Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Shoot him! - Kapitola 5.

04.06.2010 (09:00) • Freecoollinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1296×

Kapitola 5. – Nákupy

Kolem desátý tady byla Alice s Rose. Pustila jsem je do kuchyně a čekaly jsme na Emmetta, který nepřicházel.

„Emmette, vstávej,“ budila jsem ho u něj v pokoji.

„Bello, já chci spát je sobota,“ brblal Emmett.

„A co Rose, tu tady necháš čekat?“ Věděla jsem, jak na něho, aby vylezl z postele. Na nic nečekal a vstal z postele a začal lítat po pokoji a sháněl nějaké dobré oblečení.

„Já nemám co na sebe,“ říkal mi, když prohledával svojí skříň.

„No, a proto jedeme nakupovat, tak si vezmi tady tuto,“ vyhodila jsem mu ze skříně jedny džíny a košili. Pak jsem sešla dolů a pro jistotu jsem zkontrolovala základnu, jestli je zamknutá.

„Tak, Emmett tu bude za chvíli a my můžeme vyrazit,“ řekla jsem, když jsem přicházela. Ani ne do pěti minut tu byl Emmett a my mohli vyrazit.

„Tak co, už se těšíte?“ zeptala se nás Alice.

„No, celkem jo,“ odpověděl jí Emmett a při tom koukal na Rose.

„Jo já taky, konečně si koupím něco novýho,“ řekla jsem Alici a ona se rozjela směrem k Seattlu. Po cestě jsme se bavili o tom, jaké je to v D.C. a srovnání s jinými městy ve státech. S Alicí jsme diskutovaly o různých návrhářích a Rose s Emmettem o kulturním životě.

„Emmette, máš pravdu, kulturní život ve Forks se rovná kulturnímu životu toi toi budky,“ dala jsem za pravdu Emmettovi.

„Jak to myslíš?“ zeptala se mě Rose.

„No, vem si, že do D.C. jezdí ti nejlepší návrháři, umělci, herci, a tak různě, do Forks nepáchne ani pes,“ dala jsem jí srovnání.

„A proč, jste se přestěhovali teda sem?“ zeptala se na chytrou otázku.

„Asi proto, že taťka chtěl sem do malýho města,“ vysvětlila jsem jí.

Tříhodinová cesta uběhla hodně rychle, a tak jsem si ani nevšimla, že už parkujeme v podzemních garážích nějakého nákupního centra. Hned, jak jsme vystoupili tak nás Alice vedla do různých obchodů. Prohlížela jsem si věci v tom obchodě a přitom jsem přemýšlela, co bych si mohla koupit. Jako agenti nemáme o peníze nouzi, a tak si můžu dovolit to nejlepší. Prošla jsem obchodem jako, když nic a mezitím se mi na ruce objevilo několikero ramínek s oblečením, které jsem chtěla zkusit.

„Bello, nechtěla bys zkusit ještě tohle?“ zeptala se mě Alice, když jsem si vyhlížela kabinku. Zběžně jsem prohlídla to, co viselo na ramínkách.

„Jo, proč ne?“ řekla jsem jí a popadla oblečení, co mi podala. V kabince jsem nejdřív vyzkoušela oblečení, co jsem si vybrala sama, a pak to, co vybrala Alice. Musela jsem uznat, že její výběr byl fakt dobrý. Vzala jsem všechno a vyšla z kabinky.

„Tak, co líbí se ti to,“ zeptala se Alice.

„Je to pěkný, jak to vybíráš?“ pochválila jsem ji to a ona vypadala, že je ráda, že jí to někdo někdy pochválil.

„Ale, tak jsem si myslela, že by se ti to mohlo líbit, podle toho, jak jsem viděla, co nosíš,“ řekla mi a já si zaplatila to, co jsem si nakoupila. Pak jsme volným krokem pokračovaly do dalšího obchodu.

„Neviděla si někde Rose?“ zeptala se mě Alice v asi třetím obchodě.

„Zrovna jsem se chtěla zeptat, jestli si neviděla Emmetta,“ zasmála jsem se. Ale fakt by mě zajímalo, kde jsou. Vyšla jsem před obchod společně s Alicí a viděla ty dva, jak o něčem debatují a přitom jdou pryč, směrem od nás.

„Emmette, pojď sem, viděla jsem jednu hrozně pěknou košili,“ zavolala jsem na něj a on se neochotně obrátil a šel ke mně. Alice si došla pro Rose a já vedla Emmetta mezi košile.

„Na, tuhle si zkus,“ řekla jsem mu a podala mu kostkovanou košili.

„Bello, já vím, že ti nejde o košili, ale o mě a Rose.“ Zkoušel si košili, kterou jsem mu podala.

„No jo no, odhalil jsi mě, ale prosím tě, drž se na uzdě, alespoň přede mnou,“ řekla jsem mu a šla si po svém. Doufám, že teď mě už Emmett pochopí, ale na druhou stranu ho chápu, musel to mít těžký, když jsem já chodila s Peterem. Jakmile jsem si vzpomněla na Petera, měla jsem před sebou náš život, kdyby to nebyl zrádce. Nechtělo jsem mi na tohle myslet, a tak jsem na to zkusila zapomenout tím, že budu nakupovat. Alice mi každou chvíli nosila nějaká trika nebo kalhoty, ale já už jsem toho měla dost, a tak jsem se s ní přela o tom, že toho tolik nepotřebuju.

„Alice, neblázni, za dnešek mám už čtvery džíny o trikách ani nemluvím a doplňky nepočítám, takže bych řekla, že dnešek se hrozně povedl, ale nemusíme skoupit celý středisko a navíc už mám děsný hlad,“ vysvětlila těsně před tím, než vtrhla do dalšího obchodu.

„Ale no tak, boty ještě žádný nemáme,“ zaprosila, ale já jsem nehodlala na to přistoupit.

„Hele, mám zajímavý nápad, na který prostě musíš přistoupit,“ udělala jsem krátkou pauzu, „dneska už to zakončíme a boty nakoupíme třeba příští týden?“ zeptala jsem se jí a viděla na ní, že už je rozhodnutá.

„Dobře, známe se pořádně teprve chvíli a ty už víš, jak na mě,“ řekla mi a my šly volným krokem směrem do nějaké restaurace.

„To víš, neměla si mi ukazovat svojí slabinu, protože toho dokážu využít,“ řekla jsem jí a my se nechaly eskalátory vytáhnout nahoru do patra.

„A jaká je tvoje slabina?“ zeptala se mě Alice.

„Nevím, nějak jsem nad tím nepřemýšlela, ale možná, že láska,“ řekla jsem jí, ale ona vypadala, že mě vůbec nepochopila, já se jí ale nedivím, kdo si totiž vytrpět to co já.

„Jak to myslíš?“

„Víš, když se zamiluju, jsem pro lásku schopna udělat cokoliv, ať už je to jakákoliv láska sourozenecká, milostná nebo patriotská,“ uvedla jsem pár příkladů.

„Patriotská, jako že miluješ svojí zemi?“

„Jo, tak nějak, víš, taťka byl tak vychovaný, a tak nás tak s Emmettem vychoval taky,“ vymyslela jsem si rychle něco, co se mi hodilo.

Sedly jsme si do restaurace a já napsala Emmettovi, aby přišel a pozval Rose na oběd. Než přišli, měly jsme s Alicí vybráno, co si dát k obědu a když přišli tak jsme si všichni společně objednali. Alice s Rose si daly jen nějaký salát, zato já jsem si objednala něco pořádného. Dala jsem si nějaké masové kuličky s pikantní omáčkou a k tomu krokety. Emmett si dal steak a brambory. Když jsme já s Emmettem dojedli a holky se ponimraly ve svých salátech ukazoval mi Emmett, co s Rose koupili. Když bylo kolem čtvrté, rozhodli jsme se, že pojedeme domů. Všechny tašky jsme naskládali do Rosina BMW a mohli jsme jet. Alice řídila a já seděla na místě spolujezdce. Emmett s Rose si sedli dozadu a o něčem si povídali. Já jsem koukala na cestu a nechala svoje myšlenky volně pobíhat. Přemýšlela jsem hlavně nad tím, co jsem řekla Alici o mé slabině. Zvítězila snad nad láskou k Peterovi láska k mojí zemi? Nemilovala jsem Petera dostatečně nato, abych si připustila, že je zrádce? Tyto dvě otázky se mi honily hlavou celou cestu a já na ně nemohla najít odpověď. Možná, že kdybych to probrala s Emmettem, vymyslela bych nějaké kloudné odpovědi. Ale Emmett je taky dost ovlivněný, chtělo by to nestrannou kamarádku, kterou nemám a jediná, která by mi mohla poradit, nemůže vědět o tom, kdo doopravdy jsem. S tímto dilema jsem vystoupila, a tak jsem ani nevnímala pořádně to, co mi Alice říká. Pobrala jsem si svoje věci a vešla do domu. Šla jsem rovnou do pokoje, kde jsem si uklidila nově nakoupené věci a lehla si na postel a přemýšlela. Asi jsem usnula, protože když jsem se probudila, byly tři hodiny ráno. Ještě pořád jsem na sobě cítila vzpomínkovou náladu, a proto jsem si zapnula notebook a prohlížela si svoje fotky s Peterem, jak jsme byli na misi v Dominikánské republice. Emmett nás fotil, když jsme měli chvilku času mezi špehováním. Pak jsem projela další fotky, kde jsem já a Peter a některé si i vytiskla, abych si je tu mohla vystavit. Bolela mě totiž představa toho, že na něj jednou zapomenu. Než jsem je vytiskla a někam vystavila, bylo už sedm ráno a já slyšela, jak se Emmett štrachal z postele. Šla jsem do kuchyně udělat něco k snídani a taky jsem uvařila kafe. Za chvíli přišel Emmett. Jenom jsme se pozdravili a už jsme slyšeli, jak nám volá plukovník. Došli jsme na základnu a před námi se rozsvítila obrazovka.

„Dobré ráno, týme, můžete mi vysvětlit tohle?“ zeptal se plukovník naštvaně a vedle na monitoru se objevily záznamy z kamery, která koukala do okna odkud jsme sledovali Edwarda Cullena.

„No, my jsme se chtěli podívat do Seattlu a zrovna jiný hotel neměl volný pokoj,“ vysvětloval Emmett tónem, který říká, že je to pravda.

„Aha, a to vám mám jako věřit?“ ptal se nám plukovník.

„Jo je to pravda,“ potvrdil mu Emmett.

„Agentko Swanová, řekněte mi to po pravdě,“ nakázal mi plukovník. Emmett se na mě tvářil, že nesmím prozradit nic.

„Emmette, já musím, agent McCarty říkal pravdu, chtěli jsme se jet podívat do Seattlu na Edwarda Cullena a zrovna jiný vhodný pokoj nebyl volný, opravdu si myslíte, že bych jinak nechala, aby nás ty kamery natočily při práci?“ trochu jsem ho sjela, protože nenechat agenty, aby špehovali a zjišťovali informace, je jako když pilota nenecháte pilotovat.

„Dobře, pochopil jsem, chcete být v terénu, tak se alespoň pořádně snažte, ať toho nemusím litovat,“ řekl nám plukovník trochu sklesle.

„Takže, znovu můžeme do akce, bojovat s padouchama a tak?“ ověřoval si Emmett.

„Ano, můžete. A co mi jinak řeknete nového?“ zeptal se, když už jsme vyřešili tohle.

„Minulou akci donesl Edward Cullen Bossovi kufřík peněz a kufřík v Americe nelegálních zbraní, včera se sešel s dealerem biologických zbraní, zabil ho a ty zbraně pravděpodobně také odnesl Bossovi,“ řekla jsem stručně plukovníkovi.

„A co si myslíte, že to znamená?“ nechápal plukovník.

„Myslíme si, že Jádro nějak tyhle zbraně chce použít proti nám, možná chce zahájit tajnou válku mezi tajnými službami nebo tak něco,“ vysvětlil Emmett plukovníkovi.

„Válka? Nemyslíte, že trochu přeháníte?“ řekl plukovník.

„Ani ne, k čemu by totiž Jádro sbíralo takové zbraně, aby je dál prodávalo za velké peníze?“ řekla jsem plukovníkovi.

„Tohle je sporné, radši dál sbírejte informace, a pak můžete dělat tak závažné závěry,“ řekl nám plukovník a obrazovka zhasla.

„Já bych ho někam kop, zlatej generál Walker, ten naše teorie podporoval,“ stěžoval si Emmett a já jen kývla hlavou.

„Hele, co chceš dělat celý den?“ zeptal se mě Emmett, když jsme vyházeli ze základny.

„No, asi začnu s úklidem, a pak se možná půjdu projít po městě, jelikož neznám nic jiného než cestu do školy,“ řekla jsem mu, co bych mohla dělat.

„Tak já ti pomůžu,“ řekl mi Emmett a já se nestačila divit. Nakonec jsme to zmákli rychle a neděle uběhla jako nic.

Autor: Freecoollinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Shoot him! - Kapitola 5.: