Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sleduj, takhle se to dělá! - 6. kapitola

21.01.2012 (20:15) • FriendToRain • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 971×

„Připravená?“ zeptal se Edward a stiskl svou chladivou dlaní tu mou. Zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla. Můžu být na tohle vůbec někdy připravená? Ne.

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Nezvládnu to,“ dostala jsem ze sebe přiškrceně a otočila se k odchodu. Jen jeho ruka mi v tom zabránila. Strhl si mě zpátky k sobě a pevně mě objal.

„Zvládneš,“ zamumlal mi do vlasů. „Zvládneš všechno, vzpomínáš?“ Zvedla jsem k němu hlavu a podívala se mu do očí, čišela z nich taková podpora, že by mě za normálních okolností nakopla světelnou rychlostí a já bych zvládla cokoliv, na co bych si jen pomyslela, ale tohle bylo jiné. Stála jsem před domem, kterému jsem mohla sedmnáct let říkat domov, ale teď jsem věděla, že je v něm někdo, kdo celý tenhle hřejivý pocit bezpečí ničí. Nemohla jsem tam jen tak vejít.

„Ne, nezvládnu,“ zakňourala jsem a pokusila se z Edwardova objetí vysmeknout, ale samozřejmě se mi to nepovedlo ani o milimetr. Nemohla jsem svou sílu měřit s jeho. Byl to předem prohraný boj. „Edwarde, slíbil jsi, že když se na to nebudu cítit, nebudeš mě do ničeho tlačit!“ připomněla jsem mu. Byla to ode mě podpásovka, ale nějakým záhadným způsobem jsem se dokázala netvářit provinile.

„To jsem slíbil,“ souhlasil opatrně a já v tu chvíli věděla, že se z toho nějak vyvlékne. Nepletla jsem se. „Ale taky jsem říkal, že to zvládneme společně,“ pousmál se. „Půjdeme tam spolu a všechno bude v pořádku.“ Naštvaně jsem našpulila rty, nehrál fér.

„Fajn!“ ušklíbla jsem se. „Ale když se něco pokazí, všechna vina jde na tebe,“ upozornila jsem ho. Potěšeně se usmál a já si domyslela, že to nemá nic společného s mou chabou výhrůžkou, ale s tím, že dosáhl svého. Opět. „Tak pojď,“ protočila jsem oči a popadla ho za ruku, kterou jsem křečovitě stiskla. Chtěla jsem, aby na vlastní kůži cítil, jak moc nervózní jsem, ale pochybovala jsem, že mu na to můj stisk přišel dostatečně silný.

Vydupala jsem schody na verandu a schválně se snažila nadělat tolik hluku, aby o nás předem věděli. Táta byl doma určitě, na příjezdové cestě stálo jeho služební auto a dveře od garáže byly otevřené. A pokud byl doma táta, musela být i ona.

Nechtěla jsem jen tak vejít, vzít si pár věcí a zase odejít. Takže jsem zbaběle zvedla ruku a zaklepala. Měla jsem klíče u sebe, a pod rohožkou byl ještě jeden náhradní, o kterém jsem moc dobře věděla, ale chtěla jsem, aby mi někdo přišel otevřít.

„Bello,“ podivil se Charlie, když mě viděl. „Přišla jsi,“ usmál se úsměvem plným nadějí, pak se ale zamračil, když si všiml našich propletených rukou. „Edwarde,“ pozdravil i jeho a otevřel dveře o něco víc, v jasném gestu, které říkalo, že můžeme dál. Ještě aby ne. Vešla jsem a rozhlédla se kolem. Nikde jsem ji neviděla, to bylo dobré znamení. Třeba se mi z téhle šílenosti podaří vyváznout bez jediné hádky.

Všechno bylo na svém místě a vlastně to tu vypadalo, jako by se nic nezměnilo. Zvláštním způsobem mě ten fakt potěšil. Nevím, jestli jsem čekala, že se tu s jejím příchodem všechno změní, předělá a upraví, ale všechno zůstávalo při starém. To bylo dobře.

„Přišla jsem si jen pro pár věcí,“ řekla jsem a snažila se znít jistě a pevně. Charlie zrozpačitěl.

„Ty se nevracíš?“ zeptal se a bylo na něm vidět, že ho bolí pronést tuhle na první pohled jednoduchou otázku. „Myslel jsem…“ nedořekl to, co chtěl říct, protože jsem ho přerušila.

„Myslel sis, že se vrátím a budeme žít jako spokojená rodina? No, to ne. Na to já totiž nemám.“ Hlas se mi při posledních slovech chvěl. Nebyla jsem tvrďák, mohla jsem si na něj jen hrát, ale věděla jsem, že to zvládnu jen do určité chvíle. A vidět takhle Charlieho, smutného a nešťastného, mi vůbec nepomáhalo.

„Víš, že jsem to takhle neplánoval…“ pokoušel si mě udobřit.

„Ne, nevím, tati!“ rozkřikla jsem se zničehonic. „Jak bych taky mohla? Přivedeš Renée zpátky a ani mi nic neřekneš! Tohle je podle tebe fér? Protože podle mě ne!“ nedala jsem se. Edwardův stisk o něco zesílil, kdyby se mi nepřipomněl, možná bych zapomněla, že je tu se mnou. Omluvně jsem se na něj podívala. U tohohle být neměl. „Je tady?“

„Jela do města,“ odpověděl mi s povzdechem.

„Skvěle. Jdu si vzít svoje věci.“

Charlie se nezmohl na žádné další slovo a já za to byla ráda, nechtěla jsem riskovat, že bych se znovu rozbrečela, neměla jsem k tomu daleko. Edward šel po schodech za mnou a snažil se tvářit neutrálně. Zajímalo by mě, co všechno si z Charlieho mysli přečetl.

„Trápí se,“ zašeptal monotónně, když za námi zavřel dveře od pokoje. Sedla jsem si na ustlanou postel a povzdechla si. Neřekl mi nic nového, znala jsem tátu dost dobře na to, abych poznala, jak se cítí. Nedával své pocity moc často najevo a o to jednodušší to bylo.

„Já vím,“ kuňkla jsem. „Ale já tu nemůžu zůstat, Edwarde. Ne, když tady bude ona. Je to moc rychlé a já prostě…“

„No tak, Bello,“ tišil mě, když si sedal vedle mě. Objal mě rukou kolem pasu a přitáhl si mě tak o něco blíž. To bylo přesně to, co jsem teď potřebovala. „Já to chápu, nebudeme na to spěchat, hm?“ Nadzvedl dvěma prsty mou bradu. Pokusila jsem se na něj usmát. „Nebudeme tlačit na pilu, chce to čas… Charlie to chápe. Nebo se o to alespoň snaží.“

„Má ji rád?“ nakousla jsem otázku, která mě zajímala asi ze všeho nejvíc. Nedokázala jsem si představit důvod, proč by se k ní vracel. Všechno nechala na něm, dokonce i mě. Nešlo mi to do hlavy.

„Nikdy ji nepřestal milovat… Ale nikdy se nechtěl dostat do situace, kdy by si měl vybrat mezi vámi dvěma.“

„No,“ polkla jsem. „To se mu moc nepovedlo.“ Lehce se zasmál mé snaze odlehčit tu tíživou atmosféru kolem nás. „Budu si muset sbalit nějaké věci,“ rozhodila jsem rukama. „Ale nevím jaké…“

„Myslel jsem, že jedeme pro něco určitého,“ podivil se. Začervenala jsem se. „Co?“

„Chtěla jsem ho jen vidět,“ přiznala jsem se neochotně. „Všechny věci mám u vás.“ Jeho smích už zněl víc uvolněně, byla jsem ráda, že se mi ho povedlo rozesmát. „Jsem strašná, já vím,“ uchichtla jsem se sama sobě. Byla jsem beznadějný případ. Charlie byl moje rodina, staral se o mě a dlouhou dobu byl jediným mužem, který si zasloužil místečko v mém srdci, dokud se ve městě neobjevil Edward.

„Vy jste mě takhle zneužila, slečno Swanová?“ ujišťoval se Edward a v očích mu tančily jiskřičky veselí. Přikývla jsem a zazubila se. Uměl perfektně odvádět mé myšlenky od nepříjemných věcí, teď jsem mu za to byla vděčná. A když mě políbil, opravdově a procítěně, byla jsem mu vděčná ještě víc.

„Zneužívat vás, pane Cullene, je má největší radost,“ přistoupila jsem na jeho hru a zapletla mu ruce do vlasů. Bylo mi jedno, že je v domě Charlie a že je dost pravděpodobné, že číhá rovnou za dveřmi. Bylo mi fuk, že mi ještě před malou chvílí bylo do pláče. Edward dokázal účinně odlákat mou pozornost jinam.

Momentálně k jeho rtům, které se něžně třely o ty mé. Stejně jako vždycky se příliš brzy odtáhl. Nechal mě udýchanou, roztouženou a úplně vláčnou. Už jsem vzdala všechny snahy se dostat dál, byly předem marné.

„Sbalím si pár věcí,“ zamumlala jsem ještě pořád bez dechu. Edward se jen široce usmál, zjevně potěšený tím, do jakého stavu mě dostal. Nekomentovala jsem to a vyhoupla se na nohy. Ze skříňky jsem si sebrala jen několik kousků oblečení, které jsem nacpala do tašky visící na rohu skříně. Ještě jsem do ní přihodila pár drobností, které se mi válely na stole, a byla jsem připravená vyrazit.

Nepřekvapilo mě, že u nás byl Charlie hned, jak jsme sešli dolů. Věnoval zamračený pohled mé tašce a pak i mně.

„Je ti sedmnáct, Bells,“ začal a já už předem věděla, co bude nadcházet. „Kdybych byl správný rodič, zavřu tě u tebe v pokoji a budeš mít domácí vězení… Ale protože vím, že jsem v mnoha ohledech jako rodič selhal, neudělám to.“

„Tati,“ zasténala jsem. Nebudu brečet, nebudu! „Ty víš, že tě mám ráda.“ Nikdy jsem příliš neuměla mluvit o svých citech, v tomhle jsem byla po něm. „Ale potřebuju čas.“

„To chápu, holčičko…“ zamručel, ani jemu tohle téma nebyla příjemné. Pak se podíval výhružně na Edwarda. „Jestli se jí něco stane, tak si mě nepřej.“

„Tatí!“ okřikla jsem ho. Dívali si do očí a nevypadalo to, že by chtěli jen tak přestat.

„Nebojte se, Charlie. Belle se nic nestane,“ ujistil ho nakonec Edward. Moc jsem tu jejich šarvátku nechápala, a abych řekla pravdu, nebyla jsem si jistá, jestli bych ji pochopit chtěla.

Když jsem nasedala do auta a ohlížela se k oknům svého pokoje, byla jsem jen krůček od toho, abych se rozbrečela, ale vydržela jsem to.

Dokud jsme nezahnuli za roh naší ulice.

Autor: FriendToRain (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sleduj, takhle se to dělá! - 6. kapitola: