„Měj se na pozoru, Edwarde, a buď opatrný,“ řekl jsem. Pak jsem malou v jeho náruči pohladil po vlasech a ona mi na okamžik stiskla ruku. Usmál jsem se na ni a pak nadobro zmizel z jejich bytu.

Pohled Demetri

Stál jsem se svěšenou hlavou u Beliných dveří a marně se snažil vymyslet, co bych jí měl říct. Byl to týden, co se mnou nepromluvila ani slovo. Kdyby jen to. Úplně mě ignorovala. Potom, co jsem mluvil s Arem, jsem pochopil, jak velkou chybu jsem udělal. Bylo pozdě na to, abych svých činů litoval. A nebylo nic, čím bych je mohl napravit.

Aro nemohl stanovit horší trest, než byla svatba s Caiem. Dobře jsem věděl, jak ji ten parchant miluje. Ale taky jsem moc dobře věděl, že jeho láska ji může zničit. Věděl jsem, že Aro podnikne radikální kroky, aby Bellu přiměl se vrátit, ale tohle jsem nečekal, tohle ne.

Zvedl jsem ruku s tím, že už konečně zaklepu na její dveře. Musel jsem s ní mluvit. Nemohl jsem to takhle nechat. Nechtěl jsem to takhle nechat…

Otevřela dveře a nepříjemně přivřela oči, když zjistila, že jsem to já.

„Bello, prosím tě –“ Chtěla mi prásknout dveřmi před nosem. Zachytil jsem je a zastavil.

„Musíš se mnou přece jednou promluvit,“ naléhal jsem. Do jejího pokoje jsem ale nevstoupil. Bez jejího dovolení nikdy. Nebyl jsem v takové pozici jako Alec. Při myšlence na jeho jméno se mi rozvířil jed v těle. Protože oni dva měli tak speciální vztah. Platonický, přesto silnější než cokoliv jiného. Než to, co jsme měli mezi sebou my. Nikdy jsem nepřekonal tu závist, kterou to ve mně vyvolávalo. Nakonec jsem ale bral všechno…

„Co můžu udělat pro to, abys mi odpustila? Abys uvěřila, že –“ Najednou jsem nemohl tu větu dokončit. Bylo to zběsile bušící lidské srdce, které mi nedovolilo pokračovat. Bella to musela slyšet taky. Otočila se čelem ke mně a zaposlouchala se.

„Nessie,“ vydechla a v očích se jí zalesklo. Byl to strach, který se jí přehnal přes její nesmrtelné tělo.

„Co ji to napadlo?“ zeptal jsem se a sám v duchu ztuhl. Dobře jsem věděl, co její přítomnost v doupěti upírů znamenala.

Bella nečekala na další přemítání o tom, jak pošetilé to dítě bylo. V sekundě vylítla ze dveří a v další se už řítila do velkého sálu, kam to dítě právě otevíralo dveře. Na nic jsem nečekal a spěchal za ní.

„Nessie!“ zvolala Bella, když se otevřenými dveřmi vřítila do sálu. V tom ji ale nepozorovaně chytil Felix.

„Bello!“ uslyšel jsem její dětský hlásek, který se na konci zlomil. Srdce jí strachem bušilo jako splašené.

„Pusť ji!“ křikl jsem na Felixe a chtěl jít k nim. Vtom se ale mezi nás postavil Jeremiah. Změřil jsem si ho pohledem a přemýšlel, co budu dělat teď. Vtom se ozval dětský výkřik, když Aro vstoupil do místnosti spolu s Jane.

„Dost!“ zakřičela Bella, když se Nessie sunula bolestí k zemi. To už u ní ale byl Aro, který ji hrubě chytil za krk a nedovolil tak, aby spadla na zem.

„Podívejme se, kdo se přišel zúčastnit tohoto rodinného dramatu,“ pronesl Aro, když se z chodby ozvalo další bušící srdce. Po svých už Edward do sálu nedošel. Přitáhli ho dva strážci.

Bella se snažila vymanit z Felixova sevření. Ten jí nekompromisně držel ruce stočené za zády tak, aby byla co nejmíň pohyblivá. Jeremiah stál u jeho boku a jen ji pro jistotu přidržoval.

Bella byla výborná bojovnice a oni to moc dobře věděli. Jen si neuvědomovali to, čeho jsem si já byl plně vědom. Nezmohla by se na nic. Byla paralyzovaná strachem, protože ji zasáhli na tom nejcitlivějším místě.

„Neměla jsi sem chodit,“ zašeptala Bella a nespustila z Nessie zrak.

„Já… Já jen chtěla… Chtěla jsem, aby tě za námi pustili,“ vzlykala, až se zajíkala.

„Neplakej, broučku,“ tišila ji, „neplakej, Nessie, všechno bude zase v pořádku,“ pokračovala, jako by tam nikdo z nás nebyl. Jako by se nenacházela v situaci, ve které se ve skutečnosti nacházela. Měla strach. Měla o ni vážně strach a byla rozhodnutá udělat všechno pro to, aby ji zachránila. Aby je zachránila. Viděl jsem, jak se její zrak mihnul k Edwardovi, který klečel nedaleko Ara v rukou dvou upírů.

„Tak o tom bych rád podiskutoval, má drahá,“ vložil se do toho Aro. Tyhle situace zbožňoval. A taky se v nich vyžíval.

„Aro, pusť ji. Prosím,“ naléhala Bella.

„Ty prosíš?“ zděsil se. „Vážně mě prosíš, Isabello?“ Nessie se vzpínala jeho stisku. „Jak hluboko jsi klesla, Isabello. Kvůli lidskému dítěti!“ obořil se na ni.

„Nech je jít. Udělám, co budeš chtít. Zůstanu,“ přislíbila. „Jen je nech žít,“ zopakovala svou prosbu. Měřil si ji přísným a zároveň hladovým pohledem. Takovým, při kterým jen těžko dokážete odhadnout výsledek.

„Zradila jsi mě. Slíbila jsi, že mě nikdy neopustíš,“ pronesl pobouřeným hlasem. Nessie vypískla, když jeho stisk zesílil.

Bella se k ní chtěla dostat, marně. Udělal jsem krok k nim, když jsem ucítil tu ostrou a palčivou bolest. Netrvalo dlouho a bolest byla pryč. Podíval jsem se na Bellu, která mě sledovala. Při pohledu do jejích očí mi došlo, jak můžu napravit to, co jsem zvoral. Jak vykoupím své pochybení. Jak ji přiměju, aby mi uvěřila, že jsem jí nikdy nechtěl ublížit. Že jsem byl jen sobec, který ji chtěl mít pro sebe za každou cenu. Ale na to jsem prostě neměl právo.

Rozhlédl jsem se po sále. Byli tu snad všichni. Všichni se přišli podívat na veřejnou popravu své princezny. Bylo mi z nich zle. Zahlédl jsem Caia, jak seděl na svém trůnu a zamyšleně celou situaci pozoroval. Proklínal jsem ho za to, že v ten okamžik nic neudělal. Viděl jsem Edwarda, jak bezmocně klečel se svěšenou hlavou a jen těžko se snažil zůstat při smyslech. Překonal strach a pud sebezáchovy, aby přišel zachránit své dítě. Viděl jsem Nessie, která sotva popadala dech. Její hrůzou rozšířené oči byly lehce zakryté slzami, které jí v kapkách stékaly po jinak andělské tváři. Viděl jsem Ara, který v tu chvíli projevil spoustu emocí. Pomstychtivost se mísila se zklamáním, které prožíval, a vše bylo přikořeněné láskou, kterou ke své princezně cítil. Jen horko těžko jsem mohl přijít na to, jaký cit převládne. Jestli ušetří její existenci…

A pak tu byla Bella. Její tělo bylo napjaté. Bezmoc ji srážela na kolena a strach ji ochromoval tak, jako jsem to ještě v životě u žádného upíra neviděl. Její oči, které se vehementně upíraly na Nessie, byly až nepřirozeně skelné. V té chvíli mě popadla panika. Tohle nebylo dobré. Prožívala enormní emoční vypětí, a to bylo pro upíra snad to nejhorší, co mohl zažít.

„Aro, prosím… Prosím, pusť je,“ žadonila. V té chvíli se hranice jejích emocí protrhla. Viděl jsem to na řeči jejího těla. Viděl jsem to v její tváři.

„Prosím,“ vydechla, když se v koutku jejího oka začala mísit ta životberoucí tekutina.

„Bello! Ne!“ vykřikl jsem vyděšeně. „Slza je pro upíra smrtelná!“ zakřičel jsem hystericky. To už ale bylo pozdě. Překvapením a zděšením se sálem rozlehlo hrobové ticho.

Felix uvolnil svůj stisk a ona si tak mohla sáhnout na tvář, která už teď byla smáčená slzou, která si nekompromisně dál razila svou cestu. Vyděšeně se podívala na mokrou stopu na své ruce, jak si utřela tvář. A pak s pohledem na Nessie upadla na zem. Netrvalo dlouho a její tělo se začínalo tříštit jako ten nejvzácnější porcelán. V té chvíli jsem ucítil bodnutí u svého srdce. V té chvíli jsem věděl, že je po všem. Nic pro mě už nemělo smysl a všechno, co ve mně dosud přežívalo, vyhaslo. Díval jsem se na její rozsypávající se tělo a byl jako ve snu. Ale upíři snít nemůžou. Protože přece nikdy nespí…

Pomalu jsem se vracel do reality a uslyšel tak Nessiino volání jejího jména. Byla k smrti vyděšená a hlasitě plakala. Aro ji pustil a ona tak padla na zem. Nemusel jsem se rozhlížet, abych věděl, že všichni byli v šoku. Po staletí kolovaly historky o upíří slze, která obrátí tělo v prach. Nikdy jsem ale nepotkal nikoho, kdo by to zažil. Až teď. Jen jsem se nedokázal zbavit otázky, proč zrovna ona. Měla být snad legendou, která bude po další staletí strašit všechny upíry? Bude všem připomínat to, že jako upír nesmíte mít city?

Pohlédl jsem na Aleca, který upíral svůj zrak na místo, kde ještě před chvílí bylo její tělo. Když mi pohled opětoval, oba jsme věděli, co musíme udělat. Pro Bellu. Pro to, abychom uctili její památku. Nesnažil jsem se skrývat, tak jako jsem to dělal celou svou věčnost. Teď už ne. Nebylo pro koho. Kývl jsem na něj a on mi kývnutí oplatil.

„Teď!“ křikl, když všechny v místnosti poslal do sladkého nevědomí. Oprostil jsem se od okovů, které mi přirostly k nohám, a přinutil se k pohybu. Vzal jsem Nessie do náruče a Edwarda hodil přes rameno, pak jsem se vydal z hradu pryč. Nezáleželo na tom, že venku probíhal všední pracovní den, nezáleželo na tom, že bylo světlo. Teď už mi nezáleželo vůbec na ničem.

Po nějaké chvíli jsem s nimi překročil hranice Itálie a za další chvíli jsme byli ve Francii. Tam jsme společně sedli na letadlo a vydali se směrem k mým přátelům, kde jsem věděl, že budou ti dva naprosto v bezpečí.

Epilog

Pohled Edward

Když nás tehdy Demetri přivedl k rodině Cullenových, věděl jsem, že s nimi budeme v bezpečí. Takhle to podle Demetriho chtěla Bella. A já v ni věřil. Věděl jsem, že ona by nás nikdy nebezpečí nevystavila. Přesto jsem se nikdy úplně nezbavil pocitu, že se pro nás Volturiovi jednoho dne vrátí a dokončí, co tehdy začali. Proto mi nikdy neuniklo žádné ztmavlé místo či opuštěné zákoutí.

Ale největší strach, který ve mně přetrvával a nejspíš nikdy úplně nezmizel, byl o mou Nessie. Bylo až neskutečné, co za svůj krátký život zažila a s čím vším se musela poprat. Dobře jsem si uvědomoval, že jsem její rodič, že ten strach přece nikdy nezmizí, že ji navždy budu chtít chránit a opatrovat. Ale pořád jsem byl jen člověk. Proto jsem byl nesmírně rád za naši novou rodinu. Za to, že na nás dávali ve dne v noci pozor, za to, že byli neustále s námi, za to, že nás přijali mezi sebe.

Cullenovi byli velmi milí a hodně nám pomohli, co se porozumění jejich světa týkalo. Nejednou jsme mluvili o mé přeměně. Ale já si byl vědom toho, co každého po proměně čekalo. A já tentokrát věděl, že neudělám nic, co by mělo znamenat ztrátu byť jen jednoho jediného dne s Nessie. Přeměna by nás odloučila a to byla cena, kterou jsem nebyl ochotný přijmout. 

To moje dcera to viděla jinak. Čekala na den své proměny vlastně ode dne, kdy se dozvěděla celou pravdu o upířím světě. Nikdy jsem pořádně nepochopil, čím byla tolik fascinovaná, či jen chtěla být jako Bella.

Ale dobře jsem si pamatoval ten okamžik, když jsem pochopil, proč to udělala. Proč se nechala pohltit věčností, která jí sebrala vlastní lidský život.

„Tati?“ slyšel jsem její hlas. Stál jsem na útesu a díval se na červeně zbarvené nebe při západu slunce. Dnes bylo zalité krví. Možná jsem si to jen představoval. Chtěl jsem věřit, že to bylo způsobené tím, co mě čekalo. Možná jsem jen nedokázal najít odvahu jít a udělat to. Nessie byla o tolik silnější… Nerozuměl jsem tomu, kde se to v ní vzalo. Kde byla ta moje malá, plachá holčička. Najednou jsem ji neviděl.

„Ano?“ šeptl jsem polohlasně. Už víc nebylo potřeba mluvit nahlas. Věděl jsem, že mě uslyší.

„Věděla jsem, že budeš tady,“ pousmála se a udělala pár kroků blíž ke mně.

„Chodíš sem vždycky, když na ni myslíš,“ vydechla, teď už o poznání blíž. Nepatrně jsem natočil hlavu, abych ji alespoň koutkem oka zahlédl. Pak jsem se opět zadíval do dáli. „Na Bellu,“ dodala a postavila se vedle mě. Cítil jsem, jak mi ztěžkly dlaně, a tak jsem je bezpečně zastrčil do kapes. A ten tíživý pocit u srdce. Bylo to tak vždy, když někdo zmínil její jméno. I po těch letech.

„Chodím sem, když potřebuju přemýšlet,“ usmál jsem se a jednou rukou ji objal okolo ramen. Přitiskl jsem si ji k sobě a letmo ji políbil do vlasů. Odtáhla se ode mě a já se jí podíval do tváře. Tolik se podobala na svou matku. Jako bych ji znova viděl v jejích osmnácti letech. Až na ten malý detail, že do tohohle andělského obličeje se budu koukat už navždy.

„A mluvit s ní,“ dodala a pak se ke mně znovu přitiskla. Na ten chlad, který z ní vycházel pokaždé, když jsem se jí dotknul, jsem si nikdy nezvykl. Až pozdě jsem pochopil, že u Belly mi to nikdy nevadilo. Věděl jsem, že ona mi byla předurčená. To ona napsala naši budoucnost. Jen tu nemohla být s námi. A to byl fakt, který ve mně celá ta léta bolestně přetrvával.

„A mluvit s ní,“ souhlasil jsem tiše.

„Bude tu s námi navždy, tati. Nikdy nás neopustí. Vím to. Cítím to,“ zašeptala a pak mě pevně objala.

„O tom jsem nikdy nepochyboval, holčičko.“

„Tohle pro nás chtěla. Tohle měl být náš společný život. Tohle měla být naše rodina. A Cullenovi jsou naše rodina.“ Odtáhl jsem ji od sebe a zadíval se jí do roztaveného zlata, které na mě teď soustředěně upírala.

„Ano, naše rodina,“ odsouhlasil jsem a pochopil, že rodina byla to, co chtěla ze všeho nejvíc. A nestačilo jí, že s nimi prožijeme zbytky našich životů. Chtěla víc. Chtěla věčnost. Tak jako moje Bella. Ale to nejdůležitější bylo, že mě přitom chtěla. Chtěla mě ve své věčnosti, kterou už statečně tři roky prožívala.

„Co myslíš, že by mi Bella na mou váhavost řekla?“ zeptal jsem se a úsměv si pohrával s mými rty. Nessie se na chvilku zamyslela, pak se na mě podívala.

„Určitě by řekla: Koukej pohnout tím tvým zadkem, ať už je tvá přeměna za námi. Trpělivost není zrovna mé druhé jméno a k tomu mám vážně hlad!“ smála se tím svým zvonivým smíchem a já spolu s ní.

„Ne, tohle by určitě neřekla,“ zasmál jsem se. Nessie se odtáhla a podívala se mi zhluboka do očí.

„Ne, neřekla. Řekla by něco v tom smyslu, že se nemusíš ničeho bát, že přece bude pořád u tebe. A až bude po všem, spolu budeme kráčet věčností, ať už nás její cesty zavedou kamkoliv. A já tu budu, tati. Budu tu s tebou, navždy.“

Objal jsem svou dceru a zadíval se na ztmavlé nebe se zbytky červánků. Už jsem neměl o čem přemýšlet. Naše budoucnost byla napsaná už dávno, dávno předtím. Teď už jsem si jen mohl uchovat památku na ni a vyplnit aspoň zčásti naši budoucnost.

„Nessie?“ slyšel jsem Alecův hlas.

„Už jdeme,“ zavolala na něj a v očích se jí blýsklo. Byl jsem rád, že tu byl někdo jako Alec. Věděl jsem totiž, že už nikdy nebude sama. Ale vlastně… S naší velkou rodinou už sama nikdy být ani nemohla.

Naposledy jsem se podíval z útesu a v té chvíli věděl, že až tu budu za nějakou dobu znovu stát, už nikdy to neuvidím stejnýma očima. Protože opar nesmrtelnosti dává všemu zcela nový rozměr.

Moc děkuji všem těm, kteří dočetli tuto povídku až do konce. Nebuďte z konce smutní, protože ani já z něho nejsem smutná. Každý máme svůj osud někde napsaný. A já věřím, že dřív nebo později přijdete na to, že to nemohlo s Bellou dopadnout jinak. Její věčnost byla přespříliš složitá na to, aby mohla všeho nechat a odejít žít úplně jiný život. To by přece nebyla naše volterrská princezna. :-) A navíc se mi líbila představa, že se z ní stane legenda, o které budou kolovat po další a další staletí historky. Ale my už víme, že tu navždy budou dva upíři, co si ji v srdci uchovají přesně takovou, jakou bývala. :-)

Děkuji za vaši přízeň a doufám, že se brzy shledáme u nějaké té nové povídky.

Psaní zdar!

Váš Mmoník

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slza pro upíra - 30. kapitola: