Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Síla života - 4. kapitola - You will must know

07.09.2010 (08:00) • Twilightlady • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1842×

Síla života – 4. kapitola – You will must know…

„Letenky teď objednám po telefonu a teď jedeme nakoupit,“ oznámila mi suše. Nákupy. To je Rosaliina  závislost. Vydat se s ní na nákupy je sebevražda, protože dokáže člověka tahat z obchodu do obchodu a nebere vůbec ohledy na lidské potřeby.

Po třech hodinách lítání po obchodech se Rose smířila s tím, že toho už víc nenakoupíme, protože nám letadlo letělo v osm večer a my jsme v sedm skončily.

Dívala jsem se okýnkem ven. Pod námi jsem viděla jen drobné obrysy, a tak jsem poznala, kde jsou města, a kde ne.

Let byl celkem dlouhý, ale když jsme vystoupily na soukromém letišti, byla jsem překvapená. Vypadalo to zde úplně jinak než doma. Všude byly rozlehlé pláně. Rose šla půjčit auto do půjčovny, která byla přímo na letišti a vydaly jsme se směr Volterra.

Cesta autem trvala hodinu a já si celou tu doby prohlížela krajinu kolem. Uvnitř mě jsem byla šťastná. Myslím, že to bylo tou přírodou.

V momentě, kdy jsme projely branami Volterry, zmocnila se mě úzkost. Co když se nám tady něco stane? Co když na mně budou chtít dělat nějaké pokusy? Ne, to je blbost. Mám tady přece Rose a ta mě ochrání. Zastavily jsme na parkovišti a vyrazily k hradu. Naproti nám šel celkem dost pohledný upír. Už jsem se upíry naučila poznávat, ale na něm bylo něco jiného… Oh bože, on měl rudé oči. Když jsem si to uvědomila, zastavila jsem. Rosalie se otočila na mě a pak směrem, kterým jsem se dívala.

Když si uvědomila, jak vytřeštěně na toho upíra zírám, přistoupila ke mně a potichu mi do ucha zašeptala: „Říkala jsem, že jsou i jiní upíři živící se lidskou krví. Ten,“ kývla hlavou k upírovi stále mířícímu k nám, „je jedním z nich.“ Kývla jsem na souhlas, že chápu. Vyděšení najednou vystřídalo znechucení. Jak můžou? Zabíjí nevinné lidi a je jim to asi jedno.

Tok mých myšlenek přerušil hlas přicházejícího.

„Dobrý den, jmenuji se Jasper Whitlock a budu vaším průvodcem a ochráncem zde,“ promluvil velice překrásným hlasem. Z ničeho nic se na mé tváři vykouzlil úsměv a moje nálada se změnila. Něco uvnitř mi napovídalo, že za to může on.

„Já jsem Isabella Swanová, ale jinak Bella. Tohle je moje sestra Rosalie. Jestli se můžu zeptat, máte nějaký dar?“ Chvíli na mě zíral, ale pak odpověděl.

„Ne, nemám žádný dar. A pokud o to mohu žádat, tykejte mi, obě. Myslím, že jsem starý tak jako vy a nestojím o to připadat si starší.“ Lže.

„Lžete!“ vyhrkla jsem to, co mi napovídal vnitřní hlas.

„Prosím?“ zeptal se zdvořile.

„Bello?“ zeptala se Rose.

„Lžete. Tvrdíte, že nemáte žádný dar, ale není to pravda. Proč to tajíte? Máte toho na nás využít. Co je to za dar? Ovlivňujete emoce?“ Byl zřejmě překvapen a já si byla jistá, že jsem na to kápla. Nyní jsme již stáli uvnitř hradu u recepce, kde za pultem stála mladá dívka. Velice krásná, ale byla jsem si jistá, že je člověk.

„Ano, je to pravda. Ovlivňuji emoce. Je zajímavé, jak jste na to přišla. A omlouvám se, ale nesmíme se o našich darech vybavovat s návštěvníky,“ promluvil znovu. Věděla jsem, že se znovu nepokusí naši náladu ovlivnit. Chtěl ještě něco dodat, ale to už jsme vstupovali do velké místnosti, kde na třech trůnech seděli tři krásní muži. Ten nalevo měl světlou pokožku a tmavé vlasy. Mohlo mu být tak třicet. Uprostřed byl středně snědý muž. Velice pohledný. A vpravo seděl muž s o něco světlejšími vlasy.

Zastavili jsme se uprostřed místnosti a muž na prostředním trůnu vstal.

„Vítejte, já jsem Aro Volturi a toto jsou mí bratři Marcus,“ ukázal nalevo, „a Caius,“ ukázal napravo.

„Dobrý den, já jsem Rosalie Swanová a toto je moje sestra Isabella Swanová. Přijely jsme až z Los Angeles, abychom se s vámi mohly setkat a chtěly bychom vás o něco požádat, Aro,“ promluvila tentokrát Rose. Její hlas byl plný autority.

„Pomoc? Proč bych vám měl pomáhat? Pochopil bych, kdybyste chtěla vstoupit k nám a svou sestru dát jako dárek upírům, ale pomoc? Od nás?“ mluvil nevěřícně Aro.

„Nechci pomoc od vás. Chci pomoct od vás, Aro. Moje sestra-“ pak jsem jí skočila do řeči.

„Jsem Bella. Před několika měsíci se mi stala nehoda. Byla jsem se svými kamarádkami venku, ale něco bylo ten den jiné. Něco mě táhlo ke stromům okolo. Pak jsem se jednoho dotkla a viděla jeho minulost. Nevím přesně, co se tehdy stalo. Pak jsem se začala chovat divně. Snažila jsem se chovat normálně, ale něco mi v tom bránilo. Po čase mě opustili kamarádi a já se rozhodla, že odjedu. Jela jsem do LA a tam jsem potkala svou sestru, o které jsem neměla ani ponětí. Později jsem se dozvěděla něco o sobě, ale stále toho není dost. Taky jsem se dozvěděla, že Rose je upírka. Vím o sobě, že dokážu soucítit s přírodou, slyším myšlenky zvířat. Je toho i víc. Potřebuji od vás pomoci, Aro. Chci poznat sama sebe a chci se zdokonalit v tom, co umím, ať to stojí co to stojí. A mám jen jedinou podmínku. Všude se mnou bude má sestra,“ dokončila jsem svůj proslov. Aro na mě hleděl svýma modrozelenýma očima. Byl elf a oči se mu barvily podle potravy.

„Fleur vita,“ zamumlal si spíš pro sebe než pro ostatní.

„Ano,“ přikývla jsem. Znova se na mě podíval. Prohlédl si mě od shora až dolů. Stále jsem se na něj dívala. Jeho bratři nás pozorovali.

„Fleur vita. To není možné,“ zamumlal znovu, ale už dost hlasitě, aby to slyšeli úplně všichni. Sálem prolétlo zalapání po dechu. Všude okolo se začalo debatovat. Všichni mumlali, že to není možné, že se to už dlouho nestalo.

„Ticho,“ zavelel Aro. Rázem vše ztichlo. Všichni hleděli na Ara a on zase na mě.

„Jestli je pravda to, co tady říkáš-“

„Je to pravda,“ skočila mu do řeči Rose, která vše mlčky pozorovala.

„Dobře, berme, že je pravda co tady říkáš, jak bys to teda chtěla dokázat?“ zeptal se mě. Nevěděla jsem, jak odpovědět. Neměla jsem, jak mu to dokázat. Ale to mi znovu našeptal můj vnitřní hlásek. Představ si, co chceš, a to se splní. Jsi mocná. Dobře, ale co si mám představit. Mám to! Představila jsem si, jak vedle Ara roste růže. Rudá růže trčela z podlahy. Všichni na ni upírali pohled a sálem se znovu rozlétl šum. Aro na mě upřel svůj pohled.

„Přistup blíže, má drahá.“ Pokynul mi.

Udělala jsem krok směrem k němu, ale Rose mě chytla za zápěstí.

„Neboj,“ poklepala jsem jí na ruku a ona ji spustila. Vydala jsem se znovu k Arovi. Zastavila jsem se tak na tři kroky od něj. Hleděli jsme si zpříma do očí. Natáhl ke mně ruku dlaní vzhůru. Položila jsem svoji do té jeho. On zavřel oči a já vyčkávavě hleděla, co bude dělat. Po chvilince oči otevřel a znovu se na mě zahleděl.

„Zajímavé. Vypadá to, že máš psychický štít. Nemohu ti číst myšlenky.“ Psychický štít. Hlásek uvnitř mě mi radil, ať zakrývám překvapení. Mohli by toho využít.

„Myslím, že bychom se mohli jít podívat do…"