Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Škola poloupírů - 8. kapitola

11.05.2011 (17:45) • Annabell • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1960×

Tam mě chytla něčí ruka.

Aniž bych se podívala, kdo to je, chytila jsem ho za tu ruku a švihla jsem s ním o zem. Ozvalo se zaskučení a já poznala Alici. Do pytle, každého jiného bych v pohodě vyřídila a bylo by mi to jedno, ale Alice? Za těch pár dní, co jsem ji znala, jsem si ji doopravdy oblíbila.

Neměla jsem moc času, tak jsem sykla: „Alice, co tady děláš?!“

„Chtěla jsem tě zastavit,“ prohlásila potom, co se vzpamatovala.

„Ty jsi měla vizi,“ došlo mi. „Co jsi tam viděla?“

„Nemusím ti nic říkat! Chtěla jsem tě jenom zastavit, než uděláš největší chybu svého života.“

„Tím myslíš co přesně?“

„Utíkáš! Nevím sice proč, ale děláš chybu. Vždyť být u Volturiových je to nejlepší.“

„Ani nevíš, jak se mýlíš, Alice. Tys nikdy nebyla v tom opravdovém světě víc jak pár hodin. Netušíš, jaké to je. Volturiovi jsou špatní. To, co ti celý život vtloukali do hlavy, není pravda.“

„Jak to můžeš dokázat? To, co Volturiovi dělají, je správné.“

„Proč myslíš?“

„Protože jinak by nás naše dary ovládly!“ Tak tohle jim cpou do hlav, aby si mysleli, že Volturiovi jsou dobří. Málem jsem se rozesmála.

„Od svého narození jsem žila jen ze svou matkou. Ona mě vychovala a pomohla mi ovládnout můj dar. Umím ho ovládat dokonale na to, co jsem předváděla v hodinách. A myslím ve všech hodinách i v hodinách boje i v hodinách ovládání darů, všude jsem si jenom hrála na neschopnou, aby ani nepomysleli na to mě poslat do Volterry.“

„Což ti nevyšlo.“

„Jo, nevyšlo. A jestli si pořád myslíš, že jsou Volturiovi dobří, tak co si budeš myslet o tom, že když poloupír nemá nějaký skvělý dar, tak ho zabijí.“

To Alici pořádně zaskočilo: „To nemůže být pravda.“

„Ale je. Slyšela jsem, jak se o tom Felix a Chelsea baví.“ Tohle Alicinu důvěru k Volturiovým pořádně podkopalo.

„Za těch několik let, co tu jsem, pár poloupírů sice jen tak zmizelo, ale já jsem tomu nikdy nevěnovala pozornost.“

„Měli nějaké dobré dary?“

„Ne, neměli… Ach bože, oni je doopravdy zabili. Mezi těmi, co zmizeli, byla jednou i jedna moje kamarádka.“

„Tak už mi věříš?“ zeptala jsem.

Alicin výraz ztvrdl a přikývla: „Věřím.“

„Takže mě teď necháš už jít, aniž bych ti nemusela něco udělat?“

„Jo.“ Oddechla jsem si (předčasně). „Ale chci jít s tebou!“

„Cože?! Ne!“

„Proč?“

„Když se ztratí jeden poloupír, tak to možná přejdou, ale dvě? To nikdy.“

„O tebe se budou zajímat daleko víc než o mě. Zaujala jsi je víc za pár měsíců, než já za několik let.“

„Nemyslím si, že mě budou hledat jako uprchlíka, když to v mém pokoji, jen tak náhodou, vypadá jako po boji. Ale na tohle nemám čas, musím jít.“

„No tak, Bello, vezmi mě s sebou.“

„Tak mi dej jeden pořádný důvod. Ale rychle.“

Alice se na chvíli zamyslela: „Kvůli tomu, co umím. Můžou po mně chtít nebo spíš budou po mně chtít, abych tě našla. A když budu předvádět, že mi to nejde, budou si myslet, že jsem dost neschopná a nejspíš mě potká stejný osud jako těch několik…“

Rychle jsem přemýšlela nad tím, co řekla: „Tak dobře, ale jestli mě budeš nějak brzdit, nebo mi něco kazit, Alice, tak se budeš muset rychle vydat svou vlastní cestou.“

Alice kývla.

„Tak dobře, můžeme vyrazit. Poběž za mnou.“

Vyběhly jsme z areálu školy a zamířily jsme k lesu. Neběžely jsme ani dvě minuty a Alice se mě už ptala: „To celou dobu poběžíme?“

Zastavila jsem se a odpověděla jsem: „Samozřejmě, že ne. Už jsme tady,“ oznámila jsem Alici a ukázala jsem na černý mercedes asi dvacet metrů od nás.

Doběhla jsem k němu. Klíčky ležely na kapotě. Trochu neopatrné. Otevřela jsem dveře, na předním sedadle ležela velká taška. Když jsem ji otevřela, našla jsem v ní dost peněz od různých měn a k tomu nějaký papír. Byla na něm nějaká newyorská adresa.

Už jsem věděla, kam mám jet.

Autor: Annabell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Škola poloupírů - 8. kapitola: