Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Škola noci 6. kapitola

The Host


Škola noci 6. kapitolaTak a je tu už šestý dílek. Jsem strašně ráda, že aspoň někdo si najde chvilku na přečtení mé tvorbičky a nechá tam nějaký komentík. Přeju pěkné počtení vaše EdMaDo. :)

Ráno jsem se vzbudila, podívala na budík. To už je 19:54?! Sakra, za 4 minuty začíná vyučování! Nedivte se tomu času, ale u nás máme prohozený den s nocí.

Střelhbitě jsem vylítla z postele a letěla přímo do koupelny, kde jsem provedla ranní hygienu. Pak doběhla k batohu, vyhrabala nějaký džíny, byly černý. Tak to je dobrý, k těm se hodí všechno, pomyslela jsem si. Hrabala jsem dál a našla žlutý triko s černou mikinou. Kuk do zrcadla, ouu, zaznělo mi v mysli. Když jsem se spatřila, myslela jsem, že vylítnu z kůže. Já zapomněla na vlasy! Rychle, hřeben a rozčesat ty moje neposlušné kadeře.
Opět jsem se jukla do zrcadla, rychle jsem se namalovala, takže tužka, řasenka. Hotovo, otočila jsem se a vyrazila ke dveřím.


Už jsem otevírala dveře, ale když jsem je otevřela, stál tam Edward, připravenej k ťukání. Zachichotala jsem se a toho viditelně probralo z transu. Narovnal se, na tváři měl takovej divnej pohled. Pohled, který jsem nikdy neviděla, byl plný touhy, zlostí a... lásky? To ne, to se mi muselo jenom zdát, i když, proč ne? Bože, co si to zase nalhávám, ten už určitě někoho má.
„Zaspala jsi,“ napomenul mě vážně Edward. Na to jsem zareagovala mírným úšklebkem.
„No, moc jsem nespala, do teď jsem žila normální životem,“ odpověděla jsem.
„Normálním životem?“ zeptal se s otázkou v očích. „Možná pro člověka, ale ty nejsi člověk, ty jsi dhampýr,“ řekl trošku káravě.
„No jo, tak se nezblázněte,“ řekla jsem v naprostém klidu.
„Pojď, ředitelka na tebe čeká,“ pověděl mi, už se otáčel a já vytřeštila oči.
„To kvůli blbýmu zaspání musím jít rovnou k Tarašce?“ zeptala jsem se malinkato vztekle, ale opravdu jen malinko.
„Ne, jdeš si pro rozvrh a pár rad,“ odpověděl a něčemu se usmál. Tím úsměvem by mě mohl vážně zabít, byl tak krásný.
„Ok.“ To byla moje odpověd, potom jeho úsměvu jsem se prostě na víc nezmohla a šla za ním.


Ve společenské místnosti už nikdo nebyl, všichni jsou určitě už na hodině a šrotěj se. Cha - cha, posmívala jsem se jim v duchu. Teprve teď mi došlo, že Alice určitě nezaspala.
„Kde je Alice?“ zeptala jsem se Edwarda. Aniž by se na mě otočil, tak odpověděl.
„Princezna Alice má už návštěvu paní ředitelky Tarašové za sebou a teď je nejspíš na hodině,“ odpověděl. Dál jsme šli mlčky.


Vcházeli jsme do ředitelny, kde za velkým stolem seděla Taraška.
„Konečně jste tady,“ povzdychla si.
„Taky vás ráda vidím,“ odpověděla jsem a přívětivě se usmála.
„No nic,“ opět si povzdychla. „Tady máte rozvrh hodin a radím vám, nedělejte problémy,“ řekla s mírným úšklebkem.
„Nemějte péči,“ odsekla jsem jí.
„Teď už na první hodinu nechoďte, jděte až na druhou a celou dobu pobytu budete pod dozorem. Nejspíš to bude nejčastěji strážce Cullen,“ odpověděla. Jo, aspoň něco se mi daří, strážce Edward Cullen. O tom se mi ani nezdálo.
„Už můžu jít?“ zeptala jsem se netrpělivě. Netušila jsem, co teď budu dělat, ale hlavně ať jsem odtud rychle pryč.
„Jistě, nashledanou,“ opověděla mile ředitelka a trochu se usmála.
„Nashle,“ řekla jsem suše a bez zájmu. Vzápětí se otočila a vyšla z ředitely, když jsem se ještě ohledla, spatřila jsem, jak Edward je těsně za mnou.


„To teď budete můj ocásek?“ zeptala jsem trošinku kysele. Koukl se na mě s bolestí v očích a já toho hned litovala. „Promiňte,“ špitla jsem tiše. Bože, co to se mnou je. Odkdy se já omlouvám?
„Proč se omlouváš?“ zeptal se, ale nečekal na odpověd. „Něco podobného, dokud se někdo nepřihlásí, aby si to semnou vyměnil,“ dopověděl.
„Můžeme si tykat?“ vylítlo ze mě. Hned, jak mi došlo, co jsem řekla, tak jsem zrudla. Zase jsem plácla úplnou kravinu, ale co kdyby řekl, že ano. Chvilku nad tím uvažoval a přitom se mračil. Ten je tak sladkej, když se mračí, pomyslela jsem si.
„Ne,“ byla jeho prostá odpověd. Já jen sklopila zrak a šla někam, ani nevěděla kam.


Chvilku jsme šli mlčky, každý ponořený do svých myšlenek. Jen tak jsem chodila po chodbách, už si to tu moc nepamatuju, ale Edward chodil opravdu jako ocásek za mnou.
„Měla by ses kouknout do rozvrhu, co teď máš za hodinu, protože dokonce téhle hodiny zbývaj dvě minuty,“ prolomil ticho Edward. Koukla jsem na něj a potom na rozvrh.
„Co je za den?“ zeptala jsem se, jako úplný pako.
„Pondělí,“ řekl sladce a usmál se, až se mi z toho zamotala hlava.
„Dík.“ To bylo jediný, na co jsem se zmohla, a opět zaplula očima na rozvrh.
První hodina dějepis, tam se učíme o historii upírů, naštěstí jsem o to přišla. Druhá a třetí hodina trénink, to zase budu hotová, bojovat dvě hodiny, áchjo. Čtvrtá hodina šerm, cože? Vytřeštila jsem oči, směrem k Edwardovi. Jen se zasmál mému výrazu a kývl hlavou na znamení toho, že to je pravda. Pátá a šestá hodina jízda na koni. Ehh…, jsme v době rytířů, nebo co? Neřešila jsem to, ani jsem neměla náladu koukat na další den. Rozvrh jsem zandala do kapsy od kalhot.


„Už bysme měli jít,“ řekl Edward. Zhluboka jsem se nadechla a vyšla za ním.
Stáli jsme před dveřmi do tělocvičny.
„Můžeme?“ zeptal se Edward a já pouze přikývla.
Dveře se otevřely a my vyšli. Všechny osoby v místnosti ztichly a koukaly na nás, teda spíš na mě. Rozhlédla jsem se uviděla Emmetta a Jacoba, tak jsem se k nim rozešla. Jako jediní měli úsměv na tváři. Aspoň někdo, blesklo mi v mysli.
„Ahoj, Emme, Blacku,“ pozdravila jsem je.
„Nazdárek, Swanová,“ odpověděl mi Jacob.
„Čus, Belluše,“ řekl radostně Emmett a objímal mě.
„Emme, to stačí,“ vysoukala jsem ze sebe. Jeho medvědí objetí mě málem rozdrtilo. Pustil mě a koukal se hrozně ublíženě.
„Co ti zase blesklo hlavou?“ zeptala jsem se, byla jsem strašně zvědavá, co zase vymyslel.
„To mě tak nemáš ráda?“ zeptal se a u toho hodil ten nejsmutnější obličej, kterej ve svý sbírce obličejů sehnal.
„Že mi to nedošlo dřív,“ řekla jsem se stopou humoru v hlase. „Jasně, že tě mám ráda a jak, ale vždyť si mě málem rozdrtil,“ řekla jsem mu a jemu se na tváři roztáhl úsměv od ucha k uchu.

 
„Co civíte?“ zakřičel Emmett.
„Nemáte náhodou trénovat?!“ zakřičel tentokrát Jacob. Všichni okolo mě přestali hypnotizovat a začali se mezi sebou “prát“.
Koukla jsem se na kluky s otázkou v očích, oni jen pokrčili rameny.
„Jsme,“ řekl Emmett a koukl na Jacoba.
„Něco, jako,“ řekl na oplátku Jacob.
„Jejich trenéři,“ dopověděl Emmett.
Já myslela, že se složím. Dostala jsem takový výbuch smíchu, byli tak vtipní, jako nějací kašpárci.
„To vymyslel on a ne já,“ začal se hned bránit Jacob. Emmett se na něj kouknul pohledem alá bacha, co říkáš. Já se mezitím zklidnila, ale dalo mi to docela práci, koukla jsem se na oba dva, každého jsem si změřila pohledem a potom pouze přikývla.
„To, to svěřili vám?“ zeptala jsem se s pozdvihnutým obočím. Oba pouze přikývli a já se opět začala smát.
„Co je to tady?“ zeptal se mě v paměti zarytý hlas. Pozdvihla jsem hlavu a koukla na jeho majitele, kterým byl Edward. Přesně, jak jsem si to myslela.
„Zábava?“ zeptala jsem se na oplátku.
„Slečno Swanová!“ napomenul mě a mně toho bylo hnedka líto.
„Slečno?" smál se Emmett. Podívala jsem se na něj strašně naštvaně a pak jsem opět koukla na Edwarda.
„Ano, pane Cullene?“ zeptala jsem se opět já a slovo pane jsem zvýraznila.
„Na otázku se neodpovídá otázkou,“ řekl mi a potom se koukl na nás všechny. „Nemáte náhodou trénovat?“ zeptal se s pozdviženým obočím. Emmett a Jacob jenom němě přikývli.
„Jasně, právě jsme se do toho chtěli pustit, ale vy jste nás vyrušil,“ odpověděla jsem i za kluky.


Edward se otočil a opět odkráčel ke dveřím, kde stáli ostatní strážci.
„Jacobe běž trénovat s Bellou a já zatím omrknu ostatní,“ řekl Emmett, kterej se tvářil naprosto vážně, což je u něj zvláštní, ale dál jsem to neřešila.
„Jasně,“ odpověděl mu Jacob a zakřenil se.
„Tak jdem na to, Swanová,“ řekl Jacob s lišáckým úsměvem na tváři. Oba jsme si stoupli na kraj žíněnky a začali jsme. Skoro furt vedl Jacob, párkrát jsem měla navrch i já, ale opravdu jen párkrát.
„Swanová, ty si trochu trénovala,“ řekl trošku překvapeně Jacob.
„Jasně že,“ odpověděla jsem. Jen co jsem to dořekla, ležela jsem na žíněnce.
„Ale opravdu jen trochu,“ řekl s vítězným úsměvem na tváři Jacob.
Takhle probíhal zbytek tréninkových hodin.


Přemístila jsem se do druhé tělocvičny, kde se měla konat hodina šermu, ale nikdo tu zatím nebyl. Sedla jsem si ke zdi, o kterou se posléze opřela. Přemýšlela jsem a najednou si vzpomněla na ten včerejší skrat před mým pokojem. Z té vzpomínky mi začaly poletovat motýlci v břiše. Koukla jsem na Edwarda, který se tvářil, jakoby se nic nestalo.
Do tělocvičny začali chodit lidi, některý jsem si pamatovala, jiný zase ne. Tentokrát do tělocvičný vešel učitel, kterého jsem neznala.
Měl blonďaté vlasy v culíku, mohly mu být asi po ramena, celkově vypadal tak na třicet. Měl šedivé oči, kterýma se do mě zabodával a mířil hbitým krokem ke mně. Já jsem se postavila a čekala, co mu bude zase vadit, vypadal strašně nabroušeně, že by se ho každý bál.
„Ahoj, já se jmenuji James a jsem tvůj učitel šermu, což ti nejspíš došlo,“ řekl na uvítanou a mě se hned změnil názor na něj. Byl milej a sympatickej.
„Jo, to mi došlo, já jsem Bella a to taky asi víte,“ odpověděla jsem mu trochu s vtipem.
„Myslim, že jsi šerm ještě neměla, že ne?“ zeptal se mě James.
„Ne, ani jsme s něčím takovým nepočítala,“ odpověděla jsem mu trošku stydlivě.
„Nevadí,“ řekl a přitom se usmál. „Damone,“ zvolal někam do tělocvičny.
Z houfu kluků vyšel pěknej blonďák, vypadal trochu přitepleně, ale proti teploušům nic nemám.
„Damone, tohle je Bella,“ řekl James. „Bello, tohle je Damon, bude to tvůj dosavadní učitel na šerm, je nejlepší z celé akademie,“ pověděl, já se se zájmem koukla na Damona a potřásla si s ním rukou.
Hodinu jsme začali v tichosti a taky jsme ji tak skončili. Damon byl strašně tichý kluk, ale na pohled vypadal sympaticky.
S Damonem jsem se pak rozloučila a letěla na jezdectví. Musím uznat, že šerm mě začíná bavit.


Ve stáji už byli všichni, teda kromě učitelky, ta šla za mnou. Opět si mě nikdo nevšímal, kupodivu. Učitelka měla krátké blonďaté vlasy a na velikém nose usazené brýle, za kterýma se skovávala zelená kukadla, vypadala na čtyřicet. Něco říkala, ale já to samozřejmě neslyšela. Stála jsem za celou třídou, prostě mě vyšoupli mimo ně.
Já to zvládnu, pomyslela jsem si. Celá třída se rozešla různě po boxech, já zůstala stát a čekala, až ke mně učitelka dorazí.
„Ahoj, já se jmenuji Elena Soling, ale ty mi můžeš říkat Eleno,“ řekla mi a při těch slovech na mě mrkla velkýma očima.
„Jo, moje jméno určitě znáte, ale jinak Bella,“ řekla jsem a usmála jsem se na ni.
„Znám, teď běž k támhle tomu boxu a dělej, co bude za vhodné, já tě budu pozorovat, my se třídou máme už něco rozdělanýho,“ řekla mi a omluvně se usmála.
„To je v pohodě,“ řekla jsem a šla k boxu na kterej ukázala. V boxe stál krásný hnědý hřebeček, měl ponožky a lysinku. Přišla jsem k němu a pohladila ho pod jeho hustou, delší hřívou.
„Jmenuje se Pegas,“ zavolala na mě Elena. Jak typické jméno, řekla jsem si v duchu, ale k němu se to jméno naprosto hodilo.

 
Uvázala jsem ho na vodítko a šla mu vykydat, když jsem to měla hotové, tak jsem si všimla tašky pověšené na dveřích od boxu. Koukla jsem do ní, vyndala čištění, v klidu jsem ho vyčistila.
Čistění jsem za chvilku vracela zpátky do tašky. Zahlédla jsem tam krabičku s kostky cukru. Vzala jsem si asi čtyři kostky a dala je Pegasovi.
„Už je pět minut po konci hodiny,“ uslyšela jsem Elenu za sebou. Otočila jsem se na ni s omluvným výrazem.
„Promiňte, já se nějak zapomněla,“ omluvila jsem se, ona pouze přikývla.
„Naprosto tě chápu,“ řekla mile.
„Nikdy bych neřekla, že mě budou bavit koně, ale cítím se u nich... tak volná,“ řekla jsem jí, ani nevím proč a trochu zasněně jsem se usmála.
„Vedla sis velice dobře, jako by jsi byla u koní už delší dobu,“ oznámila mi Elena a také se usmála. Překvapeně jsem na ni zamrkala.
„Vážně?“ zeptala jsem se, ale na odpověď jsem nečekala. „Bylo to něco samozřejmého… někde uvnitř jsme přesně věděla co mám dělat…,“ říkala jsem jí a nenacházela slova, ani jsem nevěděla, proč jí to říkám, jsou to jenom kraviny.
„Já tě chápu, taky jsme to poprvý pocítila, ale teď už by jsi měla rychle jít, strážce Cullen čeká celou dobu před stájí,“ oznámíla mi a usmála se.
„Děkuju a nashle, pá Pegasi,“ rozloučila jsem se a hnala ven. Těšila jsem se na Edwarda.

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Škola noci 6. kapitola:

 1
1. LoLík
25.08.2011 [10:37]

sofi-lol tak ty upe blbka..šak ano to má být z twilight a školy noci

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!