Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slza pro upíra - 3. kapitola

11.09.2012 (16:30) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 4035×

Uhnula jsem doleva, což nečekal, takže jsem získala setinu vteřiny na to, abych ho zezadu chytila za obě ruce. Vyskočila jsem nadlidskou rychlostí a zapřela mu koleno do zad. Prohnul se, což byla jeho osudová chyba. Nadskočila jsem a místo mého kolene měl na svých zádech moje chodidlo. Zapřená o jeho vlastní sílu jsem se tam bez problému držela. Házel sebou jako pominutý, ale jeho ruce byly bezpečně uzavřené v těch mých. Zapřela jsem se o jeho záda a propnula nohu, s mým postavením jsem trhla rukama směrem nahoru a tím mu utrhla ruce v ramenních jamkách. Zaskučel a padnul k zemi.

Stála jsem nad ním a odhodila jeho ruce na stranu. Sehnula jsem se k němu a chtěla mu utrhnout i hlavu, když zaprosil. Usmála jsem se a pustila ho. Slezla jsem z jeho zad a pomohla mu vstát.

„Dnes máš páru,“ zaštěbetal Alec ode dveří. Šlehla jsem po něm pohledem.

„Ty…“ zahrozila jsem na něj prstem. Usmál se a složil si ruce na hrudi.

„Neprovokuj,“ usmála jsem se a zvedla jednu Santiagovu ruku.

Jo, tohle byly naše oblíbené sázky. Upíři jsou všeobecně dost soutěživí. Co taky máte pořád dělat po dobu vaší nekonečné existence? Nějak jsme se zabavit museli. Nehledě na to, že to mělo dobrý vliv na výcvik k boji. Ale to byl pro mě jen detail.

„Teď já,“ uculil se na mě.

„Ne, Alecu. Ty ne,“ odmítla jsem ho rázně.

„No tak. Isabell, prosím,“ žadonil si o jasnou prohru. Jeho síla byla psychická, nikoliv fyzická. A já byla štít, na který jeho dar nepůsobil. Prostě, stačila by mi jediná rána...

„Víš, že tě přemůžu i s tvým darem,“ utrousila jsem, přitom držela Santiagovi ruku u jeho těla, aby ji mohl poplivat jedem.

„Já to zvládnu i bez daru,“ zazněl sálem drsný hlas Felixe. Felix neměl žádný dar, ale jeho ohromná síla byla k pohledání. Je pravda, že v boji byl prostě nenahraditelný. Kolikrát už jsem byla ráda, že je na naší straně. Někdy jsem i jen stála a dívala se, jak jeho rukou upíři umírají.

„Tohle je soukromá zábava a nikdo tě nepozval, Felixi,“ odbyla jsem ho. Santiago mezitím opět nabyl obě ruce a vrazil mi laškovně do ramene. Usmála jsem se na něj, ale nechala jsem to být. Otočila jsem se na Felixe a v jeho tváři objevila přesně ten výraz, když hodlá někoho zničit.

Stál v útočné pozici, takže mi nezbylo nic jiného, než se prostě bránit. Tohle už totiž neukecám. Naletěl do mě šílenou rychlostí. Odhodil mě na protější stěnu sálu. Rychle jsem se vzpamatovala a vystartovala proti němu.

Statečně jsem mu odolávala, ale Felix je velmi těžký soupeř. Přece jen nejsem fyzicky tak zdatná jako on. Výhodou mi bylo snad jen to, že to právě Felix mě učil obstát v boji. Už několikrát jsme spolu i bojovali, takže jsem znala jeho techniku, přesto to bylo něco.

Praštil se mnou o zem, která praskla jako sušenka. Byl to dost tvrdý pád, který by mě asi dostal na lopatky, kdyby se do toho nevložil Alec.

Použil na něj svůj dar, čehož jsem samozřejmě ráda využila. A v momentě, kdy byl Felix zproštěn veškerého vnímání, vymrštila jsem se opět na nohy a s úsměvem na Aleca, který ho stále držel v němotě, jsem ho chytila pod krkem a odhodila ho na protější stěnu. Než stačil k té stěně dolítnout, stála jsem tam, připravená zasadit mu ještě větší ránu a přirazit ho na ni víc.

Ale v letu se Felix probral a tak se stačil ubránit. Podívala jsem se na Aleca a viděla, že se zmítá v bolestech, které mu způsobovala Jane.

Zatímco se mnou Felix smýkal po podlaze, snažila jsem se zaštítit Aleca, aby ho přestala mučit.

„Alecu! Teď!“ zakřičela jsem na něj přiškrceně. Vzpamatoval se a opět soustředil svou pozornost na Felixe, kterému jsem se jedním rychlým pohybem vysmykla. Chytila jsem ho za ruce a srazila ho na kolena.

„Úžasné!“ Zatleskal Aro u dveří. Za ním se plížil Caius. Klečela jsem Felixovi na krku, on měl sklopenou hlavu k zemi. Alec se usmál a přestal ho oněmovat. Jane se na nás jen vyděšeně koukala, avšak nebyla schopná reakce. Vzali jsme jí totiž s jejím bratrem vítr z plachet.

Se smíchem jsem z něho slezla a žertovně kývla na Aleca, který se usmíval jako sluníčko. Jane se nad ním vždycky dost povyšovala, takže Alec využil každé situace, kdy mohl být nad ní.

„Jako kdybyste mi ukázali část boje, které zažíváte již několik desítek let,“ dodal a radostí si překryl pusu.

„Jako kdybych tam na chvíli mohl být s vámi,“ dodal a věnoval mi svůj pyšný pohled.

„Tohle byla jen sranda, Aro,“ dodal Felix spěšně. Měl strach, abych neřekla, že mě bez souhlasu napadl. Nikdy bych to neudělala, ale to on nevěděl.

„Myslím, že Alec je tvůj oblíbenec,“ dodal jízlivě Caius a změřil si ho nenávistným pohledem.

„Asi jako Jane tvoje,“ odsekla jsem mu a došla k Arovi.

„Hledal jsi mě?“ odvedla jsem pozornost. Tohle jsme si mohli vyřídit za zavřenými dveřmi.

„Jistě. Jsi připravená na cestu?“ Souhlasně jsem přikývla.

„V noci odjíždíme. Proto bude večeře o něco dříve. Dostavte se všichni včas,“ pronesl, potom pomalu opustil sál.

„Doprovodíš mě?“ zazněla Caiova otázka. Spíše bych řekla, že to byl rozkaz zakamuflovaný jako otázka. Protože to by se Arovi nelíbilo a mně už vůbec ne.

„Vlastně jsem slíbila Alecovi, že se s ním ještě na něco podívám.“ Snažila jsem se zamlžit, že s ním nechci jít.

„Isabello, prosím, doprovod mě,“ zanaléhal a já se nechápavě otočila. Hodila jsem omluvný usměv po Alecovi a rozešla se za Caiem.

„Když tedy tak hezky prosíš,“ utrousila jsem a už cítila jeho ruku na zádech, jak mě strká před sebou do mého pokoje.

Zavřel za námi dveře a já došla k zrcadlu. V momentě byl u mě a držel mě v náručí. Prohlížela jsem si jeho odraz v zrcadle. Svíral mě a z očí mu koukal chtíč. Prudce si mě k sobě otočil. Jeho rty vyhledaly můj krk, který hned na to začal laskat.

„Jsi tak zvrhlý,“ zašeptala jsem mu do vlasů, se kterými jsem si právě hrála. Přestal a upřel na mě svůj zrak.

„Hnusí se ti to?“ zajímalo ho. Dívala jsem se mu do očí a hlavou mi proběhlo hned několik našich zvrhlých milování. Byla to Caiova úchylka. Po každém boji jsme si to rozdali a on byl přitom k nezastavení.

„Líbí se mi to,“ zašeptala jsem s úsměvem. Caius se šibalsky usmál a já okamžitě věděla, co bude následovat. Hodně divoké odpoledne.

…

„Na naši královnu. Na mou Isabell,“ pronesl přípitek na mou existenci Aro. Všichni přítomní pozvedli číše naplněné krví a připili si na mou počest.

Po přípitku a hlavním chodu se začala zábava. Upíři jsou velmi dobří společníci. Mají hodně zvyků i tradic, i když by to do nich nikdo neřekl. A rozhodně vědí, jak se zabavit.

Už jen to, že se tu sešli všichni naši známí zaručovalo, že o zábavu nebude nouze. Nakonec jsme došli až k plánování další výpravné cesty. Tentokrát do Mexika. Mexický klan Ara již dlouho trápil, a tak jsme se na něj momentálně zaměřili. Když bylo všechno domluvené a odsouhlasené, konečně jsme se mohli vydat na cestu za mým dárkem.

Po půlnoci jsme opustili Itálii a za pár hodin jsme minuli hranice Monaka. Nemohla jsem se dočkat, až konečně dorazíme do našeho hotelu v Monte Carlu.

…

Monako. Stát ve státě. Hlavní a zároveň jediné město. Už když jsme jím projížděli, věděla jsem, že tohle ve mně něco zanechá. A taky že jo. Ta atmosféra byla neskutečná.

Hotel byl honosný jako všechno tady. Luxus na mě koukal z každého koutku města. Pokoj byl pro nás zbytečný, ale nutný. I když upíři nikdy nespí, chtějí někde složit hlavu.

Vešla jsem do svého pokoje a Alec mi položil tašky na zem. Hned potom šel do toho svého. Byla jsem zaujatá prohlížením nového prostředí, že jsem ani nezaznamenala, že bude svítat. Došla jsem k oknu a pomalu vyšla na balkón. Lidsky jsem se opřela o zábradlí a zahleděla se do dálky. Moře se začalo třpytit pod dotekem slunce. Nebyla jsem schopná se od toho pohledu odtrhnout.

Sledovala jsem každičkou třpytku a vlnku. Sluníčko povylezlo a pomalu pokrývalo i zbytek pevniny. Cítila jsem jeho paprsky na mé studené pokožce. Nemělo ještě takovou sílu, přesto jsem zavřela oči a nechala ho, aby oteplil mou pokožku.

„Jako diamant,“ pošeptal Demetri v balkónových dveřích. Lehce jsem se usmála a stále nechávala sluníčko, aby se snažilo dostat se mi do těla. Nikdy se mu to nepovede. To vědělo stejně dobře jako já, přesto se o to dál snažilo.

„Aro chtěl, abych ti vyřídil, že nás večer přijme kníže,“ zašeptal. Byla jsem ráda, nechtěla jsem, aby rušil tuhle chvilku. Kývla jsem mu na souhlas a lehce se na něj pootočila. Jeho upřený pohled mě spaloval daleko víc než ono dobývající sluníčko.

Dál jsem mu ale pozornost nevěnovala. Opět jsem se otočila tváří ke slunci a vrátila se k našemu soukromému boji.

Odpoledne jsem se vydala do města a nechala si ušít nové šaty. Večer jsme absolvovali nutnou návštěvu u knížete Reiniera. Hned potom už ale nebránilo nic tomu, abychom si do sytosti užili tohohle města.

Dny i noci v Monaku utíkaly na mě až moc rychle. Přes den jsme projížděli jeho krásy a v noci jsme okupovali nejznámější kasina. Zábava to byla, ale pro mě to byl i úplně jiný svět. Něco, co normálně ani neexistuje. Něco, co normální lidé nikdy nezažijí a možná se jim o tom ani nesní.

Ještě jednou jsem chtěla zažít monacké svítání. Ale tentokrát mi nestačilo sledovat ho z balkónu. Vyběhla jsem na útes nad Monakem. Stála jsem na kraji toho srázu a čekala, až se můj protivník začne klubat. Netrvalo to dlouho a už se jeho první paprsky dotkly moře. Podívala jsem se dolů. Ta výška mi nijak strach nenahnala. Věděla jsem, že když spadnu, nebudu to já, kdo se zraní.

Nad tou myšlenkou jsem se usmála. Tohle bylo totiž to, co jsem milovala nadevšechno. Navždy ledová, ale nezranitelná. S úsměvem jsem se podívala na tu ohnivou kouli, které si říká slunce, a široce se na něj usmála. Ne, nic bych za to nevyměnila.

Než jsme vešli do prvního kasina, všichni jsme si jednomyslně odsouhlasili, že nebudeme podvádět. Ovšem, jak všichni víme, upírovi se nedá věřit. A tak jsme se do Itálie vrátili zase o něco bohatší.

V další kapitole se přesuneme do současnosti. A co se v té stane? Aro přišel na to, že Mexický klan si nedal pokoj a po padesáti letech opět staví armádu ke jejich svržení. Isabell a její garda přivádějí Mariu, aby se zodpověděla ze svých činů. Co myslíte, smiluje se naše Isabellka? :-)

Stay tuned! :-)

Mmoník.

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slza pro upíra - 3. kapitola: