Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » ShanShu - 30. kapitola

14.04.2012 (15:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 41× • zobrazeno 4499×

Bude se to jen zhoršovat… To mi řekl doktor a měl pravdu. Bylo to šílené. Ale nejhorší nebylo to, že jsem se o něj musela starat nebo ho hlídat – to jsem dělala s láskou a dobrovolně, i kdyby mi měly ruce upadnout. Nejhorší bylo, že on mě prostě nevnímal. Nebyl tu se mnou. I když jsem ho držela za ruku, necítila jsem ho. Pořád jsem k němu kmitala očima a doufala, že bude mít tu světlou chvilku, kdy si na pár desítek minut nebo vteřin vybaví, co je zač, a kdo je jeho manželka.

Dávala jsem mu jídlo a sprchovala ho. Ještě nebyl ve stavu totální katatonie a spolupracoval – najedl se sám. Šlo o to, že jsem mu musela říkat, že to má udělat a strkat mu to až pod nos, jinak by asi jen seděl a civěl z okna, anebo kamkoliv jinam.

Ale stejně jsem ho oslovovala lásko a šeptala mu, jak ho miluju. Každá jeho lhostejná reakce a ignorace byla tvrdá rána.

Jednou večer, když jsem zase v kuse brečela bez slz, jsem stála u něj na terase a myslela, že to na mně prostě nemůže být vidět, když nedýchám, a vzlyky v sobě dusím, ale on se mi podíval po dlouhé době do očí a konečky prstů mě pohladil po lícních kostech. Zamrzla jsem a doufala, že přichází ta chvíle, kdy mi řekne – Bello… A řekne to hlasem a s láskou mého manžela. Ale nestalo se tak. Zklamaně jsem sklonila hlavu, když se postavil zpátky k zábradlí a utápěl se bůhví v čem.

Přišly i časy a chvíle, kdy se mu minulost natolik propletla s realitou, kterou nevnímal, že nebýt mě, zabil by se, když se snažil skočit z balkónu na zem, protože šel na lov. Vysvětlovala jsem mu, že je člověk a přikládala mu jeho dlaň na místo, kde mu bije srdce, ale jen na mě nevěřícně syčel.

„To je blbost. Bello, pusť mě!“ prskal na mě agresivně a tvářil se jako ten starý Edward, co ke mně vůbec nic necítí - kromě přátelství - a to byla sakra změna po těch třiceti letech, co jsme spolu.

„Edwarde, zabiješ se! Přestaň!“ vrčela jsem na něj, když se mi zmítal jako pomatený v rukách.

„Nemůžu se zabít! Chci do lesa!“ vysvětlil a já to zkusila obejít a splnit mu tak jeho touhu, aniž by musel skákat z terasy a zlámat si vaz.

„Miláčku, půjdeme do lesa,“ zabroukala jsem sametovým hlasem, a než se stačil vzpamatovat, vzala jsem ho náruče, seskočila a postavila ho na zem pod terasou. Rozhlédl se a nejspíš si prostě v hlavě vytvořil představu, že ten nezaznamenatelný pohyb udělal on sám.

„Dáme si závod?“ zeptal se a já přikývla. Teď už budu jen na všechno přikyvovat… Stejně by zápornou odpověď nechápal. „Zkus mě chytit!“ rozkázal s rozkošným smíchem a rozeběhnul se do útrob lesa. Stála jsem a pozorovala, jak běží lidským tempem pryč. No, rozhodla jsem se hrát podle jeho pravidel, protože ta správná a reálná zapomněl, a tak nemělo cenu se mu je pokoušet vštípit.

Po chvilce jsem utíkala pomalu, lidsky za ním a on se jen rozpustile smál. Ten smích mi nedokázal rozehřát mrtvé srdce, protože jsem věděla, že není pravý… Není to kvůli důvodu, který by vážně… existoval.

Po chvilce běhu začal zpomalovat a vracet se do stavu nečinnosti a ignorace, kdy nepromluvil ani slovo a jeho zraková trajektorie neměla cíl.

Zastavil se uprostřed hlubokého lesa a zkameněl.

Vzala jsem ho za ruku a zase vedla zpátky. Tenhle scénář se často opakoval. A upíří vzpomínky tomu všemu prostě dominovaly. Občas nechtěl jíst, protože tvrdil, že on přece nejí a žádné nechutné bláto mu cpát nebudu. Musela jsem rezignovat, protože jsem mu to nehodlala rvát do krku.

Ale přece jenom tu bylo jedno pozitivum, které mě udržovalo na té trpící úrovni, kdy jsem ještě nedemolovala vzteky dům, a to že ve chvílích, kdy se ocital v minulosti, neřekl nikdy jméno Emily. To bych asi nevydýchala. Vinila jsem ji ze všeho, co bylo. Nevěděla jsem, jestli už je mrtvá, anebo stále okupuje tenhle svět, ale kdyby se mi teď dostala pod ruku, urvala bych jí hlavu. Vždycky jsem ji nenáviděla, a i když ji desítky let neviděla, dokázala jsem to ještě vystupňovat do neuvěřitelného stádia nenávisti. Jako dokážeme drtivě milovat, dokážeme taky nenávidět… Ta ženská dopomohla zničit moji jedinou naději tím, že nebyla schopná podstoupit přeměnu. Ano, já zase nepřeměnila Edwarda, ale to s tím nemá co dělat. Mám totiž svoje vlastní chyby a nepotřebovala jsem je míchat ještě s jejími. Navíc nebudu porovnávat svůj život a svoje důvody s těmi jejími hloupými, lidskými a povrchními. Byla to jen kráva, co padla na zadek před krásou upíra, a teď jsme tady. Edward má Alzheimera, je člověk, a já jsem upír, co přichází o to nejdůležitější v jeho životě, a sleduje, jak milovaná osoba zapomíná, že je milována a sama miluje. Bylo to peklo… A v těch posledních dnech slovo peklo nabíralo jiný význam. Bylo to totiž ještě horší, než jsem si představovala. Jak můžete umírat, když už mrtví jste? Jak se může vaše srdce rozpadat na prach, když už je to jen kus spáleného, zkamenělého svalu?

Po měsíci a půl, kdy jsem nebyla ani jednou na lovu, jsem už neměla na vybranou, protože na mě přicházel ten extrémní hlad, kdy jsem ztrácela rozum a soustředila se jen na žhavé okovy a věděla, že je musím zase zchladit, protože kontrahovaly, a moje útroby svírala nepředstavitelná bolest, když se dožadovaly krevní zálivky.

Jenže to znamenalo, že musím opustit Edwarda, a to bylo něco nepředstavitelného. Pořádně jsem zabarikádovala všechna okna v patře a znemožnila mu přístup na terasu. Uklidila jsem všechny ostré předměty a postavila bláhově mobil na stůl, jako kdyby mi měl vážně zavolat, kdyby se něco stalo.

„Edwarde, lásko, poslouchej,“ začala jsem zvýšeným hlasem, jako kdyby to snad mělo něco společného s nedoslýchavostí. Chytila jsem ho u toho za obě ruce a propletla je se svými a snažila se to fyzickým kontaktem zintensivnit. „Jdu na deset minut pryč. Musím lovit. Ty tu zůstaň a nikam nechoď,“ prosila jsem ho. Nevnímal. Zvedla jsem mu hlavu za bradu a podívala se mu do hlubokých, zelených očí a hledala ho a na malý moment jsem myslela, že jsem ho našla, ale pak zjistila, že to byl jen záblesk…

„Miluju tě,“ šeptla jsem a pohladila ho po vlasech, co měl bohatě protkané stříbrem. Naposledy jsem si ho prohlédla, jak sedí na pohovce před televizí, a má oči upřené do prázdna. Smutně jsem se usmála a vystřelila z domu jako kulka. Snažila jsem se o svůj nejkratší lov v životě, což bylo nad upíří síly, když jsem svoji žízeň nechala zajít tak daleko. Úplně mě to pohltilo a já si držela jen střípek kontroly, ale nakonec ztratila i ten. Naštěstí jsem se nenechala zlákat tím, že bych měla i během lovu Edwarda hlídat – být mu nablízku, a tak jsem spustila lovecké instinkty až po desítkách kilometrů od domu, protože kdybych v tomhle vyhladovělém stavu zaslechla při lovu jeho srdce, byla bych v hajzlu.

Jakmile jsem se najedla, i když jsem to stejně nakonec ve strachu trochu oželela, utíkala jsem zpátky a modlila se, aby bylo všechno v pořádku. Byla jsem pryč maximálně půl hodiny… Jenže někdy stačí i třicet minut na to, aby se vám obrátil život naruby, a to nepředstavitelným způsobem. Někdy je třicet minut směšně málo… Někdy je třicet minut obrovský balík času… A teď to byla ta druhá možnost, protože když už jsem měla slyšet Edwardovo srdce, moje uši chytaly miliony jiných věcí a tlukot drobných srdcí hlodavců, ale ten jeho, na který jsem byla vyladěná, už ne. Polila mě taková koncentrace neředěného strachu, že by mi měl zapustit nohy do země a já bych se neměla pohnout ani o centimetr, ale naopak jsem ze sebe dostala rychlost světla a proletěla zabarikádovanými dveřmi na terase dovnitř.

Prohledala jsem celý dům a pořád čekala na chvíli, kdy ho uvidím, jak leží někde na podlaze… Ale jediné, co jsem našla, byla složený list papíru s mým jménem, které bylo naškrábáno elegantním písmem – Edwardovým písmem.

Přičichla jsem k papíru, kterého se dotýkal, a já tak cítila jasné pachové stopy. Rozevřela jsem ho a začala číst ta slova, která byla do jednoho určená mně.

Drahá Bello,

dnes jsem si vzpomenul, ale vím, že mě tohle uvědomění si sebe sama zase opustí. A jediné, k čemu ten bdělý stav využiji, bude tenhle dopis. Nikdy jsem tě nepřestal milovat a nepřestanu, ale zatímco ty si čteš tyhle řádky, já utíkám před tím, co by nás čekalo – co by tebe čekalo. Pamatuješ, když jsem tě žádal o přeměnu a ty jsi mi řekla, že to nikdy neuděláš? Rozhodla si se. Nebrala si ohled na mě a udělala to, co jsi chtěla, a já to prostě jen respektoval, protože jsem tě miloval. A já tě teď prosím, abys zase ty nechala svobodnou volbu mně, protože to chci já. Je to takový letitý kompromis. Bello, byla jsi má první láska a potom nejlepší přítelkyně. Mám poslední příležitost ti říct, jak hrozně mě to mrzí. Ale možná bych lhal… Nenáviděl jsem lidství, ale kdyby se to nestalo, nestala by ses mojí milenkou a manželkou. Miloval jsem tě tak moc, jak jen člověk milovat dokáže. Vzhlížel jsem k tobě, uctíval tě, a když jsem si tě bral, věděl jsem, že si beru bohyni. Máš to nejlepší z obou světů a já, protože jsem taky miloval jako upír, vím, že ti teď něco z toho beru. Budeš mě nenávidět ještě víc, než doteď… Zase jsem ti něco vzal. Ale já potřebuji, aby sis mě pamatovala takového, jaký jsem byl. Ty si to musíš pamatovat. Vzpomínky jsou silná věc, a tak ti chci pro jednou něco dát, a to neporušené vzpomínky na náš život. Nehledej mě, prosím. Já to nechci. Respektuj moji volbu, protože si to možná nakonec zasloužím. Už tak je pro mě těžké opustit tu nekrásnější ženu na světě, co si vzala mé jméno a s hrdostí jej nosila. Víš, je to otřepaná fráze, ale udělala jsi mě tím nejšťastnějším chlapem na světě. Miluju tě.

                                                                                  S láskou navždy tvůj Edward

Svět šel do kytek a mě to vůbec nezajímalo, protože jsem se momentálně ocitla v jiném čase a místě. Tam, kde bolest nemá hranice. Je to jednoduché říct – tam, kde bolest nemá hranice - ale kdo si to doopravdy dokáže představit? Kdo si doopravdy dokáže představit, co cítí upír, když trpí? Já ano.

Sesunula jsem se k zemi a nechala dopis spadnout ve spirálách vedle mě.

„Edwarde,“ vydala jsem ze sebe se vzlykem a sklonila si hlavu mezi kolena s tím, že ho nechám jít.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek ShanShu - 30. kapitola: