Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladký vánek - 70. kapitola a epilog

08.06.2010 (14:30) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 14391×

70. kapitola

Porodní bolesti přicházely a odcházely v pravidelných intervalech. Pozoroval jsem svojí lásku, jak trpí a hlasitě funí. Z koutka oka jí vytekla slza bolesti. Tolik jí naše dítě rvalo tělo a já jí nedokázal pomoci. Bella ležela na boku a já jí jemně masíroval záda, doufal jsem, že jí to alespoň trochu uleví od bolesti.

Carlisle tvrdil, že zatím jde všechno běžně jako u normálního porodu, tudíž bylo lepší u toho zůstat, i když jsme byli připraveni na všechny možné komplikace.

Bella ležela na lékařském lůžku, zahalená jen prostěradlem a Rose jí utírala zpocené čelo a nutila ji pravidelně dýchat. Esmé s Emmettem čekali vedle, kdybychom náhodou něco potřebovali. Alice odešla raději s Jasperem dál od domu, jeho ovládání ještě nebylo tolik silné, aby vydržel ten pach krve, který nám čpěl do nosu. Rose proto ani skoro nedýchala.

Držel jsem svou ženu za ruku, nebo spíš ona držela mě, jako kdybych jí měl utéct, v největších porodních stazích mi ji překvapivě drtila.

„Bella už je otevřená na sedm centimetrů,“ upozornil mě Carlisle. Chvílemi mi připadalo nekonečné pozorovat Bellu, jak se jí tvář kroutí do grimasy při každé bolesti.

„Už to nebude dlouho trvat, vedeš si skvěle, lásko,“ snažil jsem se uklidnit Bellu a pohladil ji po vlasech. Zadívala se mi do očí, tvářila se jako vystrašené jehňátko, tak bezmocně a já měl chuť si za to všechno nafackovat. To díky mně jí teď trhají tělo porodní stahy, kdybych se tenkrát udržel, nevystavil bych ji takovému nebezpečí.

Bella zaúpěla a zase mi drtila ruku. Celou dobu byla strašně tichá a bolestné výkřiky polykala se zaťatými zuby.

„Ty idiote, hajzle jeden. Jestli si myslíš, že ještě někdy podlehnu té tvé pěkné tvářičce a nádhernému úsměvu, tak se pleteš! Ani když budu upírka a nebudu moct otěhotnět, už se mě nikdy nedotkneš...!“ řvala na mě najednou Bella.

„Bello!“ vydechl jsem překvapeně.

„Ano?!“ zaúpěla a otočila tvář ke mně.

„C-co jsi to říkala?“ ptal jsem se, jako bych špatně slyšel.

„Edwarde, uklidni se a jdi se nadýchat čerstvého vzduchu, už je ráno a tobě to leze na mozek. Bella je celou dobu zticha,“ osočila se na mě Rosalie.

„Ne, prosím, ne... Neopouštěj mě. Já se bojím...“ Podívala se na mě Bella s prosícím a bojácným pohledem. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že se její rty nepohnuly.

„Edwarde, vzpamatuj se! Děsíš Bellu. Vím, byla to dlouhá noc a ještě nějakou dobu to potrvá. Jdi na vzduch,“ umlouval mě Carlisle v duchu.

„Ne, děkuji,“ zašeptal jsem mu. „Chci tu zůstat.“

Až teď jsem se začínal doopravdy bát. Myšlenky dítěte jsem vnímal jen matně. Snažilo se nechat všechnu práci na matce, vědělo, že je samo silnější a jen tak jí neublíží. Zato Bella slábla, náznak toho byl, že jsem jí četl myšlenky. Celou dobu jsem se bál, ale teď jsem měl pocit, že propadnu panice... Pane bože, ať je ta malá už venku!

„Prosím, buď ten silnější. Musíš být ten silnější, kdyby se mi něco stalo, musíš se postarat o naše dítě...“ Stiskla mi pevně ruku, ale nepromluvila ani slovo. Jako by se bála, že když to vysloví nahlas, stane se to, co nikdo z nás nechtěl. Nechtěl jsem existovat na tomto světě bez ní. Její mysl zaplavovaly černé myšlenky plné zoufalství a já nevěděl, jak ji utišit, teď to už bylo jen na Bohu.

„Prosím, miláčku. Pospěš si, maminku to hrozně bolí...“ prosila naší malou němě.

„Miluju tě, všechno bude dobré. Za chvíli to skončí.“ Políbil jsem ji do vlasů.

„Já tebe taky.“ Pokusila se na mě usmát, ale nepodařilo se jí to.

„Sakra, Carlisle, tak si to pojď se mnou vyměnit. Já už musím tlačit, už to nevydržím!“ zařvala na něj Bella. Teď mi připadala jako lvice ochotná ho sežrat. Vzala špetky své poslední síly a hodlala se dát do boje.

„Dobrá, Bello,“ souhlasil s ní Carlisle, „až ti řeknu, tak zatlačíš,“ rozkázal jí. „Ty Edwarde, se posaď za ni a podpírej ji, tím jí pomůžeš tlačit,“ poručil mi.

Podepřel jsem opatrně Bellino zpocené tělo o svou hruď a ona našla oporu v mých rukou.

„Tak můžeme,“ pobídl ji při další kontrakci. Bella nezaváhala a začala si s mohutným zaúpěním tlačit.

„Edwarde Cullene, já tě vykastruju! To ti přísahám!“ zakřičela v duchu a já byl rád, že to neslyší Emmett, ten by z toho měl druhé Vánoce.

„No tak, Bello, už je vidět hlavička,“ povzbuzovala ji Rosalie nadšeně a já vše pozoroval Carlisleovýma očima. Přemýšlel, zda bude muset Bellu nastřihnout, byla dost úzká a hlavička veliká.

„Udělej to,“ pošeptal jsem mu, chtěl jsem jí to co nejvíc usnadnit. Carlisle ji hned při další kontrakci nenápadně nastřihl, ani si toho nevšimla a při bolestném návalu neucítila.  Hned na to se z Belly vyřinula krev a hlavička.

Rosalii zčernaly oči, ale naštěstí se hned ovládla. Touha vidět dítě přijít na svět pro ni byla silnější. Bella se mě pevně držela a při ramínkách už to nevydržela a z plných plic zařvala. Hned na to se místností ozval dětský pláč a Bellin úlevný výdech. Všichni jsme koukali na ten malý zázrak v Carlisleových rukou. Byl celý od krve a dával najevo sílu svých plic.

„Holčička,“ vydechli jsme všichni sborově. Nevím, co nás na tom překvapilo, ale bylo to tak.

„Edwarde, přestřihneš pupeční šňůru?“ zeptal se mě Carlisle a já na něho jen zíral.

„No tak, Edwarde, vždyť jsi táta,“ zasmála se vysíleně moje žena a já nebyl schopný se od ní hnout. „Tak jdi,“ pobízela mě dál.

Zvedl jsem se pod ní a ona se unaveně položila na lehátko. A oba jsme se radovali nad výrokem, že je naprosto zdravá.

Snad poprvé za upírský život se mi třásly ruce, právě jsem oddělil mojí dceru od své matky. Rychle jsem střihl a nemohl spustit oči z toho malého tělíčka, měla všechny prstíčky, jak u nožiček, tak u ručiček. Vypadala naprosto zdravě a tak křehce. Carlisle ji rychle ošetřil a zběžně očistil. Bella po ní natáhla ruce a Carlisle jí ji položil na prsa.

„Měla by sis ji, Bello, přiložit k prsu, pokud ji budeš chtít kojit,“ poradil jí Carlisle a Bella se začervenala. „Myslím, že to pro ni bude vhodnější, je na půl člověk a dokrmovat ji můžeme krví.“

Pomohl jsem Belle se mírně nadzvednout a ona si ji nešikovně snažila přiložit k bradavce, povedlo se a malá na chvíli utichla.

„Je nádherná,“ zašeptala Bella a z očí jí začaly téct slzy.

„Bolí tě něco?!“ Naprosto mě vyděsila.

„Ne, jen jsem šťastná,“ vydechla.

„Je nádherná jako její matka.“ Políbil jsem ji do vlasů.

„S tím nesouhlasím.“ Zavrtěla hlavou. „Už teď má na hlavičce pár tvých vlásků a tvé rysy.“

Chtěl jsem něco namítat, ale Carlisle si odkašlal. „Bello, ještě ti musím vyndat placentu, podej malou zatím Rosalii, umyje ji a obleče ji.“

Až teď jsem si všiml Rosalie, stála v rohu a s uslzenou grimasou a se zvláštním pohledem pozorovala dítě v Bellině náručí. Přála si tohle taky zažít a strašně to Belle záviděla, ale zároveň byla šťastná, že v domě bude alespoň nějaké dítě, když ne její...

Bella jí ji neochotně podala, Rosalie se hned dala do omývání dítěte. Carlisle se mezitím dal do poporodního ošetřování Belly, ale po chvíli se zarazil a zamračil.

„Co se děje?“ zeptal jsem se ho a nedokázal vyčíst nic z jeho zmatených myšlenek. Bella mi stiskla ruku a také vycítila, že něco není v pořádku.

„Belle srostla placenta s dělohou,“  vynesl verdikt a moje žena se zachvěla. „Nic se neděje, Bello, jen tě uspím. Tenhle zákrok by byl pro tebe velmi bolestivý a placenta musí ven,“ obeznámil jí Carlisle.

Teď jsem se zděsil stejně jako Bella, která mi křečovitě svírala ruku a celá se chvěla. Otočil jsem se na ni a snažil jsem se ji uchlácholit. „To bude v pořádku, lásko, to se občas stává. Já vím, že se bojíš, ale já tu budu s tebou a neopustím tě, ano?“

Bella kývla na souhlas a snažila se být silná, přesto jí utekla zděšená myšlenka, „A co když teď umřu?“

„Budeš v pořádku, Bello,“ řekl jsem jí rázně, abych dodal vážnosti svých slov, „to ti slibuju!“

Carlisle uvedl Bellu do umělého spánku a nás začal vyhánět pryč. „Rose, Edwarde, odejděte. Bella bude při odstraňování placenty hodně krvácet a já jí budu muset dát i transfůzi...“

„Já tady, zůstanu,“ odporoval jsem a hodlal dodržet slib daný Belle. „Ty Rose, odejdi a představ malou rodině. Jejich zvídavé myšlenky na mě křičí až sem,“ poslal jsem ji.

„Edwarde, já si nemyslím...“ začal Carlisle.

„Ne, Carlisle. Já nikam nepůjdu, vydržím to,“ ubezpečil jsem ho a on mi to už nerozmlouval. Věděl, že se od své ženy nehnu. Ne teď, když jsem se o ni tolik bál.

Byl jsem vděčný Carlisleovi za to, že pracuje rychle a snaží se Bellu ošetřovat co nejšetrněji. Přesto se z Belly vyřinula spousta červené tekutiny, že jsme jí museli dát čtyři jednotky nové krve.

Konečně byl Carlisle hotov a já si zhluboka oddechl. Konečně je to za námi a já čekal, až se moje žena probudí...

. . .

Probudil mě dětský pláč a já se pomalu vracela do reality. Cítila jsem se tak divně a zvláštně prázdná a lehká, už jsem v sobě nenosila svojí malou šťouchalku a z toho všeho se mi zachtělo brečet. Jen co jsem otevřela oči, ucítila jsem, jak mi po tváři tečou slzy.

„Bello,“ vydechl zděšeně Edward, „je ti něco? Co tě bolí?!“

Byli jsme v naší ložnici a Edward seděl v křesle u postele a snažil se utěšit naše dítko. Jakmile mě uviděl brečet, odložil ji do postýlky a vrhl se ke mně.

„Nic se neděje,“ snažila jsem se ho uklidnit, „to jen ty hormony,“ usmála jsem se.

„Jak se cítíš?“ zeptal se mě a vzal mě za ruku.

„Unaveně,“ vydechla jsem a chtěla ho pohladit po jeho ustarané a zároveň šťastné tváři. Ale zarazila mě jehla v mé ruce.

„Ztratila jsi hodně krve,“ odpověděl mi Edward na nevyřčenou otázku.

„A naše dcera?“ zajímala jsem se zvědavě a uvědomila si, že jsem si ji ještě pořádně neprohlédla.

„Je v naprostém pořádku. Už si dokázala omotat celou rodinu okolo prstu. Chceš ji vidět?“ zeptal se mě lišácky, já začala horlivě přikyvovat. Vždyť je to stvořeníčko, které jsem nosila dvakrát devět měsíců pod srdcem...

Edward ji vyndal z postýlky, položil mi ji do náruče a já se znovu rozbrečela.

„Jak pak se má naše novopečená maminka.“ Vstoupila do pokoje Esmé i se zbytkem rodiny mimo Jaspera.

„Dobře,“ kuňkla jsem a znovu se fascinovaně zahleděla na svojí holčičku. „Je tak maličká,“ vydechla jsem.

„Ještě před nedávnem ti to tak nepřišlo,“ rozesmál se Emmett, „křičela jsi, jako kdyby tě na nože brali.“

Edward na něj zavrčel a já na něj hodila zuřivý pohled. Ať on si zkusí protáhnout meloun dírkou o velikosti citrónu!

„Už víte, jak se bude jmenovat?“ zašvitořila Alice nadšeně a my společně s Edwardem vydechli...

„Renesmé Carlie Cullen...“

Po chvíli se všichni vzdálili, Carlisle mě ještě prohlédl a my s Edwardem osaměli.

„Lásko,“ oslovil mě Edward.

„Ano?“ Odvrátila jsem zrak od svého miminka a podívala se mu do očí, které přetékaly láskou.

„Vím, že v téhle době se to nedělá, ale za mých časů to bylo zvykem...“ odmlčel se Edward a vytáhl z kapsy sametovou krabičku a podal mi ji. „Obdarovat ženu za to, že muži porodila dítě... A já jsem na tebe velmi pyšný. Miluju tě a děkuji ti za dceru, kterou jsi mi dala a tak dlouho opatrovala ve svém lůně,“ řekl dojatě Edward, kdyby byl člověk, určitě by mu tekly slzy dojetím. V krabičce se zaleskl náramek z bílého zlata a se zavěšeným srdíčkem.

Kolikrát za dnešek budu plakat?

„Tolik tě miluju,“ zašeptala jsem přes vzlyky a nevěděla, co jiného říct. „Zapneš mi ho?“

„Jistě.“ A naše rty se spojily v polibku.

Konec

Epilog

Je to už hodně dlouho, co jsem neviděla Charlieho a byla nucena s ním přerušit kontakt. Ale teď jsem tady - ve Forks téměř po třinácti letech a stojím před domem z mého dospívání, ze kterého je slyšet srdce mého otce. Nejspíš se díval na večerní zprávy a něco si naštvaně brumlal pod vousy.

Edward mě objal okolo pasu a povzbudivě se na mě usmál. Bylo pro mě těžké z nenadání se tu teď jen tak objevit.

„Mamí,“ zapištěla naše holčička s měděnými vlásky po své otci, „já už chci poznat dědečka,“ skuhrala. Bylo jí sice už třináct let, ale vypadla na sedm. Stále rostla, jenom pomaleji, stejně jako v mém bříšku. Ale inteligentní byla na dvacet. Věděla, jak je pro nás důležitá a tak se pro nás snažila zůstat věčným dítětem.

„Neboj, poznáš ho.“ Sklonila jsem se k ní a vzala ji do náruče.

„Edwarde...“ vzdychla jsem. Pocit směsi strachu a radosti mě houpal na nitce a já nevěděla, jak se mám rozhodnout. Tolik jsem toužila, aby poznal svoji vnučku a věděl, že jsem v pořádku.

„Když to neuděláš, budeš litovat. Nikdy nevíš, kdy přijde Charlieho čas...“ poznamenal Edward tuto krutou pravdu.

„Já vím, Edwarde, já jen... Bojím se, že moje poslední vzpomínka na něho bude, jak mě vyhazuje ze svého domu.“ Nejraději bych brečela, ale nemohla jsem. Slzy jsem už dávno měla vyschlé, stejně jako všichni upíři ve věčné existenci, byla jsem mrtvá.

„On to pochopí...“ Pohladil mě můj manžel po tváři a já byla tolik ráda, že je tu se mnou. Dodával mi odvahu, s ním jsem se necítila sama.

Renesmé se mi vykroutila z náručí a rozběhla se k domu. Dřív než jsem ji stačila zastavit, vylezla otevřeným oknem dovnitř. V tu chvíli by se mi snad i srdce roztlouklo, ale já se zmohla jen na mrtvolnou ztuhlost.

„Bello.“ Vzal mě Edward za ruku. „Pojď.“ Ale já nebyla schopná se pořádně hnout.

Z domu se ozvalo překvapené Charlieho vyjeknutí. „Děvče, kde se tu bereš?“ ptal se mojí holčičky.

„Maminka mě sem přivedla,“ odpověděla poslušně.

„A kdepak je maminka?“ zeptal se ji zaskočeně.

„Stojí s tatínkem za dveřmi…“ práskla na nás nevině a já ji měla chuť rozcupovat, ale moc dobře jsem věděla, co by mi na to Edward řekl – Vždyť je po své matce, Bello.

Najednou se dveře otevřely a já konečně spatřila svého otce.

„B-Bello,“ zašeptal nevěřícně Charlie a vrhnul se mi okolo krku. Takové přivítání jsem nečekala.

„Tati...“ Nasála jsem do nosu jeho vůni a věděla, že si ji budu pamatovat navždy. Edward mi kdysi vyprávěl, že voní podobně jako já za svého lidství, jen míň svěže a lákavě, ale pro mě to byla naprosto fascinující.

„Holčičko,“ brečel a já si prohlížela jeho tvář. Byla celá ztrhaná, plná vrásek a vlasy měl celé prošedivělé. „Holčičko.“ Kousek ode mě odstoupil a od hlavy k patě si mě prohlížel. „Vůbec jsi nezestárla, přesto jsi tolik jiná...“ Pohladil mě po tváři.

„Víš, já...“ Nevěděla jsem, co mu na to říct. Představovala jsem si tuhle chvíli mnohokrát, připravovala si odpovědi na otázky a teď, když to tu bylo, nebyla jsem schopná reagovat.

„Přeci nebudeme stát tady, pojďme dovnitř.“ Vzal mě Charlie za ruku a táhl dovnitř. Překvapilo mě, že neucukl před mou chladnou pokožkou a naopak ji pevně tiskl.

„Rád vás znovu vidím,“ pozdravil ho Edward, který šel hned za mnou a Charlie na něj vrhnul zlý pohled, ale radost z mé přítomnosti to odsunula na druhou kolej.

Posadili jsme se a místností se neslo trapné ticho. Nessie byla zmatená tím vším a zároveň se cítila provinile, že utekla za dědečkem, tak se schovávala v Edwardově náručí. Věděla, že se na ni její otec nebude zlobit, měla ho celého omotaného okolo prstu, stejně jako zbytek rodiny, dokonce i Ara, i když neměla očekávané schopnosti.

„Má tvoje oči, Bello,“ promluvil Charlie najednou při pohledu na mojí dceru. „Jak se jmenuje?“

„Renesmé. Tati, já...“ Chystala jsem se mu za vše omluvit.

„Ne, nic neříkej, já už dávno všechno vím. Jen mi řekni, kde je moje starší vnučka,“ zeptal se zájmem a tím mě dokonale zmátl.

„To je ona, Renesmé,“ ujal se slova Edward, „má zpomalený růst,“ vysvětlil a já jen na něj zmateně hleděla, stáhla svůj obraný štít a poslala mu myslí otázku.

„On už dávno všechno ví, Bello. Ví o nás – upírech i vlcích a o naší smlouvě. Billy mu nakonec všechno prozradil a vyprávěl mu o nás,“ osvětlil mi Edward a já se zděsila. Ne nad tím, že to ví, ale jaké mu hrozí nebezpečí s vědomím tohoto světa.

„To je v pořádku, Bello, chápu to.“ Charlie se ke mně posadil a vzal mě za ruku, bral tohle všechno s překvapivým klidem. „Holt jsi šla svou vlastní cestou za svým štěstím a já se za to nezlobím. Ani nevíš, jak jsem rád, že tě znovu vidím, už jsem se bál, že tě nikdy nespatřím a nepoznám svou vnučku...“ Dál už mluvit nemohl, otřásal se pod náporem vzlyků. Nikdy jsem ho takhle neviděla. Byl pro mě muž plný síly a ostřílený šerif. „Promiň,“ omluvil se a otřel si slzy a já teď poprvé v životě litovala, že nemůžu brečet s ním.

Renesmé si přesedla k dědečkovi na klín a položila mu dlaň na tvář. Charlie se chvíli tvářil zmateně, ale pak se rozesmál a smál se, až se za břicho popadal. Edward se také neubránil úsměvu, jen já tam tak seděla a nevěděla, proč jsou tak veselí... Proč se najednou aura v místnosti povznesla. Jindy bych řekla, že je to práce Jaspera, ale ten tu nebyl. I s rodinou byl doma a čekal na nás.

„Renesmé ukazuje Charliemu, co všechno jsme dělali a zažili. Vypráví mu náš příběh. Nechce, aby o něco přišel, i když jsou to jen vzpomínky. Právě teď mu ukazuje, jak spolu s Emmettem kreslili návrhy oblečení pro Alici a pak po ní chtěli, aby to nosila.“

Tomu jsem se musela taky zasmát. Alice prskala vzteky a mě měsíce předhazovala, že Renesmé zdědila vkus po mně.

Z této rodinné idylky mě vyrušil šílený smrad blížící se k domu, cítila jsem ho až sem. Kdyby se mi mohl zvednout žaludek, už by byl na zemi.

„Jacob,“ upozornil mě tiše Edward. Ale jeho příchod nebyl zrovna nejtišší. Ani nezaklapal a rovnou vyrazil dveře. Rychle jsem vzala Renesmé z Charlieho náruče a schovala si ji za sebe, vůbec jsem nevěděla, co mám čekat. Jediné, co jsem měla v mysli, bylo ochránit svou rodinu i před dávným přítelem. Edward se postavil před nás, stejně jako já připraven nás bránit.

„Jaku,“ okřikl ho Charlie, ale ten ho nevnímal, jen si nás měřil nebezpečným výrazem. Nevím, jestli mě to zarazilo, anebo ne, ale Jake vypadal pořád stejně, jako když jsem ho viděla naposledy. Přesně tak jak jsem si ho ve svých lidských vzpomínkách pamatovala.

„Co tu děláte?!“ okřikl se na nás.

„To tě nemusí zajímat, Blacku!“ zavrčel na něho Edward.

„Že ne? To vy jste se tu tolik let neukázali, nechali tu Charlieho samotného,“ obvinil nás a já věděla, že má pravdu. „A ty Bello, ses stala nakonec jednou z nich,“ odfrkl si znechuceně.

„Jakobe, uklidni se, jen mi přivedli ukázat vnučku.“ Snažil se mu vysvětlit Charlie a Jacob se snažil zastavit svůj třes a zároveň se rozhlížel po místnosti, jako by někoho hledal.

Pak se Jacobův pohled zastavil na mojí dceři, která byla schovaná za mnou a vykukovala, aby o nic nepřišla. Jacobův obličej se postupně měnil z rozzuřeného na jemný, milý a klidný. Koukal se na Renesmé jako na svatý obrázek, zamilovaně, zbožně, až téměř majetnicky...

„To nemyslíš vážně, Jacobe Blacku!“ zařval Edward zuřivě, až jsem se lekla.

Jake se jen usmál. „S tím už nic neuděláš, Cullene. Otisk je otisk...“

((-- shrnutí

Ani nevím, jestli to víte, ale první díl sladkého vánku jsem vložila 1.08.2009,

to už je doba co?

Tak gratuluji čtenářům a hrdinům, kteří se mnou tak dlouho vydrželi a doufám,

že se setkáme u nějaké jiné povídky se stejným nadšením, jako u téhle...

A zároveň děkuji za krásné, povzbudivé i kritické komenty, které jste mi tu nechávali.

Ani nevíte, jak se mi po téhle povídce bude stýskat, ale všechno musí jednou skončit

a já si jdu najít kapesník, protože tohle ještě obrečím.

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladký vánek - 70. kapitola a epilog: