Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Skrytá touha - 13. kapitola

29.09.2013 (18:45) • LadyS • FanFiction na pokračování • komentováno 29× • zobrazeno 10012×

Cítila jsem se neskutečně šťastná. Tančila jsem pod širým nebem plným hvězd s mužem, který mi právě vyznal lásku. S mužem, ke kterému jsem od prvního okamžiku zahořela touhou a po kterém mě sužuje nevysvětlitelný chtíč.

A fakt, že jsem od krku po kotníky nahá a blýskám se jako disko koule, byl jen malý háček.

„Bello?“ špitnul mi do vlasů Edward a něžně mě do nich líbl.

„Hmm?“

„Doopravdy mě miluješ?“

„Prosím?“ odfrkla jsem si se smíchem a pozvedla k němu tvář.

„Omlouvám se, že se ptám, ale stále tomu nemůžu uvěřit. Je to již tak dávno, co mi někdo tenhle nehynoucí cit oplácel a já mám strach, že se mi to všechno jenom zdá.“ Při jeho slovech se mi roztáhl úsměv na rtech, přestože mě trochu zaráželo problesknutí v jeho očích, jako by pronesl vtip, kterému rozumí jen on. 

„Edwarde, chci, abys něco věděl,“ řekla jsem a líčkem se mu opřela o hruď. „Ve svém životě jsem mnoho mužů nepotkala, takže s láskou zrovna velké zkušenosti nemám. Ale můj poslední přítel, on… myslela jsem si, že byl ten pravý. Chtěla… chtěla jsem si s ním založit rodinu, až dostudujeme. Chtěla jsem si ho vzít.“

„Co se stalo?“

„Opustil mě. Ze dne na den.“

„To musel být ten největší blázen a idiot na světě.“

Usmála jsem se mu do kvádra a zhoupla se v bocích v rytmu skladby. „Ale důvod, proč ti to říkám… Edwarde,“ pozvedla jsem k němu tvář a hluboce se mu zadívala do očí, „mé srdce se otevřelo muži, který ho sprostě pošlapal. A já si z toho vyvodila, že už nikdy nedovolím nikomu, aby mě takto ovládnul. Odmítala jsem znovu prožít lásku, která člověka dovede akorát tak do potíží, kvůli které tropí neplechy a ztrácí rozum.

Ale pak jsem potkala tebe a… něco tak silného v životě nepocítila. Přirovnala bych to meteoritu, který proletěl mým světem a celou mě ozářil. A já už bez toho světla nemohla dál žít. Edwarde, zamilovala jsem se do tebe celým svým srdcem a jako důkaz mé lásky můžeš brát to, že kvůli tobě procházím iniciačním obřadem. Přece si nemyslíš, že kdybych tě nemilovala, promenádovala bych se tu s holým přirozením?“

Edward se uchichtl a dojemně zavrtěl hlavou.

„Bože, Bello, jsi můj život a přísahám, že ti nikdy neublížím.“ A nato mě vášnivě políbil. Jeho rty se přitiskly k mým, jemným tlakem mě donutil rozevřít ústa a vnikl mi studeným jazykem dovnitř. Zachvěla jsem se. A jeho dlaně sjely na můj obnažený zadeček. Srdce se mi splašeně roztlouklo.

„Jsem na tebe hrdý,“ špitl mi do rtů.

„Ano? Jakto?“

„Většina žen to při druhém mysteriu vzdala. Přišlo jim to až moc… úchylné.“

Tiše jsem se zasmála a rafla ho do dolního rtu. Zabručel a stisknul mi prdelku.

„Edwarde?“ ozval se za mými zády mužský hlas a já se od svého milého spěšně odtáhla. Edward si pro sebe něco zabručel a vzpřímil se do své ohromné výšky. Otočil se.

„Felixi?“ oslovil dotyčného a ten se na Edwarda upřeně zadíval. A mlčel. Edward se zamračil a oplácel mu tvrdý pohled. Vypadalo to, jako by komunikovali beze slov. Ježíš, asi už tu začínám bláznit.

„Carassima, nebudeš se na mě zlobit, když tě na vteřinku nechám o samotě?“

„Ne, samozřejmě.“

„Dobře.“ Na rozloučenou mě líbl na čelo. „Hned se vrátím,“ a zmizel s oním mužem v davu. Frustrovaně jsem si povzdychla. Na svoji nahotu už jsem si jakž takž zvykla, ale ani tak jsem se tu necítila zrovinka příjemně.

Vydala jsem se po ochozu parketu a shlížela na černou třpytivou vodu osvícenou měsícem v úplňku. Byla nádherná noc, přímo stvořená pro mysteria.

Zamyšleně jsem si prohlédla stoly se sklenkami vína. Nebo aspoň myslím, že to bylo víno. Hodně husté a rudé, skoro až v barvě lidské krve. Brr, nesnáším krev. Tedy pohled na ní, vždycky totiž omdlívám. Zajímalo by mě, proč se ho novicky nemůžou napít. Edward mi o tom zákazu neřekl, ale ostatně, nijak jsme si o dnešním mysteriu nepovídali. Raději poslechnu Angelu, nerada bych si pouhým vypitím nějakého jejich tajného elixíru získala jednosměrnou jízdenku z mysterií. To bych tomu dala. 

Loudala jsem se po okraji parketu, když jsem si všimla muže stojícího ve stínu. Byl strnulý a jakoby vykolejený, nebo alespoň takto na mě působil. A zvláštním způsobem mi přišel povědomý. Jeho černá škraboška mu z poloviny halila tvář, ale ani ta mi nezabránila v pocitu poznání. Zaujatě jsem se k němu vydala a nespouštěla ho z očí.

Všichni zasvěcení si mezi sebou tiše povídali a konverzovali ve všemožných jazycích, ale on byl odstrčený, nikdo si ho nevšímal. Zajímavé. Byla jsem už skoro u něho.

„S dovolením,“ zamumlala jsem a obešla ženu s širokou zlatou sukní. Páni, taková róba musela stát balík.

A v ten okamžik se muž natočil čelem ke mně a zbystřil. Blesk poznání projel námi oběma a já zalapala po dechu. Mužovy světle modré oči se za škraboškou vyvalily a nevěřícně na mě pohlédly. Můj ty bože!

„B-b-bello?“

Nickův koktavý hlas přitáhl pozornost pár lidí, ale já ho rychle zakryla svým tělem a pokusila se vypadat uvolněně. Štěstí, že jsme stáli v rohu.

„Sklapni, a tvař se důstojně,“ špitla jsem k němu co nejnižším hlasem, ale aby mě slyšel. Polknul, ale poslechl mě a obdařil mě povýšenou grimasou.

„A pomalu pojď za mnou,“ nařídila jsem mu. Ladně jsem se otočila a tanečním krokem vykročila na druhou stranu parketu k bílému mostu, jedinému úniku na pevninu. Ten osel mě naštěstí poslechnul a nenápadně se rozešel za mnou.

V té chvíli mi bylo úplně jedno, že jsem před ním zcela obnažená, ano, není to nic, co by neznal, ale pár už nejsme, takže co mě má co vidět nahou, ne? Ale nynější situace si žádala radikální řešení. Na sto procent jsem si byla jistá, že není zasvěceným, a kdyby se na něho přišlo, nemám tušení, co by s ním provedli. Pochopila jsem, že programátoři mysterií jsou vlivní a nebezpeční lidé, co se nebojí ničeho. Tvrdě dohlíží na pravidla a jejich porušení přísně trestají.

Půvabným krokem jsem přešla most a vydala se co nejdál od lidí i stanů. Snad nás nikdo nezahlédne. Když jsem si byla jistá, že jsme dostatečně daleko, otočila jsem se a podívala se na Nickův šokovaný obličej.

„Bello-“

„Co tu do háje děláš?! Chceš se nechat zabít?! A jak si se sem proboha svatého dostal?“

„Na tom nezáleží, ale co tu děláš ty?! Když jsem tě spatřil, myslel jsem, že mám vidiny!“

„Já sem patřím, ale ty ne! Opakuju, jak si se sem dostal?“

„Sehnal jsem si kontakty.“

„Jaké?“

„To je jedno, ale můžeš mi vysvětlit, proč se tu producíruješ jako… výstavní děvka?!“ Ruka mi vystřelila dřív, než stačil mrknout, a vrazila mu takovou facku, až jsem mu udělala obtisk na tváři.

„Ty jeden šmejde! Že já se tebou vůbec zaobírám! Měla bych tě nahlásit a nechat pykat za sovu nerozvážnost sem přijít!“

„Proboha, Bello, co to s tebou udělali? Jak ses k nim mohla dobrovolně připojit? Nebo tě snad přinutili?!“ pravil dotčeně, když si třel bolavou tvář, ale pak se zděsil.

„Tak zaprvé: to není tvoje věc, a zadruhé: okamžitě odtud zmizíš a mně necháš napokoji, je ti to jasné? Zapomeneš na všechno, cos tu viděl a opustíš tohle město i stát.“

„To nemyslíš-“

„Netušíš, do čeho ses to namočil, Nicku, ale radím ti dobře, uteč odtud, než na tebe někdo přijde. Možná tě nenávidím, ale smrt ti nepřeji.“ A s tím jsem se otočila na podpatku a vracela se rychle zpátky. A modlila se, aby mě ten blbeček nesledoval. A nesledoval, díky bohu.

Po následující hodině, co jsem po jezeru bloudila jako tělo bez duše, se začalo něco dít. Všichni se mačkali k sobě a uvolňovali prostor uprostřed, kam se postupně nanosilo patnáct zlatých trůnů s červeným semišovým polstrováním.

„Bello?“

Kvapně jsem se otočila a vrazila do Edwarda. Úlevně jsem se usmála a objala ho. „Kde si byl tak dlouho?“

Chlácholivě mě políbil. „Potřeboval jsem něco zařídit.“

„Aha.“

Trošku se odtáhl a vážně si povzdychnul. „Bello, za pět minut začne závěrečný ceremoniál. Nesmím ti nic prozradit, ale chci, aby ses na něho psychicky připravila. Ne, neděs se!“ vykřikl tiše, když uviděl, že se mi hrůzou rozšířily zorničky, „není to nic hrozného, ale… poznamená tě to. Pokud však chceš dál pokračovat v zasvěcování, musíš tím projít stejně jako zbytek novicek.“

„Dobře,“ přikývla jsem statečně a snažila se vstřebat nově nabité informace. Dostala jsem strach, ale ihned jsem ho potlačila. Rozhodla jsem se být s Edwardem, ne? Už jsem poměrně daleko, tak to přeci v půlce nevzdám!

Barokní hudba i šum davu umlkly a mé srdce se divoce rozbušilo, dech se mi zrychlil.

„Jen klid,“ zašeptal mi Edward a pro povzbuzení mě chytnul za ruku. „Pojď,“ nařídil mi nahlas a vydal se k trůnům. Nohy jsem najednou měla jako z rosolu, ale poslušně jsem ho následovala a pokusila se o ladný krok. „Sedni si,“ přikázal mi hlasem ostrým jako břitva a já klesla na semišové sedátko na třetím trůnu z leva.

Netušila jsem, co se děje, a byla jsem vystrašená. Trochu mě ale uklidňovalo, že zbylých čtrnáct trůnů zaplnily mé sestry novicky. Stejnak jako u mě je doprovázeli jejich mentoři a postavili se po našich pravicích, ob křeslo jsem uviděla Angelu.

Vtom předstoupil muž v rudém hábitu vyšívaném zlatou, stříbrnou a černou nití, spojeném přes hruď sponou posázenou barevným kamením, a vystoupil na donesený stupínek. Měl neuvěřitelně bledou pleť, až skoro slonovinovou, ale možná to dělal ten svit měsíce. Určitě.

Pozdvihl a rozvinul srolovaný pergamen a jal se ho číst. „Te rogamus, Dionysum, accipe his mulieres in sanctam sua…“ Všichni zasvěcení mlčeli a bedlivě poslouchali mužova slova. Já nerozuměla absolutně ničemu, ani jsem netušila, o jaký jazyk se jedná. Ale dle vážných výrazů jsem pochopila, že jde o velice důležitou část.

„…suscitabo rite colendum…“ Latina, svitlo mi najednou. Mluví latinsky. Nevěděla jsem proč, ale tento fakt mě zneklidnil ještě víc. Muž domluvil a do volného prostoru předstoupil houf služebných v bílých řízách. Polovina z nich držela něco v rukách, ale nedokázala jsem odhadnout co. Po dvou přistoupily ke každé z nás novicek a poklekly u našich nohou. Rozrušením mi zvlhly dlaně. Panebože, co se chystají udělat?

„Signorina, per favore, diffondere le cosce,“ požádala mě jedna z dívek a já se zděsila. Nemůžu jim přeci u obličeje roztáhnout stehna! A ke všemu před obecenstvem! Tváře se mi zbarvily do nachova a tělem projel třes.

„Signorina.“ Ne, prosím ne! To nemůžu! Ne!!!

Zatnula jsem zuby a roztáhla před nimi nohy. Má štěrbinka se rozevřela a odhalila svá tajná zákoutí. Hlasitě jsem polkla, jak mě tam zastuděl ledový noční vzduch, a pevně stiskla víčka.

Slyšela jsem, jak něco cinkalo a pak mlasklo. A navzdory své nechuti a hanbě jsem otevřela oči a podívala se, co se mi chystají udělat.

Jedna z dívek v ruce držela injekční stříkačku a druhá se přehrabovala v jejich černém malém kufříku. Moji pozornost upoutala jehla. Panebože!

Cukla jsem sebou a chtěla se rázem zvednout. Na tohle opravdu nemám! Nenávidím jehly! A takhle blízko mého přirození-

„Bello, per favore, seď,“ poprosil mě žalostným tónem Edward přesně ve chvíli, kdy jsem hodlala vystřelit z toho přezdobeného a až nechutně pohodlného trůnu a utéct od jehel a celého tohohle bláznovství.

Potichu jsem zasténala. Tohle nedokážu!

A přímo v tom momentě jsem ucítila velice bolestivé bodnutí v rozkroku, přesněji řečeno na stydkém pahorku těsně nad klitorisem, které mě přinutilo vykřiknout. A nebyla jsem jediná, dívčí výkřiky se nesly celou řadou. Nevěřícně jsem shlédla mezi své nohy a zalapala po dechu. Od předkožky klitorisu po Venušin pahorek mi trčela jehla, od které skapávala krev.

„Morfeus!“ zavřískala nedaleko mě nějaká dívka, odstrčila obě služebné a uplakaná se rozběhla pryč. Její mentor běžel za ní.

„Ááá! Morfeus! Morfeus!!!“ zakřičela bolestně další a následovalo to samé divadlo. Zděšená vývojem dnešní noci jsem pohledem zabrousila zpátky mezi svá stehna. Služebná už v ruce držela zaoblený piercing, který se mi chystala zasunout do propíchnuté dírky, kde dosud vězela jehla.

„Edwarde,“ zasténala jsem ochromená strachem.

„Bel-“

„Áááu!“ zakřičela jsem sužovaná bolestí, když mi vytáhla jehlu a současně vsouvala piercing. Zašmátrala jsem po Edwardově ruce. Bohudík pochopil a pevně mě chytnul. V očích mě pálily slzy a stoličky jsem si málem rozdrtila, jak jsem je k sobě pevně tiskla. Hrozně to bolelo. Příšerně moc.

„Bello, je mi to tak líto,“ šeptal mi do ucha Edward, „kdybych tušil, že tě to bude tak bolet…“ Větu nechal vyznít do ztracena, ale já věděla, že by mě i přesto prosil o dovršení druhého mysteria. Aspoň si to tedy myslím.

Ucítila jsem další bolestivé rýpnutí, až mi z hrdla unikl vzlyk. Proč to prokristapána tak hrozně bolí?!

„Fatto.“

Celá uplakaná jsem sklonila hlavu a prohlédla si to bolestivé dílo. Těsně nad čárkou mi vykukovaly dva bílé kamínky připomínající kapičky vody, které mi jen tak mimochodem v červeném provedení opravdu odkapávaly z čerstvé rány. Ještě víc jsem se rozbrečela, ani nevím proč, a skoro na protest překotně spojila stehna k sobě.

„Bello, lásko,“ pronesl nešťastně Edward a vzal mě do náruče. Paže jsem mu obtočila kolem krku a nechala ho, ať mě odnese pryč. Tady už jsem nemohla být ani minutu. Ach bože, to bolí!

Daleko jsme nedošli, jelikož nás zavedl do jednoho z mnoha stanů, které byly postavené kolem břehu jezera. Položil mě na dřevěnou postel a já se schoulila do klubíčka. Ihned jsem však sykla bolestí, jak jsem si hnula s piercingem.

„Ježíši Kriste! Já mám piercing!“ vypískla jsem vyděšeně a dočista zkoprněla. Já, co jsem vždycky byla proti takovýmto druhům okras lidského těla, mám piercing v přirození. Na své vagíně! Z očí mi vytryskly slzy a smáčely bílý polštář, roztřásla jsem se.

Do háje! Jak se mohlo všechno tak rychle zvrtnout?! Dnešní večer jsem si docela užívala, když vynechám tu scénu s Nickem a rozhození ze zahájení, ale tohle…

„Carissima,“ oslovil mě Edward a přisedl si ke mně na postel. Já však zavrtěla hlavou a schovala si tvář v dlaních. Nehorázně jsem se styděla a nejraději bych poslední hodinu vymazala, zmáčkla na kouzelném ovladači Delete či vše přetočila Back. Hnusila jsem se sama sobě a nohy přitom tiskla k sobě.

„Bello, miláčku-“

„Já nemůžu, Edwarde,“ vzlykla jsem. „Mám pocit, že jsem pošpiněná. Navždy označkovaná.“

„Ach lásko, tak rád bych ti ulevil.“ V jeho tváři se zračila bolest a temný hněv. „Kdybych věděl, že tě to tak poznamená, nedovolil bych ti to podstoupit.“

„Jenže pak bych nemohla pokračovat dál.“

Naše oči se střetly. „Ne, nemohla.“

Vytekly mi další slzy, ale v duchu jsem se zocelila. Stalo se, stalo. Takže nemá cenu plakat nad rozlitým mlékem.

„A tobě, tobě se to líbí? Že mám tam dole piercing?“ zeptala jsem se ho kuňkavě.

„Bello, je to nádherné. Už teď ho zbožňuju a nemůžu se dočkat, až se ho budu moct dotknout jazykem.“ Jeho slova ve mně vzkřísila hrdost, kterou můj nový šperk tak náhle zapudil, a zároveň jsem se nad tou představou zachvěla.

„Ale důležité je, jak se s ním cítíš ty, cara mia.“

„J-já nevím. Nikdy jsem nebyla zastánce tetování a piercingů, ale,“ odmlčela jsem se, nervózně odtáhla nohy od sebe a posadila se. Kůžička kolem vpichů byla červená, ale krev mi už netekla. Aspoň že tak. Ale všude jsem ji měla rozmatlanou. Edward zřejmě myslel na totéž, protože se zvedl a zmizel ve vedlejším stanu. Mezitím jsem si prohlížela piercing. Nebyl zas až tak ošklivý. Vlastně… byl docela hezký. Třpytil se a vypadal elegantně a vyzývavě zároveň.

Edward se vrátil i s mokrou žínkou a něžně mi počal stírat zaschlou krev. Překvapivě to ani trochu nebylo erotické nebo s milostným podtónem. Bylo to něžné a láskyplné. Když jsem měla stehna i svou škebličkou opět bělostně čisté, odložil žínku a chytil mě za ruce.

„Bello, pokud ti jde o můj názor, tak si myslím, že je to ta nejkrásnější ozdobička, jakou bys mohla nosit. Tvůj osobní klenot, kterým se můžeš pyšnit na svém nejposvátnějším místečku.“

„Vážně?“ pípla jsem.

„No ovšem,“ zasmál se a naléhavě mě políbil. Úlevně jsem mu vzdychla do úst.

„V tom případě bych ho asi mohla mít ráda. Když se líbí tobě…“

„Ty jsi trumbera,“ usmál se pobaveně a ukazováčkem se dotkl mé brady, pak se nade mě sklonil.

„Miluji tě, Bello. S piercingem i bez.“

„A já tebe, Edwarde, s miliony i bez.“

Oba jsme se rozesmáli a vášnivě políbili. 

Autor: LadyS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Skrytá touha - 13. kapitola: