Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sklep - 1. kapitola

03.08.2011 (08:30) • Texy • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2428×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Děkuji za minulé komentáře a obracím se na vás s prosbou. Pokud chcete další kapitolu na mail, nechte mi prosím v komentářích svůj mail.

Naše Carly ukáže trochu svou povahu a jak je to vlastně s Grace? Garantuji vám, že tyto dvě hlavní postavy si zamilujete! :)

Pěkné počtení!

1. kapitola

Jako by mě někdo sledoval

• Budova okresní policie:

Carly seděla za svým skromným stolem, na kterém stál laptop, pár papírů, nějaké noviny a rámeček s fotkou. Na té fotce byli její rodiče a mladší sestra, ale Carly je už nikdy neuvidí. Byli po smrti.

Prohlížela si fotku Grace Stoneové a snažila se přijít na důvod, proč je nezvěstná. Už v kanceláři šéfa vyloučila útěk, na to Grace nevypadala a byla si jistá, že by to ani rodičům neudělala.

Pak ji napadl únos. Jenomže se tu vyskytlo jedno velké ale. Sama ze svých zkušeností věděla, že pokud se jedná o únos, únosci žádají výkupné, ale tady se tak prozatím nestalo.

Rodiče ve výpovědi uvedli, že jim nikdo takový nevolal. Carly si začala prsty proplétat vlasy a stále sledovala fotku Grace.

Pokud by se jednalo o obyčejnou vraždu, nemohla by už nic dělat. Našla by sice její tělo, ale jí samotné by to rozervalo srdce na tisíce kousků. Vždyť Grace byla tak neskutečně mladá! Celý život před sebou a nějaký darebák by jí ho takhle sprostě vzal.

Bouchla do stolu a nějak neodhadla sílu, takže stůl se rozlomil vejpůl. Povzdechla si a promnula si oči. Už slyšela, jak se k ní blíží několik párů nohou, jen aby se zvědavci podívali, co se to stalo.

Pár vteřin na to do její kanceláře strčilo hlavu několik lidí a všichni pozorovali rozpůlený stůl, popadané věci a Carly, jak sedí ve své židli a v rukou tiskne nějakou fotku. Než někdo stačil promluvit, do kanceláře si prodral cestu černovlasý muž středního vzrůstu s několikadenním strništěm.

„Carly, si v pohodě?“ zeptal se a šel k ní. Naštvaně protočila oči.

„Vypadněte z mé kanceláře,“ řekla rázně a ten hlouček u jejích dveří se rychle rozpustil. Jen jeden stále zůstával.

„Co se tu stalo?“ položil jí další otázku a ignoroval její naštvaný výraz.

„Jsi asi hluchej, ne? Chci být sama!“ Založila si ruce na prsou a probodávalo ho pohledem.

„Carly, klid! Nezapomínej, že na tom děláme spolu,“ připomínal jí situaci, ve které se ocitli.

„Výborně,“ řekla ironicky a zvedla se. Popadla z věšáku černý kabát, fotku Grace strčila do kapsy a vydala se k výtahům. Netrvalo dlouho a ten otrava ji doběhl.

„Hej, Carly, kam jdeš?“ ptal se zmateně. Povzdechla si a zavazovala si pásek, který přes kabát měla.

„Kam myslíš?“ odpověděla mu otázkou a přivolala si výtah.

„No, asi ven. Ale co tam? Nejdříve musíme projednat plán, jak to uděláme a-“

„Aarone! Táhni k čertu s těmahle postupama! Té dívce jde o život a ty chceš sedět v kanceláři? Tak si seď a mě laskavě nezdržuj, nemám tolik času jako ty!“ vykřikla, ale nikdo je neslyšel. Naštvaně nastoupila do výtahu, ale Aaron rychle přistoupil k ní.

„Carly, ale vždyť se musí dodržovat postupy, které vypsala vláda. Uvědomuješ si vůbec, jaké by to pro nás mohlo mít následky, kdyby se něco stalo?“ snažil se ji přesvědčit, ale marně. Carly kroutila hlavou.

„Nic se nestane. A i kdyby, vemu to na sebe, jestli s tím máš takový problém. Upozorňuju tě, že pokud mi tady ještě budeš něco tlachat o předpisech, pošlu tě na měsíc,“ upozornila ho a vystoupila z výtahu do garáží. Aaron se na ni jen překvapeně díval, ale rychle šel za ní, aby mu neujela. Byla by toho schopná.

„Podle protokolu se to stalo na čtyřicáté první. Musím jet k ní domů,“ mluvila si sama pro sebe, když vyjížděla z podzemních garáží. Aaron se na ni otočil.

„Její rodiče tě neuvidí nejradši,“ podotkl, ale hned toho litoval.

„Jasný, hned mě vyhoděj, viď? Bože, uvědom si, že oni budou rádi, když jsme vyšetřování spustili takhle rychle. A už prosím nemluv, musím se soustředit,“ poprosila ho naštvaně a ponořila se do svého vlastního světa. A Aaron mlčel.

Dojeli na čtyřicátou první a vystoupili. Prohlédli si okolní domy a podle výpovědi našli i byt, ve kterém Stoneovi žili. Carly zazvonila a čekala, až jí někdo otevře. Netrvalo to dlouho a objevila se její matka. Když viděla Carly, jejím obličejem se přehnala vlna emocí, ale ustálila se na zármutku.

„Slečno Samaniengo? Co se děje?“ zeptala se mezi dveřmi.

„Dobrý den, paní Stoneová. Mohli bychom dovnitř? Potřebuju se vás ještě na něco zeptat, abych mohla začít hledat vaši dceru,“ řekla Carly milým hlasem a věděla, že se dovnitř dostane. Takhle to prostě fungovalo.

„Jistě, pojďte,“ pozvala je dál a dovedla k obýváku.

„Paní Stoneová…“

„Marie, prosím.“

„Oh, jistě. Marie, mohla bych vidět její pokoj?“ optala se Carly a Marie ji hned zavedla ke dveřím pokoje. Nechala Carly, aby si je sama otevřela, a chtěla jít za ní, když ji Aaron zastavil.

„Paní Stoneová, Marie, mohl bych se vás na pár věcí zeptat?“ Vzal ji za paži a vedl ji ke kuchyni, kterou cestou viděl. Marie byla zmatená, ale Carly v duchu Aaronovi děkovala, protože potřebovala být sama.

Posadila se na Graceinu postel a prohlížela si její pokoj. Nic nenasvědčovalo tomu, že by utekla. I když si tím Carly byla jistá, potřebovala se ujistit. Na stole zůstalo ležet čisté prádlo, které čekalo na uklizení, všechny poličky byly úhledně srovnané.

Zvedla se a došla k židli, přes kterou bylo přehozené žluté tričko. Vzala ho do ruky a přiložila ho k nosu. Ukládala si tu vůni do paměti a vrátila ho přesně na to samé místo.

Už chtěla odejít, když ji zaujmula jedna kniha v knihovně. Byla jiná, nepatřila tam. Opatrně ji vytáhla a zjistila, že to byl deník. Nechtěla se někomu probírat soukromím, ale otevřela ho. Nalistovala poslední dny, kdy si Grace do deníku psala, a přečetla si je.

Dnes bylo ve škole skvěle. S Karen jsme se dobře bavily při biologii, ale jako trest musíme vypracovat nějaký referát. Nějak se nám do toho nechce, ale udělat to musíme. Alespoň budeme častěji spolu. Jediná výhoda.

Všechno je fajn, žádné hádky, žádné špatné známky, ale mám pocit, jako by mě někdo sledoval. Jenže si nejsem jistá, jestli se mi to jen nezdá. Svěřila jsem se Karen, ale ta mi nevěřila a řekla, že se mi to jen zdá. Tak snad to bude pravda.

Carly se překvapeně dívala na poslední odstavec v deníku. Takže Grace si myslela, že ji někdo sleduje? Proč to ale řekla jen Karen? Kdyby se svěřila rodičům, nemusela by být nezvěstná.

Carly si vzpomněla na to, co se jednou dozvěděla od starého detektiva, který ji zaučoval. Člověk má v podvědomí, že ho někdo sleduje a v osmdesáti procentech to tak opravdu je. Někdy je to pouhý člověk v obchodu, jindy náhodný pozorovatel, ale může to být i stalker či vrah. Nikdy by člověk takové pocity neměl podceňovat.

Carly vrátila deník a šla za Aaronem a Marií do kuchyně. Bavili se zrovna o škole a Marie měla co dělat, aby neplakala. Carly se opřela o futra a pozorovala je.

„Carly, nechcete kávu? Nebo čaj?“ nabízela Marie, ale Carly si byla svou odpovědí jistá.

„Ne, děkuji. Děkuji také za váš čas, ale už mám to, co potřebuji, a můžeme vyrazit,“ pověděla tiše a Aaron odložil svůj hrníček.

„Děkuji za výbornou kávu. Až budeme něco vědět, ozveme se nebo se stavíme. Nebojte, Carly je opravdu dobrá,“ vychvaloval ji, ale Carly myslela, že bouchne.

„Nemáte zač a já děkuji vám,“ řekla Marie a vyprovodila je ze svého bytu. Nedivila se tomu, že Carly zůstala sama u Grace v pokoji. Aaron jí prozradil, že Carly se specializuje na tvorbu psychických portrétů jak obětí, tak i vrahů. Dala Carly všechnu svou naději a jen doufala.

Carly vyšla z domu a zastavila se. Nadechla se a hledala tu správnou vůni. Chvíli jí to trvalo, ale trpělivost přináší své ovoce. Aaron si mezitím vytáhl z kapsy cigarety a jednu si zapálil. Carly by ho za ten zlozvyk nejraději uškrtila, ale nemohla.

Najednou ucítila to, co cítit chtěla. Vydala se opačným směrem, než jakým přišli. Aaron za ní zůstal stát a cigareta mu div nevypadla z úst. Rychle Carly doběhl.

„Carly? Můžeš mi říct, kam to jdeš? Vždyť auto je na druhé straně!“

„Ano, ale Grace šla tudy. Zajímalo by mě proč,“ pronesla tiše a stále sledovala už tři dny starou stopu. Aaron za ní jen překvapeně šel, ale raději nic neříkal. Slyšel už o nespočtu jejich vyřešených případů a také věděl, že je poněkud jiná.

Carly vešla do ještě užší uličky, ale šla stále dál. Aaron za ní klopýtal a divil se, jak si může být tak jistá. Najednou se Carly zastavila a Aaron do ní málem narazil.

„Sakra!“ zahřměla a dupla si nohou.

„Odvezl ji autem! Ne, ne, ne!“ řekla a hlavu si schovala do dlaní, protože věděla, že takhle ji nenajde. A také si všimla úplně jiné vůně.

„Cože?“ vypadlo z překvapeného Aarona a cigareta mu nezůstala šokem v ústech, nýbrž se povalovala po zemi. Carly ji rychle zašlápla a vytáhla mobil, ignorujíc Aaronův výraz i otázku. Vytočila číslo, které měla pod jedničkou. Na první zvonění se ozvala nějaká žena.

„Přepojte mě na šestnáctku, rychle!“ řekla nervózně. Během několika vteřin se ve sluchátku ozval hlas, který potřebovala slyšet.

„Alice, potřebuju pomoc. Stupeň devět!“ promluvila tak rychle, že jí Aaron nerozuměl.

• Na jiném místě ve stejnou dobu:

Grace se probudila rozpomínala se na to, co se stalo předtím, než se dostala sem. Kam sem? Podívala se po malé místnosti, kterou osvětlovala jedna malinkatá žárovka. Pokusila se zvednout, ale neskutečně ji zabolelo v hlavě.

Doplazila se ke studené zdi a opřela se o ni. Mnula si bolavou rukou, která byla úplně fialová, snažila se ignorovat bolest v hlavě a ostražitě zkoumala místnost, ve které byla.

Byla tu dřevěná postel a na ní nějaká přikrývka a malý polštář. Vedle stál provizorní záchod a něco, co připomínalo sprchový kout. A to bylo všechno. Vlastně ne, byly tu ještě mohutné dveře, ale bez kliky.

Grace se sevřel žaludek. Nevěděla kde je a hlavně proč tu je. Začala se strachy třást a pak si pomalu vzpomněla na vše, co se stalo. Po chvíli se ozvala siréna a dveře se otevřely.

Autor: Texy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sklep - 1. kapitola: