Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Škola noci 11. kapitola

02.08.2010 (10:45) • EdMaDo • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2613×

Zalezla jsem do sprchy a nevšímala si tázavého pohledu Rosalie. Sprchu jsem si náramně užívala, krásný teplý proud vody mi stékal po kůži, byl to úžasný pocit úlevy. Smýt ze sebe všechnu tu špínu z celého dne. Rovnou jsem se zasekla před zrcadlem a vyčistila si zuby. Když jsem si je čistila, vlítly mi do hlavy vzpomínky na Edwardovy polibky. Je to divný. Ještě dnes mi řekl, že se to nebude opakovat, že to byl omyl, ale udělal to znova a potom ta malá pusa na rozloučenou. Z myšlenek mě vytrhlo bušení na dveře.

„Dělej! Nebo tady budeš vytírat?!“ křičela Rosalie.
„Snad ti není pět, abys nemohla udržet moč. Chvilinku vydrž, už lezu,“ odpověděla jsem a ušklíbla se na sebe do zrcadla.
„Dělej!“ zaječela silně nabroušeně. Na přání Rose jsem si rychle vysušila vlasy v ručníku, zabalila se do dalšího ručníku a vylezla z koupelny. Než jsem stihla mrknout, tak už seděla na záchodě. Rychle jsem zabouchla dveře u koupelny, nepotřebuju další výslech, o tom jestli nejsem lesba.  Při té myšlence, jsem se musela ušklíbnout. Došla jsem k posteli, vyhrabala jednu tašku s nápisem Jennyfer a vyndala z ní černé pyžamové kraťasy a upnuté gepardí tílko. Na to jsem si navlékla měkounký bílý župánek. Byla jsem celá v novém. Na mysl mi vyplavala Emmettova slova: ,Bello, až se převlíkneš, přijď do společenský, musíme ti něco říct´. Šouravým krokem jsem se dopravila ke dveřím a otevřela je. Za dveřmi stálo pět kluků Emmett, Jacob, Taylor, Coody a toho pátého jsem neznala, nebo si ho nepamatovala.

„Kde se touláš?” spustil Emmett.
„Emoušku, to bys nepochopil, protože právě stojím před tebou. To je, ale toulání, viď?” pošklebovala jsem se mu, on nesnáší, když mu někdo říká Emmoušek. Kluci za ním se trošku uchichtli, předpokládám, že o jeho slabině nikdo nevěděl.
„Isabello Marie Swan!” napomenul mě Emmett, když vyslovil moje celé jméno, tak mi poklesla brada až do pekla.

„No. Ty to asi nechceš vědět, podle toho jak se chováš… tak nic. Kluci, jdeme,” dořekl Emmett. Když byl otočen, tak jsem mu hupsla na záda.
„Emme, máš problém, mě se už nezbavíš,” oznámila jsme mu v klidu a byla přichycená na jeho zádech.

„Teda, pokud mi to neřekneš,” dodala jsem rychle.
„Jé hoši, já budu mít dnes vyztuženou postel. A zrovna dnes mám chuť usínat na zádech,” vyhrožoval Emmett, já se trochu lekla, ale to on by neudělal. Doufám.

Stále jsem se držela Emmetta jako klíště, když jsme dorazili do společenské místnosti, kde bylo nejmíň patnáct kluků/dhampýrů. Málem jsem musela chytat oči někde pod gaučem. Ještě odpoledne se se mnou nikdo nebavil a teď tu je najednou přes polovinu klučičí koleje, aby mi řekli nějakou věc.
„Ahoj,” pozdravili skoro sborově.
„Bello, aby jsi za chvíli nemusela hledat oči pod gaučem,” prohlásil Emmett. Někdy máme vážně, úplně stejné myšlenky. Jenom jsem po něm hodila pošklebek a on na mě nechápavě koukal.
„Emme sedni, ale opatrně,” poručila jsem mu.
„Nevím, nevím, ale jen protože tě mám rád,” prohlásil zcela vážně Emmett.
„Dík,” řekla jsem a dala mu pusu na tvář.
„Jé Bello, ne tady přede všema. Nebo se začnu červenat,” napomenul mě. Jenom jsem se uchichtla a teprve teď mi docvaklo, že tu nejsme sami.

Emmett si sedl i se mnou na gauč. Kupodivu byl fakt opatrný, čekala bych, že si na mě lehne, nebo něco takového.

„Tak to vyklopte! Jsem napnutá jak guma u vašich trenek a navíc pěkně utahaná,” popoháněla jsem je.
„Ok, jak chceš,” řekl Emmett. „Jen, abys věděla, polovina tady je proto, aby viděli tvou reakci a měli u tebe za dobro,” řekl Emmett. Přikývla jsem na znamení, že může začít.
„Takže… Bello, určitě sis všimla, že se tady s tebou skoro nikdo nebaví-“
„Vážně? Já myslela, že jsem tady nejoblíbenější,” řekla jsem s úšklebkem a tím ho přerušila.
„Belluš! Nepřerušuj!” káral mě rozčílený Emmett. Když viděl, že mlčím, tak pokračoval,
„-že se s tebou nikdo nebaví. A my ti teď povíme důvod, proč to tak je,”  povídal zcela vážně.

„Je to kvůli ředitelce Tarašové. Ona… řekla všem, že se s tebou nesmíme bavit. Jestli to porušíme, tak dostaneme vážný trest. A jako důvod vysvětlila, že si musíš odpykat trest. Za útěk z akademie. Myslela si, že tohle je pro tebe nejhorší trest. Nemít žádné kamarády,” dokončil Emmett svůj proslov a pomalu odhazoval vážnou masku ze své tváře. Nevěděla jsem, jestli se smát, brečet, nebo zuřit. Zvolila jsem to poslední. Zuřivost!

„Momentík! Jdu někoho vzbudit,” oznámila jsem jim mile, ale přitom to ve mně strašlivě kypělo zlostí. Všichni na mě koukali a skenovali moje pohyby. Rozešla jsem se směrem ke dveřím, šla jsem po chodbě a tvářila se, jako rozzuřený býk. Když najednou mě chytly něčí paže okolo pasu a zadržely mě. Já jsem zděšením vyjekla.
„Potichu,” zasyčel mi krásný hlas do ucha. Opět mi vyplavalo v mysli, že ten hlas mi je až moc známý. Víc než by měl a to ho znám teprve dva dny.
„Uklidni se! Nemůžeš jít teď vzbudit ředitelku, to by tě hned vyloučili,” káral mě Edward a přitom mě stále zezadu objímal. Cítila jsem jeho tvář na své, jak ke mně tiše promlouval.
„Jak to víš?!” zeptala jsem se výhružně.
„Víš, co? Ráno, tam s tebou zajdu a potom ti vysvětlím, jak to, že to vím,” navrhl, ale stále mě nepouštěl.
„Máš pravdu, stejně jsem unavená,” prohlásila jsem a divila se, že jsem tak rychle ustoupila. Najednou, jako by mě tělo neposlouchalo a já se opřela zády o jeho svalnatou hruď.  Nejdříve se napjal, ale po chvíli se uvolnil a pustil mě. Já jsem to nečekala, nebo spíš moje tělo to nečekalo a padalo zadkem na zem. Naštěstí mě opět rychle zachytil.
„Promiň, nevím, co to bylo,” omluvila jsem se a zčervenala. Otočila jsem se v jeho náručí a koukla se mu do očí. Mohla bych se v nich topit celou věčnost a vždycky by mi to připadalo, jako něco nového. Ani nevím, že jsme se za tu dobu začali přibližovat. Byla to samozřejmost. Po ničem jiným, než ho políbit, jsem netoužila.
Stále jsme si koukali do očí a nic okolo nás neexistovalo. Jen on a já. Naše rty dělil pouhý centimetr, který jsme hned překonali. Zapomněla jsem na problém s ředitelkou… Všechny myšlenky byly věnovaný našemu polibku. Líbala jsem se už s hodně kluky, ale nikdy to nebylo tak procítěné.

„Em, ehm,” odkašlal si někdo vedle nás. Oba jsme se rychle ohlédli. Stál tam Jasper. Jasper Ozera. Nevěděla jsem, co mám dělat. Jestli se obávat, že to práskne, nebo jestli se k němu chovat, jakože se nic nestalo.
„Jaspere,” pozdravil Edward.
„Edwarde” opětoval mu Jasper. Já jsem na ně pouze zírala. Oni se znají a to velice dobře!
„Chceš jí to říct?” zeptal se Jasper Edwarda. Koukala jsem na ně zmateně. A uvědomila si, že mě Edward před ním nepustil a stále mě objímá.
„Řekni jí to. Nesnáším tyhle zmatené pocity, i když nevím, jaký je lepší. Jestli totální zamilovanost a láska navěky, nebo zmatek a nenávist. Doufám, že není směrovaná na mě,” skončil svůj monolog Jasper a já byla čím dál víc zmatenější.
„Jaspere!” napomenul ho za něco Edward.
„Heleme se. Poprvé, co vidím Isabellu Marii Swan a ona mlčí,” konstatoval Jasper a měl pravdu. Já opravdu nevěděla, co říct.
„Jaspere! Nech toho už! Kdybys ty držel někdy hubu, tak by to vůbec neuškodilo,” opět ho napomenul Edward.
„Au! To bolelo od svého nejlepšího kamaráda slyšet taková slova,” říkal Jasper a kroutil nad tím hlavou.
„Tak jo! Já končím! Nevím, co se tu děje, ale pěkně mě to štve! Takže to hned vyklopte nebo s vámi oběma končím, i když vám to asi vadit nebude,” rozčilovala jsme se a už se neudržela. Oba na sebe hodili úzkostlivé pohledy.

„Proč, najednou ty pohledy?” rozčilovala jsem se dál. „Hmm? Nemáte, co říct?” pokračovala jsem, když se neměl ani jeden k odpovědi.
„Bello, uklidni se. Nerozčiluj se, jinak se potom Jasper neovládne,“ radil mi Edward. Cože? Proč, by se neměl ovládat?
„To už je lepší,“ řekl Edward. Koukla jsem se na Jaspera, který přikývl na znamení toho, že Edward měl pravdu.
„Bello, pojď si na to sednout. Probereme to v klidu. Díky Edwardovi, nás tu nikdo nenačape,“ řekl v klidu Jasper a ukázal na černou pohovku v koutu chodby. Vymanila jsem se z Edwardova obětí a šla si sednout na velice pohodlnou sedačku. Vedle mě si sedl Edward a na proti nám Jasper. Čekala jsem, co z nich vypadne, ale stále nic.

„Tak, co mi chcete říct?“ vyštěkla jsem na ně, ale přitom jsem byla v klidu. Vzpomněla jsem si, že v téhle situaci jsem dnes už byla několikrát.
„Bello, teď ti něco povíme, ale musíš to brát vážně. Nikdo jiný to neví, ale v téhle situaci, ti to nejspíše musíme říct. Takže si nemysli, že jsme blázni a nikomu to neříkej,“ řekl v klidu Edward.
„Dobře, pokusím se o to, ale to, že jste blázni, si myslím i teď,“ řekla jsem jim na rovinu. Oba přikývli.
„Takže… Bello, já cítím pocity a Edward umí číst myšleny,“ řekl v klidu a naprosto vážně Jasper.
„Eh…? Cítit pocity? Číst myšlenky?“ Nic moudřejšího jsem ze sebe nedokázala dostat.
„Ano,“ řekli unisono. „Ale tobě je číst nedokážu,“ dodal rychle Edward, „Ty chceš omdlít?“ zeptal se Edward. Vykulila jsem na něj oči. „Jasper to vycítil,“ dodal nevině. Je pravda, že jsem uvažovala o omdlení, ale rychle jsem si to rozmyslela.
„Schovejte se za gauč. Jde sem Paul, má službu na vedlejší koleji a chce si změnit služby na zítřek,“ řekl Edward. A mě už Jasper cpal za gauč. Uslyšela jsem cvaknutí dveří.
„Ahoj Edwarde, budím tě?“ zeptal se Paul.
„Ahoj Paule. Ne, nebudíš. Stejnak nemůžu usnout. Co potřebuješ?“ odpověděl mu Edward, vypadal naprosto klidně.
„Stejnak promiň, že ruším. No… Potřeboval bych si vyměnit zítra službu,“ řekl trošinku stydlivě Paul.
„V pohodě, mně to nevadí. Kouknu se na rozpis a napíšu se místo tebe,“ řekl v klidu Edward.
„Dík! Máš to u mě!“ řekl rychle Paul a už bylo slyšet pouze klapnutí dveří.

Najednou mě něco vyhodilo ze spod nahoru na gauč a já dopadla do Edwardovy náruče. V šoku jsem se rozhlédla okolo sebe, když jsem zjistila, že se nic neděje, sedla jsem si vedle něj.

„Proboha. Co bude zítra dělat, že měl takové rozpaky a strašně se styděl?“ zeptal se Jasper.
„Jde se zítra rozmnožovat,“ řekl pobaveně Edward.
„Chudák a to nikdo neví, že je už zamilovaný. To mě dostává ty vztahy mezí dhampýry a vampíry,“ řekl Jasper a kroutil nechápavě hlavou.
„Vy fakt víte všechno,“ konstatovala jsem. Oba se jen uchechtli.
„Jde sem Emmett. Hledá tě,“ řekl směrem ke mně Edward, ale očima visel na dveřích, jako by četl právě z nich.
„No… Tak já asi už jdu. Mějte se,“ řekla jsem jim a už byla u dveří.
„A prý jsi strašně sexy!“ zavolal na mě Jasper. Koukla jsem na něj nechápavě. „To jsem vycítil z Edwardových pocitů!“ bránil se. Já jsem nad tím zakroutila hlavou a šla naproti Emmettovi.

„Hej Bello! Kde jsi byla takovou dobu?“ zeptal se Emmett.
„Ani jsem tam nedošla,“ řekla jsem sklesle. „Chytl mě Edward,“ dodala jsem a ani to nebyla taková lež.
„Zítra je taky den,“ řekl Emm, přitom na mě mrkl a dal ruku kolem krku.
„Asi vytuhnu,“ konstatovala jsem tiše. Sotva jsem to dořekla, tak mě držel v náručí a mně se zavírala víčka.

Doufám, že se vám kapitolka líbila a děkuju za komentáře. :)

Autor: EdMaDo (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Škola noci 11. kapitola: