Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sleduj, takhle se to dělá! - 3. kapitola

26.07.2011 (16:45) • FriendToRain • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1186×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Zůstala jsem na ni ohromeně zírat. A ona se usmívala a všechno nasvědčovalo tomu, že na mě. Žena, kterou jsem viděla poprvé v životě. Žena, která raději odešla, než aby na sebe vzala zodpovědnost.

„Tati?“ dostala jsem ze sebe přiškrceně. Cítila jsem tlak pod očima, jak jsem se snažila nerozbrečet teď a tady. Dívala jsem se na svého tátu, o kterém jsem si doteď myslela, že ho znám. Ale neznala. Nervózně se drbal na temeni hlavy a nevypadal, že by se měl k tomu, aby mi něco vysvětlil.

„Táto!“ vzlykla jsem naléhavě. Potřebovala jsem, aby něco řekl, cokoliv, hlavně něco. Aby mi všechno vysvětlil, aby mi řekl, co tady dělá a proč se nám po sedmnácti letech znovu plete do života… Co od nás po takové době může chtít?

Mlčel. A mě spolu s tichem opouštěla i ta poslední vůle, která mé slzy držela na uzdě.

„Co tady dělá?“ máchla jsem k ní bezmocně rukou. Řekla jsem jí mami, ale tahle žena, která tu přede mnou stála a usmívala se, si nezasloužila žádné z takových oslovení. Nic pro mě neznamenala.

„Isabello,“ usmívala se dojatě a jak jsem si všimla, taky slzela. Asi ale z úplně jiného důvodu než já. „Drahoušku…“

„Neříkejte mi Isabello!“ vyjela jsem na ni. Nevěděla jsem, kde se to ve mně bralo, ale najednou to tam bylo. „Vy mi neříkejte nijak, vůbec mě neznáte!“ křičela jsem a už se ani nesnažila, aby ty zrádné slzy přestaly téct.

„Bells,“ vložil se do toho táta, ale já ho zarazila.

„Ty!“ ukázala jsem na něj prstem, „na mě nemluv,“ procedila jsem skrz rty.

„Takhle s otcem nemluv!“ Překvapeně jsem se na ni podívala. „Jestli chceš být na někoho naštvaná, prosím! Máš na to veškeré právo, ale Charlieho do toho netahej, je v tom nevinně. Zlob se na mě!“

„Vy mi nebudete říkat, jak se mám a nemám chovat!“ rozčilovala jsem se a nepoznávala sama sebe. Snad nikdy jsem nedala svým emocím tak volný průchod. Vždycky jsem se ovládala, byla jsem ta, která se o všechno starala a pořád byla po ruce, ale nikdy jsem si nestěžovala. Vždycky jsem v sobě to nepříjemné dusila. Ale teď to šlo ven úplně samo.

„Nepřišla jsem ti rozkazovat, Isabello,“ snažila se mě uklidnit, ale tím, že mi říkala Isabello, dosahovala pravého opaku. Nesnášela jsem své plné jméno a všichni, kdo mě znali, to věděli. Samozřejmě, ti co mě znali… Ona mě znát nemohla, když ode mě sprostě utekla.

„To teda nepřišla!“ osočila jsem se. Zkoušela jsem se uklidnit hlubokými nádechy, ale tentokrát to bylo marné. Chtěla jsem pryč. Musela jsem pryč. Někam, kde nebude ona s tím svým pitomým úsměvem! Co si to myslela? Že sem přijde a já jí nadšeně padnu do náruče, budeme společně brečet a vzlykat nad tím, co všechno jsme zmeškaly?

Ani náhodou.

Já tuhle ženu neznala a neměla jsem sebemenší chuť to napravovat.

„Bello, uklidni se. Celá se chvěješ,“ zkoušel to pro změnu táta. Na jeho tón hlasu jsem sice zareagovala, ale jako bych nechápala, co po mně přesně chce. „Posadíme se a já ti všechno vysvětlím.“

„Já se nechci uklidnit!“ nedala jsem se. „A už vůbec tu nechci sedět… s ní!“ rozhodila jsem rukama.

„Bello, miláčku…“ začala zase ona a já v tu chvíli viděla rudě. Kde byla těch sedmnáct let, že jí nedošlo, že nemá žádné právo na to říkat mi miláčku?! „Poslechni tatínka…“

„Já vás ale nechci poslouchat!“ Nečekala jsem na to, že mě některý z nich začne znovu přesvědčovat, a dala se na odchod. Dobrá nálada z rána byla pryč. Zkažená a pošlapaná nehezkými obrazy. Bylo mi z toho na nic…

Odcházela jsem s hlavou skloněnou a rukama ochraně založenýma na hrudi. Necítila jsem se v její společnosti dobře. Připadala jsem si holá a nechráněná. Ponížená a zrazená. Tolik emocí a všechny se ve mně míchaly, jak se jim zlíbilo.

„Bello!“ volal za mnou Charlie, ale já už ho nevnímala. Dupala jsem po schodech nahoru do svého pokoje a snažila se zastavit slzy, které mi pořád stékaly po tvářích. Zabouchla jsem za sebou dveře a bylo mi jedno, jestli spadne další nános omítky. Rukou jsem si skoro hrubě vjela do vlasů a tou druhou si promnula obličej, až mě z toho celý bolel. Tohle nebylo možné, nemohlo se to doopravdy dít… Teď se určitě probudím, zpocená a ubrečená, ale všechno bude dobré.

Jenže moc dobře jsem věděla, že tohle nebyl žádný zlý sen, ale realita.

Svezla jsem se na zem a rukama si otírala oči. Teď jsem děkovala tomu, že jsem se nikdy nemalovala a neměla jsem tak všude po tvářích černé šmouhy. Ale tahle triviální radost nenadělala nic s tím, co se uvnitř mě odehrávalo.

Moje máma byla tady. A podle toho velkého loďáku jsem předpokládala, že nepřijela jen na krátkou zdvořilostní návštěvu, o kterou se jí nikdo neprosil. Nedokázala jsem pochopit, jak je možné, že je tu. Jak to mohl Charlie dovolit? Nebyl to především on, komu ublížila? Byla to ona, kdo mu nechal na krku malou holčičku, a nenapsala jediné slovo vysvětlení.

Pořád jsem byla trochu roztřesená, ale věděla jsem, co musím udělat. Vyhoupla jsem se na nohy a začala hledat na nočním stolku mobil. Našla jsem ho skoro okamžitě. V seznamu čísel jsem našla to nejvolanější. Zvedl to hned po prvním zazvonění.

„Bello?“ Když jsem slyšela jeho hlas, něco z toho zmatku se zase dostalo na povrch.

„Přijeď si pro mě,“ vzlykla jsem. Řekl jen rychlé Hned tam budu a telefon oněměl. Svezla jsem se na zem s čerstvou vlnou pláče. Snad nikdy jsem si nepřipadala tak ublíženě. Myslela jsem si, že mám dokonalý život. A asi jsem i měla. Neměla jsem mámu, ale zvykla jsem si na to. Nepotřebovala jsem ji, protože Charlie mi ji vynahrazoval, jak jen mohl.

Vyškrábala jsem se na nohy a rozhlédla se kolem. To, co jsem hledala, jsem viděla hned. Popadla jsem batoh a začala do něj nesynchronizovaně cpát oblečení. Nedívala jsem se, co přesně do něj dávám a bylo mi to jedno. Do koupelny jsem si skočila pro hygienickou taštičku a ručník. Ten jsem ale jen hodila na postel. Alice bude mít určitě zásobu ručníků.

Všechno tohle balení mi zabralo maximálně pět minut, ale jakmile jsem se posadila na postel, zazvonil domovní zvonek. Hodila jsem batoh na záda a zavřela za sebou. Domovní dveře už byly otevřené, to nebylo dobré znamení.

„Teď není vhodná doba, Edwarde,“ říkal zrovna Charlie. Prodrala jsem se kolem něj a nechala Edwarda, aby kolem mě ovinul paže. Když mě držel, všechno kolem se zdálo míň důležité.

„Je to ta nejlepší doba!“ řekla jsem vzdorovitě. Podle toho, jak Edwardovo objetí zesílilo, jsem usoudila, že už i on ví, co se stalo.

„Dám na ni pozor, Charlie,“ kývl k Charliemu. Vedle něj se ale ve stejnou chvíli objevila Renée.

„Bello, nemůžeš teď odejít! Ne teď, když jsem tady. A tohle… je kdo?“ podívala se na Edwarda, jako by si ho všimla až teď. Neměla jsem v plánu ji dál poslouchat.

„Měla jsi sedmnáct let na to, abys přijela! Tak teda promiň, že já už nemám zájem cokoliv s tebou řešit!“ S těmi slovy jsem se otočila, vzala Edwarda za ruku a sebevědomě vyrazila k Volvu. Za sebou jsem ještě slyšela, jak Charlie něco vysvětluje Renée. Mě to ale nezajímalo.

Stejně jako všechno kolem ní.

FriendToRain

Autor: FriendToRain (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sleduj, takhle se to dělá! - 3. kapitola: