Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Shoot him! - kapitola 6.

19.06.2010 (16:00) • Freecoollinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1132×

Kapitola 6. – Plán

Jakmile jsem v pondělí vstoupila do školy, už se na mě nalepila Alice se slovy, že se musíme domluvit, kdy pojedeme koupit boty. Nebýt zvonění a Edwarda, asi bych od ní neodešla živá.

„Vidíš, já jsem ti říkal, že ona neví, kdy přestat,“ posmíval se mi Edward, jakmile jsme od ní odešli dostatečně daleko.

„To, že se se mnou chce domluvit na tom, kdy pojedeme koupit boty, není tak hrozný, i když přiznávám, že její způsoby jsou malinko unáhlené,“ řekla jsem Edwardovi, když jsme si sedli do naší lavice. Pak přišel učitel a my se přestali bavit. Jedno mi ale Alice připomněla a to, že bych se měla s Edwardem domluvit na dalším doučování, aby mu nebylo divé to, že všechno umím.

„Edwarde, chtěla jsem se zeptat, jestli bys mě doučil literaturu, básně mi nikdy moc nešly,“ řekla jsem mu, a tak dokonale navázala na dnešní učivo při literatuře.

„Jo, klidně, tak se ještě domluvíme na obědě?“ zeptal se mě.

„Ok, stejně se mnou chtěla Alice probrat ty boty,“ odpověděla jsem mu a pokračovala na další hodinu. Měli jsme matiku a učitel nám rozdával ty testy, které jsme psali minulý týden.

„Swanová, ten test byl opravdu vyvedený a vy, Cullene, roste vám konkurence,“ řekl profesor, když nám podával testy. Jen jsem se usmála a zase dávala pozor. Zbývající hodiny proběhly celkem v klidu. Cestou do jídelny jsem vyzvedla Emmetta a Edward šel zase vyzvednou Alici.

„Emmette, myslíš si, že by ti hodně vadilo to, že bych dneska vzala Edwarda k nám, protože pravděpodobně budeme mít doučování,“ zeptala jsem se ho, když jsme šli směrem do jídelny.

„Ne, protože doma dneska nebudu, víš, Rose se chtěla sejít,“ řekl mi opatrně.

„No, nevadí, alespoň nás nikdo nebude rušit,“ řekla jsem si spíš pro sebe a sedla si ke stolu s jídlem. Emmett odešel za Rose a ke mně si během chvíle přisedli Edward s Alicí.

„Ahoj, tak co máš rozmyšleno, kdy pojedeme?“ zeptala se Alice a rovnou si sedla.

„Zatím ne, ale co třeba o víkendu snad mi do toho nic nevleze,“ navrhla jsem.

„Jo, to by šlo, snad mi do toho taky nic nevleze,“ řekla Alice a já se obrátila na Edwarda.

„Tak co, stavíš se ve čtyři u mě?“ zeptala jsem se.

„U tebe? No, proč ne,“ řekl Edward udiveně. Takže jsme domluvení a já si v klidu pokračovala na další hodinu. Sedla jsem si na místo, co posledně a připravila se na hodinu dějepisu. Těsně před zvoněním vlítl do třídy Edward. Pak přišla učitelka a započali jsme mojí předposlední hodinu dnešního dne. Úplně poslední hodina pak byla občanka, ve které jsme probírali práva občana. Na to jsem pozor dávat nemusela, jelikož jsem je znala. Když jsem vycházela ze školy, doběhl mě Emmett s klíčemi od auta s tím, že ho Rose přiveze. Tak jsem tedy nasedla do Jeepa a odjela k nám domů. Připravila jsem si nějaký věci, z čeho by mě mohl doučovat, a chvilku před čtvrtou jsem vypnula všechny počítače v domě a plukovníkovi napsala, že budu jen na mobilu, kdyby nutně něco potřeboval. Na mobil jsem si ještě přesměrovala ty nejnutnější data ze základny a byla připravená pozvat Edwarda Cullena na nejcitlivější místo téhle mise. Za chvíli jsem uslyšela klepání na dveře.

„Ahoj, tak pojď dál,“ řekla jsem mu, když jsem otevírala dveře.

„Ahoj,“ řekl a prošel dveřmi. Pak jsem ho navigovala až do mého pokoje, kde už jsem měla připravené věci na doučování.

„Edwarde, dáš si něco k pití?“ zeptala jsem se ho, jako správně vychovaná dívka.

„Ne, díky. Tak začneme?“ Jen jsem kývla a sedla si na druhou stranu stolu než on. Poslouchala jsem, co mi říká a v hlavě jsem přemýšlela nad tím, jak dosáhnout svého plánu dát se s ním dohromady. Zopakovala jsem si, co mam na sobě, kalhoty a triko. Se sváděním mužů už jsem měla velké zkušenosti, jelikož tato schopnost chytala padouchy do pastí. Přehodila jsem si nohu přes nohu a na židli jsem se ještě narovnala, aby lépe vynikly mé přednosti. Edward se na sekundu pustil oči z papíru a podíval se na mě.

„Takže ještě jednou pro pořádek, když jsou v básni dlouhé sloky a jedna krátká, je to takzvaná Villonská balada?“ zeptala jsem se ho, a tak navázala oční kontakt, který jsem potřebovala.

„Správně, jsem rád, že si to pochopila, a jak se říká té krátké sloce?“ zeptal se mě na doplňující otázku.

„Poslání, a když se tam něco opakuje, je to refrén,“ řekla jsem mu i něco na víc a pořád udržovala oční kontakt, který je hodně důležitý. Koukala jsem do jeho nádherných zlatých očí a čím dál tím víc nechápala, jak mohl být někdo přes den tak milý, nápomocný a ochotný a po nocích zabíjet skoro nevinné lidi.

„Kdo je to tam na té fotce?“ zeptal se Edward a koukal na fotku, kde jsem s Peterem. Já jsem ty fotky neuklidila?

„To byl můj kluk z D.C.,“ řekla jsem rychle.

„Byl? Co se s ním stalo?“ ptal se dál Edward.

„Asi před půl rokem jsme se rozešli, začínal mít pocit, že mě vlastní,“ vymyslela jsem si narychlo.

„A proč tu máš teda jeho fotku?“ Moc dobrá otázka, ale pravdu se nedovíš.

„Asi ráda vzpomínám na nejlepší chvíle našeho vztahu,“ řekla jsem, co mě napadlo. A v tom jsem si řekla, že bych s ním mohla navázat řeč na téma jeho záliby chození a tak.

„A co ty, máš taky nějakou přítelkyni?“ zeptala jsem se ho.

„Dalo by se říct, že ne,“ řekl mi trochu rozvážně.

„Jak dalo by se říct?“ nechápala jsem jeho myšlení.

„Jako, že žádnou stálou nemám, ale sem tam si s někým vyrazím,“ vysvětlil mi Edward, „a co ty, máš teď nějakého přítele?“ zeptal se mě.

„Ne nemám, zatím poslední byl Peter,“ řekla jsem mu, „a co tvoje další zájmy, máš nějaké kromě školy a holek?“ vyzvídala jsem.

„Asi mojí největší vášní jsou rychlá auta,“ řekl mi.

„To asi máte v rodině,“ vzpomněla jsem si na Alicino Porsche.

„Taky jsem právem hrdý na svou sbírku aut,“ pochlubil se mi, a já dál vyzvídala různé informace. Dozvěděla jsem se, že má Astona Martina a Volvo, kterým jezdí do školy. Já jsem mu o sobě řekla, že mám Audi, která ale zůstala v D.C., ale prý by mi ji měli brzo přivést. Pomalu jsme se přesunuli z pokoje do obýváku, jelikož jsem si chtěla nalít něco k pití. Edward šel za mnou a na otázku, jestli něco nechce, odpověděl vždycky ne. Pak jsme si dál povídali o různých blbostech, co nás zrovna napadli. Je pravda, že mi s ním je hodně dobře a já se cítím, jako kdybych nebyla agentka, ale obyčejná holka, co si našla obyčejného kluka. Počkat, řekla jsem si kluka? Ale jako agentka jsem měla emoce zakázané, protože ty všechno akorát zkazily. Možná, že kdybych se do Petera nezamilovala, odhalila bych ho dřív. Jakmile jsem si vzpomněla na Petera, měla jsem před sebou jeho obraz a v hlavě se mi začaly ozývat hlasy, že bych na Petera neměla tak lehko zapomenout. Poslechla jsem ho a znovu v Edwardu Cullenovi viděla toho bezcitného chladného zabijáka a sebe jsem viděla jako agentku, která ho musí zatknout a potrestat za to, co udělal. I když jsem přemýšlela, pořád jsem dávala pozor na to, co říká a na to, co říkám já. Zrovna jsme se bavili o hudbě.

„A co si myslíš o Debussym?“ zeptal se mě Edward.

„nevím, jeho brnkání na klavír se mi moc nelíbí, víš, já radši kombinuji různý styly, například hip-hop a přidáš k tomu housle nebo celý orchestr, pak to nezní špatně,“ řeka jsem mu svůj názor.

„Jo, to taky nezní špatně, ale já si stejně myslím, že nejlepší je klasika,“ řekl a podíval se na hodinky, já se taky podívala na hodiny a zjistila, že už bude kolem devátý večer.

„No, asi bych už měl jít,“ řekl a šel pomalu do předsíně. Obul si boty a hodil na sebe svůj kabát a šel k autu.

„Díky, za zpříjemnění dne,“ poděkoval mi.

„Ne, já děkuji za doučování,“ řekla jsem mu a políbila ho na tvář. Vypadal celkem zaraženě. Nasedl do svého auta a odjel. Já se vrátila do domu a chvíli počkala, a pak znovu zapnula všechny počítače na základně.

Zanedlouho po tom, co Edward odjel, se vrátil Emmett.

„Baffiky, baf,“ pozdravil mě, když přišel na základnu.

„Tak co, jak si se měl?“ zeptala jsem se ho.

„No bezvadně, s Rose je fakt sranda a navíc jsem využil toho, že jsem agent a po domě, kde mě Rose prováděla, jsem umístil štěnice a další malé kamerky,“ chlubil se Emmett.

„Jo, tak to se ti povedlo a cos tam dal, abych mohla stáhnout signály?“ zeptala jsem se ho.

„CS-29 a kamery TB-198,“ řekl mi, jak jinak nejkvalitnější sledovací zařízení na celém světě, a proto ho CIA používá. Sedla jsem si k počítači a stáhla signály, co vysílají kamery i štěnice. Za chvíli jsem na monitoru měla detailní přehled o všech místnostech v domě i se zvukem a odposloucháváním telefonů.

„A co ty tady si dělala?“ ptal se mě Emmett s takovým podezíravým tónem.

„No rozhodně ne to, na co myslíš, bavili jsme se o různých věcech a já mám dojem, že můj plán, začít na oko chodit s Edwardem Cullenem, začíná být úspěšný,“ pochlubila jsem se zase já.

„Vidíš, jsme skvělý tým, ale jedno ti pořád nejde, a to je přeprat mě.“ Smál se mi Emmett a tím mě dostal. Hodil mi tyč a my se začali bít tak jako snad nikdy předtím.

Ráno jsem se po naší bitce nemohla skoro hnout, a tak jsem ze sebe udělala Lazara.

„Bello, je čas jít pracovat.“ Vlezl do mého pokoje Emmett. Ale když mě uviděl, hned ho úsměv přešel.

„Prosím tě, co se ti stalo?“ zeptal se mě.

„Ale, jsem si včera nějak moc natáhla všechny svaly, všechno mě bolí,“ řekla jsem mu.

„Jo, vidíš, takhle skončíš, když si myslíš, že mě porazíš.“ Smál se mi Emmett.

„Tak mě alespoň omluv, jo,“ nakázala jsem mu a on vyrazil do školy. Já jsem se dopajdala do kuchyně, udělala si čaj, znovu si zalezla do postele a svaly si mazala Alpou.

Neměla jsem co dělat, a tak jsem si četla knížku, kterou jsem naposledy otevřela ještě před tím, než jsem se stala agentkou. Byl to román, který jsme měli přečíst do školy. Byla to Pýcha a předsudek od Jane Austenové. Když jsem dočetla kapitolu, znovu jsem si vzpomněla na otázky, které mi vypluly na vědomí, když jsme se vraceli z nákupů. Vzpomněla jsem si na to, když jsem Petera poprvé v životě viděla a ten pocit, který jsem z toho měla. Nic jiného jsem snad v životě nezažila. Znovu jsem si probrala všechno, co jsme společně zažili, abych našla nějaký náznak toho, že by mohl Peter zradit svojí zemi a tím i mě. Ale možná, že to tak bylo. Možná, jak jsem ho viděla se zbraní v ruce mířící na plukovníka, tak tím momentem skončila moje láska k němu a já ho klidně mohla zabít. Nechtěla jsem, ale o sobě přemýšlet jako o chladném zabijákovi, který zabil někoho, kdo zradil svojí zem. Bylo to sotva čtrnáct dní, co Peter umřel a já jsem to pořád na sobě cítila, jako kdyby se to stalo právě teď. Neubránila jsem se návalu slz, který na mě přišel.

Radši jsem zanechala vzpomínání a soustředila se na něco jiného. Na něco na čem teď pracuju. Opatrně jsem se zvedla z postele a skoro už nic mě nebolelo. Sešla jsem na základnu, a tak jsem si na počítačích prohlížela všechny důkazy, které jsme zatím nasbírali. Sedla jsem si za pracovní stůl a zkoumala jednotlivé fotky a videa. Začala jsem úplně prvním videem, a to bylo to, kterým jsme dostali tuhle misi. Byl to první důkaz o tom, že Edward Cullen zabíjí a vyřizuje věci pro Jádro. Nejdříve jsem si ho pustila zpomaleně, protože jinak jsme ho ani neměli, a pak jsem ho přenastavila na normální promítání. Jestliže před tím trvalo video patnáct vteřin, tak teď pět. Z Edwarda Cullena byla světlá šmouha letící a zabijící, tak jako při naší první akci. Nevěřila jsem vlastním očím, že někdo může běhat tak rychle. Pokračovala jsem dalším videem a fotkami, co jsme udělali na naší poslední akci. Na všech důkazních videích bylo vidět, jak Edward Cullen běhá a všeobecně se rychle pohybuje. Připadalo mi to divné, a proto jsem se rozhodla ho sledovat. Taky mi nehrálo to, že pro Jádro pracuje už od roku 1927. A jelikož jsem měla přístup k utajeným záznamům, koukla jsem se do nich, abych zjistila více. V historii Jádra se jméno Edward Cullen poprvé objevilo na Bostonské univerzitě v roce 1927. Edward Cullen byl zapsán jako syn lékaře Carlislea Cullena a jeho ženy Esme Cullenové. Pak jsem pokračovala v seznamech, co jsou uloženy na matrice. Zrovna nedávno aktualizovali seznamy o roky 1925, 1926 a 1927. Mám štěstí. V matričních listech bylo napsáno, že Edward si nechal vyměnit příjmení z Masena na Cullena. No konečně nějaká stopa. Edward Masen se podle matriky narodil v roce 1907 v Chicagu. Vlezla jsem tedy do Chicagské matriky a zkusila najít někoho jménem Edward Masen narozen v roce 1907. Jediné, co mi to našlo, byl Edward Masen narozen v roce 1901, a který zemřel v roce 1918. Jiný Masen v Chicagu nežil. Že by ten Edward Masen byl náš Edward, lítalo mi hlavou, ale jak někdo může být tak dlouho živ, nebo dokonce nesmrtelný. Koukla jsem se na dnešní matriku města Forks, ve které bylo napsáno, že Edward Cullen je syn Carlisle Cullena a přistěhovali se sem zhruba před dvěma lety. Ani ne chvíli po tom, co jsem dohledala ty důkazy, přišel Emmett.

„Bello, kde jsi? Vedu návštěvu,“ zakřičel do prostoru Emmett. Rychle jsem vyšla schody a viděla vedle Emmetta Edwarda.

„Ahoj, co tu děláš?“ zeptala jsem se Edwarda.

„No, měli jsme počítače a učitel zase pokračoval s příkazovým řádkem, no a tady Edward to nepochopil,“ vysvětloval za Edwarda Emmett.

„A ty si prý na počítače dobrá, říkal a nenechal se odbýt, tak tu jsem,“ dovysvětlil mi Edward.

„Jo, dobře, tak jdi do mého pokoje a já ti to tam vysvětlím,“ řekla jsem Edwardovi a odtočila se na Emmetta, „tohle si s tebou ještě vyřídím,“ pohrozila jsem mu a šla do svého pokoje.

„Bello, já Emmettovi říkal, že mě sem tahat nemusí, ale on si to nenechal vymluvit,“ řekl mi Edward hned, jak jsem zavřela dveře.

„Jo, jasně. Hele já vím, jak si na tom byl minule a opravdu se nemáš za co stydět. Dyť komu ze třídy, kromě mě a Emmetta, to jde,“ řekla jsem mu, než se mi zapnul notebook. Edward se na mě tak neurčitě podíval, ale já jsem ho moc nevnímala a pokračovala ve svém výkladu. Kromě toho, že jsem mu říkala, co má jak dělat, jsem pozorovala jeho reakce. Jakmile jsem mu řekla, že má něco špatně tvářil se tak, že je na mě naštvaný, ale že mu zároveň nevadí.  Nevyznala jsem se v jeho pocitech, a to mě velice mátlo. Seděli jsme u mého stolu těsně vedle sebe, abych mu mohla kontrolovat, co právě dělá. Přehodila jsem si nohu přes nohu a lehce se ho nohou dotkla. Jeho oči se odlepily od monitoru a rychle se podívaly na mě. Podívala jsem se mu do očí, usmála se a jen se rychle omluvila. Od té doby mi připadalo, že se na mě během mého výkladu moc soustředí. Jakmile jsem uznala, že už to umí dostatečně na to, aby mu učitel dal jedničku, byl spokojený. Pak jsme se rozloučili a on odjel zpět domů.

„Víš, jak sis vymyslela ten svůj plán, že se pokusíš chodit s Edwardem?“ nadhodil během večera Emmett.

„No, vím, myslíš si, že vychází nebo naopak bych měla přidat na svůdnosti?“ zeptala jsem ho.

„Když odcházel, vypadal zmateně a taky se mě v předsíni zeptal na Petera,“

„Na Petera? Doufám, že si mu nic závažného neřekl,“ zalekla jsem se.

„Ne, jenom že to byl v D.C. tvůj kluk, a že si se s ním rozešla,“ odpověděl mi v klidu Emmett.

„Tak to je dobře,“ řekla jsem si spíš pro sebe.

„Ale víš, co to znamená, myslí na tebe a neví co s tím, alespoň tak bych ho odhadl já,“ řekl Emmett svojí teorii. Pak jsem Emmettovi rychle vysvětlila, co jsem dneska při troše volna vyšťourala na Edwarda Cullena. Pak jsem šla spát a čekala, jak se Edward Cullen bude chovat další dny.

Autor: Freecoollinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Shoot him! - kapitola 6.: