Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Škola noci 3. kapitola

12.05.2010 (10:45) • EdMaDo • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2419×

3.kapitola - Návrat

Koukla jsem se z okýnka a viděla jsem známou cestu, byla kamenitá a okolo byl hustý les. Ta cesta vedla do akademie. Už jsem viděla velkou bránu s nápisem Akademie sv. Vladimíra. Peklo začíná…
________________________________________

 Projížděli jsme velkou branou akademie a já se cítila pod psa. Periferním viděním jsem se koukla na Alici, která němě pozorovala okolí z okýnka. Už bylo pozdě na útěk.

Auto úplně zastavilo a my jsme vystoupili. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nic se tady nezměnilo, všechno zůstalo při starém. Velké kamenité nádvoří, okolo zahrada v podobě menšího parčíku, můj pohled se zasekl na obrovské budově. Měla asi šest schodů a velký balkon nad schody držely čtyři tlusté mramorové sloupy.  Akademie byla obrovská a vypadala jako nějaký hrad.

Vyšli jsme těch šest schůdků a ocitli jsme se v chladných chodbách akademie, kde stála ředitelka Tarašová s dvouma strážci. Ředitelka Miriam Tarašová, jak já jí nenáviděla a ona zase mě.
„Isabello, princezno Alice, následujte mě prosím,“ promluvila na nás chladným hlasem, ale něco bylo divné. Záhadně se usmívala.

S Alicí jsme vyšly za ní a bály jsme se, co bude dál. Bohužel jsme do ředitelny musely jít přes obrovskou jídelní halu, kde zrovna obědvali studenti.

Vešly jsme do obrovského sálu, vypadal jak v Harry Potterovi (jídelna) až na to, že na konci byly další velký dveře. Jen co se dveře otevřely a vstoupily jsme já a Alice, tak naráz jídelna zmlkla. Všechny pohledy teď padly na nás, dívali se na nás jako bychom byly nějací vrazi, co vyvraždili celou rodinu i s jejich morčecím mazlíčkem. Připadala jsem si strašně. Radši jsem se jen koukala do země a stejně tak i Alice. Na svém těle jsem cítila spousty propalovacích pohledů, dokud jsme nevešly za ty velké dveře, za kterými byla další chodba a tahle už nebyla tak chladná, spíš byla veselá.

Na zdech byly různé obrazy, na zemi byl krásný červený koberec, tahle chodba byla prostě modernější, než ta první. Šly jsme po chodbě do prava, až jsme byly na konci, kde byly železné dveře. Jakoby si za nimi schovával poklad světa, ale ono ne. Tam se jen schovávala ředitelna a v ní skoro pořád ředitelka, asi aby na ní někdo nespáchal atentát, to bych se vůbec nedivila.

Do dveří vešla první, hned za ní nějaký strážce, potom já, Alice a nakonec Edward, kterého jsme si až do teď nevšimla. Taraška (ředitelka) si sedla za svůj obrovský stůl, na kterém byly vzorně poskládaný papíry. Já s All jsme si sedly na židle proti ní. Ohlédla jsem se a zjistila, že je střážců celkem šest, za mnou a Alicí stali dva, u dveří také dva, za ředitelkou stál z jedné strany jeden strážce a z druhé byl Edward.  Zůstala jsem na něj viset pohledem a asi bych se na něj koukala do dnes, kdyby nepromluvila Taraška.
„Takže… vítám váz zpět v akademii, princezno Alice a samozřejmě i tebe Isabello,“ řekla a přitom se koukala na All. Myslela jsem, že po ní skočím. Ona ví, že přímo vraždím, když mi někdo říká Isabello a kor když to řekla tak moc přeslazeně!

„Jsem ráda, že jste se vrátily,“ řekla opět na můj vkus až moc mile.
„Jo, ale  určitě né dobrovolně,“ řekla jsme na oplátku já a doufám, že to bylo aspoň z polovičky tak mile jako ona.
„No to jistě, kdybychom měli čekat, až se uráčíte vrátit z vašeho výletu, při kterém jste sebou přibalila i princeznu, tak se nejspíš ani nedočkáme,“  odpověděla už lehce nabroušeně.
„No super, takže jste z toho udělali výlet, při kterém unáším svojí skoro sestru?“ řekla jsem na oplátku já a už to taky nebylo zrovna mile.
„Jak si dovolujete přiřazovat výraz sestra k princezně Alici!“ odpověděla a přitom už skoro řvala.
„Víte co to znamená skoro?  A jak si to dovoluju? Mno prostě jednoduše máme k sobě blíž než kdokoli jiný!“ to už jsem naplno křičela.

„A laskavě prosím, nezvyšujte na mě hlas,“dodala jsme opět mile a ani jsem nevěděla, kde se v tuhle chvíli ve mně bere.

„Já na vás nemám zvyšovat hlas? Když vy na mě tady ječíte?“odpovídala skoro klidným hlasem. Já jsem v tuhle chvíli vůbec nevěděla, co jí mám říct, abych ji mohla vytočit ještě víc, tak jsem ji jen propalovala nenávistným pohledem.
„Už jste se uklidnila? Tak to jsem velice ráda,“ řekla a pokračovala. „Takže vás opět ráda vidím obě dvě a chtěla jsem vám říct, jakou vám dělám velkorysou laskavost, že vás nechám být bez následku, co platí, především pro tebe Isabello a taky by jsem vás chtěla poprosit o to, abyste už neutíkaly. Stejnak máme zvýšenou stráž, tak nevím jak by se vám to povedlo,“ dokončila svůj proslov s úsměvem na rtech. Bylo mi dost divné, že nás nechala jen tak být, zatím se bude určitě něco schovávat, nebo jí někdo podplatil velkou sumou. Třeba Aliciny rodiče ze záhrobí. „Bože Bello ty máš ale představy,“ napomenula jsem se v myšlenkách.

„Tak teď vás strážci odvedou do vašich pokojů,“ promluvila a tím mě vytrhla z mých myšlenek.
Vstala jsem z pohodlné židle a otočila jsem se pohledem na Alici, která udělala totéž. Obě jsme naráz vykročily směrem ke dveřím, kde se nás ujali strážci. Vystoupili jsme ze dveří, kde si nás strážci rozdělili. Semnou šel Edward. Šli jsme na druhou stranu akademie na kolej dhampýrů, All šla zas na opačnou stranu na kolej morojů. Záviděla jsem jí, protože byla s holkama (morojkami) na pokoji a já budu zase sama, protože tady na akademii jsem jediná dhampýrka, co si aspoň pamatuju. Nevím to jistě, protože než jsme utekly, tak po dlouhém ukecávání, jsme byly s Alicí spolu na pokoji.

Došli jsme na dhampýrskou kolej, kde byla společenská místnost. Stále vypadala stejně. Uprostřed stála obrovská sedačka do L, u kterého stál nižší dřevěný stolek, naproti sedačce byla docela dost velké LCD (televize), na které byl zapnutý program s baseballem. Dál jsem se už nezajímala, protože když dávají baseball, tak to znamená, že na něj kouká Emmet. Taky že jo, seděl rozvalený na sedačce ještě s pár klukama, ale nikdo z nich se ani neohlédl. Smutně jsem následovala Edwarda, který mířil na stranu, kde mají být dívčí pokoje. Pozorovala jsem jeho dokonalou postavu, zasekla jsem se na jeho krásném pozadí. Bože, měl snad nejhezčí zadek na světě, nemohla jsem si pomoc a neustále ho pozorovala, ani jsme si nevšimla, že zastavil, poznala jsem, až když se otočil a já místo toho, abych pozorovala jeho pozadí, tak se mi naskytl pohled na jeho rozkrok. Okamžitě jsem zvedla hlavu a celá zrudla, nevěděla jsem, co teďka mám udělat. Bože, to byl trapas!

„Tady je tvůj pokoj,“ řekl a přitom ukázal na obyčejné dveře. Jupí tenhle pokoj jsem měla i předtím, při téhle myšlence se mi roztáhl úsměv od ucha k uchu. Edward se na mě jen nechápavě podíval.
„Mimochodem budeš mít spolubydlící,“ řekl mi jako by se nechumelilo a ještě dodal. „Jmenuje se Rosalie Hale, jste teď dvě dhampýrky a myslím, že je stejně stará jako ty,“ dořekl to a podal mi můj batoh, ve kterém jsem měla svých pár věcí, který jsem stihla spakovat, když jsme chtěly utéct.
„Tak já jdu,“ rozloučil se a už odcházel.

„Jojo nashle,“ odpověděla jsem a už otvírala dveře od pokoje. Vešla jsem dovnitř a myslela jsem, že se zblázním. Všechno bylo růžové! Panebože, takhle to tady dřív nevypadalo, než jsem odjela, tak to tu bylo krásně útulné, polepené nějakými plakáty a teď to tu vypadá jak v pokojíčku pro barbie a všude plakáty s Ashley Tisday. Tak to je moje noční můra.

Udělala jsem další dva kroky a zavřela jsem za sebou dveře, jen co jsem je zavřela, tak se znovu otevřely. Stála v nich holka v podobě bohyně, byla krásna, ale i přes tu krásu nevypadala, že je stejně stará jako já. Spíš vypadala, na míň, ale neřešila jsem to, její krása to přebila.
„Ahoj, já jsem Rosalie Hale, pro přátele jen Rose,“ řekla mi mile a zároveň nafoukaně.
„Jo taky ahoj, hele to ty jsi tohle provedla s tímhle pokojem?“ optala jsem se a přitom zvedla jedno obočí. Ona se na mě pouze zářivě usmála a horlivě přikyvovala.

„Jo, tohle vše je moje práce, je to dokonalý, já vím. Promiň, přeslechla jsme tvoje jméno,“ řekla tak pyšně, až to bolelo.
„Isabella Swanová, pro přátele Bella. Mimochodem, víš o tom, že samochvála smrdí?“ zeptala jsem se lehce pohrdavě, ale fakt jen malinko.

„Jo, to jsem už slyšela,“ zasmála se, „ale myslím, že moc přátel mít nebudeš,“ řekla s mírným úšklebkem. Já jsem si jen odfrkla. Tu holku začínám nesnášet.

Hodila jsem si věci na tu druhou postel, která byla docela dost daleko od té nechutné růžové. Rosalie přišla ke své posteli, položila si na ni svojí růžovou kabelčičku a přešla do půlky pokoje, kterou poznala díky dvou oknům, mezi nimiž byl růžový závěs, který naše princeznička roztáhla a tím pádem vznikly jakoby dva pokoje a každá měla jedno okno. Jen jsem nad jejím počínáním zakroutila hlavou, sedla jsem si na postel a přemýšlela, co budu dělat. Nejdřív jsem si vytáhla z batohu zarámovanou fotku mě a All na Haloween minulý rok, byly jsme převlečené za playboye zajíčky. Postavila jsem si ji na stolek a díky tomu jsem si všimla počítače. Díky bohu, že je v mé polovičce pokoje. Porozhlédla jsem se po pokoji, nic záživného tu nebylo, tak jsem se rozhodla jít koukat na televizi do společenské místnosti.

Vešla jsem tam, koukla jsem se na pravo a zhrozila jsem se, tam co kdysi bývala přesná kopie toho co na druhý straně tak bylo opět všechno růžový, sedačka měla růžový přehoz, kobereček byl taky růžový, prostě všechno. Má to být společenská místnost pro holky, pro kluky bylo úplně to samí, akorát na druhý straně a bez růžového.

„Ty vole,“ bylo jediný, co ze mě vypadlo.

„Bello!“ rozkřičel se na celý pokoj Emmet. Mně se na tváři usadil úsměv, z kterého mi málem ruply koutky.
„Emmete!“ jen co jsme to dořekla tak jsem byla ve vzduchu a točila jsem se v Emmovo náruči. Emmet Dragomír, jeden z královských. Je to jen hromada svalů a humoru, byli jsme nejlepší kámoši (doufám, že stále jsme). Vždycky za každou lumpárnou jsem stála já a on, byli jsme jak sestra s bratrem. Asi ještě minutu mě drtil ve své náruči, teprve až když si někdo odkašlal tak jsme se s úsměvem od sebe odtáhli. Koukla jsem se, kdo vyrušil naše přivítání, ale když jsem ho uviděla tak můj vztek hned zmírnil. Stál tam Jacob Black, můj nejlepší kámoš a snad pořád jsme spolu flirtovali, ale jen ze zábavy.

„Nazdárek, Blacku,“ pozdravila jsem ho a přitom jsem se na něj usmála.
„Teda, Swanová, ty si vyrostla do krásy,“ byla jsem zvykla, že mě kluci berou jako nějakou sex bombu. Oproti morojkám, které byly hubený jako tyčky, tak já jsem měla plnější tvary.
„Dík, Blacku, za pochvalu, musím uznat, že ty vypadáš taky skvěle,“ okomentovala jsem jeho stav. Chtěla jsem se opět obrátit na Emmeta.
„Emm-“
„No počkat, to mě takhle jen odbudeš?“ stěžoval si Jacob. Usmála jsme se na něj.
„Neboj, Blacku, za tebou přijdu za chvíli,“ řekla jsem mu a on se jen s nosem na horu otočil. Musela jsem se zasmát, on jen dodal to je ho „Tsss“. A další salva smíchu.
„Jacobe, aby ses nevypustil!“ zakřičel na něj Emmet a přitom se k němu rozběhl.
„Počkat dýchání z úst do úst!“ zakřičel znova. Když to Jacob uslyšel tak se rychle rozeběhl odnás (teda spíš od Emma) co nejdál. Já jsem se jim jen z plna hrdla smála.

„To se mě tak bojí nebo mě nemá rád?“ začal zoufat Emmet. „Nebo jsem tak ošklivej?!“ začal “panikařit“ Emmet. Já jsem to už nevydržela a válela jsem na zemi smíchy. Emmouš na mě koukal strašně ublíženě, byl tak rozkošnej.
„Ale, Emme, přece bys netruchlil kvůli Jacobovi,“ vysoukala jsme ze sebe už trochu v normálu.
„Já to slyšel!“ zakřičel Jackob s vedlejší místnosti.

„ÁÁÁle prosím tě,“ začal Emmet „přece bys nechtěl a bych ti běžel dát to umělý dýchání?“ vyhrožoval. Z vedlejšího pokoje se jen ozvalo hlasité polknutí. Jen jsem se začala pochechtávat.
 „Hele, lidi, kdo provedl tu růžovou mánii?“ zeptala jsem se všech sedících v téhle místnosti, ale nikdo mi neodpověděl, teda kromě Emma a Jacka. Ty si jen hlasitě povzdechli.

„Mno, a jakou máš barvu pokoje ty?“ zeptal se Emmet, když mi to došlo tak jsem radši mlčela.
Koukla jsem se na televizi a zjistila, že dáváj baseballový zápas, tak to budu zase fandit opačnému týmu než Emmet. Ten jen následoval můj pohled, zasmál se a táhl mě za ruku směrem ke gauči. Emmet si sedl, chtěla jsem udělat to samý, ale jaksi nebylo místo. Po celém gauči byli úmyslně roztažení kluci.

„Ehm, ehm,“odkašlala jsem si, oni se jen na mě koukli, odfrkli si a zase začali sledovat zápas. Vykulila jsem na ně oči. Emmet se začal na hlas smát, tak jsem se na něj koukla s povzdvyženým obočím.
„Promiň, kdyby si viděla ten svůj pohled,“ vysoukal ze sebe. „A těch si nevšímej,“ řekl v naprostém klidu.  V tuhle chvíli jsem nevěděla, co mám dělat, tak jsem se sbalila a rozhodla se, že půjdu do pokoje na počítač.

Autor: EdMaDo (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Škola noci 3. kapitola: