Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slepá Houslistka - 15 - Zjištění

Bella se dostala před, Ara.
Jaký bude Belly osud?
Nabídne jí, Aro místo v gardě a co ona přijme ho?

Když jsem vešla, naskytl se mi pohled na neuvěřitelně velký sál, ve kterém se v dřívějších dobách musely konat honosné plesy.

Můj pohled, ale upoutaly tři staré trůny v čele sálu a osoby sedící jako sochy na nich. Pouze jejich oči mne se zájmem a obezřetností sledovaly a zase je měli temně červené.

Z prostředního trůnu se zvedl muž s tmavými vlasy po ramena.

„Vítej drahá, prý ses po mne ptala,“ promluvil přesládlým hlasem.

Pouze jsem kladně přikývla.

„Demetri, Felixi,“ řekl a svůj pohled upřel na mé dva průvodce.

První k němu přistoupil Demetri a podal mu ruku. On ji přijal a zadíval se na mne.

„Zajímavé,“ pustil ho a pokynul Felixovi, u kterého opakoval to samé.

„Jsi si tím jistý?“ ptal se s neuvěřitelným zájmem. Felix mu na jeho otázku pouze kladně přikývl a vzdálil se k Demetrimu.

„Moje milá, jsi velice impozantní,“ promluvil ke mně.

„Co tím myslíš, Aro?“ zeptali se ho oba bratři na trůnech.

„Tady Isabella,“ ukázal rukou ke mně, je dva a půl, ne vlastně teď uč skoro tři dny stará,“ řekl a otočil se ke svým bratrům.

„Tím chceš říct, že je novorozená?“ zeptal se ho nevěřícně blonďák sedící na trůnu a se zájmem mě pozoroval.

„Nechová se tak a ani nevypadá,“ řekl ten třetí.

„Můžete mi někdo vysvětlit co se semnou tedy stalo?“ zeptala jsem se netrpělivě.

„Ale samozřejmě drahá,“ řekl zase tím přesládlým tónem hlasu, Aro, ze kterého se mi začínalo dělat zle, „ale nejdřív mám otázku. Co jsi po cestě jedla? Protože podle Demetriho a Felixe naše recepční pořád žije,“ ptal se a v hlase měl neskrývaný zájem slyšet mojí odpověď.

„Když, jsem byla několik kilometrů od břehu Itálie ucítila, jsem nádhernou vůni, co se linula vodou. Instinktivně jsem doplavala ke zdroji,“ oči všech hltaly každé mé slovo, „uviděla jsem dva žraloky, jak se perou o kus masa. Na nic jsem nečekala a nad ničím nepřemýšlela, prostě jako smyslů zbavená jsme se po nich vrhla a jednoho po druhém je vysála,“ zakončila jsem svou řeč a těkala očima z jednoho na druhého.

„To je velice zajímavé a ta žena v recepci ti nevoní?“ zeptal se, Aro.

„Ne, proč by měla?“ nevěřícně jsem na něj koukala.

„Myslím, že je na čase ti říct co se s tebou stalo.“ Udělal dramatickou odmlku, při které bedlivě sledoval každou mou reakci, „Isabello, ten muž co tě kousl a zanechal ti dopis s instrukcemi, jak jsem se dozvěděl od Demetriho, byl upír,“ řekl velice vážným tónem hlasu.

,No to si ze mě dělá srandu?´

„To je nějaký vtip?“ ptala jsem se nevěřícně.

„Ne není, zkus se zamyslet nad tím, co se ti za ty tři dny stalo,“ vyzval mě.

,Co se mi stalo? Změnila jsem se. Vidím, pohybuju se rychle, slyším a cítím všechno kolem sebe na míle daleko, nepotřebuji kyslík, ten incident se žraloky a když tak nad tím přemýšlím, tak jsem vůbec nespala a ani nejsem unavená.´ V hlavě mi to šrotovalo a zoubky koleček začaly do sebe zapadat.

Překvapená z poznání jsem se podívala po všech v sále a vše zapadlo, kam mělo.

„Vidím, že už jsi pochopila,“ řekl, Aro s úsměvem. Pouze jsem mu v odpovědi přikývla, stále jsem jaksi nebyla schopna slova.

„To mají všichni upíři a vlastně i já červené oči?“ ptala jsem se opět nalezeným hlasem.

„Jen ti co se živí lidskou krví, někteří našeho druhu, ale přešli na zvířecí krev a ti mají oči zlaté,“ začal vysvětlovat, Aro.

„A já?“ ptala jsem se nedočkavě.

„Ty? Podle všeho bys je měla mít červené, jako mi protože jsi novorozená, ale z nějakého důvodu to tak není a mají modrofialovou barvu.“ Nechápavě jsem na něj vyleštila oči.

„Isabello je tu další věc, na kterou bych se chtěl, zeptal. Neměla jsi v lidském životě nějakou vlastnost, která byla více vyvinutá než u jiných lidí? Něco čím ses od nich lišila?“ ptal se se zájmem, Aro.

„Proč? Je to nějak důležité?“ Nejdřív chci vědět důvod a pak mu nožná něco řeknu.

„Mezi upíry jsou i jedinci s dary. Dar se většinou přebírá z lidského života a při přeměně se posílí. Nemusíš o něm teďka vědět. Protože jsi příliš mladá, ale může se projevit během několika měsíců. Dám ti příklad. Já sám mam dar, když se někoho dotknu, přečtu si celou jeho mysl, každou myšlenku, vzpomínku či událost, kterou za celý život viděl.

Díky tomu vím od Demetriho s Felixem tvé jméno a vím, o čem jste si povídaly v recepci.

Felix má také dar, kterým dokáže rozpoznat dary ostatních upírů, ale dokáže i u člověka určit jestli bude nadaný a co bude mít za dar.

No a u tebe zjistil velice silný fyzický a psychický štít, kterým nepronikne můj dar ani žádný jiný a díky kterému ti nejspíš nevoní lidská krev.

Podáš mi ruku, abych to mohl vyzkoušet?“ vysvětlil mi nadanost upírů a dychtil po tom vyzkoušet i můj dar.

Pomalu jsem k němu natáhla ruku a on ji opatrně aby mě nevyděsil, chytil a začal se soustředit.

„Ano, měl jsi pravdu, velice nadaná upírka.“ Pustil mou ruku a zářil jako malé dítě, kterému dáte novou hračku, a tou hračkou jsem měla být já. Nikdy!

„Aro, uděláš jí nabídku?“ ptal se blonďák na trůně.

„Záleží na ní,“ odpověděl mu a pohledem pořád sledoval mne.

„Isabello, chtěla bys tu zůstat a přidat se do mé gardy?“ zeptal se a dychtivě očekával odpověď.

Vzpomněla jsem si na slova z dopisu, ,pokud přijmeš, dej si podmínku.´

„Přijmu, ale mam jednu podmínku,“ odpověděla jsem a upřeně se na něj dívala.

„Povídej,“ vybídl mě s jiskřičkami v očích.

„Až budu chtít odejít, nebudete mi ty ani nikdo jiný bránit a necháte mě svobodně odejít,“ vyřkla jsem podmínku a netrpělivě čekala na odpověď.

„Jsem ochoten tvou podmínku přijmout,“ odpověděl smířlivě.

„Felix s Demetrim tě naučí bojovat a ke mně do pracovny přijdeš vždy před tréninkem a projdeme spolu veškeré zákony a dějiny našeho druhu,“ začal mi vysvětlovat, jak bude od teďka vypadat můj nový život.

„Demetri mohl bys přinést stejný plášť, jako máš ty s Felixem? Pořádal ho, Aro. Demetri pouze přikývl a během vteřiny byl zpět a podával Arovi složený tmavě šedivý, až černý plášť.

„Od teď ho budeš nosit,“ podal mi ho.

Já ho rozložila a přehodila přes ramena, zapnula jsem sponu se znakem a vzhlédla.

„To je znak Volturiů. Od teď jsi jedna z nás, vítej mezi nesmrtelnými,“ řekl a zářivě se usmál.

Najednou se otevřeli dveře do sálu. Otočila jsem se, abych viděla nově příchozí.

První jsem viděla blondýnku, které mohlo být kolem 17 let a za ní ten kluk co mi poradil cestu. Jakmile mě zahlédl, usmál se.

„Vidím, že jsi pořád na živu a dokonce se z tebe stal člen gardy s vysokým postavením,“ konstatoval a ještě s větším zájmem, než v té uličce si mě prohlížel.

„Co má s očima?“ zeptala se ta blondýnka.

„Isabello, dovol, abych ti představil dvojčata Aleca a Jane, klenoty mé gardy mezi které se po výcviku přidáš,“ představil mi je.

„Aro? Nezapomněl jsi na něco?“ ozval se blonďák z trůnu.

„No ovšem. Promiň, jsem to ale nezdvořák. Já jsem, Aro, ale to nejspíš už víš,“ řekl s podivným tónem hlasu a ještě divněji se u toho zašklebil, „Můj bratr Marcus,“ ukázal na upíra, teď už stojícího po jeho pravé straně.

„Moc mě těší, Isabello,“ řekl a políbil mi hřbet ruky, jak bylo zvykem v dřívějších dobách.

„Mě také,“ špitla jsem.

„A Caius,“ ujmul se slova opět, Aro a tentokrát ukázal na blonďáka stojícího po jeho levici.

„Rád tě poznávám, Isabello,“ řekl a zopakoval stejné políbení ruky, jako jeho bratr před ním.

„Já též.“ Opět jsem pouze špitla.

„Hej Isabello, nemáš nějakou zkráceninu?“ houknul na mě Alec.

Chvilku jsem přemýšlela nad tím, aby mi říkaly Bello, ale pak by mohla lehce přejít na Bells a to jsem nechtěla. Tohle oslovení bolelo.

„Izzi, říkejte mi Izzi.“ Jo to je přesně ono.

„Aro, Heidi tu bude každou chvilku,“ špitla, Jane.

„Dobře, alespoň uvidíme, jestli se dokáže Izzi tolik ovládat. Pokud ano, nechám tě lovit ty zubaté potvory v moři, ale nikdo se o tom kromě nás nedozví,“ výrazně se podíval po přítomných v sále a ti mi pouze odkývaly souhlas.

„Až tady skončíme, Jane, ti ukáže tvůj pokoj, najde nějaké oblečení, co ti bude, a vyjedete na nákupy.“ Sotva řekl slovo nákupy, Jane, vypískla radostí a já zkoprněla hrůzou.

Tohle chování mi připomnělo Alici. To jméno hrozně bolí a trhá moje srdce na kousky, jako kterékoli jméno z jejich rodiny. Vím, že jsem si na mě za poslední tři dny vzpomněla minimálně, ale od teď mohu už jenom vzpomínat.

14.kapitola << Shrnutí >> 16.kapitola

Autor: Chobotnicka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slepá Houslistka - 15 - Zjištění:

Přidat komentář:

Nick:

Text: