Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slunce 41 - Sníh

16.09.2010 (10:00) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2585×

41. Sníh

Když jsem se probudila, první, co mě napadlo, bylo to, že všechno je jen jeden velký omyl. Ale jen co mi do očí zasvítilo slunce, došlo mi, že je to pravda. Všechno - do puntíku.

Nešťastně jsem zabořila hlavu Jacobovi do prsou a snažila se uklidnit tím, že jsem poslouchala, jak mu vyrovnaně tluče srdce. Za chvíli už to bylo o něco lepší. Konečně jsem mohla v klidu přemýšlet. Ale nic mě nenapadalo. Nedokázala jsem to pochopit. Žádné normální vysvětlení neexistovalo.

Ucítila jsem Jacobovy prsty ve svých vlasech. Nadzvedla jsem se a když jsme se setkali pohledem, na tváři se mu objevil úsměv, moje srdce škobrtlo a pak začalo zrychleně bít.

Pak se mu na čele objevila přemýšlivá vráska. „Jak se cítíš?" zeptal se opatrně.

„Jako normálně," pokrčila jsem rameny, „možná trošku víc zmateně než obvykle. Ale jinak necítím žádnou změnu."

„Tak to je dobře," přikývl.

Vstala jsem a přešla k velkému oknu. Pohled na sníh zalitý sluncem byl tisíckrát krásnější než v noci měsícem. Třpytil se jako kůže upírů.

Ach jo.

„Nechápu to," zamumlala jsem.

„Já taky ne," ozvalo se mi vedle ucha a jeho ruce se mi omotaly kolem pasu. Opřela jsem se o něj. A povzdechla si.

„Neboj se," zašeptal.

„To nejde," zakroutila jsem hlavou, „kvůli mně se všechno pokazilo."

„Nic se nepokazilo," oponoval, „a pokud ano, tak hodně dlouho předtím než jsi se narodila."

Když to takhle řekl, něco mi docvaklo. Tolik let mezi mnou a bráchou, moje jméno… „Počkej. No právě proto. Než jsem se narodila… Moje jméno, ten rozdíl mezi mnou a bráchou. Něco mi uniká a nemůžu přijít na to co..."

„Ale něco tady nesedí," zakroutil hlavou, „narodila ses v dubnu. To není zrovna slunečnej měsíc."

„Ne, ale v červenci… " nechala jsem větu nedokončenou. Proč mě máma pojmenovala podle měsíce, kdy jsem… nejspíš vznikla?

„To ještě nic neznamená. Může jít o náhody," pokrčil rameny.

„Možná, že jo. Ale už dlouho si lámu hlavou, proč jsem se narodila, až když bylo bráchovi devět. Skoro deset. Rebecca a Rachel nejsou od tebe tak dlouho… Ne deset let…"

„Ne. Jsme od sebe čtyři roky," připustil.

„Jaku… Vážně mám pocit, že jsem na něco přišla… Ale nevím na co," povzdechla jsem si.

„Lásko, co kdybychom si zašli pro tyhle informace dolů? A pak ven, mám pocit, že do mě nalili pár litrů nějaký kyseliny," zašklebil se.

„Jo, dobře," přikývla jsem a usmála se.

Když jsme sešli dolů, nikdo kromě Iriny doma nebyl. „Ahoj," usmála se na nás a ta nenávist ze včerejška - vlastně dnešního rána - byla pryč.

„Ahoj, kde jsou ostatní?" zeptala jsem se.

„Šli ven. Jdu hned taky, jen jsem vás chtěla vidět. July, můžeš si půjčit moji bundu, pokud půjdete ven," nabídla mi.

„Jo, děkuju," přikývla jsem.

„Jacobe, nechoďte moc daleko, pořád čekáme na zprávy z Forks," otočila se na Jakea a pousmála se. Pátrala jsem po sebemenším napětí z její strany, ale nic… Jako mávnutím kouzelného proutku ta nevole mezi nimi zmizela. V duchu jsem nad tím pokrčila rameny a dál to neřešila.

„Dobře," přikývl Jacob.

Pak se Irina rozloučila a odešla lovit.

„Kam půjdeme?" usmála jsem se na Jacoba.

„Uvidíme, zatím by ses měla nasnídat," postrčil mě směrem do kuchyně.

…

Seděla jsem za krkem obrovského vlka, hlavu zabořenou do jeho šíje a čekala jsem. „Vyřiď jim, že je mám moc ráda a že na ně pořád myslím," zašeptala jsem Jacobovi do ucha a on si pobaveně odfrkl.

Jacob se mnou pomalu běhal po lese kolem domu, bral mě na místa, kam bych sama v životě nevyšplhala a tenhle malý výlet se mi líbil. Když se unaveně posadil do sněhu, slezla jsem z jeho hřbetu a šla se posadit na nedaleký kámen. Irinina bunda mě hřála, takže jsem neměla pocit, že je konec prosince.

Pak Jacob na kratičký okamžik odběhl a vrátil se oblečený jen do starých jeanů. Byl bos a pod jeho chodidly sníh tál. S uličnickým úsměvem si sednul vedle a vzal mě za ruku.

„Není ti zima?" starala jsem se.

„Blázníš?" zasmál se. „Řekl bych, že si udržuju poměrně stálou teplotu. Krásných čtyřicet tři a půl stupně."

„Já mám tak sto padesát pod nulou," zašklebila jsem se.

„No jsi pořádně studená, to je fakt," připustil a vzal si do dlaní moje ruce a zahříval je.

„Jak kousky ledu," ušklíbl se.

„Neurážej moje ruce," drcla jsem mu ramenem do boku.

„Já je neurážím, pouze konstatuju," usmál se.

„Já vím," oplatila jsem mu úsměv.

„Vrátíme se?" navrhnul.

„Chce se ti vracet?" odpověděla jsem otázkou.

„Ani ne," připustil.

„Tak vidíš," usmála jsem se, „mně se taky nechce vracet."

„Víš, co by mě zajímalo?" pronesla jsem po chvíli přemýšlení.

„Co?" zpozorněl.

„Jestli když udělám tohle…" vstala jsem a dala ruku nad sníh… Stalo se to, co jsem očekávala. Sníh se rozzářil, jako by byl pod plnou palbou slunečních paprsků. „Hustý," zamumlala jsem.

„Spíš to znamená, že se nemůžeš přiblížit k něčemu, co nechceš aby zářilo," zašklebil se Jake.

„Zajímalo by mě, jak dlouho by trvalo, než by ten sníh začal tát," řekla jsem zadumaně.

„Můžeš to zkusit," pokrčil rameny, „máme spoustu času."

Nechala jsem ruku nad sněhem a sledovala, jak po pár minutách sjela kapka vody až k mé botě. „Škoda, že to nechápu," povzdechla jsem si a vrátila se k Jacobovi.

Vzal mě za ruku a trochu cuknul. „Víš, co nechápu já?" zašklebil se.

„Co?"

„Jak může pod tvým dotekem tát sníh, když máš ruce studenější, než je on sám," na tváři se mu rozzářil vítězoslavný úsměv.

„Asi bych si to měla všechno sepsat pod sebe - abych viděla, jak vysoký faktor divnosti mám," tiše jsem se zasmála.

„Pojď vrátíme se," zvedl se Jacob.

„Děje se něco?" zajímala jsem se.

„Možná, dneska je venku celá smečka. Potřebuju slyšet, co se děje. Dneska večer by se měl ukázat tvůj pronásledovatel," procedil to naštvaně mezi zuby.

„A máma?" polkla jsem na sucho.

„Je u Sue," informoval mě, „dneska ji tam zdrží tak do půlnoci. To už by mělo být všechno v pořádku."

„To je dobře," ulevilo se mi.

„Já vím," zašeptal a pohladil mě po vlasech.

Kapitola 40 * Kapitola 42

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce 41 - Sníh: