Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slunce 56 - Probuzení

06.10.2010 (09:15) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2392×

56. Probuzení

Sluníčko mi zasvítilo do očí. Zamrkala jsem a najednou se mi prudce rozbušilo srdce.

Strachem, úzkostí a panikou.

Zdálo se mi to!

To ne… Prosím… Ne!

„Sethe?" zakňourala jsem nešťastně a poslepu hmatala po jeho ruce. Nemohla jsem nic a nikoho najít. Takže jsem zabořila tvář do polštáře a rozplakala se. „Ne, ne… Jaku, ne…"

Najednou mi po zádech konejšivě přejely dvě horké dlaně.

„Já jsem tady," ozval se známý hlas a mně se zastavilo srdce. Otočila jsem se a odhrnula si vlasy z ubrečeného obličeje. A pak jsem se vrhla Jacobovi kolem krku.

„Nezdálo se mi to," popotáhla jsem.

„Jsem tady," zopakoval. „Miluju tě, lásko," zašeptal a sklonil se k mým rtům.

„Já tebe taky," vrátila jsem mu polibek.

„Chci ti vysvětlit, proč jsem odešel," začal pomalu.

„Až později, Jaku. Nechtěl bys zatím něco k snídani?" zeptala jsem se a on se na mě usmál.

Oba jsme si vzpomněli na tu první noc, kdy jsem se probudila vedle něho a on si řekl o pusu. Ale tentokrát Jacob neodpověděl hned. Jeho horká dlaň přejela mezi mými ňadry až dolů k podbříšku.

„Tebe." Proti mé vůli se mi srdce rozběhlo zběsilou rychlostí. „Dýchej, miláčku," ozvalo se pobaveně a já se nadechla.

„Nemusíš se mi smát," zamračila jsem se a vstala z postele.

„Lásko?" ozvalo se za mnou a já se otočila.

„Ano?"

„Říkal jsem ti, že tě miluju, viď?" usmál se.

„Ano, kam tím míříš?" nechápala jsem.

„Takže mě nebudeš nenávidět za to, co jsem ti provedl," zeptal se ustaraně.

„Cože?" nechápala jsem.

„Jak je ti?" zeptal se na rovinu.

Sem míří? Jestli se mi líbila noc s ním? Vrátila jsem se k němu a schovala se do jeho náruče.

„Blázínku, byla to nejlepší noc mého života," přejela jsem ukazováčkem po jeho rtech.

„To jsem rád," zazubil se, „moje taky. Ale teď vážně. Ty ses neviděla?"

„To vypadám tak hrozně?" vyděsila jsem se.

„Mně se teda líbíš i tak, ale asi jsme něco zanedbali…" pokrčil rameny. Přemýšlela jsem usilovně nad jeho slovy.

„Jestli myslíš ochranu, tak se bát nemusíš, beru prášky, ale…"

„Ne, to jsem nemyslel," přerušil mě, „pojď se mnou." Popadl mě za ruku a postavil mě před zrcadlo v koupelně.

„Pane Bože," vydechla jsem.

„Vidíš? To jsem myslel," pokýval hlavou.

Silně mi to připomnělo to, co mi vyprávěla Bella. Její modřiny, když se poprvé milovala s Edwardem. Bylo to tomu tak podobné a přece jiné. Přesně tak jak říkala - jako oheň a led.

Moje tělo bylo skoro celé pokryté červenými spálenými flíčky. Moje rty byly naběhlé od jeho polibků a kůže byla popraskaná.

„Spálil jsem tě," odpověděl jednoduše.

„Spálil? Nepřipadám si ohořelá," zašklebila jsem se na náš odraz v zrcadle.

„Tak jsem to nemyslel," zasmál se mému špatnému vtipu. „Víš, včera… nedokázal jsem udržet svoje pocity na uzdě, dostal jsem se mimo vnímání, moje tělo muselo pálit," osvětlil mi situaci.

„Nevnímala jsem to pálení, vnímala jsem tebe," odporovala jsem mu. Hořela jsem, ale ne tím, že by mě něco pálilo…

„Možná právě proto jsi o tom nevěděla, promiň," omluvil se.

„Nemáš se za omlouvat," prohlásila jsem vesele a otočila se k němu. Stoupla jsem si na špičky, abych byla co nejvyšší. „I kdyby jsi mě spálil na popel, bylo by mi to jedno. Radši bych umřela, než žila bez tebe. Což znamená, že je mi všechno jedno - hlavně, že jsi zpátky."

„Myslel jsem, že se zblázním," zašeptal, „nejtěžší bylo odejít. Sledoval jsem, jak se trápíš a nemohl pochopit, že jsi zapomněla všechno, co jsem ti říkal." Zamračila jsem se.

„V tu chvíli nebylo nic důležitější než to, že jsi odešel."

„Kolikrát jsem ti říkal, že až ti tohle budu tvrdit, nemáš tomu věřit. Udělal jsem to - lhal jsem ti a tys tomu věřila," svěsil smutně hlavu.

„Promiň," vydechla jsem, „ale byl jsi pryč. V tu chvíli, kdy jsi to udělal, jsem umřela."

„Nepřišlo ti zvláštní, proč jsi dva měsíce neviděla Jaspera?" povzdechl si. Zakroutila jsem záporně hlavou.

„Ne. Jak říkám, nevnímala jsem nic."

„Byl se mnou. Za prvé, aby mě hlídal, za druhé, abych vůbec přežil. Kradl mi moje emoce, jak se mu zachtělo." Cítila jsem, jak dlaně zatnul v pěst. Pohladila jsem ho po tváři.

„Proč jsi se vrátil?"

„Tohle bylo udělané pro tvoje bezpečí a potom, co se k tobě ta italská pijavice dostala tak blízko, tvoji milí příbuzní usoudili, že je jedno, jestli budu s tebou, nebo tě nechají dál trápit. Dál umírat," procedil to naštvaně mezi zuby.

„Kdyby tam nebyl Collin se Sethem, asi bych umřela," namítla jsem a chtěla mu tak připomenout, že jsem nebyla sama.

„Jo," přikývl a pak se mu na tváři objevil úsměv, „ale ty jsi to pak přece zvládla úplně sama. Oni bez tebe by tam umřeli."

„Nic jsem neudělala," zamračila jsem se.

„Jasně, jasně," zasmál se, „pojď, dojdeme se nasnídat."

„Dojdu se nejdřív obléct," vyvlíkla jsem mu svoji ruku a zmizela v pokoji. Rychle jsem na sebe něco hodila a pak se ohlédla přes rameno. Nikdo v pokoji nebyl, a tak jsem rychle uvolnila prkno v podlaze a vytáhla tu obálku. Byl tam jen ten dopis.

„Vzal jsem si ho zpátky," ozvalo se za mnou. Otočila jsem se. Moje amatérsky vyřezávané dřevěné sluníčko se zpátky houpalo na Jacobově hrudníku.

„Jak jsi věděl, kde ho máš hledat?" podívala jsem se na něj.

„Znám tě," usmál se a natáhl ke mně ruku. A pak mě vytáhl na nohy. Zase se mi zastavil dech. Byl tak proklatě blízko…

Sklonil se ke mně a spojil naše rty. Srdce se mi zajíklo a pak se rozbušilo bláznivou rychlostí. Když skončil, se sebevědomým úsměvem mi zandal pramen vlasů za ucho. „Pořád stejná," dodal.

„Myslíš, že se to někdy zlepší?" snažila jsem se popadnout dech.

„To si nemyslím," zašklebil se, „já totiž líbám nepřekonatelně."

„S tím můžu jenom souhlasit," přikývla jsem a pořád se mi třásly nohy.

„Jsi jako já, ještě chvilku a proměníš se," utahoval si ze mě. Bouchla jsem ho lehce do ramene.

„Přestaň si ze mě dělat legraci."

„To bych si nikdy nedovolil," ujistil mě.

Kapitola 55 * Kapitola 57

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce 56 - Probuzení: