Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Škola poloupírů - 17.kapitola

10.10.2011 (14:30) • Annabell • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2036×

Můj pohled se zastavil na posledním. Byl to…

Můj otec. Neviděla jsem ho tady zrovna ráda.

„Co ty tu děláš?“ obořila jsem se na něj.

Ironicky se na mě usmál: „Ahoj dceruško, taky tě rád vidím. A co tady dělám? Pomáhám.“

„Ty a pomáhat. Nechtěj mě rozesmát.“

„Opravdu. Ale ty vlastně nevíš, co se to tady děje. Ne?“

„Ne, nevím. Ale konečně bych se to ráda dozvěděla. Proč jste všichni takoví tajnůstkáři?“

„To proto, Bello, že nic, co se tady děje, se za žádnou cenu nesmí dozvědět Volturiovi. Je to nesmírně důležité,“ ujal se slova upíří doktor, ne Carlisle.

„Můžu s klidem říct, že jsem ta poslední, od koho by se něco mohli dozvědět. Jsem od nich dost daleko a v hlavě mám štít, takže by to ze mě nedostali. A já bych jim to ani neřekla, kdyby já nevím, kdybyste plánovali revoluci.“ Okamžitě se na mě stočily všechny pohledy a já z nich poznala, že jsem se svou nevinnou poznámkou trefila do černého. A nechtěla jsem tomu uvěřit.

„Počkat, počkat. To je vážně pravda?“

„Ano, Bello, to co jsi řekla, je doopravdy pravda. Chceme svrhnout Volturiovy.“ Chvíli jsem přemýšlela. Revoluce? Svrhnutí Volturiových? A je to vůbec možné? Ale kdyby se to povedlo, nemusela bych už utíkat a skrývat se. A co víc, mohla bych se jim pomstít za mnou matku a za všechny ostatní poloupíry a tak. A když to nevyjde, tak budu pravděpodobně mrtvá a nebudu si s tím nemuset dělat starosti.

„Tak co, jaký máte plán? Kdo je do toho všechno zapojen? Chci se připojit!“ vyhrkla jsem.

„Bello, jsi velice mladá a…“ začal Carlisle

„Mám psychický a fyzický štít a bojovat jsem se učila od té doby, co jsem se naučila chodit! Já do toho s vámi musím jít!“

„Klid, Bello. Jen jsem chtěl říct, že jsi velice mladá a nikdo by po tobě samozřejmě nechtěl, aby se vrhala do boje. Vždyť v této fázi ani nejsme.“

„Takže můžu?“

„Je to předčasné, ale myslím, že ano…“

„Počkej,“ vzal si slovo můj otec. „Nejsi ani plnoletá a nikdo ti k tomu nedal souhlas.“

Tak tímhle mě naštval: „A co ty tímhle myslíš?! Ty nemáš žádné právo o mně rozhodovat!“

Také zvýšil hlas: „Ale já jsem tvůj otec, takže mám právo o tobě rozhodovat.“

„To teda nemáš…“

„Ticho!“ přerušila mě jedna z žen v místnosti. Byla vysoká a s dlouhými světle blonďatými vlasy. Jedna z mála, jejíž jméno jsem si pamatovala. Kate.

„Pokud se chce zapojit, tak klidně. Potřebujeme každého.“

„Ale…“ začal otec.

„A nepřerušuj mě, Michaeli (to je jeho jméno), až se zotaví, můžeme vyzkoušet její dar a její schopnosti. Potom se můžeme rozhodnout.“

Kývla jsem. Takové podmínky jsem brala.

„Myslím, že tímhle schůzka končí,“ řekla jedna z upírek a místnost se začala pomalu vyprazdňovat.

Náhle jsem si na něco vzpomněla: „Je tu i Alice?“

„Ano. Alice je tady. Edward ji našel také.“

„A nato jaký to je prcek se bránila líp než ty,“ zašklebil na mě Edward.

Ukázala jsem mu vztyčený prostředník: „Zmlkni!“

„Buď hodná, jinak tě neodnesu zpátky,“ oznámil mi a pořád se tak blbě šklebil.

„Já bych si poradila.“

„Tak dobře,“ řekl a odešel.

Rozhlédla jsem se po místnosti. Myslela jsem, že už jsem tam sama, ale stál ten ještě jeden upír. Překvapilo, že ho znám taky.

„Jaspere?“

„Ahoj Bello, překvapená co?“

„Jak jsi od Volturiových dokázal zmizet ty?“

Usmál se: „Aro mě odvolal ze školy a poslal mě ještě s jedním členem gardy zničit skupinu novorozených. Lepší příležitost se nabídnout nemohla.“

„Takže pro Volturiovy jsi oficiálně proměněný v popel?“

„Asi tak.“

„Takže, nechceš odnést zpátky k tobě do pokoje, když… Edward už odešel?“

„Jo, jasně. Díky. Edward je vůl.“

Zašklebil a vzal mě do náruče: „A taky můj bratr.“

„Cože? Vždyť si nejste vůbec podobní.“

„No nevlastní, adoptivní. Jsme čtyři já, Edward, Emmett a Rosalie. Rosalie jsi neviděla, je na lovu, ale Emmett tu byl. Určitě si ho pamatuješ vysokých, svalnatý a tmavovlasý.“

„Myslím, že vím. A vaši adoptivní rodiče?“

„Carlisle a Esmé.“

„Aha.“ Mezitím jsme došli k pokoji, Jasper mě posadil na postel a vydal se ke dveřím. Potom se náhle zastavil: „A Bello. Jenom… Doufám, že umíš líp bojovat, než tak jak jsi předváděla tenkrát ve škole.

„To se neboj.“

Tato kapitola je věnována všem, co u téhle povídky vydrželi i přes mé velké prodlevy mezi kapitolami.

Autor: Annabell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Škola poloupírů - 17.kapitola: