Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Škola noci - 2. kapitola

Ták a je tu druhá kapitolka. Strašně děkuju za komentáře u předešlého dílku a zase prosím o komentáře a kritiku. Upozornění pro ty, kteří si stěžují, že se to hodně podobá Vampýsrké akademii. Přiznávám, zatím se to hodně podobá VA, ale bude to jen na začátku, potom se to bude docela dost lišit. Děkuju všem, co si tuhle kapitolku přečtou a přeji hezké počtení EdMaDo.

Stála tam silueta muže. Náhle se otočil a zmizel. Nevím, jestli se mi to jen zdálo, ale mihly se tam další dvě siluety. Dál jsem si jich nevšímala. Koukla jsem se na Alici, která stále byla duchem nepřítomná. Zatřásla jsem jí s rameny a ona se probrala z transu. Koukla se na mě se strachem v očích, když jsem to uviděla, tak mi došlo, co musíme udělat. Utéct.

„Alice, pojď, odjedeme někam jinam," řekla jsem jí, ona jen němě přikývla. Zabalila jsem nám pár nejdůležitějších věcí do batohu a doslova jsme vylítly z baráku, který nám byl poslední dva roky domovem. Naposled jsem se krátce ohlídla a šla jsem dál.

„Bello, slyším blížící se kroky!" začala panikařit Alice, která měla lepší sluch, na rozdíl ode mě.

„Už jsou skoro tady a my máme auto o dva bloky dál," pokračovala, už trochu klidněji.

„V klidu, ale dělej a poběž, tamhle je nějaká motorka!" odpověděla jsem. Přes ulici byla hospoda a před ní stála motorka s klíčky v zapalování. Lehce jsem se usmála, rozeběhla jsem se směrem k ní a za sebou vláčela Alici, která se mě snažila přidržovat, abych nespadla. Stále jsem byla oslabená, ze ztráty krve a endorfinu, tak jsem často zakopávala.

„Bello, oni zrychlují," ozvala se znova Alice, která si už myslela, že je pozdě na útěk.

Byly jsme už jen krok před motorkou a v tom mi došlo, že já řídit nemůžu, akorát bych nás někde vysekala. S prosíkem jsem se otočila na Alici a té když došlo, co po ní chci, tak vyděšením vykulila oči. Kdybychom nebyly na útěku, tak se chytám smíchy za břicho.

„Alice, dělej, ty to zvládneš, já sotva chodím," přemlouvala jsem ji a zároveň dodávala odvahu a to i sobě. Zpoza rohu vyběhlo pár mužů, jen jsem do Alice šťouchla, aby se konečně pohnula. All jen přikývla a nasedla na motorku, já jsem si sedla za ni. Už jsem slyšela, jak naskakuje motor, ale někdo nám zastoupil cestu. Byl to nějaký opilec a já nehodlala ztrácet čas. Stoupla jsem si před něj a jednu mu vypálila, trochu mě bolela ruka, ale bylo o problém míň. Opilec se svalil na zem a nevěděl, co se děje. Otočila jsem se a viděla jsem, jak All mluví s nějakými muži. No já jí snad trefím! Zatím co tady mlátím nějakého opilce, tak ona se tu v klidu vykecává se čtyřmi muži a ani mě nepozve. Tsss!

Najednou mi došlo, že před někým utíkáme. Stoupla jsem si před Alici a prohlídla si ty muže. Byli to dhampýři, stoupla jsem si do obrané pozice. Oni na mě jen koukali a nevěděli, co mají dělat, já jsem mezitím na jednoho zaútočila. Naštěstí jsem ty dva roky chodila na judo, jinak bych úplně vypadla z kondice a takhle jsem se naučila pár nových chvatů. Dhampýr přede mnou málem nestačil uhnout, ale bohužel pro mě uhnul, já jsem se o něj jen lehce zavadila. Díky ztrátě krve a endorfinu, jsem byla stále oslabená. Neudržela jsem se pořádně na nohou a málem jsem byla na zemi, kdyby mě nechytly něčí silné paže. Hned jak jsem si uvědomila, že mě stále drží ten jeden strážce. A kdyby to teď nebyl můj protivník, tak řeknu, že to je bůh. Byl krásný jako anděl, celkem vysoký, hubený, pod trikem se mu rýsovaly svaly, jeho vlasy byly krásně bronzové, rozcuchané a ty karamelové oči, v kterých by se každý určitě utopil, mohlo mu být nějakých dvacet čtyři let. Ale teď je to můj protivník, to je ale pech! Nechtěla jsem zaostávat, tak jsem mu svojí ruku vytrhla a stoupla si opět před All.

„Neboj, my jí neublížíme," řekl ten andělský strážce, který měl dokonce i krásný sametový hlas.

Stála jsem před Alicí v obranné pozici, a dokonce jsem začala i vrčet. Alice na mě přes pouto posílala vlny klidu a mě to štvalo, protože to na mě docela dost působilo. Pomalu jsem se uvolňovala do normální pozice a zároveň se strašně bála, co s námi bude, ale možná jsem se taky bála, protože přes pouto na mě doléhaly pocity Alice a v těch převažoval hlavně strach. Už jsem stála naprosto v klidu, ani jsem nevrčela, jen se soustředila na jejich další pohyb.

„Tak a teďka obě půjdete s námi." Jen co to řekl, zpoza rohu vyjelo velké, černé auto s tónovanými okénky. Zastavilo se těsně před námi a nám nezbylo nic jiného, než souhlasit, měli přesilu. Obě jsme potichu nastoupily a vyjeli. Koukla jsem se na řidiče a překvapilo mě, že to nebyl řidič, ale řidička. Asi vycítila můj pohled a otočila se, byla to dhampýrka a to znamenalo, že strážkyně, mně došlo, že to je už druhá dhampýrka, kterou znám. Měla modré oči a černé na krátko ostříhané vlasy, asi aby jí bylo vidět tetování. Nesměle se na mě usmála, já jsem jí usměv opětovala.

„Sam, koukej na cestu," řekl jí ten strážce, co seděl na místě spolujezdce. Zdálo se, že ten krásný strážce tu bude něco jako šéf.

„Edwarde, uklidni se už jedem do akademie," řekla v klidu Sam. Já jsem konečně zjistila jeho jméno. Edward, pěkný a dokonce se k němu hodí.

Rozhlédla jsem se kolem sebe a zjistila, že vedle mě z každé strany sedí jeden strážce a vedle Alice taky. Divila jsem se, že nás ještě nerozmačkali, byli fakt velcí a celkem hezcí, ale ne tak jako Edward. Pak jsem si jich už nevšímala a začala jsem přemýšlet, jak bychom mohly s All utéct, ale nic mě nenapadlo. Auto zpomalilo a já jsem se koukla ven z okýnka. Viděla jsem nápis soukromé letiště Seattle. Jen co jsem si to přečetla, tak jsem si odfrkla, oni nás vážně mají na háku. Akademie dokonce poslala i soukromé letadlo, abychom s All nemohly utéct a to je špatná zpráva pro nás. Dva strážci se na mě jenom koukli a pak se zas otočili, jenom Edwardovy oči mě neustále pozorovaly ve zpětném zrcátku. Nevěděla jsem, proč mě tak sledují, asi se báli, abych něco nevymyslela, ale na to jsem zas tak dobrý mozek neměla.

Auto už úplně zastavilo, všichni z něj vystoupili a hned na to jsme seděli v letadle. Divila jsem se, že mě posadili vedle Alice. A já toho ihned využila, naše pouto už nebylo skoro vůbec oslabené, tak jsme začaly přes pouto plánovat útěk. Nevím, jak to poznali, ale během několika sekund jsme seděly zase každá zvlášť a vedle každé seděl nějaký strážce. Záviděla jsem Alici, ale pořádně jsem nevěděla proč, asi to bylo tím, že seděla vedle Edwarda. Vedle mě seděl nějaký hezký strážce, ale opět nebyl tak hezký, jako on.

Najednou mě Alice vcucla do své hlavy. Viděla jsem všechno jejíma očima, mluvil na ni Edward, ale už něco doříkával, takže jsem vůbec nic nepobrala.
„... Nepokoušejte se o útěk, už to nemá cenu." Byl konec jeho proslovu. All upadlo víčko od láhve, s kterým si celou dobu hrála v ruce, což jsem vůbec nepostřehla. Edward se pro něj ohnul a sebral ho ze země, tak se nám naskytl krásný pohled na jeho tetování na krku. Měl vytetovaný slib strážců v podobě čínských znaků a pod tím měl další tetování, byly to molinijský znáčky, vypadaly jako S, které bylo překřížené. Jeden molinijský znáček znamenal jednoho zabitého strigoje. Neviděla jsem, kolik jich tam měl, protože se moc rychle zvedl. Najednou jsem zase viděla svýma očima a došlo mi, že jsem zase u sebe v hlavě. Pořádně jsem se koukla okolo sebe a zaregistrovala jsem, že Edward se baví s tím strážcem, který seděl vedle mě. Mluvili strašně potichu, takže jsem nevěděla, co říká, ale najednou se rozešli. Edward si sedl vedle mě a ten druhý zase vedle All, prostě se vyměnili. Bála jsem se, proč se vyměnili, ale když na mě Edward promluvil, tak mi to doslova vypadlo z hlavy.

„To si jí chtěla chránit opravdu sama a proti nám vycvičeným strážcům?" řekl se stopou humoru v hlase. Já jsem se rozhodla, že budu mlčet.

„Takže se s námi nebudeš vůbec bavit?" zkusil to znovu, když viděl, že se
nemám k odpovědi.

„Hele už nemáš ú... "

„Upozorňujeme cestující, že za pět minut budeme přistávat na soukromém letišti v Malibu," přerušil ho hlas pilota a mně to vůbec nevadilo, i když na jednu stranu mě zajímalo, co mi chtěl říct, ale určitě by to byly samý kraviny. Edward si jenom povzdychl a šel se zase vyměnit s tím druhým strážcem.

Nevím, jak dlouho jsem tam ještě seděla a civěla do blba, ale už jsem cítila, jak letadlo klesá, a mně zaléhají uši. Nic moc jsem neslyšela a Alice taky ne. Zase jsme nasedli do stejného auta, jako pro nás přijelo v Seattlu. Zabloudila jsem do svých myšlenek, které se točily hlavně kolem toho, že nám skončila svoboda. Z mých myšlenek mě dostalo, drcání auta. Koukla jsem se z okýnka a viděla jsem známou cestu, byla kamenitá a okolo byl hustý les. Ta cesta vedla do akademie. Už jsem viděla velkou bránu s nápisem Akademie sv. Vladimíra. Peklo začíná...

Autor: EdMaDo (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Škola noci - 2. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text: