Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sleduj, takhle se to dělá! - 1. kapitola

06.07.2011 (20:00) • FriendToRain • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 2346×

Žaludek se mi nepříjemně zhoupl, poplašeně jsem otevřela oči do tmy, a rukou se chytla za břicho. Tím rychlým pohybem se místnost kolem mě rozmazala a hlava se nezastavitelně roztočila. Zavřela jsem oči, ale to nepříjemné točení se neztratilo. Pevně jsem k sobě semkla víčka. Chtěla jsem před tím utéct, ale bylo to snad ještě horší. Potřebovala jsem vědět, že právě neletím v kosmické lodi, a že jsem stále u sebe v pokoji, a tak jsem je znovu rozlepila od sebe. Skříň stála pořád na svém místě, jen obrazy na stěně se kolem ní podivně pohupovaly.

Zemětřesení!

Pokusila jsem se posadit, ale moje ruce byly příliš slabé. Se zasténáním jsem se sesunula zpátky do peřiny.

Kolem hlavy mi prosvištěl čerstvý vzduch. To bylo příjemné. Tahle změna byla bohužel jen chvilková, za chvíli jsem se opět topila v tom zatuchlém vzduchu.

„Bello?“ zašeptal hlas vystrašeně kousek ode mě. Ačkoliv se zjevně snažil mluvit tiše, zvuk jeho hlasu – sladký a melodický – působil jako bouchání činelů.

Zašátrala jsem poslepu rukou kolem sebe a narazila do něčeho tvrdého.

„Jsem tady,“ zašeptal znovu a chytl mou ruku. Krásně studil.

Snažila jsem se rozpomenout, co se stalo. Evidentně se žádné zemětřesení nekonalo, jinak by se Edward choval jinak. To mě mělo uklidnit, ale neuklidnilo.

V hlavě mi probleskávaly obrazy. Rozřehtaná Jessica. Tancující Mike. A láhev tequilly.

Z úst mi vyšlo smířené zasténání. Včera jsem to asi trochu přehnala. Až teď jsem si uvědomila nepříjemné sucho v puse. Vypila bych snad barel vody naráz.

„Lásko?“ Jeho hlas zněl o něco blíž. Nešťastně jsem zakňourala.

„Přinesu ti něco k pití,“ řekl, a aniž bych postřehla jeho odchod, ucítila jsem na rtech vodu. Hltavě jsem začala pít, což pro můj žaludek, který už tak byl jako na vodě, nebylo vůbec dobré.

„Asi budu blinkat,“ stihla jsem říct. Pak už jsem si uvědomovala další čerstvý vzduch, prudký záblesk ostrého světla a po něm dávivé zvuky. Měla jsem špatný pocit, že jsem je vyluzovala já. Eh…

„Jsi v pořádku?“ ptal se opatrně. Jo, Edwarde, je mi naprosto skvěle… Tohle je jen divadélko pro tvoje pobavení.

„Ne,“ zaskuhrala jsem. Podařilo se mi odstrčit od mísy, ani ten jeden pitomý pohyb mi neudělal dobře. Zatraceně, tohle jsou ta slavná kocovinová rána? To tedy vážně není o co stát.

„Zavři dveře,“ poprosila jsem ho. Když to udělal, zamračila jsem se. „Z venku,“ zasténala jsem z posledních sil.

„Na to zapomeň, Bello. Nenechám tě tady… takhle,“ mávl ke mně rukou. Aha. Takhle. Úžasný, naprosto úžasný.

„Nechci, abys mě takhle viděl,“ stála jsem si za svým. Tohle doopravdy nebyl pohled pro něj, ani pro nikoho jiného. Tuhle chvíli hanby a nevolnosti jsem si musela prožít sama. A to znamenalo bez něj.

„Věděla jsi, že třicet procent úmrtí v opilosti zapříčiní zadušení? Nebuď paličatá a nech mě, abych ti pomohl.“

„Zvládám to,“ řekla jsem rozhodně a pokusila se posadit. Podařilo se mi to hned na třetí pokus. Mohla jsem na tom být určitě hůř.

„Vidíš? Můžeš klidně jít. Jo, přesně tak, jdi. Jdi si třeba zaběhat, chyť si za mě pár srnek,“ pobízela jsem ho a snažila se znít vesele. Pobaveně zavrtěl hlavou.

„Hezká snaha,“ ocenil mě a pomohl mi na nohy. „Chceš si vyčistit zuby, než půjdeš zpátky do postele?“

„Já jdu do postele?“ divila jsem se.

„Jo, přesně to máš v plánu,“ usmál se na mě a odhrnul mi z čela zpocený pramen vlasů. Zkusila jsem mu úsměv oplatit, ale jakmile jsem si uvědomila vlastní mimické svaly, žaludek nepříjemně zaprotestoval. To je to vážně až tak zlé?

„Beru to jako souhlas,“ odpověděl si sám, ale zněl starostlivě. Zase si dělal zbytečné starosti. Nebylo přece tohle přesně to, co chtěl? Abych si užívala svého lidského života?

„Chci si vypláchnout pusu,“ zamručela jsem naštvaně. Mlčel, jen mě dovedl k umyvadlu a s rukou napřaženou ke mně čekal, než se poperu s vodovodním kohoutkem. Vadilo mi, že tu byl, ale musela jsem sama sobě přiznat, že bez něj bych ještě teď ležela na zemi. Nebyla jsem si jistá, co by na to řekl Charlie, kdyby mě takhle našel. Nejspíš by mě už nikdy nikam nepustil.

„Je ti líp?“

„Myslím, že už mě nikdy nebudeš chtít líbat, po tom, co jsi tu viděl.“ Teď to zafungovalo, zasmál se. Alespoň něco se vracelo do normálu, protože moje už tak dost pochybná koordinace se ještě vrátit nechtěla.

„Blázínku,“ smál se tiše. „Od toho mě nic neodradí,“ zašeptal těsně za mnou, s rukama ovinutýma kolem mého pasu. Kupodivu se mi z toho špatně nedělalo.

„To se ještě uvidí…“ zamumlala jsem a spokojeně přivřela oči. Hlava se mi už netočila, to bylo dobré znamení.

„Vezmu tě spát, jsi unavená.“ Neprotestovala jsem, měl pravdu.

Pro jednou.

FriendToRain

Autor: FriendToRain (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sleduj, takhle se to dělá! - 1. kapitola: