Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slunce 61 - Setkání

16.10.2010 (07:30) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2630×

61. Setkání

středa 1.7., 6:20, auto cestou na letiště v Seattlu

Seděla jsem na zadním sedadle, hlavu opřenou o okno auta, a snažila se neusnout. Bella a Jacob byli vepředu. A pak se Bella otočila, aniž by přestala řídit auto. Už mě nepřekvapovalo, co upíři všechno dokážou.

„Máš doklady?" pousmála se.

„Jo," zamumlala jsem.

„Tak je dej Jakeovi, on je uklidí," oznámila mi.

„Hej, ale to znamená, že se nedostanu ani přes hranice tohohle státu!" skepticky jsem se na ni podívala. Hranice státu Washington byly dost omezené.

„Dostaneš," ujistila mě, „mám pro tebe tyhle doklady."

Podala mi bílou obálku. Bylo tam všechno - pas, řidičák, občanka… moje fotka - ale jinak všechno změněné.

„A to mi uvěří, že mi je jedena dvacet? Vždyť vypadám pořád na patnáct," zamračila jsem se.

„Promiň, ale to bys nemohla být vdaná," pokrčila rameny Bella.

Otočila jsem pas z druhé strany a opravdu. V kolonce stav bylo vyplněno vdaná. „Cože?"

„Musíme mít jistotu," namítla.

„Jak jistotu?" vyjekla jsem.

„Že tě nebude nikdo otravovat, až se dozví, že jsi vdaná," zašklebila se.

Mlčela jsem. Pořádně jsem si prohlédla doklady. „A myslíš, že mi uvěří? Co kdyby si zkontrolovali, já nevím co a zjistili, že žádný Jack White neexistuje?" mračila jsem se dál. Julia White. Jednoduché jméno, to určitě nevzbudí podezření.

„Existuje," zašklebil se Jake.

„Nechápu," zakroutila jsem hlavou.

„Já jsem Jack White, víš? Bella si nemohla pomoci, takže máme doklady oba - kdyby se něco semlelo, abych mohl přijet."

Otevřela jsem překvapením pusu. „Aha."

Zatoužila jsem tak silně potom, aby mě hned někdo v letadle napadl, jen aby byl Jacob se mnou, že jsem se pak ještě dalších pět minut styděla.

Na letišti bylo poměrně rušno. Překvapilo mě to, ale přímý spoj do Atlanty byl úplně plný. Jacob mě držel za ruku a já úzkostlivě zkoumala odletovou tabuli, protože se mi nechtělo nastupovat do letadla. Bella mezitím šla, aby odbavili můj kufr.

Jake mě otočil čelem k sobě. „Ještě něco," zašeptal. Z levého prsteníčku mi pomalu začal stahovat prstýnek.

„Co to děláš?" zaprotestovala jsem.

„Tohle," zašklebil se a přendal mi ho na pravou ruku. Pak sáhl do kapsy a vytáhl jednoduchý kroužek a navlékl mi ho. „Pro všechny případy," zamumlal.

Nastavila jsem dlaň. A čekala.

„Co je?" nechápal.

„Když mám být tvoje manželka, chci abys byl můj manžel, takže kde je tvůj prstýnek?"

K mému překvapení se lehce zasmál. „Tady," spustil mi do dlaně kroužek o tolik větší než můj a přeci úplně stejný. Rychle jsem mu ho navlékla na prsteníček a spokojeně se usmála.

V tu chvíli si mě prudce přitáhl k sobě a rychle mě políbil. „Nechci pryč," zašeptala jsem, když se mi podařilo nadechnout se.

„A já nechci být od tebe tak daleko," ujistil mě.

„Prosíme cestující pravidelné linky 260 ze Seattlu do Atlanty, aby se připravili k odletu, děkujeme," ozvalo se hlášení.

V tu minutu u nás byla Bella. „July, pamatuj si - v Atlantě na tebe čeká Garett, řekne ti, co dál," dávala mi poslední instrukce.

„Jo, chápu," zabručela jsem. Upíři si mě budou předávat jako hračku. To zas budou prázdniny.

„Uvidíme se brzy," slíbil mi Jacob a naposledy mě políbil.

Povzdechla jsem si. I tahle lež mi dala malou naději. Když jsem prošla kontrolou a otočila se, abych zamávala - byli pryč. Možná, že to takhle bylo jednodušší.

Ale už teď se mi po něm strašně stýskalo.

12:40, Atlanta

Když jsem vystoupila z letadla, nevěděla jsem, co si mám počít. Chvíli jsem se zmateně rozhlížela, když mi někdo zaklepal na rameno. Vysoký tmavovlasý upír s lehce červenýma očima se na mě potěšeně zubil.

„Ahoj, July, já jsem Garett," natáhl ke mně volnou ruku, protože, jak jsem si všimla, v té druhé měl můj kufr.

Zakroutila jsem hlavou, ale usmála se: „Myslím, že by nebylo nejlepší ti tady podávat ruku. Trošku by to jiskřilo."

„Málem jsem na to zapomněl," zasmál se a strčil si ji do kapsy.

„Co se bude dít?" zeptala jsem se.

„Za půl hodinu ti letí další letadlo," řekl a pomalu jsme se dali do pohybu, abychom šli k jinému terminálu. Podívala jsem si na světelnou tabuli a málem vyjekla. Paříž?

„Co budu dělat v Paříži?" řekla jsem nahlas své myšlenky, když jsem si byla jistá, že nebudu křičet.

„To nevím," pokrčil rameny, „mám ti jen vyřídit, že tě na letiště přijde přivítat irská smečka, mají to nejblíže. Siobhan, Liam a Maggie."

Zalapala jsem po dechu. To už je nějak moc… co když všichni umřou jen proto, že mají se mnou něco společného?

„Řekl jsem něco špatně?" zasmál se, když se mi podíval do bledého obličeje.

„Ne, nic," zamumlala jsem.

Paříž, letiště Roissy - Charles de Gaulle, 20:43

Když jsem se po dlouhé cestě konečně vymotala z letiště po boku Siobhan, Maggie a Liama a nadechla se čerstvého vzduchu, padla na mě strašná únava. Maggie mě držela kolem ramen, usmívala se. „Vážně nic nechceš?" starala se.

„Ne, měla jsem něco málo v letadle," zašeptala jsem.

„Ale měla bys sníst něco víc," přemlouvala mě.

„Nemůžu," zakroutila jsem hlavou, „vždycky, když jsem bez Jakea, nemám na nic chuť."

Maggie mlčela, věděla, že říkám pravdu.

Připadalo mi to jako věčnost, než jsme dorazili před hotel. Nerozhlížela jsem se okolo. Nevěděla jsem, v jaké části Paříže jsem. Všichni se se mnou rozloučili. Úsměvy na jejich tvářích mi napovídaly, že mě rádi poznali - stejně tak jako já se seznámila s nimi. A měla jsem špatné tušení, že je nevidím naposledy.

Když mi poslíček otevřel dveře a vzal můj kufr, podívala jsem se po malém hotýlku. Vkusně zařízená recepce a za ní postarší pán, který se na mě usmíval už z dálky.

„Dobrý večer," pozdravila jsem svou chabou francouzštinou.

„Dobrý večer, slečno," odpověděl mi recepční a pak se opravil. „Paní," všiml si mého prstýnku. V tu chvíli jsem pochopila, proč ho mám. Bylo to jednodušší…

Ukázala jsem mu obálku s papíry, pas - ověřil si údaje. Začal na mě mluvit anglicky, což jsem uvítala. A pak mi dal klíče. Málem bych zapomněla na naučenou větu. „Víte, můj manžel přijede možná později, letěl jiným letadlem - takže mu dejte klíče a klidně ho pusťte nahoru."

„Samozřejmě, paní Julie, samozřejmě, jak si přejete," usmíval se, „víte, že mi Francouzi nikdy nemluvíme anglicky? Jsme velice pyšní na svůj jazyk. Ale vy jste to ve mně nějak zlomila, zvláštní - angličtina je důležitá!"

Usmála jsem se na něj. „Dobrou noc…," podívala jsem se na cedulku na jeho saku, „Georgesi."

„Dobrou noc," oplatil mi úsměv.

A já si oddechla. Konečně jsem si mohla odpočinout.

Kapitola 60 * Kapitola 62

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce 61 - Setkání: