Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sleduj, takhle se to dělá! - 5. kapitola

25.11.2011 (20:15) • FriendToRain • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1605×

„Ne, Alice! Kdy konečně pochopíš, že moji blbou náladu žádná vyjížďka do Olympie nespraví? Nech mě trucovat, tím mi pomůžeš nejvíc,“ bručela jsem nad talířem s naprosto dokonalými zapečenými tousty od Esme. Slanina a sýr, báječná kombinace.

„Otravuje tě?“ ozval se z ničeho nic hlas u mého ucha. Jen jsem se zašklebila. Už dávno jsem si zvykla na to, že se zčistajasna objeví.

„Jo,“ zamručela jsem a napíchla na vidličku pořádný kousek toustu. Když jsem mluvila dál, šermovala jsem s ním nad talířem a představovala si, jak omáčku rozpatlávám Alice po tričku. Byla to uspokojující představa, ale určitě se nerovnala skutečnosti. „Měla by se léčit,“ protočila jsem oči a nacpala si pusu jídlem. Vychutnávala jsem si sousto i Edwardův melodický smích.

„Promluvím si s ní,“ utěšoval mě vesele.

„To bys teda měl,“ máchla jsem povzbudivě vidličkou. „Mohla by z toho mít problémy, víš?“ zazubila jsem se na něj. Usmál se a natáhl ke mně ruku, pohladil mě po tváři a prstem mi přejel těsně pod dolním rtem. Z toho dotyku mi po zádech přejel příjemný mráz.

„Měla jsi tam kečup,“ zamumlal ztěžklým hlasem. Skousla jsem si ret, kterého se pár vteřin zpátky dotýkal jeho prst, a slastně přivřela oči. Jak vzrušující může taková maličkost být? Sama jsem to nečekala. A podle toho, jak si ode mě okamžitě o kousek odsednul, jsem nebyla sama.

Zavrtěla jsem hlavou, abych z ní dostala myšlenky, které se ke kuchyňskému stolu ani trochu nehodily.

„Doufám, že Esme nevadí, že tu zase otravuju,“ změnila jsem pro jistotu téma.

„Esme je ráda, že jsi tady,“ opravil mě úsečně. Atmosféra se okamžitě změnila. Z té krásné, kůži lechtající a chtivé na zapšklou a kyselou. Nechtěla jsem začínat hádku, bohatě mi stačila ta z dnešního rána. Nebyla jsem připravená se pohádat i s Edwardem.

„Já vím. To už jsi říkal,“ přikývla jsem a doufala, že to nebude chtít dál rozebírat. Nebylo to tak, že by na mě naléhal, abych se k němu nastěhovala, tak daleko jsme ještě nebyli, ale chtěl, abych s ním trávila víc času. Esme to prý nevadilo. Já se ale necítila dvakrát příjemně v domě plném upírů, kde každý slyšel každý můj nádech, každý povzdech,… Úplně všechno.

„Nebuď naštvaná,“ natáhl ke mně ruku a propletl si prsty s mými. Na talíři zbyla ještě pořádná porce jídla, ale měla jsem dojem, že jsem právě dojedla. Edward vstal a nepouštěl ruku. Seskočila jsem z barové židličky a uculila se na něj.

Nevýhoda vztahu s ním byla ta, že měnil emoce lusknutím prstů. Nebo se tak alespoň tvářil. Byl dobrý herec, ale nedokázal skrýt úplně všechno. Třeba jako teď. Ještě pořád jsem viděla, jak ho štve, že jsem s tím zase začala. Poznala jsem to podle drobných detailů, lehce staženého obočí, drobných vráseček na čele… A hlavně podle toho, že se až nesnesitelně kontroloval, abych nic nepoznala. Byla jsem si vědoma toho, že neví, jak moc průhledný je.

Určitě jsem se nechystala mu to říkat.

„Kdybych byla naštvaná, poznal bys to,“ ujistila jsem ho a přišoupla se nemotorně blíž k němu. Nebylo na tom nic složitého, jen přendat nohy, ale v jeho přítomnosti se i triviální záležitosti stávaly těžkými. „Třeba bych neudělala tohle,“ zašeptala jsem a postavila se na špičky, abych k němu byla o něco blíž. Zadívala jsem se mu do očí a přesně poznala ten okamžik, kdy jsem si to u něj vyžehlila.

„A co ještě byste neudělala, slečno Swanová?“ oplatil mi nazpátek provokativně. Zase ten jeho samolibý pokřivený úsměv, kterým by si u mě vyžehlil snad úplně všechno.

„Tohle,“ vydechla jsem a naklonila se ještě blíž k němu. Už jsme se skoro dotýkali rty, napětí bylo cítit ve vzduchu, vibrovalo a doráželo na nás. Neudělala jsem ten poslední krok, počkala jsem si, až ho udělá on. A přesně jak jsem čekala, netrvalo to dlouho.

Kdybych si mohla vybrat jedinou věc, kterou bych mohla dělat do konce života, bylo by to líbání s Edwardem. Chutnal jako nic jiného. Božsky a úžasně. Nebylo snad nic lepšího, než když se jeho sametově hladké rty zdravily s těmi mými. I tak jsem ale cítila, jak moc se ovládá. Jak moc se drží zpátky… Kdybych věděla, že se na mě nenaštve, dětinsky bych si dupla a domáhala se přídavku. Ale to jsem udělat nemohla, protože jsem si byla jistá tím, že bych docílila pravého opaku.

A to jsem rozhodně nechtěla riskovat.

„Nemám rád, když se na mě zlobíš,“ zamumlal a naposledy mě měkce políbil. Omámeně jsem se natahovala pro další polibek, ale jen se zasmál. Měla jsem takový špatný pocit, že se smál mně, ale nerozebírala jsem to.

„Nemám ráda, když mě zlobíš,“ podotkla jsem kousavě a postavila se zpátky na paty. Bylo to jako spadnout z nebe do reality, která proti němu působila omšele a šedě. Až tak moc se mnou zamával.

„Jsem rád, že jsme si vyjasnili, co nám vadí. Někde jsem četl, že v tom skýtá úspěch každého druhého vztahu.“

„Že jsi chodící Wikipedie, na to jsem se už zvykla, ale vztahová poradna? To jako vážně?“ nadzvedla jsem obočí. Zmateně zamrkal, ale když jsem vyprskla smíchy, jedním prudkým pohybem jsem se ocitla v jeho chladivé náruči.

„Až přijde den, kdy si ze mě nebudeš dělat legraci, oslavím to,“ bručel hraně, když mě v náručí nesl do svého pokoje. Cestou jsme potkali usmívajícího se Jaspera, jen jsem k němu mávla rukou a zrudlou tvář schovala Edwardovi do košile, čímž jsem si vysloužila další smích směřovaný na mou adresu. „Už se na to těším,“ řekl teatrálně, když mě hodil na měkkou matraci postele.

Mojí postele. Jenom mojí. Usínala jsem na ní spolu s Edwardem a probouzela se sama. Odkopaná, přetočená a vyspalá do růžova. Ale i když jsem spala, cítila jsem, že mi něco chybí. Někdo, koho bych se mohla držet. Vždycky tu byl, seděl na houpacím křesle v rohu pokoje, nebo si četl na pohovce hned u knihovny. Ale nebylo to ono. Teď si vlezl vedle mě a já byla spokojená.

Pohodlně jsem se natáhla a protáhla si ruce ke kolenům. Nevěděla jsem, jestli za to mohla moje špatná nálada z rána, nebo to, že jsem se v noci moc nevyspala, ale byla jsem pořádně ztuhlá. I přesto jsem si teď připadala nejspokojenější za celý den. Mohl za to on a jeho přítomnost, která mě sama o sobě uklidňovala.

Jenže tohle bylo chvilkové, nemohla jsem před tím vším utíkat věčně. Musela jsem se tomu postavit čelem, i když jsem neměla nejmenší ponětí, jak to udělat.

„Zvládneš to,“ zašeptal směrem ke mně a pohladil mě po vlasech. Slabě jsem se usmála.

„Myslela jsem, že mi nemůžeš číst myšlenky.“

„Jsi čitelnější, než si myslíš.“ Tak to jsme dva. „Vím, že tě to trápí.“ Povzdechla jsem si. To nebylo zrovna to nejvýstižnější slovo. Během pěti minut se všechno změnilo. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že je tady. Ve Forks. Stejně tak jsem nechápala Charlieho, měl tolik příležitostí k tomu, aby začal budovat nový vztah, ale on udělá tu stejnou chybu jako tenkrát. Jen s tím rozdílem, že mě teď táhne s sebou.

„Nevím, jestli jsem schopná se tam vrátit…“ povzdechla jsem si a zadívala se mu do očí.

„Nemusíš se tam vracet, Bello,“ zavrtěl hlavou. „Víš, že tady můžeš kdykoliv zůstat… Ale nemá cenu před problémy utíkat, stejně si tě najdou. Je lepší se jim postavit. Jsi statečná holka. Spolu zvládneme všechno, to mi věř,“ pousmál se.

A já mu kupodivu věřila. Spolu zvládneme všechno.

Autor: FriendToRain (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sleduj, takhle se to dělá! - 5. kapitola: