Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » ShanShu - 11. kapitola

03.03.2012 (20:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 33× • zobrazeno 4154×

Edward

Jediné, co jsem dokázal plně absorbovat, bylo ticho. Děsivé, ohlušující ticho… Bolelo to, pálilo, a nepříjemně proudilo. Všechno bolelo. Každý nádech, každé jedno neuvěřitelné bouchnutí srdce. A strašná zima… Taková zima. Lezavá. Nechápal jsem ji. Vždyť jsem na hotelovém pokoji v tropech… Nemůže mi být zima. Co byla vůbec zima?

„Edwarde? Edwarde!“ křikla Emily a chytila mě za bradu. Podívala se mi do očí a její tvář najednou nezářila. Byla matná… V tom šeru jsem nedokázal pořádně rozeznat její obličej.

„Hrozné ticho!“ vřískl jsem a jakoby ten hlas ani nebyl můj. Šero a tma – neznám je. Jsou cizí.

„Cože?“ zeptala se mě zmateně. Začal jsem bouchat pěstmi do stolu, abych něco slyšel.

„Edwarde, co to děláš?“ Chytila mi ruce a já se cítil tak slabě, když je uvěznila do svých. Po chvíli bojování jsem se jí vytrhnul. Znovu jsem mlátil do dřevěné desky a snažil se tak utišit ticho…

„Edwarde, řekni mi, co ti je,“ řekla Emily a já zrychloval. Pořád moc tiché.

„Zblázním se z toho. Nic tu není… Moc ticho.“ Nic mi tu nepřipadalo skutečné a celé tělo mi bylo tak nepříjemné. Jako bych ho nevlastnil.

„Počkej,“ přikázala mi Emily a já čekal. Neměl jsem na výběr. Snažil jsem se všemožně vyrábět zvuk, abych slyšel. Najednou pročísnul vzduch kolem mě hlas. Byl to hlas moderátorky z televize. Prudce jsem vstal a hlava se mi prazvláštně zatočila. Poklekl jsem před televizi a hledal původce toho zvuku. Byl tam reproduktor. Sedl jsem si k němu a opřel se o něj spánkem.

„Zesil to. Prosím,“ šeptnul jsem s očima dokořán, protože jsem se snažil poznat šero, ale brzy mě začaly oči pálit. Zamrkal jsem. Tím přišla úleva. Reproduktor zesílil a já ho objal, abych se držel toho jediného, co mi připomene zvuk hlasů v mé hlavě.

Emily

Byla jsem naprosto zoufalá. Nevěděla jsem, jak se ho dotknout, jak se k němu přiblížit. Vypadal, že zešílel. Objímal reproduktor a divoce mrkal. Neměla jsem tušení, jak mu pomoct.

„Edwarde, co se děje? Popiš mi to. Mluv se mnou,“ zašeptala jsem a on se otřásl. Dívala jsem se, jak se k tomu reproduktoru tiskne. Pořád říkal něco o tichu. Snažila jsem si představit, jaké to pro něj je. Mysli, Emily. A pak mi to došlo. Tři sta let měl v hlavě desítky myslí jiných lidí a slyšel každý šepot a šum.

„To ticho… Je to kvůli tomu, že už neslyšíš myšlenky?“ zeptala jsem se a zvýšila jsem hlas na maximum. Podíval se na mě a já ve světle televize zahlédla jeho zářivě zelené oči. Natáhla jsem ruku a pohladila ho váhavě po tváři. Přikývnul a já viděla, jak mu z čela stéká pot. Přiložila jsem mu dlaň na čelo.

„Ty hoříš,“ šeptla jsem vyděšeně, protože jsem nemohla vědět, jak tohle bude na jeho znovuprobuzený organismus působit. Vyletěla jsem ze sedu a běžela pro lékárničku.

„Nenechávej mě tu samotného,“ zavolal za mnou Edward. Byl vystrašený. Neznala jsem ho vystrašeného.

„Vydrž!“ nařídila jsem mu proti své vůli, protože mi náhle připadal jako chlapec, co potřebuje chránit. Nejradši bych zůstala s ním a hlídala ho. Sebrala jsem lékárničku ze zdi – Havaj byl dost nebezpečné místo, a tak ji tu měli na každém rohu. Nalila jsem mu vodu do sklenice a vytáhla z lékárničky správné pilulky. Vyměnila jsem si i obvaz na bolavém krku. Sedla jsem si vedle Edwarda a podala mu to. Nedůvěřivě si to měřil, a tak jsem mu roztáhla ústa a prášek mu položila na jazyk. Nechal pusu otevřenou a já mu narvala skleničku do malátné ruky. Málem mu vypadla. Sevřela jsem jeho ruku svou kolem skleničky a pomohla jsem mu napít se. Celou dobu zíral na skleničku a obličej se mu zkřivil. Připadala jsem si tak bezmocně. Neměl by teď zářit štěstím a šeptat mi, že mě miluje?

„Musíš do postele,“ řekla jsem a chtěla ho zvednout, ale on zuřivě zavrtěl hlavou. Uvědomila jsem si, že s ním v tomhle stavu nic nezmůžu. Nejradši bych ho odvezla do nemocnice, ale bála jsem se, aby na něco nepřišli. Edward mi to ještě před proměnou zakázal. Svezla jsem se na podlahu a natáhla se po něm. Nerad se odtrhnul od reproduktoru a položil mi hlavu do klína. Třela jsem mu teplé rameno a rty mu hladila čelo. Zapletla jsem mu prsty do vlasů a přiblížila se k jeho uchu.

„Miluju tě,“ pošeptala jsem mu a čekala na odpověď. Ale ta nepřišla… Usnul. Držela jsem ho v náručí a brzy na to mi začaly téct z očí slzy, když horečka neustupovala a on se třásl. Brečela jsem, protože jsem nevěděla, co mám dělat. Jsem zdravotní sestra, ale v rukách držím muže, který byl tři sta let mrtvý. Tady moje znalosti byly k ničemu. Brečela jsem, protože se to povedlo. Zajela jsem mu rukou na prsa a vnímala bušící srdce. Tam, kde byl předtím klid a ticho, teď řádila bouře.

O měsíc později

Edward

Neobratně jsem se vymotával ze šňůry vysavače, který jsem rozebral, když jsem se z něj snažil dostat náušnici, protože jsem ji omylem vysál. Prohrábnul jsem si vlasy a začal do něj vztekle kopat, ale ten krám pořád držel pohromadě.

Nadskočil jsem leknutím, když se rozcinkal budík – čas vytáhnout bábovku z trouby. Teda, měla by to být bábovka. Psali to na krabici.

Cinkot neustával a já běžel k troubě. Otevřel jsem ji a holýma rukama vzal formu do ruky.

„Sakra!“ zaklel jsem a forma mi vylétla z ruky. Civěl jsem na svoje napuchlé dlaně, které nabíraly tmavší a tmavší barvu. Pálilo to a štípalo. Prohlížel jsem si ty puchýřky, které se mi vytvářely na spálené kůži.

„Proboha, co se tu dělo?“ vyjekla Emily a odhodila kabelku na stůl. Nevěděl jsem, že přišla… Neslyšel jsem to. Vzala mi ruce do svých a já sykl bolestí. Táhla mě k umyvadlu a pustila mi na dlaně ledovou vodu. Hladila mě po obličeji a já byl pořád mimo ze svého zranění.

„Ty jsi pekl?“ zeptala se a já přikývnul. „A pak jsi to vzal rozpálené do rukou,“ konstatovala nešťastně. „Miláčku, teď už nemůžeš brát takhle horké věci do rukou. Jsi člověk,“ dodala a ve mně se vzedmula vlna odporu. Jsi člověk…

„Už mě to nebolí!“ prsknul jsem a odstrčil ji. Chytila mě za rameno.

„Musí tě to bolet. Proč mi lžeš?“ štěkla na oplátku a já se zamračil. Cítil jsem se jako totální idiot, co ani neumí vyndat formu z trouby.

„Edwarde, podívej se na mě,“ zašeptala a chytila mě pod čelistí. Uhýbal jsem pohledem, ale nakonec mě donutila podívat se jí do očí. Byly modré, ale víc jsem v nich neviděl. Kdysi jsem jimi pohlédl až na dno duše. „Co se děje?“

„Já…“ Nevěděl jsem, co odpovědět.

„Vykašli se na chvíli na chlapskou ješitnost a řekni mi pravdu!“ Polknul jsem veškerou hrdost a pokusil se o to splnit její přání.

„Jsem jako koule na noze. Neumím vyluxovat, neumím uvařit. Já neumím nic. Spálil jsem si ruce a zatraceně to pálí. Už měsíc se snažím přežít v tomhle těle, které mi ani nepřipadá jako moje. Ty jsi pořád v práci a já tu sedím, a pokouším se smířit se svou ubohou existencí! To se děje!“ vyštěkal jsem ze sebe, ale všechno to pořád byla jen špička ledovce. Přesto mi bylo lépe. Emily si promnula čelo a po tváři jí stekla slza. Já vážně zkazím, na co sáhnu.

„Věděli jsme, že to bude těžké. Byl jsi tři sta let upír…“

„Díky za připomenutí,“ utrousil jsem. Upír. Kouzelné slovo plné tajemství. Vybavil jsem si vzpomínky z upířího života – nedal jsem si pozor a vynořily se mi v mysli. „Do hajzlu,“ vřískl jsem, když mi hlava začala třeštit pod návalem krystalicky čistých vzpomínek. Moc silné a ostré…

„Co je?“ Už jsem na tu otázku začínal být alergický.

„Nic… Tak já… Já aspoň vynesu koš,“ oznámil jsem a chopil se zeleného pytle. Emily spustila ruce podél těla a já na sobě cítil její pohled až ke dveřím. Utíkal jsem po schodech a přidržoval se zábradlí, abych z nich zase nesletěl. Vyšel jsem ven a zamířil do postranní uličky. Odklopil jsem víko popelnice a hodil tam pytel. Víko sjelo zpátky a já si povzdechnul. Kopnul jsem do toho plechu a nejspíš jsem čekal, že se popelnice sesype. Nestalo se tak. Stála tam nerušeně dál.

„Kabelku!“ zařval někdo a já se po směru toho křiku otočil. Kousek ode mě stáli dva podsadití chlápci a máchali noži ve vzduchu, aby zastrašili vyděšenou dívku, která se krčila u zdi domu. Ty nože mi nepřipadaly jako něco podstatného. Ti chlapi byli jen blbečci, co si mysleli, že vyzráli na svět, ale ještě nic neviděli. Nohy mě automaticky nesly k nim a moje ústa sama tvořila slova.

„Hej!“ křiknul jsem na ně a oni se ostražitě otočili. Když mě spatřili, zasmáli se. Pocítil jsem prázdnotu v hrudi, protože jsem čekal, že se rozvibruje, ale nic nepřicházelo… Srdce tam sice bilo, a teď uhánělo jako o život, ale to nebyla ta reakce, kterou jsem hledal.

„Co chceš, chlapečku?“ zasyčel jeden posměšně. Chlapečku? Jsem tak desetkrát starší, než on.

„Nechte ji být,“ nařídil jsem jim pevným hlasem. Do krve se mi vypouštěly hromady adrenalinu. Jeden se ke mně začal přibližovat s nataženou rukou, ve které držel tu smrtící zbraň, která mi ale vůbec jako smrtící nepřipadala. Připadal jsem si jako dřív. Jako bych tu já byl to největší nebezpečí.

„A ty jsi kdo?“ vyštěkl.

„Tvoje nejhorší noční můra,“ odpověděl jsem sebejistě. Zaťal jsem ruce do pěstí a spáleniny se pořádně hlásily o slovo.

„Ty? Kolik ti je? Sedmnáct? Třesu se strachy, zelenáči.“

„Dej sem tu kabelku!“ zavřeštěl znovu ten druhý a dívka si ji sundala. „A hodinky!“ dodal, když odhalila zápěstí.

„Ale ty mám od…,“ začala.

„Mně jedno, jestli ti je dal Santa Claus nebo mrtvá babička. Naval je!“ Dívka se ale očividně hodinek vzdát nechtěla, a tak se na ni vrhnul.

„Řekl jsem, abys ji nechal být, debile!“ upozornil jsem ho a chtěl se k němu rozběhnout. V břiše jsem ucítil ostré bodnutí a ta intenzivní bolest mě okamžitě položila na lopatky. Síla ze mě vyprchávala a já cítil teplou tekutinu, jak se mi rozlévá po těle.

„Co jsi to udělal, Troyi?“ Nade mnou probíhala konverzace, ale já ji přes hučení v mé hlavě slyšel zastřeně.

„Pojď! Dělej! Zdrháme!“

Oči se mi samovolně zavíraly a každý doušek kyslíku se ve mně ztrácel, jako bych ho pořádně ani nepřijal.

„Budeš v pořádku! Budeš v pořádku!“ křičel někdo. Začínala mě pohlcovat tma a já věděl, že umírám. Už jsem to zažil. Násilím jsem si vynutil Bellin obličej, protože jsem si ji představil, jak by se tvářila, kdyby mě takhle viděla. Možná by pocítila aspoň trochu radosti díky mé smrti. Znovu ty jasné, vyhraněné vzpomínky. Hlava se mi rozřinčela a nade mnou se zamkla černá hladina. Marně jsem se s ní snažil bojovat. Vlastně jsem ani nechtěl…

Seděl jsem na kulaté louce, ale nebyl jsem sám. Bella se chichotala mé zářící kůži, protože na ni paprsky slunce nedosáhly.

„To je tedy vtipné,“ utrousil jsem naštvaně a posunul se z dosahu slunečního světla.

„Ani nemáš představu,“ odvětila a zářivě se usmála.

„Myslím, že mám,“ odporoval jsem a ukázal na její nohu, která se zaleskla, když stromy zašelestily a propustily tak paprsky z klece.

„Ale já se nesmála té kůži. Ta je nádherná. Já se směju tobě, protože ty už se netřpytíš!“ řekla a z hlasu jí čišel posměch a opovržení.

„Ty jsi blázen,“ řekl jsem a mávnul rukou. Nevím proč, ale někde jsem ucítil bodnutí nejistoty. Stoupnul jsem si znovu do kuželu světla se smíchem, abych ukázal Belle, že se mýlí.

„Podívej!“ přikázal jsem jí a ona vzhlédla. Rozesmála se ještě víc a její smích byl najednou bodavý a nepřirozený. Zasekával se do mě a já pohlédl na svoje ruce. Linul se z nich dým a kůže se ztrácela.

„Říkala jsem ti to! Říkala! Jsi troska bez síly, lásky a přátel. Jsi jen člověk. Už nejsi ten Edward Volturi. Podívej! Rozpadáš se nám před očima.“ Její ďábelský, ale přesto nádherný smích, který zněl jako zvonečky, se rozléhal všude kolem. Znovu jsem pohledem ulpěl na svých rukách, ze kterých opadávalo maso, a mně se naskytl pohled na moje kosti.

„Umíráš, Edwarde. Jaké to je?“ zeptala se mě a náhle se zjevila přede mnou. Ostří nože, který vytáhla z kapsy, mi vrazila do břicha a já zařval bolestí. „Projel tebou jako nůž máslem,“ pošeptala mi do ucha slastně.

Emily

 Urovnávala jsem mu deku a zoufale sledovala pípání monitoru. Ležel tak klidně. Jako by v něm už nezbýval žádný život. I jeho srdce protestovalo.

„Edwarde, prosím,“ šeptla jsem a utřela si paží slzy.

„Slečno Carterová,“ odkašlal si za mnou doktor Gregor a já si upravila zmačkané šaty.

„Já se omlouvám. Už jdu,“ řekla jsem a chtěla odejít. Doktor mi zastoupil cestu s vážným výrazem. Bylo mu přes čtyřicet, ale měl oči stoletého, které už něco zažily.

„Stabilizovali jsme ho. Byla to těžká zranění, ale mozek má nepoškozený… Zvládne to,“ slíbil a já přikývla. Ještě jednou jsem se na něj podívala. Nedivila jsem se, že byl jako upír tak nádherný, protože už jako člověk byl krásný.

Když jsem mířila na neurologii, jasně jsem si uvědomovala celý ten měsíc, kdy se všechno sypalo. Edward se ode mě v noci odtahoval a pořád musel mít zapnuté něco, co vydávalo zvuk, aby byl v klidu a neměl záchvat úzkosti. Nechodil ven, demoloval byt, když se pokoušel něco spravit, a pořád byl naštvaný. Už to nebyl ten rozradostněný spokojený chlap, co mě pořád chtěl a byl za mě ochotný položit život. Celý čas se na mě ani nepodíval… Já se tak snažila, ale nemohla jsem s ním pořádně vydržet v jedné místnosti. Jediná situace, kdy se mnou mluvil, byla, když se mě ptal, na co myslím.

Myslí mi proběhla Bellina slova.

Bude tě nenávidět.

Tohle se nikdy nemělo stát. Edward se neměl stát člověkem. Tohle byl jiný Edward a já ho neznala. A začínala jsem mít pocit, že ať udělám cokoliv, on mi nikdy nedovolí, abych ho poznala.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek ShanShu - 11. kapitola: