Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladké sny, Bello - 27. kapitola

13.06.2012 (07:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 51× • zobrazeno 6615×

Eric

Přežvykoval jsem v ústech neidentifikovatelný kus jídla. Vůbec nic se tu nezměnilo za těch devět let. A zřejmě ani kuchaři. Pořád stejně tragické.

„Ta Raskenová je ale kus,“ poznamenal Sam, který se za mnou stavil před rokem ve firmě. Ida se totiž ohnula přes stůl a vystavila nám tak svůj exkluzivní zadek.

„Hm,“ zamručel jsem a dál jsem se snažil najíst.

„Jeden by neřekl, že už má dítě,“ dodal zamračeně a zkoumal její dlouhé nohy.

„Ida má dítě?“ vyhrkl jsem překvapeně a dál s ním sledoval tu pěknou blondýnu, co mi kdysi pořádně zatápěla.

„Jo. Má dítě a dotáhne to na plukovníka. Ten chlap, co ji jednou dostane, bude šťastný.“ Já ji dostal několikrát, ale pak mě to přestalo bavit. Bylo mi osmnáct a ona po mně chtěla vážný vztah. I dneska bych utekl. Jediná žena, která by mě zpacifikovala, už není…

„Proč s ním není doma?“ zeptal jsem se, protože si to mládě musela pořídit určitě nedávno.

„Na to se jí zeptej sám. To tys s ní šukal – mě pošle do hajzlu, i když jsme spolu na základně hráli poker. Pamatuješ?“ Bouchnul mě pěstí do ramene a zasmál se. Jo, to jsem si pamatoval moc dobře. Když jsem hrál s Idou, prohrával jsem schválně, aby mě viděla nahého.

„Stejně mě štve, že mi rozkazuje ženská,“ zamumlal Sam. Mně to ale nevadilo, protože v posteli – nebo kdekoliv jinde, kde se souloží – jsem byl stejně vždycky generál já a tam jsem to pokládal za nejdůležitější.

„Je tu ještě Devona?“ chtěl jsem vědět, protože jsem rozhodně chodil po základně a nevyhledával staré známé. Hlavně ty, co mě nenávidí.

„Jo, ta si prošla speciálním výcvikem. Před lety se vrátila z Iráku. Radši si před ní hlídej koule,“ doporučil mi a vstal se mnou od stolu. „Támhle sedí,“ upozornil mě a ukázal na druhou stranu haly.

„Nevidím ji.“

„Ty krátké, černé vlasy a kozy,“ nadiktoval mi popis a já ji našel. Bývala to dlouhovlasá bruneta. Neměl bych zapomínat, že už je to devět let. Rozešel jsem se k ní a hodil cestou plastový talíř do koše.

Zírala do talíře a přehrabovala se v jídle. Opřel jsem se o stůl oběma rukama a ona je zaregistrovala.

„Devono,“ pozdravil jsem ji. Pomalu vzhlédla a nenávistně přimhouřila oči.

„Zpátky, Lenschere!“ zasyčela a odtáhla se ode mě na židli. Posadil jsem se naproti ní a ona si mě měřila jako vystrašené štěně. Ta, že byla v Iráku a přežila to? Asi se jí chlapi dívali na kozy, a pak všechno omylem vystříleli do země.

„Potřeboval bych něco vědět. A ty jsi přece věděla vždycky všechno.“

„Já ti mám pomoct? Ojel si mě, a pak si vyvěsil moje prsa po základně!“ vyštěkla nervně a bouchla pěstí s vidličkou do stolu.

„Vždyť jsi ty fotky hned stáhla. A mně bylo osmnáct. Přece teď nebudeš řešit to, co jsme dělali v pubertě,“ odbyl jsem ji a ona se ještě víc zamračila. Tak fajn. Musím využít toho, čeho jsem už přes rok nezneužíval, protože jsem si to nevychutnával jako před Bellou. Ale sex byl – nejsem blázen, abych žil rok bez sexu. Ale nestálo to za nic. Nic nebylo jako s Bellou. „A navíc tvoje prsa stejně stálo za to vystavit,“ dodal jsem a usmál se na celá ústa. Chvíli na mě zírala.

„Jdi do hajzlu, Lenschere. Mně už není osmnáct a znám tě. Já ti tohle nesežeru,“ vyprskala a u toho se třásla, až jí zacinkaly známky kolem krku.

„Dobře, kozy máš ale perfektní – to mi věř. Raskenovou ale nesnášíš, takže mi stejně řekneš, proč není doma se svým dítětem,“ předpověděl jsem a ona uvažovala. Viděl jsem, jak se v ní prala touha něco mi odepřít s tím, aby nějak poškodila Idu.

„Nechce opustit armádu. Je to jedna z těch matek, co dali přednost práci. Nevím, kdo se o to dítě stará, ale mám za to, že je snad na soukromé škole.“

„Ida dala přednost kariéře? Anebo to nemohla jen vydržet s parchantem doma…,“ uvažoval jsem a Devona si odfrkla.

„Pořád nemáš rád děti,“ usoudila správně.

„Ne, to teda nemám. Jediné děti, co kdy budu mít, jsou moje auta.“ Sebral jsem jí proteinovou tyčinku a zakousl se do ní. „Nevíš, kolik mu je?“ zeptal jsem se, i když mě to nijak zvlášť nezajímalo. Jen řečnická otázka.

„Asi devět,“ odpověděla a mně vyletěl kus tyčinky z úst, když jsem se rozkašlal.

„Kolik?“

„No, devět. Jsi hluchý?“ A do hajzlu…

Edward

Týden míjel týden a už zbývalo jen devět měsíců. Jen… To je relativní pojem, když máte na krku novorozeného.

Musel jsem ji nechat lovit lidi. Kdo jsem, abych jí upíral její přirozenost? Navíc by mě pak roztrhala vzteky na kousky bez lidské krve.

Ale snižoval jsem dávky. Pálení tím stejně nezmírní – je to jen minutová záležitost, než jí jed omyje stěny krku a zase je rozpálí do běla.

Po lovu jsem ji vždycky držel zezadu za krk a jen stál. Nic jsem dělat nepotřeboval – jsem upír. Můžu takhle stát léta. Prach se na mně neusazuje a pavouci se mě bojí, takže pavučin bych se obávat nemusel.

Naše konverzace byla pořád jednostranná, takže jsem začal trucovat i já a omezoval se jen na nejnutnější fráze jako – nedělej to, nechoď tam, nevrč a uklidni se.

S mozkem určitě nic nemá. Tedy, po zdravotní stránce, protože jediné, co jed nedokáže spravit je mrtvé srdce, ale mohl bych ustřelit půl mozku – tak, aby jí srdce ještě pár vteřin bilo – a on by dorostl, takže jsem o žádné poškození strach neměl. Nakonec jsem došel k závěru, že je tak zaměstnaná žízní a sama sebou, že teď není schopná dát dohromady větu. A když do toho ještě zakomponuju to, že možná nechce mluvit jen se mnou, tak ta rovnice vychází z levé i pravé strany.

Jednou večer jsem ji pustil na lov do parku, protože nadcházel čas, kdy začínala být absolutně nekontrolovatelná a celá se na to třásla, když jí hruď vibrovala vzteklým, nadrženým vrčením.

Jenže když jsem uvolnil svoje sevření, zůstala stát.

„Můžeš se najíst,“ pobídl jsem ji. Tohle nebylo normální. Podíval jsem se, kam zírá. Oči měla zapíchnuté v laskajícím se páru, co kráčel po vysypané cestě kousek od nás. Drželi se za ruce a dávali si najevo, jak moc se zbožňují.

„Co je?“ chtěl jsem vědět, protože mi to drásalo nervy. Ale proč se jí ptám? Stejně mi neodpoví. Zřejmě jen přemýšlí, koho z nich zabije první, a kdo bude šťavnatější. Bude to ta žena, protože on byl kuřák. Cítil jsem to.

Otočil jsem se k ní zády, protože tohle nemělo cenu.

„Já vůbec nic necítím,“ zamumlala podmanivým šeptem a já tak poprvé uslyšel její nový hlas. V momentě jsem stál před ní a chytil ji za ramena. Jak nerozumné a sebevražedné.

„Bello!“ oslovil jsem ji, překvapen. Ona vážně promluvila a řekla, že vůbec nic necítí. Nechápal jsem, jak to myslí. Musí toho cítit miliony, protože je upír a my vnímáme každou kravinu intenzivně. Tak co necítí?

„Co necítíš, Bello?“ zeptal jsem se a pevně ji za ty ramena držel, aby se mi nevysmekla, anebo po mně neskočila, protože dostat se do tak těsné blízkosti novorozeného bez jakékoliv defenzívy je pěkně pitomý pokus.

Odtrhla oči od páru a podívala se do mých. Její byly ještě stále rudé, takže byla zřejmě pořádně vyvedená z míry.

„Lásku,“ odpověděla. „Eric. Kde je Eric?“ zeptala se, ještě celkem klidná na svoje poměry. Spíš vypadala zmateně.

„Nevím.“ Oči jí bleskově zčernaly.

„Tak, kde je Eric?“ zařvala s vrčením, chytila mě za lokty a odtrhla mě od sebe. Doletěl jsem po zádech na chodník a rychle se zvedal, ale nebylo to dostatečně rychle. Byla pryč, poháněná touhou. Jestli Lenschera najde, tak má Eric podepsaný rozsudek smrti. Přistihnul jsem se při tom, jak si oprašuju tričko místo toho, abych se za ní hned rozeběhnul. Proč bych měl lhát sám sobě? Mně určitě neublíží, když ho zabije. Nejsem žádný anděl strážný a opatrovatel lidských životů. Žárlil jsem na něj, že ji měl, a pořád to viselo ve vzduchu.

Řekla, že necítí lásku. Jistě. Novorozenecké období. Nebyl s ní od začátku, a tak všechny emoce, co přežily přeměnu, ale nebyly obnoveny – zrestaurovány – zanikly. Nemilovala ho.

Jenže ji očividně štvalo, že to tak je a nechápala to. Pořád ho chtěla vidět a byl to jediné, co ji dokázalo vytrhnout z toho traumatu po přeměně. Jestli ho teď najde, zabije ho a nikdy si to neodpustí. Bude trpět. A já jsem nechtěl, aby Bella ještě někdy takhle trpěla. Už to nesmím dovolit.

Rozběhnul jsem se za ní a vytáhnul z kapsy mobil. Tohle si musím pojistit.

„Kde jsi, Aiofe?“

„Momentálně v krvi.“

„Kontinent!“

„V Africe. Věděl jsi, že v Kapském městě…“ Nespokojeně jsem zavrčel a vypnul to. Ale ona ho nesmí zabít. Odhodlával jsem se vytočit to číslo. Už přes rok…

„Carlisle,“ hlesl jsem a slyšel, jak se nadechnul.

„Edwarde, vrať se domů,“ řekl znenadání. Neměl jsem čas filozofovat nad tím, co se za ten rok změnilo.

„Nemůžu. Tati, poslouchej mě. Musíš ochránit Erica Lenschera.“

„Proč?“ zeptal se na nevyhnutelnou otázku.

„Protože jinak zemře.“ Chvíli bylo ticho a já i bez čtení myšlenek v tuhle chvíli věděl, že mu to šrotuje v hlavě.

„Tys ji proměnil.“

Eric

Zíral jsem na fotku, odkud na mě koukaly dvě modré oči. Můj rodokmen se táhl do Švédska a Ida byla čistá Dánka. Oba dva árijci jak vyšití. Ten kluk měl modré oči a blonďaté vlasy nalinkované předem.

„Kurva, kurva,“ mumlal jsem, protože ta podoba se prostě nedala zapřít, ani kdybych chtěl.

Obrátil jsem se rovnou na patě a vyšel z Idiny kanceláře ven, abych ji našel. Byla u brány a hlídala ty blbečky, co tu byli prvně. Dupal jsem, s nervy v hajzlu, k ní. Podívala se na mě, a když viděla, jak se tvářím, zachichotala se.

„Kdo je to?“ zasyčel jsem a strčil jí tu fotku před ksicht. Rozšířila oči a úsměv zmizel.

„Ty ses mi hrabal ve věcech?“ zaječela na mě a všichni v okolí třiceti metrů nám věnovali veškerou svoji pozornost.

„Řekni mi, kdo to je!“ zopakoval jsem.

„Frederik,“ šeptla. Byla vyděšená – viděl jsem to na ní.

„A je to můj syn, Ido?“

Pohled Belly v jejím novorozeneckém období nebude... To prostě nejde. Ta kapitola by byla příšerná, protože ona je příšerná. Přiznávám, že se mi i líp píšou naši chlapci, takže se ani nijak extra netěším na to, až zase vklouznu do jejích bot. :D Ale bude. Ještě chvíli. Nechci tohle její období přeskočit, ale psát pohled pravýho novorozenýho nejde. Přesto už to dlouho nepotrvá...

A díky moc za podporu, kterou mi i po těch všech povídkách stále projevujete. :)

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladké sny, Bello - 27. kapitola: