Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Škola noci 22. kapitola

28.08.2011 (19:30) • EdMaDo • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2577×

„Až řeknu teď, aby toho zbylo na oba stejně,“ šeptal druhý strigoj a jed mu kapal ze špičky zubů.
„Tří, dva, jedna, teď.“

„Oni ji chtěj zabít! Možná už to právě dělají,“ první větu jsem vykřikla a druhou raději šeptala sama pro sebe. Okolo mě se všecko změnilo. Bylo tu plno dhampýrů, na obrazovkách se tyčily obličeje různých morojů a všichni překvapeně koukali mým směrem. Někteří se divili, co tady pohledávám, jiní byli překvapení zprávou, kterou jsem jim oznámila. Neřešila jsem to a snažila se opět navázat spojení s Alicí.

„Co si to dovolujete? Snad jsem vám jasně řekl, že jí neublížíte, jen když vám to povolím!“ Místností se rozlehl oslabený a rozzlobený hlas lorda Daškova.
„Pane - pane, my se velmi omlouváme.“
„My to tak nemysleli. To ona nás to… Ona nás vyprovokovala,“ koktali strigojové přikrčení u země. Klidně mohli svého pána napadnout, byl velmi slabý, ale oni to neudělali.
„Žádné výmluvy! Dnes budete bez krve! A mít službu před budovou!“ Strigojové mlčeli.
„Ach… Milá Alice, moc se ti omlouvám za tento skandál. Bohužel, tě tu budu muset opět nechat s mými strážci.“ Rukou pokynul na další pár strigojů. „Když stále odmítáš spolupracovat,“ dořekl zklamaně, otočil se a odkráčel.

„Žije,“ vydechla jsem nadšeně, dokonce bylo slyšet i pár povzdechnutí okolo mě.
„Kde jsou?“ zeptal se mě Crab.
„Já nevím. Jsou v místnosti, ale bude to nějaká budova. Dva strigojové hlídají před ní, další dva jsou v místnosti s Edwardem a Alicí. Edward je v bezvědomí,“ snažila jsem se vylíčit všechny informace, které by nám mohly pomoct.
„Diego a zbytek strážců od rodů Daškovů jsou na nákupech s princeznou Natalií Daškovou. Diego se vrací nazpátek do jejich sídla, aby nám podal nějaké užitečné informace. Lorda Daškova se nám nepodařilo zkontaktovat. Čekáme na víc informací, abychom mohli zahájit akci.“ Mamka mi vysvětlila situaci.
„Akci, o které nevíme, jestli je vůbec potřeba,“ ozvalo se v davu dhampýrů.
„Jak někdo může pochybovat o tomhle problému?! Všechno tomu nasvědčuje. Proč by si to někdo měl vymýšlet? Vaše moudrosti si raději nechte, až se přesvědčíme o bezpečí princezny!“ rozkřikla se Renée všemi směry. „Bello, snaž se zjistit něco nového.“

V místnosti bylo šero, skoro až tma. Noví hlídači byli opřeni o stěnu. Tihle strigojové byli potichu, nepromluvili mezi sebou ani slovo.
„Můžete mi aspoň říct, kde jsme?“ vykřikla bez rozmyšlení Alice. Edward na ni přimhouřenýma očima pohlédl a nadále dělal, že je v bezvědomí.
„Co tě to zajímá?“
„Jen to chci vědět, stejně mi to bude k ničemu…“
„Neboj, do školy to nemáš daleko.“
Alici ta nová informace rozhodila. Věděla, že jeli autem k sídlu Daškovů. Tam si přistoupil jejich únosce a od té doby si nic nepamatuje. Byl to blok v její hlavě, pravděpodobně hlavní účel byl, aby se mezi námi překazilo pouto. Nevím, jestli už věděli, že pouto opět funguje.

„Jsou v blízkosti akademie!“ vykřikla jsem opět do víru dění.
„V blízkosti akademie?“ podivilo se několik hlasů.
„Ano, Alice se ptala, kde jsou a ten strigoj jí odpověděl, že do školy to nemá daleko.“
„Jsou v okolí akademie nějaké staré nebo již nepoužívané budovy?“ ptala se matka.
„Myslím, že tři,“ odpověděla Alberta. „Jedna je stará továrna asi dva a půl kilometru od akademie. Potom tu je památeční dům Sv. Sebastiana, vstup dovnitř je zakázán, je to odsaď asi čtyři kilometry. A nakonec uzavřená chovná stanice v lese u akademie, je asi pět let nepoužívaná.“
„Vyšleme tři průzkumné hlídky, v každé bude pět strážců. Jenom se kouknou, jaké tam jsou podmínky pro strigoje a únos princezny. Co nejdříve se vrátí zpět na základnu!“ Renée rozdala pokyny. Ani ne po třech minutách se ven vydaly tři skupiny, několik strážců zůstalo na akademii, mezi nimi byla i má matka a Alberta.

„V budovách Daškovů nikdo není,“ ozval se silný hlas na monitoru.
„Děkuji, Diego, už máme podezřelá místa, kde by se mohli nacházet.“
„Mám přijet na akademii a pomoct vám?“
„Jak budeš chtít, už jsi pro nás svou práci udělal.“
„Dobře, co nejdříve to půjde, tam budu.“

Alici probudil rámus z chodby, někdo tam bojoval. S otazníkem v očích pohlédla na Edwarda, který byl stejně zmatený jako strigojové, co je hlídali. Edward využil situace a podkopl jim nohy, ale oni bohužel byli rychlí a opět mu zasadili několik silných ran. Neměli proti nim šanci, byli neozbrojení a zesláblí oproti strigojům. Dveře se otevřely a dovnitř vešli dva rukojmí s dalšími strigoji.
„Snažili se sem dostat,“ oznámil jeden ze strigojů a hodil vyčerpané osoby na zem vedle Edwarda. Naskytl se mi pohled na tvář jednoho ze zajatců. Byl to strážce od nás z akademie, Michael.

„Kam šla skupina, v který byl Michael Copeer?“ Zahlédla jsem pár zmatených pohledů.
„Myslím, že do té chovné stanice v lese. Proč se ptáš?“ odpověděla Alberta.
„Jsou tam! Michaela zadrželi ještě s jedním strážcem.“
Dlouhou chvíli všichni diskutovali o našich možnostech. Za tu dobu dorazil i Diego, byl to velký sympaťák, a jako jeden z mála se mnou začal mluvit a probírat taktiku i se mnou.
„Moment překvapení jsme již prošvihli,“ konstatoval Diego.
„Ano, prošvihli. Ale možná bychom mohli ještě něco vymyslet a využít jako moment překvapení. Oni nevědí, jestli ti strážci se tam potulovali náhodou, nebo šli na vlastní pěst. Také nevědí, jestli jich tam bylo víc a někdo nám podá zprávu. A Daškov si pravděpodobně ještě myslí, že jsme bez pouta. Poslat tam třeba další dva, kteří by předstírali, že jdou pro zbytek své skupiny, tím bychom odvedli pozornost od nás a hned na to bychom přišli mi…“ líčila jsem svoje nedokonalé myšlenky a většina osob v místnosti mě poslouchala.
„No tak moment,“ vykřikla mamka. „Žádné my není, ty nikam nejdeš. Jinak je tvůj nápad pozoruhodný, akorát ho doladíme.“ Dhampýři v místnosti Renée přikyvovali, byla jsem překvapená, že schvalují můj plán.
„Proč bych nemohla jít s vámi? Dyť díky mně víte tolik informací!“
„Ano, děkujeme ti za tvou účast. Teď už můžeš jít na pokoj. Udělala jsi vše, co jsi mohla.“
„Třeba se nám bude ještě hodit,“ namítl Diego. „Může nám až do poslední chvíle podávat informace, jak plán probíhá očima princezny. Také by mohla jít s námi a počkat dál od té budovy. Alice bude potřebovat psychickou pomoc, až ji osvobodíme.“ Na jeho argumenty nemohl nikdo nic namítat. Udivil mě, nečekala jsem, že by se mě zastal.
„No dobrá,“ souhlasila pochmurně máma.

Dveře se rozletěly a stály v nich dvě skupiny strážců.
„V Památníku Sv. Sebastiana se skrývat nemohou. Okna jsou vymlácena, neukryli by se před sluníčkem. A ve stínu-“
„To je dobré, už víme, kde se nacházejí-“
„Jsou v té chovné stanici!“ vykřikl udýchaný dhampýr, který právě přiběhl se svými společníky.
„My víme. Viděli vás? A mají nějakou stopu, kam jste šli?“
„Viděl nás jeden strigoj, ale my se rozeběhli opačným směrem akademie. Nemohou mít tušení, kde právě jsme.“ Když se Alberta a Renée dozvěděly, jak to vypadá v okolí té budovy, tak doladily můj plán. A s ním všechny seznámily.

Tři strážci vyběhli asi o pět minut dříve před námi, aby mohli sehrát svou roli zachránců. My jsme se rozdělili na tři skupiny a obklíčili budovu chovné stanice. Máma na mě zapomněla, protože jsem byla v jiné skupině než ona. Mou skupinu vedl Diego, další dvě skupiny vedla Renée a Alberta. Všechno šlo podle plánu, pomocí pouta jsem zjistila, že byli zajati naši strážci. Nikdo z našich nepřátel neměl ani tušení, že jsme připravení k boji. Jediná naše nevýhoda byla, že jsme nevěděli kolik strigojů se přesně uvnitř ukrývá.

Před vchodem do budovy stáli ti dva strigojové, které jsem si pamatovala. Byli schovaní ve stínu pod přístřeškem. Sotva se drželi na nohou, denní světlo je unavovalo, dlouhá doba bez krve je oslabila a předešlé boje se strážci jim udílely několik ran. Vůbec si nevšimli nebezpečí z naší strany. Proto jsme vyslali čtyři strážce, aby je potichu vyřídili. Cesta do budovy byla volná. První skupina v čele s Albertou prošla dovnitř. Vše probíhalo v tichosti. Po delší době vešla dovnitř skupina s Renée. Teď měla přijít řada na nás, měli jsme čekat, až nám někdo dá signál. V rychlosti jsem zkontrolovala Alici, zrovna u nich byl Daškov a nikdo neměl o ničem ponětí.
„Lord Daškov je u zajatců, nikdo nemá o ničem tušení,“ oznámila jsem Diegovi.
„Takže vše jde podle plánu. Ty zůstaň schovaná tady a my jdeme postupovat podle našeho úkolu.“
„Ale nikdo ještě nedal, žádné znamení,“ protestovala jsem. Diego poukázal rukou na okno, v kterém stála matka. „Dobře, tak já jdu s vámi.“
„Ne, ty zůstaneš tady, dál od centra dění.“ Ani se na mě nepodíval a šel se svou skupinou obklíčit budovu zblízka. Věřil mi, že ho poslechnu a zůstanu tady a já se rozhodla jeho důvěru nezklamat. Nejraději bych se rozeběhla vstříc boji, ale díky němu jsem tady. Nezklamu ho a vydržím to… Uběhlo asi pět minut a já znala nazpaměť strukturu kůlu, který mi půjčili pro případ nouze.

Už mě to čekání přestávalo bavit. Čekat a nevědět, co se děje tam uvnitř, jsou to muka. Začínalo se stmívat, museli mít nějaké problémy, protože to trvalo dlouhou dobu. Najednou se vyvalila spousta prchajících strigojů, skupina Diega se pustila do akce. Sem tam se mi zdálo, jako bych zahlédla obličej Alice, Edwarda nebo Daškova. Myslela jsem, že se mi to pouze zdálo, dokud se přede mnou neukázali se třemi strigoji. Jeden podpíral lorda, druhý držel pod krkem Alici a třetí držel malátného Edwarda. Asi nečekali, že mě potkají, pravděpodobně se domnívali, že vyvázli z té bitky. Ale zmýlili se, já je nikam nepustím!
„A pohledná Isabell, rád tě vidím. Předpokládám, že za ten rozruch tady můžeš ty, že?“ promluvil Viktor Daškov.
„Kdybych tak mohla říct já, že vás ráda vidím. Předpokládáte špatně, za ten rozruch tady můžete vy.“
„Ach ano.  Asi máš pravdu, jak jen jsem mohl zapomenout.“ Viktor se uchechtl a nadále se choval přátelsky. „Jak již jsem jednou říkal, jsem rád, že tě opět vidím, bohužel musím už jít.“
„Kdyby to bylo tak jednoduché, ale není. Protože vás nepustím.“
„Jsi si jistá?“ pohrdavě se otázal, pouze jsem mu přikývla. „Carlosi?“ Strigoj, který ho dosud podpíral, se usmál.
„Ano, můj pane?“
„Zbav nás téhle krásky.“ Carlos poodstoupil a zaujal bojovou pozici, napodobila jsem ho. Nebyla jsem si jistá, jestli zvládnu přeprat strigoje. Ale moje zkušenost se, za pár týdnu trénováním s Edwardem, vyhoupla na dobrou úroveň. Carlos na mě udělal výpad, ale já ho očekávala a vyhnula se mu, přitom ho má noha silně udeřila do břicha. Zkoušel to stále dokola, já byla vždy připravená. Poté, co se má pěst silně setkala s jeho čelistí, se opravdu naštval a přestal si se mnou hrát. Teď se z naší hry na kočku a myš stal opravdový boj. Po několika silných ranách jsem se začala obávat, že to nezvládnu…

Autor: EdMaDo (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Škola noci 22. kapitola: