Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slepá Houslistka - 18 – Nepříjemný rozhovor

10.07.2010 (13:15) • Chobotnicka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5614×

18 – Nepříjemný rozhovor

Zbýval měsíc do plesu a Jane se rozhodla mě vytáhnout na nákupy. Jane, byla posedlá nákupy stejně jako Alice.

Ne, ne, ne nesmím na ní myslet, zbytečně bych zase něco vyvedla.

„Iss! Jak to že ještě nejsi převlečená? Vždyť jsme se domluvily na nákupech, nebo sis to rozmyslela?“ Vlítla do pokoje Jane a její první cesta byla ke skříni, kde se přehrabovala a vybírala mi věci do města.

Laila, která jde s námi, zařídila zamračené počasí, takže sluníčko nevysvitne, pokud my budeme venku.

Je výhoda mít takovou kamarádku, i když bych to samozřejmě uměla zařídit i já, ale proč, když Laila v tom má praxi už nějaké to století.

Jane, se konečně vyhrabala z útrob mé šatny a se zářivým úsměvem mi nesla výherce v podobě světle modrého tílka za krk s holými zády a černo bílé kostkované sukně.

„Tohle si na sebe nevezmu a vůbec, kde se to vzalo v mé šatně?“ Měřila jsem si ji zkoumavým pohledem.

„To sis koupila při minulých nákupech.“ Snažila se mi Jane namluvit a při tom nahodila obličej „Já nic, já muzikant.“

‚Tak tohle jí fakt nežeru.´

„Tak že jsi to koupila ty a strčila do mé šatny,“ konstatovala jsem holý fakt.

„Fajn… Tak dobře. Dostala jsi mě. Koupila jsem to a propašovala do tvé šatny. Musela jsem to udělat, vždyť tam máš samé kalhoty, a to se pro ženu, jako ty nehodí,“ argumentovala, Jane.

„Jane, nežijeme v roce 1930, abych musela nosit sukně a kalhoty byly zakázané. Jo… jasně, ty jsi ještě starší, takže si je musela nosit a nosíš pořád, ale já jsem z jiné doby. Prostě miluju kalhoty a na tom nic nezměníš,“ zakončila jsem svůj projev na téma ženy a sukně.

„To chceš jít na ples v kalhotách?“ tázala se Jane a s pozvednutým obočím čekala na odpověď.

„Nejradši bych šla…“ Jane se zatvářila naštvaně a vyděšeně, „… ale Aro, by to nevydýchal a ostatní hosté také ne.“ Jane, se rozzářila a v ohromném úsměvu předvedla své dokonale bílé zuby i se špičáky.

Ano, máme špičáky, sice jsou pro lidské oko nepostřehnutelné, ale upířím zrakem je viditelné jejich mírné zašpičatění.

Na chodbě byly slyšet něčí kroky vedoucí k mému pokoji.

Nemohl to být nikdo jiný než Laila. Rychle jsem popadla věci, které Jane držela v ruce, a s nabroušeným pohledem si je šla obléct.

S Lailou jsme vešly do pokoje ve stejnou chvíli, takže na nás nemusela zbytečně čekat a mohlo se hned vyrazit.

V garážích mi Jane, hodila kličky od auta a mohlo se jet.

„Tak co, jak moc se těšíte na ples?“ prolomila ticho Laila.

„Strašně moc. Doufám, že se tam objeví nějaký pěkný upír,“ rozplývala se Jane.

„No já taky, ale hned po plese odjíždím. Bude to škoda, moc se mi tu u vás líbilo,“ řekla Laila a při tom se dívala z okna.

„Proč odjíždíš?“ zeptala jsem se, protože na ní bylo vidět, že se jí nechce.

„Aro, mě posílá na misi.“

„Ale to není důvod ke smutnění, za den nebo dva jsi zpět,“ začala Jane.

„Ne, Jane, nebudu.“

„Jak to? Vždyť Aro, nikoho na dlouho neposílá, tedy jenom výjimečně.“

Jenom jsem v tichosti poslouchala jejich rozhovor a snažila se přijít na to, proč odchází.

„Tak tohle je výjimečné,“ řekla nezaujatě Laila, ale ani jednou neuhnula zrakem a pořád pozorovala dění venku.

„Budeš nám, ale psát, že jo.“ Tentokrát se Jane začala obávat.

„Ne, nebudu. Musím přerušit veškeré styky. Jediný, s kým můžu být v kontaktu je Aro,“ sdělila Laila.

Jane byla v sedačce otočená čelem k Laile, která seděla za ní a nevěřícně ji sledovala. Za to moje hlavička se zaobírala fakty a snažila se přijít nevysvětlení.

Mise, kvůli které musí přerušit veškeré styky? Takto se postupuje při infiltraci.

Podávat hlášení pouze Arovi? To znamená odjezd do ciziny, změna jména, chování a vůbec celé osobnosti. Jediné co tahle vysvětluje je…

„Rumunsko,“ řekla jsem nahlas. Jane se vyděšeně podívala na mě a hned zpět na Lailu, která si jenom povzdechla a zavřela oči.

„To nemyslíš vážně! Ti je sebevražda!“ rozčilovala se Jane.

„Jane… já jsem náhrada,“ promluvila Laila se zavřenýma očima.

„Jak náhrada? Kdo tam měl jet?“ děsila se Jane odpovědi.

„Měly jsme tam jet s Bellou a Bella měla mít hlavní úkol. Infiltrovat se mezi Rumuny a pak tam dostat i mě, ale všechno se zvrtlo s jejím novým darem. Pro Ara je teďka moc cenná a bojí se, že by Rumuni prokoukli, nebo ji díky tomu, že má více mocí a nikdo nedokáže zjistit, jestli v ní další ještě nespí. No prostě by ji mohli odhalit. Samozřejmě, že přes štít to nikdo nezjistí, ale její nový dar je nestabilní a ještě pořád se někdy mění počasí podle její nálady a tohle nikdo riskovat nechce,“ zakončila Laila svůj sáhodlouhý proslov.

„Ale…“ snažila se protestovat Jane, ale Laila na ni upřela svůj pohled, Jane se raději otočila zpět dopředu, se zkříženýma rukama na prsou se snažila splynout se sedačkou.

„Na jak dlouho?“ zeptala jsem se a dívala se na Lailu ve zpětném zrcátku.

„Nevím, možná pár let.“ Pokrčila rameny.

„Pár let!“ vyjela, Jane a praštila pěstmi do palubky takovou silou, že tam zůstaly otisky. Zajížděla jsem na parkoviště, když se Jane, na Lailu znovu otočila.

„Pár let! To si doteďka žila na Marsu? Víš moc dobře, že infiltrace trvá několik let nebo století!“ prskala a vrčela Jane.

„Já to vím, Jane, a už se o tom nebudeme bavit. Jde se nakupovat holky!“ utnula rázně debatu, která neměla konce.

„Bezva, ale nemysli si, že tím tenhle rozhovor skončil!“ štěkla, Jane po Laile.

Radši jsem se mezi ty dvě nepletla, i když se mi ta mise nelíbila úplně stejně, jako Jane.

Sotva jsme vešly do vstupních dveří nákupního centra, Jane se přestala kabonit a její tvář zalil blažený usměv a v očích jí nebezpečně zajiskřilo. V tuhle chvíli zapomněla na zlobu, popadla nás za ruce a vydala se k prvnímu obchodu s oblečením.

Po náletu už na pátý obchod jsme odcházely ověšené taškami. Zaobírala jsem se myšlenkou, kam to všechno dáme. Na tolik věcí máme malé auto, ale Jane, to vyřešila nebo spíše náhoda?

„Felixi, Demetri, Alecu co vy tady?“ zavolala na trojici mizící nejrychlejší lidskou rychlostí.

„Jé… ahoj, Jane. My? No jdeme si sehnat smoking na ples,“ odpověděl Alec a při tom házel prosebné pohledy na všechny strany.

„Fakt? Tak to máme stejnou cestu,“ jásala nadšeně, Jane.

„Víte co? Já odnesu ty tašky zatím do auta a vy,“ ukázala jsem na naši skupinku, „můžete pokračovat v cestě.“

„Jdu s tebou,“ ozval se Demetri, „sama to nepobereš.“ Tak to měl pravdu, takovou hromadu tašek, i když jsem upír, tohle množství prostě nepoberu.

Laila s Jane nám předaly tašky a v doprovodu Felixe s Alecem, kteří po mně s Demetrim házeli nakvašené a závistivé pohledy.

„Kolika auty tady jste?“ ptal se Dem.

„Jedním,“ povzdechla jsem si.

„Tak do jednoho se to nevejde, ale…“ udělal dramatickou odmlku, „my jsme jely každý svým, takže moje auto je ti plně k dispozici,“ usmíval se jako měsíček na hnoji.

„Tak toho hned využijeme.“ Vrátila jsem mu úsměv, ale vevnitř jsem brečela. Naházeli jsme všechny tašky do jeho a našeho auta a usoudili, že další se budou muset dát jinam. Jane, se holt zase rozjela.

„Jdeme ji zkrotit, jinak už to nikam nedáme, a to jsme ještě nevybraly šaty,“ řekla jsem Demovi, který souhlasně přikývl.

„Izzi?“ zeptal se opatrně.

„Ano?“

„Už jsi vymyslela, jak to uděláš s tím, co po tobě Aro, chce?“ ptal se zdráhavě.

„Co máš na mysli?“ Pozvedla jsem jedno obočí.

„Myslím to, jak si máš najít partnera.“

„Nic s tím dělat nebudu. Já už své srdce darovala, a pokud nám nebylo souzeno být spolu, nic s tím nejspíš už nenadělám, ale zůstanu věrná jedině jemu.“

„To se Arovi líbit nebude,“ konstatoval Demetri.

„Pokud se mu něco nebude líbit, můžu klidně odejít. Nic mne ve Volteře nedrží.“

„To by zase nepřežila Jane. Opovaž se Izzi a moc dobře víš, že tě Aro bere jako dceru.“

„Jo, vím to moc dobře, ale já jeho jako otce neberu.“

Dál se už radši o ničem nebavil a já mu byla vděčná.

Vracely jsme se za Jane k obchodu se společenskými věcmi, když mě upoutala výloha jednoho obchůdku.

Ve výloze byly vystavené nádherné dřevěné housle. Zastavila jsem před ním a zůstala na mě zasněně hledět.

,Proboha tak dlouho jsem nehrála. Vždyť ani nemám na co.‘

„Izzi? Jsi v pořádku?“ optal se Dem a stejně jako já se díval na housle.

„Ano. Jenom ve mně vzbudily spoustu vzpomínek.“

„Ty na mě umíš?“

„Ano, dříve, než se za mě stal upír, jsem hrála na housle a dokonce studovala na hudební škole.“

„Hej vy dva! Kde se tak dlouho couráte?“ ozval se za námi hlas Laily.

„Vždyť už jdeme,“ odpověděl Dem.

„Bylo na čase,“ řekla Laila.

S Demem jsme šli k obchodu, ale Laila s námi nešla.

„Ty nejdeš?“ Otočila jsem se a zavolala na ni.

„Hned jsem za vámi, jenom si ještě něco musím vyřídit.“

„Dobře,“ řekl Dem a vydaly jsme se spolu za Jane.

17. kapitola << Shrnutí >> 19. kapitola

Autor: Chobotnicka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slepá Houslistka - 18 – Nepříjemný rozhovor: