Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sleduj, takhle se to dělá! - 2. kapitola

11.07.2011 (21:30) • FriendToRain • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1257×

„Už jsem ti říkala, že tě miluju?“ zeptala jsem se znovu. Protočil oči a přitáhl si mě k sobě do náruče. Měl na sobě tmavě hnědý rolák a vypadal dokonale. Stejně jako vždycky.

„Neříkala?“ začínala jsem hraně panikařit. Zasmál se mi těsně u ucha, až mi po kůži přejel mráz.

„Kolikrát ti mám říkat, že mi nic nedlužíš? Chtěl jsem se o tebe postarat. Nemělo to nic společného s tím, že bys to sama… nezvládla,“ dořekl váhavě. Otočila jsem se mu v náručí a zadívala se mu do očí. Byly teď karamelově zlaté. Když já se opíjela a ztrácela jeden z pevných bodů pod nohama, on byl lovit. Kdo z nás dvou strávil včerejší odpoledne líp?

Vsadila bych se, že já to nebyla.

„Přestaň se mračit, Bello,“ uchechtl se. Dnes byl veselejší než obvykle. „Všechno je v pohodě, jasné?“

V pohodě? Byl tu vůbec za poslední týden? Nic v pohodě nebylo. Táta většinu času nebyl doma, z práce chodil pozdě a odjížděl ještě dřív, než jsem já vylézala z postele. První dva dny jsem si myslela, že s Billym vyráží na ty jejich proslulé rybářské výpravy. Jakmile se mi ale konečně povedlo dovolat do rezervace, zjistila jsem, že jsem se pletla. Charlie nebyl v La Push. Charlie nebyl na stanici.

Charlie pravidelně mizel.

Znala jsem svého tátu dobře a taky jsem moc dobře věděla, že by za mými zády nedělal nic nekalého. Jenže teď to bylo jiné. Nic mi neříkal, pozdě v noci, když se konečně vracel domů, mě sotva pozdravil. A ty pohledy. Věčně zamyšlené pohledy, kterými by mě mohl spatra propíchnout skrz na skrz. Nikdy se nestávalo, že bych se v jeho přítomnosti necítila dobře.

Ale teď to tak bylo.

Skoro jsem se bála dalšího dne, kdy jsem měla sejít do kuchyně a najít další z malých papírků se vzkazem. Nic neříkajícím, samozřejmě.

„Nad čím přemýšlíš?“ vydechl mi Edward do vlasů. Měkce mě do nich líbal. „Vypadáš zamyšleně,“ broukl tiše.

Snažila jsem si v hlavě udělat čisto, nevnímat jeho melodický hlas a sladký dech, jenže to bylo asi stejné, jako bych se snažila nevnímat v napuštěné vaně vodu.

Nemožné.

„Tak různě,“ odpověděla jsem překotně. Dělalo mi problémy se v jeho přítomnosti rozumně vyjadřovat. S ním to bylo jiné než s Charliem. Charlie byl táta, autorita. Edward byl… anděl, zatraceně krásný anděl, který si kdoví proč vybral mě a hodlal se mnou strávit každou svou volnou chvilku. Jo, svým způsobem to byl především blázen.

„Povídej mi o tom,“ zamumlal mi do kůže, když mi odhrnul vlasy z krku a přejížděl mi po něm rty. Nepatrně jsem se zachvěla. V takových chvílích jsem si sotva vzpomněla na vlastní jméno, natož pak na to, nad čím jsem předtím přemýšlela… Nejspíš si toho nebyl vědom, ale už jen tímhle lehkým dotykem mě přiváděl k naprostému šílenství.

„O Charliem,“ vysoukala jsem ze sebe. Uchichtl se a jeho studený dech mě mrazivě zašimral.

„Teď myslíš na Charlieho?“

„Teď ne,“ přiznala jsem a byla si více než jistá tím, že mi rudne tvář. Nelhala jsem, Charlie, jeho odchody a všechny nevyřešené otázky, se mi díky němu samy vykouřily z hlavy. Uměl mě perfektně uklidnit a přivést na jiné myšlenky. Jiné a pro mě mnohem rozpačitější… Nebylo žádným tajemstvím, že mě Edward přitahoval. Věděl to a samolibě si to užíval. Nemyslela jsem si ale, že za to mohla jen jeho upírská část, která mě sama o sobě k sobě lákala. On byl dokonalý po všech směrech. Už jako člověk musel být krásný a to nejen navenek. Ještě krásnější byl uvnitř. Nikdy dřív jsem nepotkala nikoho, jako byl on.

Nevěřila jsem, že kdy mohl být pouhým pubertálním výrostkem. Byl zodpovědný, upřímný a čestný. Pomáhal mi se vším, s čím mohl. Byl tím nejopravdovějším ztělesněním dokonalosti.

A byl můj. Právě mě objímal a líbal směrem k rameni… A ještě vypadal, že se mu to líbí.

Měla jsem zatraceně velkou kliku, že ho mám.

„Chvěješ se,“ poznamenal tiše.

„Jo…“

„Proč?“

„Nemám tušení,“ zalhala jsem pohotově. Slabě se zasmál a znovu mě políbil. Tentokrát krátce a něžně. Nechtěla jsem na to myslet, ale přišlo mi, jako by to byl polibek na rozloučenou. Měla jsem je v hlavě přesně zafixované a vždycky se je snažila co nejvíc oddálit. Obzvláště v posledních dnech. Samota mi nevadila, ale když jsem si mohla vybrat mezi ní a Edwardovou přítomností, jasně jsem věděla, co vyhrává.

„Budu muset jít,“ odtáhl se ode mě. Nahlas jsem zasténala a on se rozesmál. Byla bych mnohem radši, kdybych se pletla a on tu se mnou zůstal. Spokojenější bych pak být nemohla.

„Proč?“ Sama sobě jsem zněla jako malé dítě. Musela jsem si přiznat, že jsem se i tak chovala.

„Charlie,“ usmál se na mě. Zamračila jsem se. Charlie? Vždyť bylo teprve poledne, ani ve snu by mě nenapadlo, že by teď mohl přijet.

„Myslíme oba toho samého?“ ujišťovala jsem se. Nějak se mi nechtělo věřit, že by táta ještě někdy dorazil domů v rozumnou dobu.

„Jsem si skoro stoprocentně jistý.“ Mezitím, co to říkal, na sebe oblékal bundu, kterou měl přehozenou přes moji židli. Smutně jsem se na něj dívala. Jakmile se obleče, už to bude definitivní. Nechá mě tu napospas trapným pohledům a mručení. Sice jen na několik hodin, ale i to pro mě v tuhle chvíli bylo více než dost.

„Vezmi mě s sebou,“ zaprosila jsem s poslední nadějí. Pousmál se a přešel ke mně. Pohladil mě po tváři, a pak mě lehce políbil.

„Přijdu si pro tebe,“ řekl mi na rozloučenou a zmizel. Kvůli tomuhle jsem na něj bývala naštvaná. Kde je klasické vyprovázení ke dveřím a vzájemné přemlouvání, ať zavěsí první ten druhý?!

Sešla jsem schody a v kuchyni zaútočila na ledničku. Měla jsem pořádný hlad, ale nic pracného se mi k obědu dělat nechtělo… Když jsem dávala vařit vodu na těstoviny, domovní dveře se rázně otevřely. Poplašeně jsem se otočila, protože tohle mi k Charliemu ani trochu nesedělo.

Ale byl to on.

Vypadal nervózně a v ruce držel velký lodní kufr, který jsem nikdy předtím neviděla. Překvapeně jsem zvedla obočí.

„Tati?“ oslovila jsem ho opatrně. Přistiženě sebou škubl a otočil se ke mně. Ještě v nervóznějším gestu položil kufr na zem a snažil se přede mnou uhnout pohledem. Byla jsem tak vykolejená jeho chováním, že jsem si ani nevšímala bublavého zvuku za mnou, jak se voda v hrnci začala vařit.

„Bells? Ty vaříš?“ ptal se zaskočeně. Zatřepala jsem hlavou. Jeden z nás nebyl tak úplně v pohodě a podle toho, jak se mu z ničeho nic zapotilo čelo, to byl on.

„Je ti dobře?“ Na zmatkování bylo brzo, ale neměla jsem k němu daleko.

„Je mi skvěle! Chci říct… Je mi dobře.“

„Vážně jsi v pořádku? Mně přijde, že…“ Slova se mi zarazila mezi rty. Vedle něj se totiž postavila žena. Měla krátké, kaštanově hnědé, vlasy, světlou pleť, jemně se usmívala a její modré oči na mě v očekávání hleděly. V krku jsem měla najednou sucho… Znala jsem ji jen z jedné fotografie a i přesto jsem si byla jistá, že je to ona.

„Mami?“

FriendToRain

Autor: FriendToRain (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sleduj, takhle se to dělá! - 2. kapitola: