Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Škola noci 14. kapitola

29.08.2010 (17:30) • EdMaDo • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3102×

Au! Problesklo mi hlavou.
Seděla jsem na holčičích záchodcích a vzpamatovávala se z uklouznutí. Neuklouzla jsem jen tak. Něco mě polekalo. Prolétlo mi to nad hlavou a vylétlo z okna ven. Byl to nějaký havran, nebo něco podobného. Zrovna když jsem měla tak krásné myšlenky! Dneska ten kluk v jídelně vypadal tak božsky! Já ho už z dřívějška znám, ale netuším, kdo to je! Jeho bronzové rozcuchané vlasy podobající se lví hřívě…

Vypal z její hlavy! okřikla jsem se rychle a sedla si na postel. Ach jo, jak já miluju, když mě Alice vtáhne ve spánku do své hlavy!
Závěsy byly zatažené, takže bude den. Co mám teď podniknout, když se nudím a všichni budou spát? Kanadská noc! Udělám Rosalii kanadu!

Potichoučku jsem vstala z postele a zamířila do koupelny. Vzala nějaké šminky a vyrazila k posteli Rosilie. Potichoučku rozsvítit lampičku, počkat, jak zareaguje. Trochu se zamračila, ale pochrupovala v klidu dál. Vzala jsem tužku na oči a namalovala veliké brejle, černé stíny nahradily vrásky, červená rtěnka bodla jako tvářenka. Počkat, jsem moc hodná! Moje oči prohlédly v rychlosti celou polovinu jejího pokoje, zavadily na psacím stolku s fixama. To je ono! Pomalounku jsem vzala fixy a vrátila se zpět k Rosali. Zelená fixa dokonale vychytala pihy na nose. Růžová, fialová a modrá se ujaly celkové výzdoby obličeje v podobě kytiček, motýlku a hvězdiček. Hotovo, teď jsem se svým výtvorem naprosto spokojená! V tichosti a rychlosti jsem po sobě uklidila důkazy. V župánku jsem se rozhodla vyrazit na výlet. Pomalé plížení společenskou místností, slabé klapnutí dveří, dlouhé uličky, pár schůdků, už jenom pět schodů mě drželo od stájí.
„Kam se plížíš?“ ozval se za mnou sametový hlas, který jsem tady opravdu nečekala. Mé nohy ho tady taky nečekaly a znejistily. To jediné znejistění způsobilo přímý pád ze schodů. Pár kotrmelců, sem tam let, zase kotrmelce a nepříjemné přistání na zádech.

„Au!“ vydala jsem ze sebe jedinou slabiku. Všechno mě bolelo. Hlava, ruka, zadek a hlavně kotník. Ten kotník, co znejistil a kvůli kterému jsem šla k zemi!
„Au!“ A stokrát au!
„Jsi v pořádku?“ vykopl ze sebe Edward, který se nade mnou skláněl.
„Blbá otázka. Nemyslíš?“ 
„Promiň. Odvedu tě na ošetřovnu.“
„Ne!“ vykřikla jsem nečekaně. „Na ošetřovnu, prosím, ne.“
„Jo. Na ošetřovnu, jo!“ řekl rázně Edward. Bez dalších otázek mě čapl do ruky a někam nesl.

Zastavil se před obrovskými dveřmi, na které zaklepal.
„Dále,“ ozvalo se zevnitř. Edward vešel.
„Carlisle, potřebuju tvojí pomoc,“ řekl Edward blonďákovi, který silně vypadal jako anděl. Ale ne jako můj anděl. Spíš se podobal andělovi z filmů. Musím přiznat, že se taky trochu podobal mému andělovi. Měli trošinku společných rysů, ale můj anděl je jen jeden a to je originál!
„Ne! Já nepotřebuju pomoc!“ řekla jsme trochu nabroušeně. Ještě pořád jsem naštvaná, jak se vypařil.
„Edwarde.“ Kývl zlatovlasý blonďák Edwardovi na pozdrav. „Já jsem Carlisle Cullen, ošetřující lékař,“ řekl směrem ke mně.
„Ráda bych řekla, těší mě, ale jsme na ošetřovně a to mě netěší. Bella Swan.“ Potřásla jsem si s Carlisleem rukou, ale to byla chyby. Jakmile stiskl mou ruku, ozvala se ošklivá bolest, která vystřelovala do celé ruky podobná bodavým mečům.
„Co se stalo?“ zeptal se Carlisle, když jsem sykla bolestí.
„Spadla jsem ze schodů,“ odpověděla jsem a otočila se na Edwarda. „Ty mě hned postav na zem!“ Pomalu mě postavil na nohy a já znova sykla. „Sakra!“ zaklela jsem. Moje hlava omlácená zapomněla na bolavý kotník. Edward mě zase chytl a posadil na lůžko.

„Tak, Bello, co tě všechno bolí?“ zeptal se Carlisle.
„Všechno,“ zazoufala jsem. Carlisle s Edwardem se uchechtli. „No dobře! Takže bolí mě: Kotník, hlava, ruka, bok a tak nějak všechno na pravé straně.“
„Začneme od zdola,“ zamumlal Carlisle. Opatrně a něžně stáhnul moje teploučké bačkůrky s opičkami. Potom začal ještě opatrněji ohmatávat můj kotník a já každou sekundu sykla bolestí. „To vypadá na vymknutý kotník. Budeš ho muset nechat v klidu, odpočívat a první dva dny chladit.“
„Super,“ zamumlala jsem si pod imanigarními vousy. Carlisle postupoval dál.
„Esme?“ zavolal kamsi. Ze dveří naproti mně vylezla na pohled sympatická hnědovláska. „Tohle je Bella Swanová.“ Pokynul rukou ke mně. „Tohle je moje manželka Esme Cullenová, která tady pracuje jako sestřička.“
„Těší mě, ale ruku vám nepodám,“ řekla jsem Esme, která se na mě šokovaně pohlédla. „Strašně mě bolí,“ dodala jsem rychle a její nechápavý výraz okamžitě zmizel.
„Aha… Taky mě těší,“ řekla mile usměvavá Esme.
„Prosím tě. Přines mi nůžky, desinfekci, vatičku a náplast,“ řekl Carlisle směrem k Esme. Rychle jsem koukla na Carlislea. Opravdu řekl desinfekci? Ne, jen to ne! Esme mu během chvilky podávala ty čtyři věci, které si poručil. „Trochu to bude štípat.“

Pevně jsem k sobě stiskla víčka a čekala. Ale nic se nedostavilo.
„To jsem ošetřoval ranky kolem. Teprve se vrhnu na ty hlavní,“ řekl Carlisle, když si všiml mého pohledu.
„Au!“ vykřikla jsem a celá sebou trhla. Tak tohle vážně štípe… Dýchej! Napomínala jsem se v duchu.
„Každou chvilku to přejde,“ chlácholil mě Carlisle a pomalu pokračoval v prohlídce. „Bello? Bolí tě levý bok?“
„Co já vím! Bolí mě všechno!“ zaskuhrala jsem.
„Každopádně se ti na levém boku rýsuje veliká modřina,“ oznámil v klidu a pokračoval k mé pravé ruce. Pomalinku vyhrnul rukáv županu a ohmatával ruku. Za normálních okolností bych nepostřehla, že mi sahá na ruku, ale teď byla moje ruka neskutečně přecitlivělá. Ruka bolela a já s ní každou chvilku cukala. „No… Tak to vypadá na naražené zápěstí. Máš ho opravdu hodně naražené. Uvažuju o sádře.“
„Ne! Sádru ne!“ Vylítla jsem hrůzou.
„No dobře. Zůstaneme jenom u dlahy, ale kdyby tě to nějak moc bolelo, tak řekni. Jinak si to každý večer chladit!“ Ufff… Jsem ráda, že mi nedal sádru.
„Au!“ Ucukla jsem hlavou, když jsem ucítila palčivou štípavou bolest na hlavě. Přesněji na levé straně čela.
„V klidu jsi jenom trochu odřená,“ uklidňoval mě Carlisle. Jemu se to mluví! To on je ten mučedník a já jsem ta ubohá, kterou mučí! „Motá se ti hlava? Nemáš závratě? Nechce se ti zvracet?“ sypal na mě otázky, když jsem se postavila na jednu nohu.
„Ne, nic z toho.“
„Takže, za dva dny přijď na kontrolu. Šetři se! To zahrnuje žádné běhání, namáhavé pohyby -“
„V klidu. To já znám. Nejsem poprvé zraněná,“ přerušila jsem Carlislea.
„Dobrá. Můžeš jít. Nepotřebuješ berle?“
„Ne nepotřebuju!“ vypálila jsem rychle. „Děkuju a nashle. Esme, Carlisle,“ rozloučila jsem se a chtěla být rychle pryč z té bílé místnosti plných jehel, desinfekci, náplastí a všech těch kravin.

„Chceš doprovodit na pokoj?“ zeptal se Edward.
„Ne, dík.“
„Budeš mít na dnešek a zítřek omluvené hodiny. Jídlo ti kdyžtak přinesu,“ řekl Edward a bez rozloučeni odešel do jiné uličky.
„Ach jo,“ zamumlala jsem si a vyrazila do pokoje. Po cestě jsem si všimla, že je už skoro půl 7, tak to začnou ostatní chodit na snídani. Vlezla jsem do pokoje a málem dostala infarkt.

Co myslíte? Z čeho Bella málem dostane infarkt? Chtěla jsem se zeptat, jestli by jste měli zájem o "bonusovku", alias kapitolu, kde bych shrnula pohled Edwarda.  Děkuju za komentíky a opět věnuju kapitolku všem, co zanechaj komentík. xoxo vaše EdMaDo. :-*

Autor: EdMaDo (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Škola noci 14. kapitola: