Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Škola poloupírů - 2. kapitola

06.04.2011 (20:45) • Annabell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1781×

Probudila jsem se a vykoukla jsem z okna. Byla tma, podívala jsem se na hodinky. 19:08. Za hodinu mi začíná škola. No super. Podívala jsem se po pokoji, v rohu stál batoh, můj batoh. Někdo mi ho tam musel přinést, zatím co jsem spala.

Vysoukala jsem se z postele a otevřela jsem batoh, byly v něm moje věci: pár kusů oblečení, kosmetická taška tak podobně. Tak oni nám ještě prohledávali dům.

Začala jsem hledat koupelnu. V pokoji nic. Vyšla jsem tedy v uváleném oblečení na chodbu, většina ostatních ještě spala, na chodbě bylo absolutní ticho. Vydala jsem se tedy jedním směrem.

Měla jsem štěstí, proti mně najednou vyšla malá černovláska, ale na rozdíl ode mě nevypadala, jako by právě vylezla z postele.

„Ahoj,“ pozdravila mě, „ty jsi ta nová?“

„Čau. Jo, máš pravdu, jsem tady nová. Zrovna hledám koupelnu.“

Usmála se: „Taky tam zrovna jdu. Pojď,“ řekla a vyrazila opačným směrem, než jsem šla já.

„A mimochodem, já jsem Alice,“ oznámila mi a podala mi ruku.

„Bella.“

Chvíli jsme šli mlčky a potom se mě Alice zeptala na otázku, kterou jsem rozhodně slyšet nechtěla: „Proč jsi sem přišla tak pozdě? Já jsem tu skoro od narození, už čtyři a půl roku.“

Teď musím odpovědět správně: „No, já ani nevím. Žila jsem s mámou a před pár dny přišlo několik upírů a řekli, že jdu sem do školy.“ pokrčila jsem rameny, jako by mi to bylo úplně jedno a nic jsem nevěděla.

Na Alici to udělalo docela dojem: „Ty jo. Tvoje máma přežila tvůj porod?“

„Jo.“

„A jak?“ zeptala. „Moje máma zemřela,“ dodala smutněji.

„Já jsem ji po porodu proměnila. Mám upíří jed.“

Alice kývla a prohlásila: „Tady koupelna.“ Vešli jsme dovnitř. Několik sprch, umyvadel.

„Jo, díky.“

Vlezla jsem do jedné ze sprch a pustila jsem co nejteplejší vodu, co jsem snesla. Vůbec jsem se nehýbala, jen jsem nechávala vodu po mně jen tak stéct. Úplně jsem ztratila pojem o čase, když jsem se konečně podívala na hodinky, zjistila jsem, že už pod sprchou stojím skoro půl hodiny. Rychle jsem vodu zastavila, osušila jsem se a vylezla jsem ze sprchy. Alice tam už nebyla.

Vzala jsem si svou kosmetickou tašku a začala jsem se líčit. Zanedlouho přišly do koupelny další dvě poloupírky. Obě mě dost hlasitě pozdravily, ale já jsem jim nevěnovala pozornost a dál jsem se soustředila na líčení.

Když jsem byla s výsledkem spokojená, sbalila jsem si věci a vrátila jsem se do pokoje. Cestou jsem potkala další tři spolužáky.

V pokoji jsem si vzala tašku, se kterou jsem sem vlastně přišla. Koukla jsem se na rozvrh. První dvě hodiny jsem měla boj, tak jsem do tašky hodila sportovní tričko a tepláky a potom jsem k nim ještě nacpala rozvrh a propisku.

Vyrazila jsem hledat tělocvičnu, měla jsem štěstí, znovu Alice.

„Ahoj,“ pozdravila mě s tím svým skřítčím úsměvem. „Hledáš učebnu?“

„Ne, spíš tělocvičnu,“ řekla jsem a podala jsem jí svůj rozvrh. Alice ho chvíli zkoumala a pak mi řekla: „Super. Pojď za mnou, máme skoro všechny hodiny stejné.“

Kývla jsem a šla jsem za ní. Šly jsme do přízemí, hned první dveře byla šatna, převlékaly se v ní už dvě holky, které jsem ještě neviděla.

Alice nás hned představila: „Bello, tohle je Angela,“ prohlásila a ukázala na jednu z dívek, „a tohle Lauren.“ A ukázala na druhou.

Lauren mě sjela opovržlivým pohledem a zeptala se mě: „Co umíš?“

„Jako co mám za schopnost?“

„A co asi jiného?!“

„Štít.“

Uchechtla se: „Docela ubohý.“ Tak toho už jsem měla tak akorát dost. V tu chvíli jsem měla strašnou chuť jí ukázat, co všechno umím, ale ovládla jsem se.

„A co máš ty, když se tak vytahuješ?“ zeptala jsem se místo toho úplně klidně.

Zrudla vztekem. To bylo dobré. Že by zrovna ona byla ta pro můj plán? Možná, zatím tomu odpovídala. Výbušná a arogantní.

„Umím lidi a upíry donutit, aby udělali věci, které chci já.“ Podívala se na mě pohledem, který značil, že ji mám teď okamžitě začít obdivovat. Tůdle.

„Ale nezapomínej,“ ozvala se Alice, „že ti to na upíry moc nejde.“

„Ale na poloupíry mi to jde až moc,“ prohlásila a vykročila směrem ke mně a Alici. Vyrušil ji výkřik z chodby: „Holky! Nevím na, co si to tam hrajete, ale hodina už začala.“ Já s Alicí jsme radši rychle vypadly z šatny a Angela nás rychle následovala.

Tělocvična byla hned vedle. Uvnitř už stáli dva upíři, naši učitelé, skupina čtyř kluků, poloupírů, našich spolužáků a v rohu na konci tělocvičny stál někdo zahalený v tmavě šedém plášti. Kdo asi?

„Přišli jste pozdě,“ oznámil nám jeden stroze. „To nejste schopné přijít včas na hodinu!“

„Za to může ona!“ vykřikla hned Lauren a ukázala na mě. Já jen pokrčila rameny.

Upír to nechal bez poznámky a otočil se na mě: „Já jsem Felix,“ oznámil mi, „a tohle Jasper. Budeme tě učit boj. Učila ses to někdy?“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Rozdělte se do dvojic,“ řekl ostatním poloupírů. „Angelo, ty pojď sem.“

„Angela je taky nováček. Takže budete trénovat spolu, pod Felixovým vedením,“ řekl mi Jasper a odešel k rozděleným dvojicím.

„Chci vidět, jak na tom jsi,“ řekl mi Felix. „A jestli jsi ty cvičila,“ řekl Angele.

„Tak jeden tréninkový souboj. Do toho.“ Poodstoupil kousek od nás.

Obě jsme se ani nehýbaly. Angela nevypadala na nějaký agresivní nebo bojovný typ.

Ale zaútočila první. Musela jsem hrát neschopnou, takže místo abych odpověděla útokem, jsem jenom uhnula. Skoro jsem viděla mého minulého instruktora, jak brečí nad mým žalostným výkonem. Normálně bych Angelu porazila velmi snadno, ale věděla jsem, že teď nemůžu, tak jsem se jenom jemně bránila. Po několika minutách mě Angela přirazila k zemi. Felix jenom kývl a poslal ji za ostatními a mě začal učit nějaké základní pohyby, které už jsem dávno uměla.

Po téhle dvouhodinovce už den proběhl docela v pohodě. Vlastně jsem celý zbytek vyučování strávila s nějakým upírem, který snažil prozkoumat mé schopnosti. Ale snaha zůstala jen u snahy.

Po vyučování jsem si potřebovala ještě zařídit jednu věc, ale musela jsem počkat, až se vyprázdní pozemky kolem školy.

Tak jsem několik hodin byla jen ve svém pokoji. Ven jsem vyrazila čtvrt hodiny před večerkou. Vyšla jsem ze školy do malé zahrádky, ve které nikdy moc nikdo nebyl ani v normální dobu, jak jsem stačila vypozorovat.

Roztáhla jsem kolem sebe štít, tak aby mě nikdo neslyšel. Vytáhla jsem mobil a začala jsem hledat signál. Měla jsem štěstí, po pár krocích mi naskočily tři čárky.

Vytočila jsem číslo, dala jsem si mobil k uchu a vyčkávala jsem. Potřebuju pomoc. Pomoc od…

Autor: Annabell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Škola poloupírů - 2. kapitola: